Magdalena Stefanová

„Rodičům jsem řekla, že jedu k tetě do Michalovců. Přijela jsem do Bratislavy na ten internát, přespala jsem tam a šla na zkoušky. Tam ti profesoři mi vykali, já jsem z toho byla nadšená. Bylo to tím, že jsem byla strašně podceňovaná, aspoň jsem se tak cítila. Nechtěla jsem se před nimi zahanbit a musím říct, že jsem odpověděla skoro na všechny otázky. Zapsala jsem se na architekturu. Ten profesor, co mě zkoušel, mi říkal: ‚Nezlobte se, ale to, co jste mi tady povídala, vidím, jak mluvíte a jaké máte zájmy, já vám radím jít na inženýrství.‘ Já jsem z toho byla vyvalená. Ježíš, já a inženýrství? Ale co, později se uvidí. Čekala jsem, jestli mě přijmou. Na přijímačkách bylo hodně lidí, někdo i s rodiči. Pak jsem se vrátila domů. Ticho, nikomu jsem nic neřekla, čekám do června. A v červnu mi přišlo, že jsem přijatá na inženýrství a že mám internát. No, ježíš, jak to teď mám říct našim? Tak jsem jim to řekla a mamka: ‚Nic mi neříkej.‘ (Když mi bylo dvanáct, narodil se můj bratr. Protože moje mamka nemohla mít děti. Potom se to nějak stalo a teď byl bratříček malý.) A moje mamka mi říká: ‚Ty se nestydíš nechat mi tu bratra? Vždyť já jsem nemocná!’ Mě to strašně bolelo. Ale sebrala jsem odvahu a odjela jsem v zimních botech, protože mi nechtěli dát peníze, nic, ale odjela jsem. A tam na internátě jsem potkala kámošku, která málo jedla, a tak jsem s ní chodívala do menzy na obědy a to, co ona nechala, anebo na polovičku, tak jsem s ní jedla a zvládla jsem to.”

„Můj otec tam přišel [do Stropkova], představuju si to tak, po čtyřech letech vojny, občas byl z toho nervózní. Když jsem byla malá, tak mi dal sem tam facku a nesměla jsem brečet. Tehdy to tak bylo. Moje mamka z toho byla strašně smutná a navíc ji pořád po tu dobu, co si pamatuju, tedy od dětství, bolela hlava. Měla s tím problémy. Můj otec poznal docela jiný život. Když se dostal do tak maličkého městečka, jako byl Stropkov, to pro něho muselo být velmi těžké, aspoň si myslím. To si myslím teď. A proto, jako ti ostatní, začal pít. On byl takový bohém. Uměl malovat, měl v sobě hodně kultury. Hodně četl, měl rád i filozofii. Od něho jsem se hodně naučila. Ale to jsem zjistila až po letech. A tak moje dětství, tím, že otec pil... když nepil, tak byl výborný. S námi dětmi hrál divadlo, všechny děti ho milovaly. Já jsem nedokázala pochopit, že jednou ho miluju, a pak když jsem ho viděla na ulici zpitého, tak jsem ho nenáviděla. Styděla jsem se za něj. To bylo něco strašného. Ale potom hlavně ty lidi, v takovém malém městečku, ty drby. Kdo je z jaké rodiny, říkali – to je ta dcera opilce.“