Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Stavová (* 1924  †︎ 2018)

• narozena 5. dubna 1924 v Sezemicích u Pardubic

• roku 1943 maturovala na obchodní akademii v Pardubicích

• totálně nasazena u firmy Junkers ve Dvoře Králové

• od roku 1945 pracovala v Praze v Závodu léčebné mechaniky (od roku 1950 Chirana) v oddělení nákupu

• roku 1949 uzavřela sňatek s válečným veteránem Josefem Bernklauem

• podnik rodičů vyvlastněn

• roku 1951 Josef Bernklau vyslýchán v rámci politického procesu, propuštěn

• v roce 1957 Josef Bernklau uvězněn na sedm měsíců za anekdotu

• roku 1979 Josef Bernklau zemřel

• roku 1982 se provdala za Zdeňka Stava, válečného veterána

• roku 1989 zemřel druhý manžel na rakovinu

Olga Stavová líčí svůj život velmi skromně, neokázale. Zdůrazňuje příběhy svých dvou manželů, hrdinů, kteří se postavili se zbraní v ruce nacistickému nepříteli. Je docela pozoruhodné, jak se propojily cesty obou mužů, kteří vyšli každý z jiných podmínek a z míst geograficky velice vzdálených, ale nakonec se oba vrátili do vlasti se Svobodovou armádou.

Dětství a studia

Vojenství rozhodně nepatřilo k tradicím rodiny Bachtíkových. Byli to živnostníci, pocházející z chudých poměrů. Velkým úsilím se vypracovali a pořídili si domek v Sezemicích u Pardubic, ve kterém provozovali restauraci. Dne 5. dubna 1924 se jim narodila dcera Olga. V přičinlivé rodině byla vedena k práci, a když vychodila základní školu, nastoupila na gymnázium, ze kterého přešla na obchodní akademii v Pardubicích. Tam ji také zastihlo vyhlášení protektorátu.

Škola, dostavěná dva roky předtím, fungovala víceméně normálně. Výuka byla samozřejmě „obohacena“ o povinnou němčinu a jakousi občanskou výchovu se zaměřením na znalosti o nacionálním socialismu a podobné „nezbytnosti“, ale původní předměty zůstaly. „Profesory jsme měli velice dobré. O někom jsme věděli, že měl nějakou spolupráci, a také měl po válce potíže. Byl to jeden nebo dva profesoři, Češi. Nějak spolupracovali, asi to nebylo vážné, nebyli dlouho zavření. Ale byli vyšetřováni a vědělo se o tom, že se někde nějak angažovali.“

Při maturitě seděla veledůležitá osoba: takzvaný dohlížitel, který byl přidělen k českému starostovi údajně kvůli pomoci s německou částí městské agendy. „Byl přítomen při maturitě a německy se nás dotazoval. Samozřejmě jsme museli vědět, co je to NSDAP a tak podobně…“ Maturita nakonec proběhla bez zvláštních událostí, ale studentům nemělo být dopřáno svůj životní krok oslavit. Platil totiž všeobecný zákaz. „Náš tatínek, v jehož restauraci se kluci chystali udělat oslavu, dostal varování, že kdyby to udělal, tak mu podnik zavřou. Tak můj bratr – měl tehdy hotelovou školu ve Varech – pomohl zorganizovat oslavu potají. Vystěhovali jsme jeden pokoj nahoře v bytě, dali jsme tam fotely z restaurace a tam jsme to zařídili pro těch asi třicet dva lidí, kteří jsme maturovali. Tam jsme slavili, maminka navařila a kluci pak spali na těch fotelech. Jeli až ráno, protože autobus ze Sezemic jezdil tak dvakrát denně. Naši jim dali ještě snídani. Všichni na to pak vzpomínali a scházeli jsme se až do našich osmdesáti let.“

Místo dalšího studia nebo zaměstnání však přišlo totální nasazení. Celé ročníky mladých lidí musely pomáhat německé válečné mašinerii. Jednou z nejhorších prací bylo vyklízení trosek v rozbombardovaných městech nebo továrnách a jiných objektech válečného významu. U nás nejsmutněji proslul ročník 1921 a 1924, do kterého patřila i mladá Olga a její spolužáci. Na rozdíl od většiny z nich se jí podařilo vyhnout se nasazení v Německu. Hned po maturitě získala práci jako administrativní síla v místní německé výrobně hraček. Když pak byla povolána pracovním úřadem, byla přidělena, pravděpodobně díky přímluvě vedení, na práci ve Dvoře Králové do pobočného závodu firmy Junkers. Tam rovněž pracovala v kanceláři. V továrně se vyráběly díly proudových motorů JuMo 004 pro tryskové stíhačky Me 262, tedy vysoce strategická záležitost. Nebylo divu, že pracovníci žili v neustálém strachu ze spojeneckých náletů. Bombardéry přelétly několikrát, ale naštěstí vždy letěly za jiným cílem.

První manžel

Po osvobození pamětnice odešla do Prahy, kde nastoupila práci v nákupním oddělení Závodů léčebné mechaniky. Zde se také setkala se svým prvním manželem.

Josef Bernklau byl stavař. Stavebnictví ho zavedlo až do Íránu, kde pracoval na stavebních zakázkách s konsorciem SIS – firem Škoda a Konstruktiva. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byli všichni čeští zaměstnanci povoláni na vyslanectví, kde jim měl být vystaven nový pas – protektorátní. Někteří to však odmítli, a byl s nimi proto rozvázán pracovní poměr. Josef Bernklau zvolil jinou možnost: přihlásil se do armády a jako voják pracoval na stavbě infrastruktury v Íránu. Přes Írán totiž vedla jedna ze tří cest spojeneckých vojenských dodávek pro sovětskou armádu. Snazší a relativně bezpečnější část tzv. perského koridoru vedla do přístavu Bandar Abbas ležícího u vstupu do Perského zálivu (Hormuzské úžiny). Tam se vojenský materiál překládal na kamiony, které pak putovaly na sever stovky kilometrů zemí s ubohou silniční sítí, až se dopracovaly k nejobtížnější etapě v podobě přejezdu pohoří Elborz do Ázerbájdžánu. A tak dobudování potřebné infrastruktury byla záležitost výsostného strategického významu.

V roce 1944 ho povolala armáda do Sovětského svazu, kde absolvoval paradesantní výcvik. Připojil se ke Svobodově armádě, kde se dostal do blízkosti důstojníka Tomáše Sedláčka – dnes legendárního generála. Stejně jako on, byl i Josef Bernklau vysazen na letišti Tri duby, kde se setkali a poté se společně probíjeli přes slovenské hory. V Sedláčkově knížce Vydržet čteme stručnou zmínku: „Cesta do hor byla dost ucpaná, stejně tak jako celé údolí. Do toho na nás nalétaly německé štuky, proti kterým ještě střílela protiletadlová baterie pod vedením Josefa Bernklaua.“  

Nový život po válce

Po skončení války měl již Josef Bernklau hodnost kapitána a sloužil ve strážním praporu Pražského hradu v dělostřelecké baterii. Postupně byl povýšen na štábního kapitána a nakonec na majora. Zanedlouho však dal přednost civilu. V roce 1947 získal místo správce firmy Sutter, která mimo jiné dodávala materiál pro injekční jehly. Když jednal o dodávkách s firmou Závody léčebné mechaniky, seznámil se s mladou pracovnicí nákupního oddělení. Našli v sobě zalíbení, a když se slečna Olga dozvěděla, že byl v Íránu, zmínila se o svém strýci. Kupodivu ho znal. Strýc František Bachtík pracoval v diplomatických službách v řadě zemí Blízkého a Středního východu a v Íránu působil od 27. května 1942 do 14. dubna 1943 jako chargé d´affaires. Oba muži si měli co říct a strýc své neteři její volbu schválil. A tak se roku 1949 vzali.

Jenže přišla nečekaná událost: někteří manželovi spolubojovníci odešli v roce 1948 do emigrace. „...já jsem byla v jiném stavu a to už ho několikrát vyslýchali, protože Žák a další kamarádi utekli a on byl podezírán, že o tom ví. I já jsem byla vyslýchána.“ Po výsleších v pověstném „Domečku“ byl manžel nakonec propuštěn. Krátce nato se jim narodil syn Jan.   

V roce 1952 se manželům Bernklauovým narodila dcera Olga. Ale do výchovy dětí zasáhla další zlá událost: v roce 1957 se dostala panu Bernklauovi do ruky neslušná, ale zřejmě docela povedená básnička, která patřila do kategorie tzv. protistátních. Pobavila ho natolik, že ji nechal rozmnožit. To však neuniklo bdělým strážcům míru a socialismu a otec rodiny stanul před soudem podruhé. Pravděpodobně k tomu přispěl kádrovák, který několikrát neúspěšně lákal pana Bernklaua ke vstupu do komunistické strany. „Říkal: ‚Tys tam byl, soudruhu, v tom Rusku, proč bys nemohl… a vypravuj, jaké to tam bylo!‘ A on říkal: ‚Co si myslíte, tam většina lidí ve straně není.‘ Prostě to odmítl, nikdy to nepodepsal. Ani jeden z mých mužů nebyl nikdy ve straně.“

Rozsudek padl v létě 1957, ale nástup trestu počkal až téměř do Vánoc: na 22. prosince.

K tomu se přidružil další postih, sice neoficiální, ale o to zákeřnější: „Nemohla jsem sehnat práci, vůbec nikde mě nechtěli vzít, jakmile se dozvěděli, že manžel je zavřený… Napřed jsem pracovala v Drutexu, kde mne hlásili jako dělnici, jako prodavačku a teprve později jsem pak mohla dělat svoji práci – mzdovou účetní.“ Na otázku, jak vycházela s kolegy v práci, odpovídá: „Ohromně, všichni se mi snažili pomoct. (…) Naopak kádrovák, když jsem přišla v šedesátém šestém do Studijního a typizačního ústavu, říkal, že o tom samozřejmě ví, ale to že byla věc manžela a mne se to netýká. Nebral to v úvahu a celkem dobře to dopadlo.“

Po vypršení devítiměsíčního trestu žil Josef Bernklau životem občana nižší kategorie. Směl pracovat jen na pozicích, které mu nikdo nezáviděl. Oporou jeho rodině bylo trvající přátelství válečných kolegů. „Všichni se snažili znovu žít, normálně, scházeli jsme se, a dokonce jsme pak byli zvaní na večírky na vyslanectví západních zemí, ovšem byli jsme při tom sledovaní… Ale scházeli jsme se a měli jsme ohromnou partu.“

Přes veškerou nepřízeň doby prožili manželé Bernklauovi šťastný život. Vychovali dvě děti, s nimiž mohli být plným právem spokojeni. Nicméně prožitá utrpení zřejmě poznamenala zdravotní stav Josefa Bernklaua, který v roce 1979 zemřel. To byla pro jeho ženu těžká rána. Naštěstí styky s rodinami manželových vojenských druhů jí pomáhaly překonat smutek. Do kruhu přátel, jako byl generál Sedláček a další, patřil i Zdeněk Stav.

Druhý manžel

Zdeněk Stav „původně studoval medicínu, ale pak se jeho matka rozvedla a on už neměl podporu, aby mohl studovat v Praze, protože pocházel z Prostějova, a tak šel na tu vojenskou akademii v Hranicích“.

Vojenskou akademii úspěšně absolvoval. Na začátku války považoval za svou povinnost účastnit se bojů proti nacistickému nepříteli. „Můj druhý muž byl také zahraniční voják, utekl v tom třicátém devátém, jak říkal, na podvozku nákladního vlaku, že je tam dostal nějaký železničář do Polska a tam se přihlásili do cizinecké legie. Byl poslán do Afriky, ale jenom krátce, do té doby, než byla v Agde ve Francii ustavena naše armáda. (…) Odtud se snažili dostat k moři a potom je nákladními loděmi přepravili přes Lamanšský průliv do Anglie. Nevím už, jak se jmenoval ten známý tábor v Anglii, tam už byli naši letci, kteří se pomalu zapojovali do akcí.“ V Anglii Zdeněk Stav absolvoval určitá školení, zejména jazyková, a jako profesionální voják zároveň sám cvičil nováčky. V roce 1943 se připojil k 1. československé samostatné brigádě, která se zformovala v Sovětském svazu. S tou prošel mimo jiné dukelskou operací, o které napsal knihu Povinnost nade vše.

V květnu 1945 byl Zdeněk Stav krátce uvězněn. „On byl zavřený několikrát. Zasedl si na něj Reicin, oni se nenáviděli. Byl tam jenom krátce, naštěstí ho z toho dostal nějaký příbuzný advokát, takže byl jenom ve vyšetřovací vazbě. Ale pak na něj údajně nasadil nějakého špicla, který z něj dostal nějaké kritické mínění na armádu nebo na Sovětský svaz, a byl odsouzený v jedné takové skupině.“  

Ono druhé zatčení proběhlo v roce 1949. V následném procesu byl odsouzen k šesti měsícům vězení, které si odseděl na Pankráci. Dalších sedm měsíců strávil v táboře nucených prací v Třinci. Tím samozřejmě také skončila jeho vojenská kariéra. Vysoké vojenské vzdělání mu v civilu nebylo nic platné a mohl by dělat pouze nekvalifikovanou práci. Ale starý bojovník Zdeněk Stav se nevzdal. Udělal si stavební průmyslovku a tak se mohl živit u stavební firmy jako projektant či rozpočtář. K stáru mu zemřela manželka, a proto pro něj bylo velkou útěchou setkávat se s přáteli, mezi něž patřil i generál Sedláček či Špaček.

Stalo se, že se v legionářské „rodině“ potkali muž a žena, které oba opustil životní druh. Paní Olga se zpočátku zdráhala přijmout návrh výrazně staršího muže, ale v roce 1982 nakonec uzavřeli manželství. Zdeněk Stav neměl vlastní děti, a možná právě proto přilnul k dětem svého předchůdce a legionářského kolegy.

„Bohužel, umřel v květnu osmdesátého devátého, nedožil se té naší revoluce a toho osvobození, takže se nedočkal povýšení. Generál Špaček, kterého mi představil jako svého subalterního důstojníka, ten se stal generálem – přišel mi říct: ‚Olinečko, Zdeneček by si to zasloužil…‘“