„My jsme potom byly vystěhovány 28. září.“ Tazatel: „Jak probíhalo to vystěhování?“ - „To je taková celá historie. Představenou povolali ten den, co nás chtěli stěhovat, do Prahy. Ona ráno odjela do Prahy, odpoledne, myslím kolem čtvrté, páté, přišlo čtrnáct lidí a chtěli klíče od kanceláře (sestry představené). Já jsem nevěděla. Já jsem byla nejmladší. Sestry řekly, že jim ty klíče nedají, protože to není jenom kancelář. Je to i její soukromý byt a nikdo nemá právo do soukromého bytu chodit, když nikdo není doma. Oni se nedali. A čekali až do půl jedenácté, až se vrátila z Prahy. A chtěli po ní vyjednávat. Podpisy a všechno možný. Ona řekla: ,Prosím Vás, v noci se nic úředního nevyjednává. Já jsem unavená po cestě a nic s Váma dělat nebudu.‘ Ale ty tři dny nás hlídalo čtrnáct lidí. Hlídkovali. Lidi je viděli. My jsme ani nevěděly, že nás tolik lidí hlídá, ale sestra představená pochopitelně nešla spát. Vzala si ještě ty dvě sestry, které s ní nepracovaly. Protože na děti nám skoro už nikdo neplatil. Bylo tam kolem padesáti, šedesáti sirotků. Některá platila, některá neplatila. Z milodarů. Chodilo se po sbírkách. Ptaly se po lidech. Z toho se pak vyžilo. Peněz jsme neměly. Tam bylo všechno nulový. A ještě co tam pár korun bylo, sestřička představená rozdala takovým těm chudákům lidem, kteří to opravdu potřebovali. Tak rozdala, co bylo. Ráno potom došli. To se divili, že nemáme ani dluhy, ani peníze. Tak se to všechno brzo sepsalo. To bylo pondělí, a že nám dají jeden den na sbalení a ve středu ráno pojedeme.“
„V té naší dědině byla taková pohroma. Byly komunistický volby a celá obec volila bílým lístkem. Tam nebyl jediný komunista. A za to zavraždili pana faráře. Komunisté. Dali vinu jemu. Ale on byl tak striktní. Neřekl slovo politiky v kázání. Nikde. On se tomu vyhýbal, aby do toho nezasáhl, a přesto to chudák odnesl. Z Ostravy byl rodák.“ Tazatel: „Vzpomenete si, jak se jmenoval?“ - „Alois Kadleček. O tom se nesmělo vůbec mluvit. Řekli, že ho ranila mrtvice.“ Tazatel: „A jak ho zabili?“ - „Ze soboty na neděli zvonily zvony. Když někdo zemřel, tak zvonily. A všichni lidi vybíhali, co je. A ta, co tam chodila poklízet, tak tam ráno přišla, kostelník přišel. Fara – všechno pootvíraný. A pan farář ležel v zahradě na zemi. Jenom v trenkách bez oblečení. To bylo neslýchaný. On tam nikdy nechodil. On býval se starou maminkou. Měla osmdesát jedna nebo osmdesát pět roků. Ta byla omráčená. Nevěděla vůbec nic. Zemřela za jedenáct dní. V agonii. Z té agonie se neprobrala. A on byl mrtvý. A komunisté řekli, že šel ven a že ho tam klepla mrtvička a ležel tam v zahradě pod stromem.“
„Myslím tak sto nebo sto padesát metrů je kostel a mezi tím je náměstí. Tak to náměstí bylo plný lidí. Oni se celou noc modlili růžence a zpívali. Až do rána. My jsme v šest hodin odjížděly. V pět hodin jsme měly poslední mši svatou v kapli. Pan farář potom odnes nejsvětější do kostela. Tak kaple zůstala prázdná. Všechno prázdný. Lidi, to bylo nářku. To si nepředstavíte. My jsme odjížděly, to všechno plakalo. Tam byli chlapi, takoví otrlí, a celou noc se tam modlili. Zpívali a modlili se.“
„My jsme byly společně. Ty tři pokoje jsme měly. Vedle nás byly karmelitky, těch bylo deset. Z druhé strany byly vincentky, my jsme jim říkaly modré. Taková ta jiná větev vincentek. Ty dopadly velice špatně. Ony jim uvěřily a opravdu si nic nevzaly. Jenom jídlo na ty dva dny. Ony tam měly hodně starých sestřiček. Ty chudinky tam musely ležet na zemi, spát. Potom jim přivezli postele z Frýdlantu, z dětského domova. Dětské postýlky jim dovezli. To bylo neuvěřitelné.“
Mohli zkoušet, co chtěli, ale ani jedna z nás z řádu neodešla
Anna Šťastná, řeholním jménem sestra Dobromila, se narodila v roce 1928 ve Vacenovicích. Již ve dvanácti letech se rozhodla pro službu Bohu a vstup do kláštera. V roce 1950 složila slib u Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul. Dne 28. září 1950 byly všechny sestry řádu deportovány do Bílé Vody. Bez základního vybavení v otřesných podmínkách tam sestra Dobromila strávila jeden rok. Následovala deportace do továren v Krásné Lípě a Trutnova. Díky zásahu sestry představené se dostala jako ošetřovatelka do domova důchodců ve Zborovicích a následně v Kroměříži. V roce 1986 musela opět odejít do Bílé Vody, kterou řád opustil až po pádu komunismu v roce 1990. V současnosti žije v klášteře Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!