Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Startl (* 1938)

• narodil se 20. prosince 1938 v Praze

• 14. února 1945 zažil ničivé bombardování Prahy

• konec války strávil ve Voznici u Dobříše, kudy táhla poražená Schörnerova armáda

• v roce 1948 musel jeho otec Václav Startl zavřít právní kancelář a pracovat v dělnických profesích

• pamětník byl členem Junáka, 22. vodního oddílu Šipka, spolu s Ivanem a Václavem Havlovými

• od roku 1953 fungoval oddíl ilegálně pod hlavičkou Svazarmu

• vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni

• pracoval pro Státní výzkumný ústav sklářské techniky v oboru elektrického tavení skla

• od roku 1981 ho sledovala StB pro podezření z plánování emigrace

• po roce 1989 se stal průvodcem anglicky mluvících turistů

• nikdy nepřerušil skautskou činnost a se svým oddílem se scházel i v době natáčení (2024)

„Nemuseli jsme to nikde vyhlašovat, nemuseli jsme o tom nikde mluvit, prostě jsme to dělali,“ shrnuje bezmála osmdesát let trvání svých skautských aktivit Jan Startl. Do Junáka začal chodit jako dítě hned po válce a pokračoval, i když komunistický režim organizaci zakázal. Tajné skautské oddíly totiž tehdy projevily obdivuhodnou životaschopnost. Scházely se po bytech, maskovaly se za sportovní činnost, fungovaly pod různými hlavičkami. „Nechtělo by se mi říkat, že jsme dělali nějaký odboj. Určitě jsme ale nebyli pro to, co se tady dělo, a podle toho jsme se taky chovali,“ říká pamětník, který navštěvoval oddíl spolu s Václavem a Ivanem Havlovými. 

 

Za války strýce zatklo gestapo

Jan Startl se narodil 20. prosince 1938 do rodiny advokáta Václava Startla, který se ženou Marií a dvěma syny bydlel v Praze na Karlově náměstí. Otce za války vyšetřovalo gestapo kvůli účasti jeho bratra Jaroslava na protiněmeckém odboji. Jaroslav Startl, ředitel Obchodní akademie v Kolíně, byl v roce 1942 zatčen a vězněn v Malé pevnosti Terezín. „V roce čtyřicet pět se po osvobození vrátil a vím, že měl čtyřicet sedm kilo,“ vypráví pamětník o strýci, který se po válce vrátil na místo ředitele školy. 

 

Čas se chápal jinak, důležité bylo přežít

Za války se pro jídlo jezdilo na venkov. Pamětník vzpomíná na dobrodružné výpravy do Voznice u Dobříše, kde maminka vlastnila malý domek. „Vlak zastavil a my jsme z něj museli rychle vystoupit, protože nalétávali hloubkaři. To byli angličtí nebo američtí letci, kteří přiletěli a zničili pouze lokomotivu, nechtěli ohrozit nebo zabít pasažéry ve vlaku,“ vysvětluje Jan Startl. „Takže to nejdřív obletěli – to znamenalo rychle ven – a pak to pokropili. A my jsme museli počkat na další. Ale čas byl trochu jinak chápaný. Jestli tam budeme čekat dvě hodiny nebo tak, jestli z toho bude nervozita, že nepřijedeme podle jízdního řádu? To bylo všechno trochu jinak. Zůstali jsme živí – to byl ten důležitý moment.“

 

Emauzy hořely celou noc

Živí zůstali i 14. února 1945, kdy došlo k tragickému leteckému útoku na Prahu. Vedle Nuslí, Vinohrad, Vršovic a Pankráce bylo nejvíce poničené právě Nové Město – okolí Palackého mostu a Karlovo náměstí. Jako většina obyvatel hlavního města se ani Startlovi neběželi schovat, když se rozhoukaly sirény. Zpětně se to ukázalo jako velké štěstí, protože v zasaženém krytu na Karlově náměstí nalezlo tehdy smrt více než sto lidí, včetně dcery Josefa Lady.

To, že jejich dům na Karlově náměstí zůstal téměř netknutý, považuje pamětník dodnes za zázrak. „Ten nálet byl vedený směrem od Smíchova přes Vltavu, takže Karlovo náměstí dostalo taky pár zásahů. Dům v Malé Štěpánské vedle nás byl zničený skoro celý, nám to vybilo jen okna a vnitřní část,“ vzpomíná Jan Startl. „Byl to tak silný moment, že to rozhodlo o tom, že sbalíme to, co nám zbylo, a s tím půjdeme do Voznice u Dobříše, což bylo pětatřicet kilometrů. Nebylo to nic jednoduchého, protože v tu dobu nic nejezdilo.“

Zatímco rodiče přes noc balili, nedaleko hořel Emauzský klášter: „Viděli jsme, jak Emauzy hoří. Hořely dlouho, přes celou noc. To si pamatuju, že byl silný zážitek.“ Hned ráno 15. února pak Startlovi vyrazili ven z města. Nebyli jediní. „Všichni táhli z Prahy pryč. To byl nepřetržitý proud lidí, kteří opouštěli Prahu,“ vypráví pamětník o jejich útěku na venkov.

 

Kolem táhla poražená německá armáda

Voznice, ležící na trase mezi Příbramí a Prahou, však rozhodně nestála stranou velkých událostí posledního válečného roku. Při květnovém povstání tam vyrostla barikáda a po kapitulaci Němců tudy táhla Schörnerova armáda, která se chtěla dostat do amerického zajetí. Jan Startl vzpomíná na to, jak se otec a starší bratr zapojili do konvoje: „Po té silnici, která tehdy vedla přes Voznici, šel směrem na Příbram nekonečný proud Němců, co se vzdali. Otec a bratr je měli vést. Táta měl dvě pistole zakopané na zahradě na Voznici, asi byl teda ozbrojený. Šli s tím konvojem na předávku k Dobříši a pak se vrátili. Ale potom šli ještě jednou, a to když bylo německým vojákům Schörnerovy armády řečeno, že se nemůžou vzdát Američanům, ale Rusům, a vraceli se zpátky do Prahy. Tak je vedli zase zpátky. Pamatuju si, že když se táta vrátil k nám, tak měl koně, což byla obrovská událost. Nikdy jsme neměli koně a najednou byl kůň na dvoře.“

Jen pár dní po skončení války vyhořela za nejasných okolností asi pět kilometrů vzdálená hájovna Bílý kámen. Jan Startl si z Voznice pamatuje na spolužáka Frantu, který z hájovny pocházel a jehož otec snad prý spolupracoval s partyzánskou jednotkou, která v brdských lesích operovala. O dalších osudech hajného však už nic neví.

 

S kluky jsme v sovětském táboře sbírali munici

Po osvobození se v okolí Dobříše na okrajích lesů utábořila Rudá armáda. Jeden tábor byl hned za Voznicí, a u Startlových doma se dokonce ubytoval jakýsi major Solomonov. Vojáci se až na pár incidentů, které velitelé vždy velmi tvrdě potrestali, chovali prý slušně. Pamětník dokonce moc rád vzpomíná, jak za nimi s kamarády chodil: „S vojáky, s těmi normálními vojáky, jsme vycházeli vynikajícně. S kluky jsme tam chodili a všechno, co by se dneska nesmělo, jsme tam dělali. Všude tam byla spousta munice, prošlé i neprošlé. Kromě toho tam byly ještě z doby, kdy přelétávala přes Brdy a Voznici letadla Spojenců, staniolové pásky, kterými oni rušili magnetické vlny. Sbírali jsme je a snažili se je zapálit. Taky jsme rozbíjeli hilzny od patron, bouchalo to, čoudilo – všechno možný jsme tam dělali. A ti vojáci, co tam byli, nás v tom nijak neomezovali.“

 

Po únoru 1948 nechtěli vzít tátu ani k popelářům

V klukovských radovánkách pokračoval pamětník i po návratu do Prahy. Ta se sice s bombardováním i s odstupem času vyrovnávala velmi pomalu, dětem to však nevadilo. „Když jsme se asi po dvou letech vraceli na Karlovo náměstí, tam to parku ještě vůbec neodpovídalo. Spíš to byla taková neobdělaná ohrada, v dost špatném stavu. Svým způsobem to bylo pro nás kluky zajímavé, protože jsme tam mohli dělat cokoli a nikdo nám nemohl říkat, že tam něco zničíme, protože tam už to zničené bylo,“ směje se Jan Startl. Nejoblíbenější hrou byl tehdy fotbal na škváře.

Komunistický převrat však rozdělil kluky na Karlově náměstí na dvě party – na ty, jejichž tatínci si polepšili, a na ty, jejichž otcové přišli o práci, nebo dokonce skončili ve vězení. Pamětník se svým buržoazním původem samozřejmě patřil do druhé skupiny. Když Václava Startla v roce 1948 vyškrtli z advokátské komory, jen stěží sháněl práci v dělnických profesích. Ani k popelářům ho tehdy nechtěli vzít. „Od té doby jsem vnímal rozdíl mezi jednotlivými spolužáky, že tihleti se mají doma líp a já se tak dobře doma nemám,“ vzpomíná pamětník. „S někým jsme nemluvili. Ti, kdo měli tatínky politicky angažovaný, ti pro nás nebyli partneři. To oni se snažili dostat mezi nás, obyčejné děti, co se jiným způsobem chovají a jinak žijou. Byli jsme taková ta lepší společnost v tom smyslu, že jsme chodili v ‚trendách‘, trenýrkách.“

Jaký měli Startlovi postoj ke komunismu, hezky ilustruje pamětníkovo vyprávění o tom, jak se náhodou s partou kluků ocitl na konkurzu do filmu: „Postupně jsem se dopracoval k tomu, že mi řekli, že jsem byl vybrán na Barrandov. Já se zeptal: ‚Co tam budu dělat, když půjdu na Barrandov?‘ Taky šlo o to, že nepůjdu do školy, že jo. A oni mi řekli, že budu hrát malýho Zápotockýho, to byl v tu dobu prezident. S tím jsem odešel a řekl to doma. Tím pádem bylo rozhodnuto, že filmová herecká dráha mě nečeká, protože táta řekl: ‚Nikam nepůjdeš!‘ Tak jsem na malýho Zápotockýho nešel a ani jsem ten film neviděl,“ dodává s úsměvem Jan Startl.

 

Skauting jsme kamuflovali za vodáctví

Skautská historie Jana Startla se začala psát hned po válce, když se jeho rodina vrátila do Prahy. Jako vlče nastoupil do obnoveného Junáka, a když byl ten v roce 1950 opět zrušen, pokračoval ve skautské činnosti již ilegálně. „Byli jsme si vědomi toho, že to je zakázaná organizace, a věděli jsme, proč to děláme. Že chceme být pohromadě, mít něco víc společnýho s přírodou, jezdit jednou ročně na tábor – to byla událost! Každý týden jsme měli schůzku a připravovali jsme se, že budeme na tom táboře a pojedeme tu řeku na pramičkách,“ vzpomíná pamětník.

Dvaadvacátý vodácký oddíl Šipka se po zákazu schovával pod hlavičkami různých (např. oděvních) podniků, než v roce 1953 přešel pod Svaz pro spolupráci s armádou, krátce Svazarm. Pod vedením Radka Trohaře, reprezentanta v moderním pětiboji a šermu, oddíl každoročně vyjížděl na tábor a tajně fungoval v původním skautském duchu, aniž by na sebe upoutal pozornost Státní bezpečnosti. Totéž se ale nedá říci o bratrském pozemním oddílu, jehož vedoucí Vladimír Jirout skončil v roce 1958 na tři roky v kriminále. „Věděli jsme, že to, co činíme, je svým způsobem zakázaný. Jeden z pozemních vedoucích, Jirout, ten byl zavřenej. Ale Radko Trohař ne. My jsme to kamuflovali tím, že jsme jezdili jako vodáci. Byl to prostě sport a sport se teda mohl,“ popisuje Jan Startl tehdejší situaci.

 

S Ivanem Havlem jsme byli kormidelníci

Členy vodáckého oddílu Šipka byli i bratři Havlovi. Václav byl o dva roky starší, s Ivanem Havlem však Jan Startl chodil nejen do stejné skautské družiny, ale i do stejné měšťanky v Resslově ulici. Na některé společné zážitky vzpomíná velmi rád: „To jsme jeli Vltavu, Červenské proudy, ty už dneska nejsou, a tam jsme byli oba dva povýšeni na kormidelníky. Takže jsme každý měli svoje družstvo, jedno byli Roháči, druhý Ledňáčci. Tři dny a tři noci nám pršelo, nesměli jsme se dotknout celty, aby neprotekla, ráno jsme vařili čaj na zahřátí, ale pak vysvitlo slunko a bylo to nádherný.“

Ve skautském oddílu si říkali přezdívkami: Jan Startl byl Johnny a Ivan Havel Puzuk. Václav Havel, známý jako Chrobák, patřil již k roverům. Mladší k němu vzhlíželi s respektem, jak pamětník vzpomíná: „Václav tam byl skamaráděný s Lojzou, se kterým vždycky dělali takové výjimečnosti. Byli tak trošku mimořádný a my jsme na ně koukali s obdivem.“

Díky svému přátelství s Ivanem byl u Havlových několikrát doma na návštěvě. Dodnes ale nejvíc vzpomíná na to, jak se rodiče obou bratrů zúčastnili závěrečného plesu tanečních v Lucerně: „Dali tam červený koberec a do čestné lóže přišli rodiče Ivana Havla, protože to byli dřív majitelé Lucerny. To, že tam byli takovým způsobem uvítaní, byla velká odvaha od těch, kteří to tam měli na starosti. Pamatuju si, že to na mě udělalo obrovský dojem.“

 

Aby mě nevyhodili z fakulty, musel jsem fárat v dole

Navzdory svému buržoaznímu původu se Jan Startl v roce 1953 dostal na gymnázium. Paradoxně se za něj přimluvil redaktor Rudého práva, který napsal o jeho otci nepravdivý a dehonestující článek a zpětně se za to chtěl tímto způsobem omluvit. Na studium vytoužených práv nemohl pamětník ani pomyslet, ale bylo mu dovoleno jít studovat Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Mělo to ovšem háček – s tak špatným kádrovým profilem se musel každoročně účastnit všech povinných brigád včetně brigády v černouhelném dole Obránců míru ve Zbůchu u Plzně. Brigády ostatně potřeboval, protože jeho otec zemřel v pouhých padesáti devíti letech na infarkt, a jedinou živitelkou rodiny se tak stala matka.

Díky přátelským vztahům považuje pamětník vysokoškolské studium za jedno z nejhezčích období svého života. „Dostal jsem umístěnku do Lubů u Chebu a vyměnil jsem ji s klukem, který mi říkal: ‚Ty jsi Pražák, já přece nepůjdu do Prahy, já to tam za tebe vezmu.‘ To bylo neobvyklé, protože třeba situace na medicíně byla taková, že o tu umístěnku bojovali. Mezi sebou se dokázaly rozhádat dvě přítelkyně jenom proto, že jedna dostala umístěnku blíž nebo tam, kam chtěla. Zatímco u nás to bylo tak, že jsme se snažili vzájemně si vyhovět.“

 

Nikdy jsem nedostal výjezdní doložku

Ve svém profesním životě se Jan Startl zabýval elektrickým tavením skla ve Státním výzkumném ústavu sklářské techniky v Praze. Celkem třikrát ho v podniku vyzvali, aby vstoupil do komunistické strany, ale on pokaždé odmítl. „Potřetí tam seděl stranický výbor a já jsem měl zdůvodnit, proč tam nechci,“ vzpomíná pamětník. „Určitě jsem blekotal. Vymýšlel jsem si, že mám rodinu a musím se o ni starat, ale určitě jsem neřekl to, co jsem si myslel. Že s nimi nechci mít nic společného a že tomu nevěřím. Spíš jsem to okecal. Totiž nedovedu si představit, že bylo hodně těch, kteří dokázali na plný pecky říct, co si myslí.“

V souvislosti s konkurenčním bojem se Státním výzkumným ústavem sklářským v Hradci Králové, pod jehož vedení pražský podnik přešel, se o pamětníka začala na začátku osmdesátých let zajímat StB a vedla na něj svazek prověřované osoby pod krycím jménem Cíl.[1] Jako experta na patentovanou technologii tavení skla mu nikdy nedovolili vycestovat do zahraničí v obavě z jeho možné emigrace. Proč nikdy nedostal výjezdní doložku, se Jan Startl dozvěděl až po revoluci, kdy s manželkou nahlédli do dochovaných spisů Státní bezpečnosti. 

„Až potom jsem zjistil, proč třeba moje dcera nesměla jet s týmem pozemního hokeje na dva dny do Německa. Protože holt měla toho tátu – to jsem byl já – který na základě rozhodnutí orgánu Státní bezpečnosti nemohl vycestovat,“ vypráví dotčeně Jan Startl.

 

Samet přinesl svobodu i obnovu Junáka

Politické aktivity Václava Havla pozoroval pamětník vždy jen zpovzdálí, přece jen si nebyli nijak blízcí. „Václava jsem vždycky pozdravil jako staršího skauta, ne jako pozdějšího prezidenta, to nikdo nevěděl. V tom roce osmdesát devět jsme se taky pozdravili, ale on měl dost svých starostí,“ říká Jan Startl o sametové revoluci. „Samozřejmě jsem to uvítal, jako občan a jeho známý, dokonce jsem se s ním jednou sešel ve Špalíčku na Václaváku, ale žádnou funkci jsem z té doby neměl ani jsem nevyvinul žádnou aktivitu. Z toho osmdesátého devátého mám jen dobrý pocit z toho, co se stalo, že teda skončil řád, se kterým jsem holt nebyl srozuměn.“

Hned v prosinci 1989 došlo k třetí obnově Junáka, Jan Startl to však vnímal spíše jen symbolicky: „Pokud jde o Junáka, my jsme vlastně nikdy nepřerušili. Jak jsme byli starší, už jsme nebyli organizovaní, abychom chodili někde v šátkách. Když jsme jeli na vodu, jeli jsme jako vodáci.“ Přesto si vzpomíná na jeden dojemný moment: „Když jsme jeli Berounku, tak jsme si šli dát pivo v jedné restauraci. Nebylo tam místo, ale když jsme tam vešli, tak ti, co tam už seděli, se nás zeptali, co jedeme a tak. A když jsme řekli, že jsme vodáci skauti, tak nám uvolnili místo, což jsme si teda považovali.“

Po revoluci opustil Jan Startl zaměstnání a začal se živit jako průvodce anglicky mluvících turistů, v době natáčení (v roce 2024) provozoval rodinný penzion na Praze 6. „Ještě se scházíme jako skauti, což je s podivem, jsou to devadesátiletí hoši i víc. Jen už nejsme schopní jet na tu loď, na tu vodu, na nějaké ty výlety, na to už prostě fyzicky nemáme. Ale rádi se vidíme a rádi si připomínáme, co všechno jsme spolu zažili,“ uzavírá své vyprávění pamětník, který doporučuje skauting nejen svým pravnoučatům, ale všem dětem.

[1] Výňatky z dochovaného spisu StB jsou k nahlédnutí v Dodatečných materiálech.