Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Šťastná (* 1929)

• narodila se 24. července 1929 v Krásném Lese u Chabařovic

• otec pracoval u finanční stráže

• pamětnice česko-německého soužití v druhé polovině 30. let

• válečné roky rodina prožila v Hradci Králové

• vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni

• učila ve školách ve Varnsdorfu a Mikulášovicích

• manžel Bohumil Šimůnek přišel v době normalizačních prověrek o místo ředitele školy v Mikulášovicích

„Jmenuji se Milena Šťastná, a i když jsem se vdala, nechala jsem si příjmení, protože chci být šťastná i jako nebožka, to je dobrý, ne?“ vypráví pamětnice s úsměvem v úvodu natáčení. Celý život pracovala jako učitelka a zřejmě i zkušenost za katedrou z ní udělala skvělou vypravěčku příběhů.

Sňatek se souhlasem úřadů

Milena Šťastná se narodila 24. července 1929 v Krásném Lese u Chabařovic v severních Čechách. Tatínek byl italský legionář a velký příznivec prezidenta Masaryka. Mnozí veteráni na události z války neradi vzpomínají, ale tatínek paní Šťastné o svých zkušenostech mluvil často. „Válka byla odporná a hnusná, to vím z tatínkových vzpomínek, byl odveden v osmnácti letech spolu se svými spolužáky. Ale celá třída se vrátila, to je myslím něco úžasného.“

Po skončení první světové války začal otec pracovat u finanční stráže, která hlídala hranice nově vzniklého státu před pašeráky. Když se zamiloval do své budoucí manželky, musel coby státní zaměstnanec zažádat o povolení ke sňatku. K velkému překvapení mu povolení nebylo uděleno a starší sestra Eliška se tak narodila nesezdanému páru. Otec tedy již po narození první dcery napsal další, velmi ponížený dopis, ve kterém o udělení povolení žádal, a tehdy mu již bylo vyhověno.

Netušili, že když budou volit Henleina, že půjdou na frontu

Vzhledem k otcovu zaměstnání se rodina Šťastných šestnáctkrát stěhovala, většinou žili v oblastech s převahou německy mluvícího obyvatelstva. Německy uměla stejně dobře jako česky a to, že má kamarády Čechy i Němce, jí nikdy nepřišlo zvláštní. Bojůvky mezi českými a německými spolužáky byly sice běžné, ale nijak vyhrocené.

Napětí se ovšem stále stupňovalo, nejhorší byl vzestup Henleina a jeho příznivců. V roce 1938 bydlela devítiletá Milena s rodiči v Kunštátě (patrně dnešní Orlické Záhoří, pozn. ed.), kde žilo tou dobou Čechů málo a tamní Němci propadli Henleinově propagandě a lživým zprávám. „Tatínek byl už tenkrát velitel a měli v lese vybudovanou takovou lesní strážnici a v ní poslouchali rádio. Tam slyšel, že se Němcům vykládá, jak v Kunštátě Češi ubližují Němcům. Oni to slyšeli a nic takového vůbec nebyla pravda.“

S obyčejnými Němci se ale přátelili a stýkali dál. „Ty lidi byli hrozně hodný, velice skromný, dřeli na políčkách, prodávali vajíčka. Ale netušili, že když budou volit Henleina, že půjdou na frontu, a hodně jich tam padlo. To jim Hitler nesliboval, že přijdou o život a o střechu nad hlavou.“

Když přišla mobilizace, otec rozhodl, že pošle rodinu do bezpečí k jedné z příbuzných v Hradci Králové. Tehdy prvně viděla paní Šťastná tatínka plakat. Ve vnitrozemí byla nešťastná, stýskalo se jí po horách a lyžování. „Lyžovat jsem se naučila už jako malinká, měla jsem nízko těžiště, tak mi nevadilo padat. Naposledy jsem lyžovala, když mi bylo osmdesát pět let.“ Jednu pozitivní věc po přestěhování ale našla: „Bylo to poprvé, co jsme doma měli opravdovou koupelnu a v ní vanu. Do té doby jsme se myli venku nebo v neckách.“ 

Učitelkou v pohraničí

Válku prožila s rodinou v Javornici, v roce 1948 maturovala na gymnáziu a vysokou školu pedagogickou absolvovala v Plzni. Hned po škole nastoupila do Varnsdorfu jako třídní učitelka. Svoji první třídu šesťáků si pamatuje dodnes. Nezkušené učitelce byla svěřena třída dětí, které vyžadovaly velkou péči. Šlo o směs dětí z chudých poměrů, německých válečných sirotků a tělesně postižených. Na své žáky vzpomíná s láskou, jako na vlastní. „Víte, on jim každý říkal, že jsou nejhorší, a já jsem je vzala na školní výlet, a oni byli tak vděční, že je vůbec někdo vzal. Dali mladý holce takovou těžkou třídu, nikdo je nechtěl učit.“

Profesně jí velmi pomohl její manžel Bohumil Šimůnek, který byl také učitel. Společně pak učili na škole v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku, kam se přestěhovali a kde byl manžel i ředitelem. Jako učitel a ředitel byl velmi oblíbený, protože jednal vždy spravedlivě a měl k dětem hezký vztah.

Ve sborovně každý držel hubu

Druhá polovina šedesátých let začala nadějně. Ve sborovně kolegové diskutovali o věcech, o kterých se do té doby mlčelo. Atmosféra se uvolňovala, všichni začali věřit, že by nakonec mohl skutečně přijít socialismus s lidskou tváří, o kterém mluvil Dubček. „Byl mezi námi ale i kolega, který jen poslouchal a nic neříkal, nebo zástupkyně, která mi řekla: ‚Já vždycky říkám jen to, co říká strana,‘ ona neměla vlastní názor.“

V den vstupu vojsk Varšavské smlouvy byl manžel paní Šťastné na Slovensku. Snažil se dostat rychle domů a ze strany Slováků zažil neuvěřitelnou podporu a solidaritu. Na benzínce ho pouštěli před sebe, když viděli děčínskou poznávací značku. Věděli, že pojede ještě daleko. „Říkala jsem jedné kolegyni, že mám strach, abychom za deset let neříkali, jak nám okupanti pomohli. A to jsem se spletla, už do roka to bylo. Ve sborovně každý držel hubu, už se všichni báli něco říct.“

Život mě baví

Normalizace zasáhla i do jejich rodiny. Bohumil Šimůnek byl z postu ředitele sesazen a nahrazen prověřeným soudruhem. Když se jejich dcera hlásila na vysokou školu, nebyla přijata, ačkoliv zkoušky složila. Až po letech se ve své složce dočetla, že důvodem byla nedostatečná politická angažovanost rodičů. Na školství dolehla normalizace. Doporučování dětí na studia bez ohledu na jejich schopnosti a znalosti bylo běžnou praxí. Hlavní roli hrál postoj rodičů k socialistickému zřízení a jejich chování během normalizačních prověrek. S tím se paní Šťastná nikdy nedokázala smířit. Lidé si hledali způsoby, jak uniknout realitě, populárním se stalo chalupaření. Pro paní Šťastnou byl únikem z reality pěvecký sbor, který v Mikulášovicích založila a provozovala.

V životě se pamětnice potkala i s daleko vážnějšími problémy, než je politika. Překonala rakovinu, stejně tak jako její dcera. Manžel Bohumil stejné nemoci podlehl a zemřel v roce 1999. Když však Milena Šťastná přemýšlí nad událostmi svého života, uzavírá své vyprávění ve veselém tónu: „Život je zajímavej a je potřeba ho prožívat a radovat se z něho, i když už jsem taková, že brzo zaklepu bačkorama, i přesto mě život baví.“