Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Odpouštět neznamená zapomenout
narozena 8. března 1925 v Košařiskách na Těšínsku manželům Lisztwanovým
vyrůstala u adoptivních rodičů Karla a Marie Haltofových v Bystřici
v říjnu 1938 zažila polskou okupaci Těšínska
po německé okupaci v roce 1939 zažila přičlenění Těšínska k Říši
na jaře 1944 pomáhala zachránit raněného partyzána Jana Heczka
ve stejné době pomáhala dezertérovi z wehrmachtu Pavlu Štefkovi
13. června 1944 spolu s matkou a otcem zatčena gestapem
vyslýchána a bita gestapem v polském Těšíně
poté vězněna v táboře Myslowice v Polsku
5. září 1944 transportována do tábora Ravensbrück
na jaře 1945 transportována z Ravensbrücku do tábora Salzwedel
v táboře Salzwedel zažila osvobození americkou armádou a konec války
do jara 1946 čekala na návrat ve středisku Červeného kříže v Braunschweigu
na Velikonoce 1946 se vrátila domů do Bystřice
v květnu 1946 se vdala za Adama Stebela z Hrádku, stala se matkou čtyř dětí
v letech 1959 až 1964 pracovala v nejtěžším provozu Třineckých železáren, v aglomeraci
1964 až 1979 pracovala v Třineckých železárnách ve válcovně
v roce 2012 vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany České republiky
Nejodpornější provoz Třineckých železáren nesl název aglomerace. Sypká železná ruda z Ruska se tam na pásech spékala do pevných kusů a teprve potom sázela do pecí. V „aglomeračce“ nechtěl nikdo dělat. Prášilo se tam tak, že nebylo vidět na krok.
V ohlušujícím rachotu pracovala Helena s helmou na hlavě, na ústech masku. Denně přijížděla do Třince z nedaleké Bystřice, aby své rodině přilepšila mizerným výdělkem, který za tu dřinu dostávala. „Takhle to vypadá v pekle,“ pronesl její manžel, když jednou Helenu v aglomeraci navštívil. Možná měl pravdu. Jenže peklo na zemi má více podob a Helena už je znala.
Bylo jí devatenáct a štíhlému gestapákovi snad jen o dva, o tři roky víc. „Přece nebude bít mladou holku,“ uklidňovala se před prvním výslechem. Mlátil ji gumovým obuškem i koženou žílou přes ruce, přes nohy, po zadku. Když Helenu odvlekli na celu, přišel na řadu táta Karel, potom maminka Marie. Tu bili do bezvědomí. Vychrstli na ni kbelík vody a pak zase a znovu.
„Kde je Štefek!“ hulákali. Otazník za větou proměnili na vykřičník, stejně jako velitel komanda, které o několik dní dříve vtrhlo do chalupy Haltofových v Bystřici. Bylo časně zrána. Otec Karel Haltof končil právě v železárnách noční směnu, Helena s matkou a její sestrou ještě spaly. „Kde je Štefek!“ křičeli vojáci pořád dokola, zatímco prohledávali stavení. „Přece na frontě,“ opakovaly ženy polomrtvé hrůzou.
Jenže to nebyla pravda a všichni v chalupě to věděli. Věděli to Němci, věděla to Helena, matka i teta. Ty tři ženy však věděly ještě víc. Pavel Štefek, dezertér z wehrmachtu, partyzán a Helenin přítel, se zrovna schovával v domě. Pozdě zjara roku 1944 zbývalo ve stodole sena už jen poskrovnu. Přesto tak akorát, aby se v něm Štefek mohl skrýt. Sena málo, zato vojáků tolik, že je děvče ani nedokázalo spočítat. Kdyby stodola byla plná, prohrabávali by seno tak dlouho, až by dopadli, koho hledali. Teď se však v ranním šeru zdánlivě prázdným prostorem nechali oklamat. „Díkybohu neměli psy,“ vzpomíná Helena. „Našli by ho a všechny nás postříleli.“
Otce sebrali přímo v železárnách, Helenu s matkou odvedli na gestapo v Bystřici a odtud odvezli do tábora v polském Těšíně. Tetu nechali doma. Byla hluchá a gestapákům nestálo za to ztrácet s ní u výslechu čas. Haltofovi měli navíc malé hospodářství a jejich mléko i vejce Říše potřebovala, stejně jako proviant od sedláků v celém protektorátu. Teta tedy zůstala, poklidila v chlévě a Pavel Štefek zmizel v kopcích.
Helena Steblová přišla na svět 8. března 1925 v Košařiskách v podhůří těšínských Beskyd. V rodné vsi prožila necelého půl roku. Matka otěhotněla ještě před svatbou, otec byl bez práce a jen občas se mu podařilo vydělat něco v lese. Rodiče s malým děckem přežívali v podnájmu natěsnaní v jediné místnosti. Zato Karel a Marie Haltofovi v sousední Bystřici vlastnili chalupu, krávu i kus pole. Dítě však ne a ne počít. A tak se stalo, že malé děvče z Košařisek dostalo nové rodiče. Vlastní otec s matkou se Heleny vzdali a Haltofovi ji přijali za svou.
V Těšínském Slezsku žili tehdy Češi spolu s Poláky a Němci. Helena byla české národnosti a chodila do české měšťanky. Od dětství mluvila nářečím, kterému se tu říká „po našimu“, stejně jako všichni obyvatelé tohoto kraje, ať už byli jakékoli národnosti. Kdo Těšínsko nezná, tomu může „po našimu“ znít jako polština, ale není tomu tak. Rozdíly jsou velké. Přesto se Helena setkávala s polským jazykem neustále. Když recituje pohádku, kterou ji máma naučila, odříkává ji v polštině. Také pochvalu za docházku do nedělní školy napsal evangelický farář polsky a takhle si ji Helena Steblová pamatuje dodnes.
Nejsilnější vzpomínku na Poláky má z roku 1938. Do kraje vtrhla polská armáda a Těšínské Slezsko se 2. října stalo územím okupovaným Polskem. Stovky českých rodin musely opustit své domovy a odejít do Československa. Kdo mohl zůstat, žil ve strachu, že bude vyhnán také. Největší zátah uspořádali Poláci na Štědrý den, kdy tisíce lidí vyhnali přímo od svátečních stolů. Vyhnanci ve spěchu nakládali majetek na žebřiňáky, odjížděli do vnitrozemí a děti na vozech objímaly nazdobené vánoční stromky.
V obavách z odsunu se proto mnozí Češi na Těšínsku snažili být k polským okupantům loajální. Stejně tak Haltofovi. Helena vzpomíná, jak ji matka poslala vítat polského prezidenta Ignacyho Moścického, když projížděl Bystřicí. „Stáli jsme ve špalíru kolem cesty a mávali polskými vlaječkami,“ vypráví. Tenkrát Heleně Steblové spokojené dětství skončilo. Poslední třídu měšťanky vychodila v polské škole, protože české Poláci zavřeli. Nářečí podobné polštině tam nebylo výhodou. Naopak. Slovíčka se pletla a děvče se ve škole trápilo. Opravdu těžká doba však měla teprve přijít.
„Klepal na okno, bledý jako stěna.“ Helena už si nepamatuje, jestli zraněná ruka zavěšená v šátku byla levá nebo pravá. Nebylo však pochyb, že bez pomoci lékaře ten muž nepřežije. Z paže mu visely cáry zhnisaného masa, kost byla obnažená. Jmenoval se Heczko a patřil ke skupině partyzánů z okolních hor.
Nemocnice v Třinci stála tehdy přímo v areálu železáren. Raněný Heczko věděl, že tam pracuje lékař jménem Soroka napojený na odboj. Druhý den ráno sedla tedy Helena na kolo, našla Soroku a večer před půlnocí už si doktor vybaloval náčiní u Haltofů v jizbě. Pilka, skalpel, nůžky, tampony, obvazy, drén. V chalupě nebyla elektřina, pacient ležel na otomanu a v záři petrolejky pomáhala Helena při operaci. Natáčela lampu tak, aby lékař dobře viděl, nosila z plotny horkou vodu, podávala nástroje. Pak žuchla ruka na podlahu.
Asi dva týdny přicházel doktor Soroka do chalupy v Bystřici a převazoval pahýl amputované paže. Pro Helenu i rodiče to byly dny hrůzy, jakou dosud nezažili. Za pomoc partyzánům vraždili nacisté bez milosti, posílali na smrt do koncentračních táborů, terorizovali celé vesnice.
Helena navíc nemohla zůstat doma. Aby se vyhnula pracovnímu nasazení v Říši, chodila na práci k sedlákovi jménem Goryl a nikdo venku teď nesměl poznat, v jak velkém je děvče stresu, jakou bázeň v sobě nosí. Vše muselo vypadat, jako by se nic nedělo, jako by na půdě chalupy Karla Haltofa neležel chlap s amputovanou rukou a v lesích nečekali jeho kamarádi, až si raněného odvedou zpět do hor. Sebemenší podezření mohlo znamenat udání, domovní prohlídku, mučení a smrt. Partyzáni to věděli, a když konečně přišli, odešel s nimi Heczko s ránou ještě v obvazech. „Jako by u nás byl rok,“ vzpomíná žena na oněch čtrnáct dnů, kdy se její domov změnil v tajný lazaret.
Když počátkem září 1939 Hitler a Stalin zaútočili na Polsko a začala druhá světová válka, vyhnala německá vojska polskou armádu z Těšínska. Celé toto území se stalo součástí Říše a Češi byli nuceni přihlásit se k nově zavedené slezské národnosti. Slezané pak byli prohlášeni za součást německého národa, mužům vznikla povinnost rukovat do wehrmachtu a tisíce Čechů z Těšínska nedobrovolně bojovaly na straně hitlerovského Německa. Podobně na tom bylo Hlučínsko. To se za jiných historických okolností, ovšem stejně jako Těšínsko, ocitlo přímo v Říši.
František Emmert v knize Češi ve wehrmachtu píše, že převážná většina těšínských Čechů skončila po narukování jako řadoví vojíni nebo pomocníci u Říšské pracovní služby. Zvláště těžce na muže z Těšínska dolehla mimořádná opatření přijatá po vyhlášení totální války v roce 1944. František Emmert uvádí, že byli odváděni i šestnáctiletí chlapci a muži s vážnými zdravotními problémy. Velení wehrmachtu z nich narychlo a po krátkém výcviku sestavovalo divize takzvaných lidových granátníků, které měly v beznadějných bojích proti ruským tankům až osmdesátiprocentní ztráty.
Mnoho odvedených českých mužů padlo nebo skončilo na dlouhé roky v sovětských táborech, z nichž se někteří už nevrátili. Jiní zběhli k československým zahraničním jednotkám a bojovali proti Německu.
Pavla Štefka poznala Helena Steblová ještě před tím, než narukoval do německé armády. Bydlel nedaleko a vídali se často. Helena už si nedokáže vzpomenout, jaká bitva to byla, ale když přijel Pavel na dovolenku, vyprávěl o strašlivém masakru a jatkách.
Po konci dovolené tušila, že už se její chlapec do wehrmachtu nevrátí. „Na nádraží něco naznačil, sedl do vlaku a odjel,“ vzpomíná Helena Steblová. V sousední Vendryni pak Pavel Štefek vystoupil, odešel do kopců a přidal se k partyzánské skupině, v níž byl také Heczko. A právě Pavel Heczkovi poradil, na jaké okno zaklepat, když mu kulka roztrhla paži na kusy. Samotný Štefek přicházel za Helenou jednou za čas, aby se viděli a trochu se ohřál. Zimy v kopcích Jablunkovského průsmyku bývaly drsné, odpočinek doma u rodičů však nepřicházel v úvahu. Obával se, že gestapo dům sleduje, a kromě toho měli Štefkovi podnájemníka, který ho mohl udat. „Pavlova matka prosila, abychom se o kluka postarali, až se u nás objeví,“ vypráví Helena.
Tak se kolem rodiny Haltofových začala splétat smyčka, brutálně utažená toho rána, kdy komando vtrhlo do chalupy, a Helena s rodiči skončila v rukou gestapáků připravených ubít je k smrti, pokud nepovědí, co o Pavlu Štefkovi a partyzánech věděli. „Řekni jim, že k nám chodil pravidelně. Řekni, že jsi mu prala a spravovala oblečení,“ vyzval otec dceru, když ho k ní přivedli na celu. Sám už takovou výpověď podepsal. Nebyla to ovšem pravda, otec přeháněl a Helena tomu zprvu nechtěla uvěřit. Pak ale pochopila, že chce táta trýznění ukončit. Nikomu kromě sebe tím nemohli ublížit. Pokud by však výslechy a mučení pokračovaly, hrozilo nebezpečí, že z nich gestapo přece jen něco vymlátí.
Ze vzpomínek Heleny Steblové na kruté chvíle před více než sedmdesáti lety lze dnes jen obtížně doložit, jak to tenkrát přesně bylo, jaké metody vyšetřovatelé použili, co všechno už věděli a co potřebovali zjistit. Jisté je, že „přiznáním“ výslechy a bití skončily. Helenu transportovali do pracovního tábora v Myslowicích u Katovic, odtud do německého Ravensbrücku. Otce odvezli do lágru Gross-Rosen v Polsku. Matku také věznili v Myslowicích a začátkem roku 1945 se po osvobození tábora Sověty vrátila domů do Bystřice. Ani ona, ani Helena však už svého muže a tátu nikdy neviděly. Jeho spoluvězeň po válce dosvědčil, že Karel Haltof zemřel ranou do hlavy v koncentračním táboře Sachsenhausen v Německu.
Helenina matka Marie Haltofová zapsala do svého notesu data těchto událostí takto:
- Helka wyjechala 5. 9. 1944 do Ravensbrück
- Karol wyjechol 27. 9. 1944 do Grossrosen
- Maryia przyjechala do domu 20. 1. 1945
- 19. byla przepusczona o ½ 6, jechala na Bielsko, doma o 8 godz. w sobote rano
V chudobném podhůří těšínských Beskyd se před válkou nežilo snadno. Helena vzpomíná na sedm dětí u sousedů, jak se tahaly o jídlo. Sama však hlad nepoznala. Byla jedináček, táta pracoval v železárnách a navíc měli Haltofovi krávu a pole. Když šel otec ráno na směnu, pekla matka bramborové placky. Brambor bylo doma dost, stejně jako mléka i zelí. Před Vánocemi zabili rodiče prase a na stole pak byly jitrnice, rybí polévka, hustý vepřový vývar, chleba a oplatky. Maso uzené i ve sklenicích, sádlo, škvarky a špek měla rodina do zásoby na celý rok.
Také místní žebrák dostal u Haltofů vždy něco k snědku. Seděl na verandě skloněný nad kastrolem, a když mu umaštěný límec obnažil zátylek, všimla si Helena drobného hemžení. Chvěla se tehdy hnusem i lítostí.
Na pryčně lágru v Myslowicích ovšem nevěděla, kam dlaní dříve praštit. Odporných vší neubývalo a trýznily Helenu k zbláznění. Marně se v horečce drhla ledovou vodou. Tělo měla oteklé a stále v jednom ohni. Myslowice byly sběrný tábor, předstupeň pro Osvětim a Ravensbrück. Pozdní léto roku 1944 tam matka s dcerou prožívaly společně, vídaly se denně. Dne 5. září však Helenu poslali do Ravensbrücku. Svůj obraz německých lágrů skládá dnes z malých i větších detailů, které se jí vryly do paměti a překryly ty ostatní. Ravensbrück byl pracovní tábor pro desítky tisíc žen z celé okupované Evropy.
Nejprve pracovala v dílnách, kde stloukala muniční bedny rozmlácené na frontě. Odměnou byl krajíc špatného chleba s plátkem ještě mizernějšího salámu. Ukrutný hlad tu byl silnější než obava ze smrti. Později se Helena dostala do kuchyně. V ohromných kotlích vařily ženy tuřín a brambory, každý den stejně. Jednou za čas jim přivezli z fronty mrtvého koně. Maso páchlo a bylo plné vředů.
Jak se fronta přibližovala, čekal Helenu další transport. Namačkaná jedna na druhou tísnily se ženy ve stoje ve vagonech do tábora Salzwedel v jižním Sasku. Helena Steblová vzpomíná na vězenkyně, jež cestu nepřežily. Jejich těla vyhazovali vojáci z železničních vozů kolem trati a Helena toužila, aby už byly na místě. Aby mohla vystoupit, nadechnout se vzduchu.
Před branami lágru však nastal podivný zmatek. „Baráky jsou plné Židů. Není tady pro vás místo,“ oznámili dozorci a hnali ženy do nedalekého lesa. Nepochybovala o tom, že pod stromy je postřílejí. Slyšela už dost o pochodech smrti, o hromadných popravách a byla si jista, že ta chvíle nastala. „Stály jsme v tom lese a čekaly na smrt,“ vzpomíná. „Pak přijeli nějací vojáci, radili se s ostatními a odvedli nás zpátky. Jeden barák je prý volný.“ Helena Steblová netuší, jak se barák uvolnil.
Na otázku, kdy zažila nejšťastnější chvíli svého života, uvede právě Salzwedel. V tom baráku se totiž dvacetiletá dívka dočkala svobody a naděje na návrat domů. Trvalo to už jen dva týdny, když se dozorci rázem převlékli do civilních šatů, vyvěsili bílé vlajky a s rukama nad hlavou vypochodovali z tábora. Americké tanky projížděly mezi bloky a vojáci rozhazovali čokoládu i cigarety. „Vrhly jsme se na ty balíčky a všechny ženské najednou pokuřovaly,“ vypráví Helena Steblová.
Trvalo to však ještě téměř rok, než se dostala domů. Tábor v Salzwedelu Američané spálili a v kasárnách vojenského letiště v Braunschweigu vybudoval Červený kříž středisko pro pobyt propuštěných vězňů. Tam Helena čekala. Neměla žádné peníze ani pořádné oblečení, vlastními silami by nedokázala překonat stovky kilometrů zničenou Evropou a vrátit se do rodného Těšínska.
Z vlaku v Bystřici vystoupila Helena na Velký pátek roku 1946 a objala se s mámou. Události následujících dnů jsou příběhem natolik složitým a bolestným, že mu snad ani ona sama dodnes nedokázala úplně porozumět. Helenin přítel Pavel Štefek, který zběhl z nucené služby u wehrmachtu a přidal se k partyzánům, válku přežil a vrátil se domů. Souhra nešťastných náhod, nedorozumění i trauma z přestálého utrpení obou mladých lidí způsobily, že jejich vztah zpřetrhaný válkou neměl dalšího pokračování.
V květnu 1946 se Helena vdala za osm let staršího Adama Stebela z nedalekého Hrádku a za dva roky se jim narodilo první dítě. Postupně přišly na svět ještě další tři a manželé Steblovi začali v Bystřici rozšiřovat chalupu, která jim začala být těsná. Jenže poměry v socialistickém Československu rodině život neulehčily. Komunistická propaganda sice z vítězství nad fašismem učinila jeden ze svých symbolů, skuteční hrdinové války se však o sebe museli postarat, jak uměli. Nic na tom, že Helena Steblová pomáhala odbojářům, nic na tom, že je přes kruté týrání nevyzradila, nic na tom, že dokázala přežít nacistické lágry, vrátit se domů a vychovávat čtyři děti. Režim to nezajímalo.
Stejně jako kdysi Helenin otec a tisíce dalších obyvatel kraje také manžel Adam teď pracoval v Třineckých železárnách. Jeho výdělek ale rodině nestačil. Neměli pračku ani lednici, zato dětí plný dům. „Prádlo jsme máchali v řece,“ vysvětluje Helena, proč se jednoho dne roku 1959 rozhodla požádat v železárnách o práci. „Můžete do aglomeračky,“ řekli jí v továrně.
Neměla ponětí, co je to aglomeračka, kývla a nastoupila. Bez masky na ústech se tam nedalo vydržet ani minutu. Aby před červeným prachem z podřadné ruské rudy ochránila své vlasy, vkládala pod přilbu noviny a šátek. S lopatou v ruce pak házela sypkou hmotu do míchačky, kde ji mísila s vodou na hustou kaši. Tu vyklápěla na pásy, na kterých se v žáru spékaly granule. Helena Steblová takhle dřela pět let, potom dalších patnáct ve válcovně stejného podniku.
Teprve když bylo pamětnici v roce 2012 sedmaosmdesát, vlast si na svou hrdinku vzpomněla. „Možná pozdě, ale přece,“ řekla si tenkrát Helena a s pokornou vděčností přijala v Praze na Vítkově Záslužný kříž ministra obrany.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Slezsko: Paměť multietnického regionu
Příbeh pamětníka v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu (Tomáš Netočný)