Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Staňková (* 1927  †︎ 2023)

• narozena 7. května 1927 v Jevíčku

• v dětství cvičila v Orlu, zpívala ve sboru a chodila do divadelního kroužku

• na konci druhé světové války se zastala německé učitelky

• v roce 1946 studium na gymnáziu v Jevíčku

• od roku 1947 studovala na Masarykově univerzitě v Brně

• po roce 1948 otec čelil nátlaku, aby vstoupil do JZD

• v roce 1950 pamětnice absolvovala státní zkouškou z filozofie a češtiny

• na umístěnku odešla učit do Osoblahy

• v roce 1963 vyloučena ze školství pro veřejné ohrožení mládeže

• roku 1968 rehabilitována a nastoupila na experimentální gymnázium v Ostravě-Porubě

• během normalizace prošla řadu škol různých úrovní

• čelila sledování a výslechům StB, přemlouvána ke spolupráci

• roku 1989 se zúčastnila svatořečení Anežky České v Římě

• v 90. letech působila na církevním gymnáziu v Odrách

• zemřela 7. června 2023

V době normalizace ji StB sledovala při cestě z vlaku, dotyčný příslušník už se ani nesnažil schovávat a na její otočení zareagoval slovy: „No, ano, jdu za váma.“ Několikrát ji odvezli k výslechu, jednou dokonce musela odložit k sousedce dítě, které o prázdninách hlídala své kolegyni, a nastoupit do auta: „Jela jsem s nimi, oni měli různé ty psychologické metody, projížděli jsme nějakým podzemím, asi aby mě zastrašili. Věděla jsem, že nesmím říkat žádná jména. Těch výslechů bylo několik, oni mě spojovali s nějakou vyšetřovanou skupinou.“

Těžká práce a starost o mladší sourozence

Anna Staňková se narodila 7. května 1927 v Jevíčku do zemědělské rodiny jako nejstarší z dvanácti dětí manželům Anně a Antonínovi Staňkovým. Velmi brzy musela pomáhat na poli a starat se o mladší sourozence. Když se mělo narodit čtvrté dítě v pořadí, pamětnice si u maminky vymínila, že to bude její dítě a ona se o ně bude starat. Bohužel bratr Stanislav měl slabé srdce a po dvou měsících života zemřel. Ostatních jedenáct sourozenců se dožilo dospělého věku.

Práce v hospodářství, škola a péče o sourozence způsobily, že na záliby už jí zbývalo jen málo prostoru. Přesto si pamětnice dokázala najít čas na pravidelnou návštěvu mše svaté, zpěv v chrámovém sboru, cvičení v Orlu a tajně navštěvovala i divadelní kroužek. Tatínek Antonín Staněk, účastník bojů v první světové válce, o které nerad mluvil, vedl své potomky pevnou rukou. „Ono to jinak ani nešlo, když nás bylo tolik. My jsme rodičům nic nevyčítali, věděli jsme, že to tak musí být. Do divadelního kroužku jsem tajně utíkala oknem, aby tatínek nevěděl, maminka mě v tom podporovala,“ dodává pamětnice.

Miriam byla najednou ze školy pryč

Do školy chodila nejdříve v Jevíčku a po páté třídě obecné školy nastoupila do víceletého gymnázia, které bylo po nástupu nacistů uzavřeno, a žáci dojížděli do gymnázia v Boskovicích. Během protektorátu musela rodina odevzdávat povinné dodávky vypěstovaných potravin, statek byl zanedbaný od předchozích pronajímatelů a peněz bylo málo. Tatínek pravidelně poslouchal rádio, a proto jezdili na pole dost často až tehdy, kdy se z něj ostatní rodiny už vracely. Ve škole v Boskovicích si museli všichni dávat pozor před učiteli, kteří byli s režimem zadobře, ale jinak život obyčejné rodiny na venkově válka tolik neovlivnila. Pamětnice vzpomíná na Petra Müllera – skautského vedoucího, který se zapojil do odboje, podporoval partyzány a na udání byl v roce 1943 zatčen, vězněn v Kounicových kolejích a ve svých sedmadvaceti letech 3. října 1944 popraven stětím ve Vratislavi.

Před válkou žila v Jevíčku početná židovská komunita. Po roce 1942 museli nastoupit do transportů. Podle doložených pramenů odešlo tehdy 111 židovských obyvatel do transportu a po válce se vrátili pouze tři z nich. Pamětnice vzpomíná na spolužačku Miriam: „Oni byli normální součást života, nepamatuju se, že by je někdo odlišoval od ostatních. Miriam byla najednou ze školy pryč, nikdo netušil, že budou nějak trpět. Ona se nakonec vrátila a vyprávěla o tom, ale my jsme to jako děti tenkrát tak nevnímaly, až potom později.“

Konec války už je v paměti tehdejších dospívajících dětí často vnímán dosti rozporuplně: „Když utíkali Němci, nechávali všude konzervy a jiné potraviny, to jsme se měli dobře, ale když přišli sovětští vojáci, tak se nám navalili do domu, ubytovali se a ukradli mně krásné boty, které jsem dostala od tety,“ vzpomíná pamětnice, která ještě dodala, že se chovali slušně a nikomu neublížili. Později se ale také dozvěděla, že s nimi tatínek mluvil a od nich slyšel pravdu o režimu v Sovětském svazu. Z událostí bezprostředně po skončení války pamětnice zmiňuje velmi smutný osud německé učitelky, která byla slušná, oblíbená a zpívala s nimi ve sboru. Když přišla s bílou páskou, kterou museli nosit všichni němečtí obyvatelé, bylo chování ostatních najednou úplně jiné.

„Nikdo s ní nechtěl mluvit, najednou jsme byli všichni ctnostní a strašní vlastenci, jenže toto na mě není. Já jsem ji veřejně chytla v podpaží a z toho kostela jsem se s ní vedla až k nim domů, kde bydlela se svou maminkou.“ Později se pamětnici tato kantorka svěřila, že jeden nejmenovaný komunista z Jevíčka ji znásilnil jako občanku druhé kategorie a ona tím byla poznamenaná na celý život.

Vyprávění o druhé světové válce pamětnice zakončila zajímavým srovnáním nacistické a později komunistické totality: „Ten nelidský režim za války, to byl jenom učeň, to byli jenom žáci toho Lenina a Stalina, toho šíleného režimu. Oni nám nikdy nevzali všechno, jak to dělali potom komunisti. Maminka odevzdávala mléko a jednou je asi zředila vodou a přišla kontrola, nedopustili, aby z toho byla aféra. Oni dávali lístky navíc, nikdy nedopustili, aby rodiny s více dětmi neměly co jíst.“

Studentkou proti tatínkově vůli

Jako praktikující katoličce a aktivní člence Orla se pamětnici po válce podařila nevídaná věc, dala dohromady orly a sokoly ke společnému veřejnému cvičení na sokolském hřišti. V roce 1946 ukončila studium na gymnáziu maturitou a chtěla se hlásit na vysokou školu. Tatínek byl však jednoznačně proti, přesto se nevzdala a do Brna na Masarykovu univerzitu nastoupila bez sebemenší finanční podpory ze strany rodičů. Její odhodlání a přesvědčení, že chce studovat, dokládá i popis odchodu a prvních dní v Brně: „Ta Mařenka [Němka, které se zastala] mně ušila asi dvoje šaty, teta mně dala peřiny a jela jsem do Brna. Šla jsem na sociální péči, tam mi dali zálohu na stipendium, potom mě zaměstnali ve slovanském semináři a dávala jsem také kondice studentům.“

Maminka s ní souhlasila, ale tatínek jí ještě před odchodem pohrozil, že pokud odejde, už nikdy nepřekročí práh jejich domu. Jednou se tajně sešla s maminkou v jiném domě v Jevíčku, když jezdila nacvičovat divadelní představení. Nepřijela proto ani na první Vánoce, které trávila na kolejích v Brně, přesto na všechny doma myslela, a dokonce i z toho mála, co našetřila, koupila všem z rodiny vánoční dárky, včetně košile pro tatínka. Svůj pozdější návrat domů popisuje: „Tatínek o tom nemluvil, věděl, že po něm nechci peníze, a věděl, že studuju. To, co on si nedovedl představit, tak to se uskutečnilo, takové věci se nerozebíraly.“

Seděl doma s hlavou v dlaních a brzy zemřel

Rok 1948 a násilné převzetí moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) znamenalo pro rodinu i samotnou pamětnici velké problémy. Tatínek jakožto vážený občan a soukromý zemědělec odmítal vstoupit do JZD (jednotného zemědělského družstva). Vzpomněl si na slova sovětských vojáků a věděl, že to nemůže dobře dopadnout. Způsob jednání komunistů a jeho následky pamětnice popisuje slovy: „Oni věděli, že nezaloží JZD, dokud do něj nevstoupí pan Staněk. To byly nekonečné debaty, přemlouvali ho a on říkal, že není proti, ale museli byste nás to nechat vést sami, to bylo přesně proti té jejich ideji. Psychicky ho zlomili, nakonec to podepsal. Seděl potom doma, hlavu v dlaních a velice brzy zemřel.“

Po roce 1948 začaly problémy i na vysoké škole. Postupně byli vyhozeni respektovaní profesoři a prověrky týkající se studentů probíhaly hned vzápětí. Sama pamětnice prvním kolem neprošla, ale nakonec při dalším pohovoru ji na škole nechali studovat dál. „Byla jsem pro ně sociální případ, tu přece nemůžeme vyhodit, to by byla ostuda pro celou školu,“ dodává Anna Staňková.

Asistent Milan Jelínek jí ale naznačil, že pokud bude chtít školu dokončit, bude se muset podřídit převýchově. Během studií navázala s některými spolužáky přátelství na celý život. Jedním z blízkých přátel byl také pozdější lékař a kněz Ladislav Kubíček, výrazná osobnost církve 20. století, vyhledávaný zpovědník a autor několika knih. V roce 2004 byl brutálně zavražděn na své faře v Třebenicích dvěma mladými zloději, které přistihl při krádeži. Skupina z dívčí koleje chodila společně do kostela, modlila se, zpívala a nacvičovala program na plesy. Začalo se jim přezdívat „osmička“, podle čísla pokoje, kde dívky bydlely.

Veřejné ohrožení mládeže

Pamětnice prošla všemi nástrahami studia a po druhé státní zkoušce z filozofie a češtiny v roce 1950 dostala umístěnku do Osoblahy (válkou těžce poničeného městečka ve slezském pohraničí), údajně za trest, což bylo součástí převýchovy. Od té doby až do odchodu do důchodu v roce 1984 se datuje soustavný nátlak, šikana nadřízených, každé dva roky na jiné škole a sledování StB (Státní bezpečností). V Osoblaze nakonec strávila dva celkem spokojené roky společně s dalšími podobně „uklizenými“ učiteli. Malá škola ale nenaplňovala ambice mladé ženy plné elánu, která brala učitelské povolání jako své poslání.

Po dvou letech dostala místo na další základní škole, tentokrát v Krnově. Ředitel František Vaculík jí sice nabídl bydlení, ale choval se jako fanatický komunista, který jí ještě dlouho po jejím odchodu na jinou školu dokázal ubližovat. Celá anabáze se změnami škol, šikanou nadřízených a nesmyslnými kontrolami ve vyučování vyvrcholila 21. prosince 1963 okamžitým propuštěním ze školy a ze školství celkově. Oficiálním důvodem byl paragraf: Veřejné ohrožení mládeže.

Tři měsíce pamětnice nemohla najít žádnou práci, až ji nakonec zaměstnali v Čedoku jako referentku a uklízečku. Shodou okolností později dostala nabídku na vychovatelku do učňovského střediska Restaurace Ostrava-jih. Po roce se stala vedoucí celého střediska, měla pod sebou dvanáct mistrů odborného výcviku a podle svých slov tam zaznamenala největší pedagogické úspěchy. „Když jsem tam přišla, týden jsem se jen dívala. Mistři nic nedělali, učni se jen flákali. Musí se hledat cesty, zavedla jsem body, podle toho dostávali učni plat. Tím donutili mistry, aby se jim věnovali,“ popisuje pamětnice. Středisko mělo nakonec vysokou úroveň a učitelé jejich školy si stěžovali, že se musí vzdělávat, protože se jich žáci pořád na něco ptají.

Chvilka naděje

Jedenadvacátý srpen 1968 prožívala Anna Staňková na pracovní cestě se svými učni v tehdejší NDR (Německé demokratické republice) a o okupaci naší země armádami Varšavské smlouvy se dozvěděla od vedoucího, který ji přišel informovat druhý den ráno na palubu výletní lodi. Během krátkého uvolnění politické situace byla pamětnice rehabilitována a vybrali si ji jako profesorku češtiny na experimentální gymnázium v Ostravě-Porubě. Dva roky na této škole komentuje jedním slovem: „Nádhera.“

V sedmdesátých letech však přišla tvrdá normalizace a lidé, kteří se hlásili k reformám, rychle obraceli a měnili názory. Ředitel gymnázia Karel Pinkas najednou změnil chování, vyhodil oblíbeného profesora Vladimíra Liberdu, jehož se pamětnice zastala, a to byl začátek i jejího konce. Po vyhazovu z gymnázia krátce učila na ZDŠ (Základní devítileté škole) v Porubě a v roce 1973 dostala místo na gymnáziu v Zábřehu. Její vyučovací metody zaujaly i vedení pedagogické fakulty v Olomouci. Pedagogové plánovali, že budou do školy vozit studenty, aby viděli, jak by se mohlo učit, a všechno si tak ověřit v praxi. Paradoxem bylo, že právě tato výjimečnost byla nakonec jednou z příčin vyhazovu i z této školy.

Pamětnice čelila velkému nátlaku ze strany nadřízených, ale i StB. Jednou po předvolání do ředitelny jí přítomný inspektor oznámil, že je s okamžitou platností přeložena na učňovskou školu a za ni přijde z té školy náhrada. Pamětnice se však nedala a odpověděla: „Prosím vás, to není možné, já jsem tady byla úředně přijatá. Já vás, soudruhu, neznám, jak mám tomu věřit, že jste inspektor?“ Donutila inspektora, aby odjel na krajský výbor pro doklady, a mezitím se to dozvěděla celá škola, žáci nakoupili květiny a vyjadřovali nesouhlas s jejím propuštěním. Přeložení se proto neuskutečnilo hned, ale až o pár dní později. Učňovská škola v Ostravě-Vítkovicích, tzv. Zengrovka, byla známá tím, že se tam soustředil větší počet problémových žáků. Začátky na škole pamětnice popisuje jako velice těžké, kdy jí hrozilo od žáků i fyzické napadení. Na škole nakonec učila sedm a půl roku i přesto, že od svých kolegů slýchávala, že tam nikdo déle než tři roky nevydrží.  

K Husákovi mě nepustili

Od žáků z gymnázia v Zábřehu měla zprávy, že se něco chystá, že ji obviňují z fašistických metod výchovy a dalších nesmyslů. Rozhodla se a jela do Prahy navštívit prezidenta Gustáva Husáka. „Asi přes troje dveře jsem se dostala, ale dál ne. Řekla jsem jim, že se odtamtud nehnu. K Husákovi mě nepustili, ale přišli a slíbili, že to dají do pořádku, a tato svinstva utichla,“ dodává pamětnice.

Pronásledování a šikana se stupňovaly, Anna Staňková každou chvíli čekala, že ji odvezou a odsoudí. Jeden z prvních kontaktů s StB byl po společném výletě s dvojicí mladých lidí, které doprovázela. Chlapec byl synem původně velmi horlivé členky komunistické strany, která osobně znala Julia Fučíka. Při jednom výstupu ředitele školy zaměřeném proti pamětnici se tato žena, studentova matka, pamětnice zastala. Výsledkem všeho bylo odposlouchávání rodiny a vyhazov zmíněného syna ze studií. Rodina se potom odstěhovala do Prahy, aby změnila prostředí.

V ABS (Archivu bezpečnostních složek) se dochoval svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR-863208 MV, kde se například píše: Na jmenovanou byl zaveden svazek pro podezření, že je členkou protistátní organizace a že rozmnožuje náboženskou literaturu zaměřenou proti našemu státnímu zřízení. V průběhu rozpracování bylo se Staňkovou uskutečněno několik schůzek s cílem získat ji jako TS. Utajovaný styk schůzek odmítala.“  

Příklad jednoho výslechu a toho, co tomu předcházelo, pamětnice popisuje následovně: „Bylo to o prázdninách, hlídala jsem dítě své kolegyně, přišel nějaký pán a že s nimi musím jít. Musela jsem poprosit sousedku, aby se o dítě postarala. Jela jsem s nimi, oni měli různé ty psychologické metody, projížděli jsme nějakým podzemím, asi aby mě zastrašili. Věděla jsem, že nesmím říkat žádná jména. Těch výslechů bylo několik, oni mě spojovali s nějakou vyšetřovanou skupinou.“

Časté volání k výslechům, sledování neznámými osobami, to všechno dokresluje, jak se snažili pamětnici zlomit ke spolupráci. Několikrát po ní chtěli, aby podepsala, že na škole v Zábřehu nikdy neučila. Ve svých vzpomínkách, které sepsala, pamětnice popisuje praktiky vedení i některých kolegů a zmiňuje chvíle velkého psychického nátlaku. Současně si uvědomovala, že na její selhání během výuky nebo na případnou hospitalizaci na psychiatrii čekají, aby ji mohli odstranit. V lednu roku 1977 se sama rozhodla, že půjde a podepíše papír, že na té škole nikdy neučila. Odbyli ji, že je už pozdě, že za svůj život si ponese následky sama. Domnívá se, že pozornost represivních složek se tehdy zaměřila na okruh lidí kolem čerstvě vydaného prohlášení Charta 77.

Pamětnice s úsměvem například vypráví, jak se vracela jednou v noci vlakem od svého bratra z jižní Moravy a ve vlaku jela s agentem, který ji měl sledovat: „Už jsem věděla, že je to estébák, oni měli takové ty hnědé pláště. Sedl si naproti, já jsem měla jablko, tak jsem se s ním rozdělila a on mě zase potom přikryl svým pláštěm. Oni se s tím nijak netajili.“ Když vystoupila v Porubě z tramvaje, věděla, že jde za ní další člověk. V jednu chvíli se na něj otočila a on hned zareagoval: „No ano, jdu za váma, my jsme o vás slyšeli, že ze sebe děláte ctnostnou ženu. My jsme viděli, co si necháte líbit, co se vám líbí.“ Ten agent z vlaku, když spala, jí zřejmě sahal na nohy, ale ona spala tvrdě, jen občas cítila, jako by jí něco lezlo po noze. Hovor končil těmito slovy: „O co vám jde?“ – „To uvidíte v budoucnu,“ odpověděl jí agent.

Snažili se ji všemožnými metodami ze školství odstranit. Dozvěděla se například, co se o ní vypráví: „Ta ženská nemá s komunistama žádný soucit.“ Pamětnice vydržela všechny snahy o odstranění ze školství, nedala se a nakonec až v roce 1984 odešla sama do důchodu. Za každých okolností hájila pravdu, nikdy se nevzdala své víry a po letech útlaku ze strany režimu dodává: „Byla jsem malým zrníčkem písku hozeným do jejich soukolí.“

Vy nás máte všechny ráda

Důležitou událostí v roce 1989, která předcházela všem pozdějším změnám, bylo svatořečení Anežky České v Římě. Tehdy dostalo povolení vycestovat více než tři tisíce věřících a pamětnice se této slavnosti osobně zúčastnila. Připomněla také velkou zásluhu petice, která tehdy kolovala po celé republice a podepsalo ji přes půl milionu lidí. Jejím autorem byl režimem pronásledovaný katolický aktivista Augustin Navrátil. S příchodem sametové revoluce v roce 1989 se otevřely nové možnosti, obnovovaly se i církevní školy. Jednu takovou zakládali v Odrách a pamětnice se do toho v důchodovém věku aktivně zapojila. „Byl to Boží zázrak. Ti, kdo tu školu zakládali, nám uvěřili, ale koho vzali? Těch pět starejch, slepejch, kulhavejch, nemožnejch  důchodců?  My jsme se měli všichni rádi tak, jak nám to naše hluboká víra umožnila,“ dodává pamětnice.

Žádná vyznamenání ani pozdější pochvaly od nadřízených nemohlo vynahradit to, co jí při náhodném setkání po letech řekl její bývalý žák z problematického učiliště: „Je nám po vás smutno, a máte už chlapa?“  Ona odpověděla: „Nemám čas, musím se starat o takové, jako jste vy.“ – „Máte pravdu, nevdávejte se, vy se na to hodíte, vy nás máte všechny ráda.“

Anna Staňková měla řadu zájmů, ale nejvíc obětovala právě výchově dětí a jejich vzdělávání. Sama se už v dětství rozhodla, že se nevdá a vlastní děti mít nebude. Několikrát během vyprávění zdůraznila, že kdyby neměla pevnou víru a nemohla čerpat sílu při každodenní mši svaté, tak by nic z toho nedokázala. Ve svých čtyřiadevadesáti letech (v roce 2021) je v neuvěřitelné kondici, a to především psychické. Dokáže velice zaujatě a podrobně probírat jak minulost, tak témata dnešní doby a její životní zkušenost získaná během těžkých období může inspirovat ostatní. Za všechny alespoň jedno zamyšlení o tom, co je důležité ve škole nebo v církvi: „To je, jako když někdo chce vést olympioniky, posadí si je celý rok na lavici a bude jim vykládat, jak je to krásné, jak budou lidi jásat, jak oni prospějí tomu národu. On je musí vzít a tvrdě s nimi cvičit.“