Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Šťastný (* 1932)

• narozen 4. ledna 1932 v Praze

• 22. března 1945 byl svědkem náletu na Kralupy nad Vltavou

• po válce se vyučil zámečníkem a automechanikem

• 1. listopadu 1953 odveden na vojnu – většinu vojenské služby osobním řidičem sovětského generála v Plzni

• až do důchodu pracoval v dýhárně

Vaše škola je plná raněných vojáků

Miloš Šťastný se narodil 4. ledna 1932 v Praze, ale vyrůstal v Úžicích u babičky a dědečka. Jeho rodiče Marie a Antonín provozovali v Kozomíně uhelné sklady. Malý Miloš bydlel u prarodičů a k rodičům se stěhoval potom, co nastoupil do první třídy. „Já jsem furt chtěl sem za nimi, tak mě nakonec vzali.“ Miloš Šťastný vzpomíná, jak rodičům pomáhal s rozvážením uhlí, které v tu dobu bylo ještě na příděl na lístky. „Obden jsme dojížděli na Bulovku s uhlím.“

V Kozomíně nebyla tehdy škola, a tak chodil na vyučování do sousedních Chvatěrub. Jenže když začala v roce 1939 válka, byla škola v Chvatěrubech zrušena a Miloše Šťastného přeřadili na chlapeckou školu v Kralupech nad Vltavou. „Tam stál německý voják a říkal nám, že škola je plná raněných vojáků, které tam přivezli v noci z fronty.“ Ze školy se stal lazaret a Miloš Šťastný byl opět poslán do jiné školy, až do Nelahozevsi, která je od Kozomína osm kilometrů daleko.

Mrtvé nanesli do kostela a se školou jsme se na ně museli jít koukat

Nedaleko Kozomína stojí zámek Panenské Břežany, který si jako svoje sídlo vybrali říšští protektoři. Od září 1941 se tam nastěhoval Reinhard Heydrich s rodinou a jeho manželka s dětmi tam žila i poté, co byl na Reinharda Heydricha v červnu 1942 spáchán atentát. „Ta Heydriška to tady všechno opanovala, jezdila po okolí na koni.“ Miloš Šťastný vzpomíná, že na konci války ubytovávala Heydrichova manželka na zámku takzvané národní hosty, tedy Němce, kteří prchali před postupující Rudou armádou.

Na konci války probíhaly nálety na Kralupy nad Vltavou, kde byly továrny a letiště. Miloš Šťastný se chodil dívat na letiště v Kralupech, kde Němci z bezpečnostních důvodů schovávali letadla v lesích, a ne na pozemcích letiště. „Američani pak všechna ta letadla rozstříleli a můj táta říkal: ,A ty už nikam nepůjdeš!‘“

Několik dní poté, 22. března 1945, proběhl největší nálet přímo na rafinérii v Kralupech. „Hloubkaři si to spletli a házeli to přímo na petrolku. Hrozně lidí tam zemřelo. Mrtvé lidi nanesli do kostela a my jako děti jsme se museli jít špalírem na to koukat. Němci nám tam vyprávěli, co všechno ti Amerikáni udělali.“ Na konci války se Miloš Šťastný s rodinou schovávali, když se blížila fronta. „Ráno rány na dveře a křik: ,Vstávejte, jsou tady Rusáci!‘“ Z konce války si vzpomíná hlavně na zničené silnice a Rudou armádu, která pokračovala dál na Prahu.

Tatraplán jsem nikdy neřídil

Po válce se Miloš Šťastný vyučil zámečníkem-automechanikem v Kochmance v Kralupech a nastoupil na práci do ČSAD. V dubnu 1953 se oženil a půl roku nato mu přišel příkaz k nástupu na vojenskou službu. „Naložili nás do náklaďáků a odvezli nás na Masaryčku na nádraží a pak nás odvezli na Smíchov.“ Výcvik absolvoval Miloš na Císařské louce v Praze a pak ho převezli do Bechyně. „V noci byl poplach a odvezli nás do lesů, kde byli muklové.“

Miloš Šťastný byl přidělen k auto rotě a převážel proviant pro mukly. Po nějaké době byl znovu převelen, tentokrát jel do Sokolova a brzy do Plzně k 311. pluku. Tam na něj čekal překvapivý úkol – byl přidělen jako řidič Tatraplánu[1]. „První cestu si pamatuju, že jsme jeli z Plzně do Rokycan, a on mi povídá: ,No, ty toho moc neumíš.‘ A já mu povídám: ,Já jsem Tatraplán nikdy neřídil.‘“

Kam půjde on, půjdeš i ty

Miloš Šťastný dostal nějaký čas na trénování a pak mu oznámili, že jeho úkolem bude dělat osobního šoféra sovětskému generálovi, který byl ubytovaný s manželkou v jedné plzeňské vile. „Před tou první cestou mi ten poručík Pokorný povídá: ,Teď už to není sranda. Ty za něj zodpovídáš. Kam půjde on, půjdeš i ty.‘“ Miloš Šťastný generála vozil všude, kam potřeboval, a bydlel s ním ve vile. „Dělal jsem pro něj všechno možné, luxoval jsem a tak, ale měl jsem se dobře.“

Miloš Šťastný dostával i peníze, aby si mohl kupovat jídlo v restauracích, kde se stravoval generál. „Pak kluci v autoparku byli naštvaní, říkali mi: ,Jdi do pytle, ty mu pucuješ i boty.‘ Já jsem povídal: ,Vy blbci, ale já se u něj mám dobře!‘“ Na druhou stranu vzpomíná Miloš, že v tu dobu prožíval i největší strach. Kolem vily často postávali muži ze Státní bezpečnosti a sledovali ho, takže se bál, jestli se nerozhodnou ho za něco zatknout.

Važte si toho, co tady je

Když Miloši Šťastnému skončila vojenská služba, nabídli mu nadřízení, jestli nechce ve službě u generála zůstat, že by si k sobě mohl přestěhovat i manželku. Miloš Šťastný to doma se svojí ženou řešil, ale ta byla zásadně proti, takže odešel zpět do civilu. Chtěl se vrátit k práci u ČSAD, ale tam se doslechli o tom, jak odsloužil vojnu. „Tam se tvářili: ,Nó, milostpán se vrátil.‘ Tak jsem šel pryč.“ Nakonec sehnal práci přes svého strýce a jezdil náklaďákem pro firmu, která vyráběla dýhy a parkety.

S manželkou Martou vychoval dvě děti a dnes (2023) má už tři vnoučata a čtyři pravnoučata. Současné generaci vzkazuje: „Važte si toho, co tady je. Válka je hrozná.“

 

[1] Tatra 600