Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ten vlastenecký pocit být znovu Čechem
narozen 20. prosince 1946 v Chebu
vystudoval JAMU v Brně
roku 1970 emigroval do Německa
usadil se ve Stuttgartu
hrál v komorním orchestru
v roce 2010 se vrátil do České republiky
Jaroslav Šťastný je mezinárodně uznávaný houslista, který prožil mnoho let v emigraci. Jeho současný život je propojen s jinými kulturami a zeměmi, ale člověka by to u tohoto příjemného důchodce žijícího ve Šluknovském výběžku na první pohled nenapadlo.
Narodil se 20. prosince 1946 v Chebu. „Z narozenin jsem nikdy nic neměl, protože to bylo krátce před Ježíškem a maminka vždycky říkala: ,Jaroušku, ty všechno pak dostaneš za ty čtyři dny pod stromečkem.‘“ Do školy nastoupil v Chebu, kde vychodil devět tříd obecné školy. „Okolo Chebu je krásná příroda, takže jsme lezli po skalách a chodili jsme k řece Ohři.“
Jeho otec se vrátil na konci války domů po pěti letech, která strávil v různých nacistických koncentračních táborech. Pobyt v lágrech mu zničil zdraví. „Necítil se na to, aby měl víc dětí než jedno, takže jsem zůstal jedináčkem.“ Na dětství vzpomíná Jaroslav rád. Jeho otec byl ředitelem hudební školy v Chebu, a tak od dětství vedl svého jediného syna k hudbě.
V roce 1949 emigroval Jaroslavův strýc do Německa a následně do Velké Británie a Spojených států amerických. To mělo vliv na přijímací pohovory na školy, i když to pamětníkovi nakonec nezabránilo, aby studoval to, co chtěl. „Při každém přijímacím pohovoru na školu se mě ptali, jestli vím, kolik je v USA nezaměstnaných. Tak já jsem se naučil odpověď, že nejméně šest milionů, a pak šel pohovor dál.“
Pamětník dostal malé housle a nejprve se učil s tatínkem doma a časem docházel do hudební školy, kterou otec vedl. Po základní škole se Jaroslav rozhodl věnovat se hudbě i na studiích. Nastoupil tedy na Odbornou hudební školu v Kroměříži, kde studoval šest let až do maturity.
Kroměříž leží na opačném konci Česka než jeho rodný Cheb, a Jaroslav tedy bydlel na internátě. „V těch patnácti letech se člověk chce osamostatnit od rodičů. Ono to ale časem přešlo a pak přišla ta závist, že ostatní spolužáci můžou zajet na víkend domů do Prostějova nebo Přerova a tam si odpočinout. Já jsem jezdil do Chebu, jen když bylo víc dní volna.“
Po maturitě složil Jaroslav přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii v Brně. Tam začal už při studiu působit v rozhlase v Mahenově divadle a hrát v Brněnském orchestru lidových nástrojů, což byla v podstatě moravská cimbálovka. Kromě toho hrál na housle i v pardubickém komorním orchestru.
Už od dětství toužil pamětník po cestování, ale v komunistickém Československu byly možnosti vycestovat velmi omezené. „Ta myšlenka byla už na té základní škole. Měl jsem kamaráda a hrozně jsme se chtěli podívat do světa, takže jsme pořád přemýšleli, jak se tam někdy dostaneme.“ V roce 1968 se režim začal uvolňovat a Jaroslav doufal, že jeho sny o poznávání světa se budou moci naplnit. V srpnu 1968 však do země dorazily okupační armády a hranice se opět postupně uzavíraly.
Začal tedy uvažovat o emigraci ze země, když v roce 1970 zjistil, že je jeho přítelkyně těhotná. „Všichni tři bychom se už ven asi nedostali, a tak jsme vycestovali jednou z posledních možností: se zahraničním zájezdem.“ V říjnu 1970 tedy odjel Jaroslav se svou přítelkyní na dvoutýdenní zájezd do Itálie a Francie. Na jeho konci se z Paříže nevrátili se zájezdem, ale odjeli vlakem do Německa. „Měli jsme pár vyměněných marek a jízdenka nám stačila akorát do Stuttgartu, kde jsem pak celý život působil.“
Ve Stuttgartu se brzy oženil se svou přítelkyní a v lednu 1971 se jim narodila dcera. Ve městě si sehnal nové housle a začal cvičit, aby se mohl brzy vrátit ke své práci. „Měl jsem štěstí, že jsem už v prosinci dostal místo ve stuttgartském komorním orchestru jako první houslista.“ Tím se mu splnil další sen. Nejenže konečně mohl cestovat a poznávat svět, ale navíc získal umělecké angažmá.
Možnosti konečně cestovat využil Jaroslav opravdu do sytosti. Nejprve navštívil evropské země a už v roce 1973 odjel na měsíční cestu do Izraele, Teheránu a Japonska. „Pro mě byla každá země zajímavá. Nejvíc asi Japonsko.“ V Německu dostal nejprve azyl, takže tam mohl žít a pracovat. Brzy se mu podařilo získat německé občanství. Musel se však zříci toho československého a zaplatit státu nějaké peníze za to, že mu umožnil studium.
Tím, že byl Jaroslav občanem Německa, mohl dojíždět do Československa na návštěvy. „Přece jenom se mi stýskalo po mé vlasti a po matce a rodičích.“ O jeho emigraci v roce 1970 rodiče nevěděli a museli poté chodit k výslechům na policii. „Maminka opravdu nic nevěděla, protože by to nezvládla, kdybych jí řekl, že odcházím do ciziny.“
Pamětníkův otec během jeho pobytu v Německu zemřel, takže Jaroslav jezdil na návštěvy za maminkou. Přejezdy hranice byly vždy trochu stresové. „Ty pocity začínaly vždycky bolením břicha... Přijel jsem sem rád, přijel jsem domů, ale věděl jsem, že se musím vrátit. Tam jsem měl svou rodinu, o kterou jsem se musel postarat. Člověk jel s radostí sem, ale s radostí zase ven.“
Po sametové revoluci v roce 1989 si Jaroslav opět zažádal o československé občanství a tehdy mu ho bez problémů vrátili. Zpátky se však nepřestěhoval, protože ve Stuttgartu měl rodinu a práci v orchestru. „Šlo spíš o ten vlastenecký pocit být znovu Čechem.“
Nakonec se však do původní vlasti přestěhoval, ale až po roce 2010, kdy si koupil domek v Doubici nedaleko Krásné Lípy. „Já jsem se do toho kraje zamiloval, tak jsem si říkal, že bych tu někdy rád měl chalupu. A povedlo se.“ V současné době je sice Jaroslav Šťastný již v důchodu, ale jeho život se pracovně příliš nezměnil. Stále koncertuje v Čechách i po celém světě.
Nedávno se vrátil z dvouapůlměsíčního pobytu v Africe, kde byl učit děti hudební výchovu v rámci projektu k rozvoji místního školství. „Hudba je taková mezinárodní řeč, tou muzikou se člověk domluví kdekoliv na světě.“ Cestovat musí hodně i kvůli své rodině. Se svou první ženou má Jaroslav dvě děti. Syn je lékařem v Los Angeles a dcera žije v Německu a živí se jako letuška.
Ve Stuttgartu v orchestru se pamětník seznámil s japonskou hudebnicí Sonoko, která se později stala jeho druhou ženou. S ní má dva syny, kteří také žijí v Německu. „Byla to práce, starat se v tom pozdějším věku o děti.“ Jaroslavova žena pracuje ve Stuttgartu v divadle, v operním orchestru. Se svou rodinou je pamětník hlavně v písemném kontaktu, i když se za ní snaží jezdit, jak je to jen možné. „Máme styk písemný, facebook, whatsapp, bez toho už ani nemůžeme být.“ S manželkou také často navštěvuje Japonsko, do kterého se zamiloval.
Jeho starší děti ještě umí češtinu. „Pokud s dětmi nemluvíte česky, tak se to nenaučí. Jak přijdou do školy, tak už mluví stejně jako kamarádi.“ Jaroslavova vnoučata v Americe už se však učí jako další jazyk němčinu, protože jejich otec se už narodil v Německu. Jaroslavovi synové z druhého manželství se zase učí japonštinu kvůli maminčinu původu. „Ten starší říkal: ,Já jsem z polovičky Čech a z polovičky Japonec, ale dohromady jsem Němec.‘“
Jaroslav vedl všechny čtyři děti k hudbě, ale nakonec si každý vybral jinou životní dráhu. „Tomu čtvrtému už jsem řekl sám: ,Zabal ty housle, nemá to cenu.‘ Měl takový talent, že se začal v listopadu učit na housle koledu a hrál ji ještě v březnu se stejnými chybami.“ Budoucím generacím vzkazuje Jaroslav Šťastný toto: „Važte si toho, co máte, té volnosti, a nepokazte si to. Bojujte za demokracii a nenechte si ji nikým vzít.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)