Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Stehlík (* 1954)

• narodil se roku 1954 na Volyni na Ukrajině

• potomek tzv. volyňských Čechů

• v roce 1966 se s rodinou přestěhovali do Československa

• vyučil se v oboru pěstitel, mechanizátor a opravář zemědělských strojů

• člen Církve adventistů sedmého dne

• pracoval na státním statku jako opravář zemědělských strojů

• 1977 – během vojny byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení kvůli odmítnutí složit vojenský slib

• v roce 1986 se stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne

• vězeňským kaplanem v Rýnovicích

Narodil se v roce 1954 na Volyni na Ukrajině. Otec František patřil k takzvaným volyňským Čechům a matka Marie byla Ukrajinka. Oba rodiče pracovali v kolchozu.

Rodina

„Otce si z dětství pamatuji opilého, kdy nás chtěl postřílet a naháněl nás sekerou. Ale když nebyl opilý, byl milionový a šikovný,“ vzpomíná Mikuláš Stehlík na svého otce, z něhož se na Ukrajině bohužel stal notorický alkoholik. Širší rodina byla rozdělena. „Někdo bojoval u Svobody, někdo u Němců,“ líčí pamětník. Další příbuzní žili v Německu, ve Spojených státech amerických a v Čechách.

Na ukrajinské vsi

„Chudoba byla poměrně velká, a tak bylo mé dětství poznamenáno prací,“ líčí Mikuláš Stehlík. Díky tomu, že rodina měla hospodářství, netrpěla hladem. Doma mluvili ukrajinsky, přesto mu občas některé děti nadávaly do Čechů. „Sice jsme žili ve skromných podmínkách, ale měli jsme k sobě blíž a užili jsme si hodně legrace. Rád na to vzpomínám,“ vypráví.

Jeho hlavním zájmem v dětství byla technika. Bavila ho manuální práce a řemesla. Kromě toho rád chodil do společnosti Církve adventistů sedmého dne, kam ho zavedla matka. „Nepanovala tam mezi dětmi taková nevraživost jako ve škole,“ vzpomíná Mikuláš Stehlík.

Komunismus

„Lidé žili pod určitým strachem a málokdo se odvážil se ozvat,“ popisuje pamětník tehdejší vztah prostých lidí ke komunismu. „Jelikož celá rodina mého otce odešla na Západ, chtěl i on několikrát emigrovat do Čech, ale když přišel na okres se žádostí, tak mu řekli: ‚Ano, pane Stehlíku, můžete se přestěhovat, ale na Sibiř.‘ Otec tehdy sklopil uši a šel domů,“ vypráví pamětník.

Emigrace

V roce 1966 se rodině Stehlíkových přece jen podařilo emigrovat do Čech. „Když jsme se přestěhovali do rodinného domu ke strýci v Aši, měl jsem pocit, jako bych se ocitl v nějakém pohádkovém královském paláci. V Čechách to bylo tak neskutečné, že jsem si připadal jako v Jiříkově vidění. Například jsem neznal banány a další tropické ovoce. Sice to tady nebylo jako na Západě, ale vůbec se to nedalo srovnat s dřívějším životem na Ukrajině,“ vzpomíná Mikuláš Stehlík. Děti nastoupily do školy, otec začal pracovat jako topič a matka byla v domácnosti.

Po příjezdu pamětník nastoupil do šesté třídy základní školy, kde se musel rychle naučit nový jazyk. „Když spolužáci začali mluvit sprostě, tak jsem tomu nerozuměl a šel jsem za strejdou, aby mi řekl, co to znamená. Jazykový problém se u mě nikdy úplně neprolomil. Dodnes neslyším přízvuk,“ vysvětluje.

Příjezd ruských tanků

„Jako kluci jsme se samozřejmě na příjezd ruských tanků byli podívat, ale rozhodně jsme je nevítali. Za dobu, kterou jsme strávili na Ukrajině, jsme měli Sovětů už dost. Bylo to pro nás hrozné a matka brečela. Po 21. srpnu nám lidé cihlami vybili okna. Nenávist vůči východnímu sektoru byla ve společnosti velká, a přitom jsme měli stejné pocity jako ostatní, ba možná i silnější,“ vzpomíná Mikuláš Stehlík. S nadávkami adresovanými na svůj částečně ukrajinský původ se setkal i ve škole.

Síla víry

Po dokončení základní školy nastoupil pamětník v roce 1970 na učiliště v Chebu, kde se vyučil jako pěstitel, mechanizátor a opravář zemědělských strojů. Po dokončení školy mu díky skvělému prospěchu a pověsti nejlepšího učně na škole bylo nabídnuto místo mistra odborného výcviku. Avšak v té době začal pociťovat vnitřní touhu dělat kazatele, a proto nabídku odmítl.

Pro Mikuláše Stehlíka byl významný také příběh jeho otce Františka, který začal studovat Bibli a zjistil, že se praktikování náboženství neslučuje s pitím alkoholu. Víra mu pomohla natolik, že s pitím dokázal přestat. „Pro mě to byl důkaz toho, že víra člověku něco dává a není to jen oblbování babiček a zatemňování mozku, jak nás učili na Ukrajině,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1970 se dal Mikuláš Stehlík pokřtít a stal se členem Církve adventistů sedmého dne. Rozhodl se dálkově vystudovat teologický seminář a jednou měsíčně na něj po dobu osmi let dojížděl.

Zatčení

Po dokončení učiliště nastoupil na státní statek jako opravář zemědělských strojů. Tam však strávil pouze rok a v roce 1974 narukoval na vojnu do Kadaně. Pokusil se zažádat si o volné soboty, jelikož Církev adventistů sedmého dne je světí. Díky dobrým výsledkům volno dostal. Avšak po měsíci přišel čas, kdy měl skládat vojenskou přísahu. Ke složení přísahy měl nastoupit v sobotu. „Velitel mi řekl, že buďto nastoupím, nebo mě zavře,“ líčí pamětník. Každým dnem byl přesvědčován, aby se víry vzdal. Svědomí mu to však nedovolilo a k přísaze nenastoupil.

Následně byl zatčen a odvezen do vazby v Plzni na Borech. V Příbrami proběhl vyšší vojenský soud, kde byl odsouzen dle paragrafu 280 o vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby na osmnáct měsíců nepodmíněně.

Vězněm

K výkonu trestu nastoupil ve věznici v Bělušicích. Dostal se do první nápravně výchovné skupiny. I zde mu svěcení soboty způsobilo problém. „Dostal jsem se k lágrovému vyšetřovateli, který na mě řval a vyhrožoval mi, že se z vězení jen tak nedostanu. Řekl jsem mu: ‚Ano, pane vyšetřovateli, pokud to Bůh dovolí, tak ve vězení třeba i zemřu, ale když to Bůh nedovolí, tak s tím nic neuděláte. Nemáte na to vůbec žádný vliv.‘ V kanceláři byl sekretář a na něm měl vyšetřovatel dýku, kterou zabavil vězňům. Chvíli si s ní pohrával a pak přišel ke mně. Opřel mi dýku o hrudník a říká: ‚Když to do vás kuchnu, ani pes po vás neštěkne. Řeknu, že to bylo v sebeobraně, a ještě mě povýší.‘ Koukal jsem se mu do očí a řekl mu: ‚Máte pravdu, pane vyšetřovateli, když to můj Bůh dovolí, tak tady zemřu,‘“ líčí pamětník.

Mikuláš Stehlík si odseděl celých osmnáct měsíců a v květnu 1976 byl propuštěn.

Na vojnu podruhé

V roce 1977 narukoval podruhé. Tentokrát se dostal do Přerova, kde pracoval na stavbě letiště. Stal se velitelem takzvané S roty, která byla složená z Romů, kteří narukovali z východního Slovenska. „Učil jsem kluky, jak zdít a omítat,“ popisuje pamětník.

Kazatelem

Před nastoupením do kazatelské funkce si Mikuláš Stehlík musel zařídit státní souhlas a odstranit záznamy v trestním rejstříku. To umožňoval zákon po deseti letech od výkonu trestu. Do církve proto nastoupil nejprve jako správce. V této funkci byl dva a půl roku a poté se stal kazatelem v Berouně a v Příbrami. Nezbytností pro provozování tohoto povolání byl také kontakt s církevními tajemníky, kteří se zajímali o to, co se v církvi děje. „Když byla například setkání většího množství mladých lidí, tak chtěli, abych jim to hlásil. S většinou z nich se však dalo dohodnout,“ líčí pamětník.

Vězeňským kaplanem

Dalším místem, kde kázal, se stala Luže. Působil tam sedm let. Poté se stal vězeňským kaplanem ve věznici Rýnovice. Mikuláš Stehlík se snažil dosáhnout toho, aby se vězni po propuštění už do vězení nevraceli. Pomohla mu přitom také vlastní zkušenost s vězením, díky níž si u vězňů získal jistou autoritu. „Pokřtil jsem pět vězňů a ani jeden z nich se nevrátil do vězení,“ vzpomíná.

Dokud mi Pánbůh dá zdraví

Po revoluci byl Mikuláš Stehlík po podání žádosti rehabilitován a odškodněn. Vzpomíná, že církev v té době rostla a přicházeli noví lidé se zájmem o spiritualitu.

„Dokud mi Pánbůh dá zdraví, budu sloužit,“ prohlašuje pamětník, který je dnes sice v důchodu, ale stále vykonává kazatelskou činnost. „Můj život až do nástupu kazatelské služby byl jakousi školou a přípravou. Také vězení vnímám jako jakousi školu pro svou kazatelskou práci. Člověk se naučil přistupovat k lidem různého vzdělání, sociálního původu a k lidem s rozličnými problémy,“ uzavírá svůj příběh Mikuláš Stehlík.