Anna Staňková

„Protože u nás byli asi na čtyři dny, byla taková jako posádka, už nevím, proč tam zrovna zůstali nějak. A byli určení v každém hospodářství, že je někdo musí živit. Oni tam nespali, ale přišli na snídani, na jídlo. Pamatuji si, že jsme byli na tom plácku, jak se u nás říkalo, na té návsi, běhalo se a prohlíželo se všechno. A tam se nějaký chlapec, ten jeden voják ruský, asi opil a přes ty jedny vrata tam lezl a chtěl asi nějaké to děvče. Děvčata se před nima musela schovávat, to tak bohužel bylo, byli to kluci z války. A bylo zle. Přijel tam ten velitel na koni s pistolí. A bez nějakého hádání s tím, aby mu poručil nebo něco, tak toho vojáčka zastřelil z pistole. To vidím úplně před očima, jak spadl z těch vrat a zůstal ležet. To byl hrozně těžký okamžik.“

„Je to kraj Železných hor, byly tam i dost výsadky těch parašutistů. Pamatuji si, že jednou tatínek přišel, vzal si mě stranou a že mi něco řekne, že spolu musíme mít tajemství, že to nesmím nikomu říct. Dal mi velkou tašku, tak velkou, co unesu. A ta taška byla plná jídla. A řekl mi, ať to tam donesu. Za vesnicí se šlo kousek do stráně nahoru a tam byl takový veliký sloup elektrického vedení a vedle něj byl keř. Byl to šípkový keř, obyčejný, takové ty plané růžičky. Tak mi dal tu tašku, ať ji tam dám. Že potkal nějakou paní s vysílačkou, že tam mám tašku položit a nesmím to nikomu říct. Ta paní, že si to odnese. Jenom ať to tam donesu, položím a vrátím se. Je fakt, že jsem to udělala, povedlo se mi to, naštěstí jsem nikoho nepotkala. Pokud bych někoho potkala, tak jsem měla říct, že tam tatínek nechal nějakého králíka nebo něco. A že to nesmím nikomu říct. Tak jsem to nikdy nikomu neřekla, ani bráškům, ani mamince jsem to nikdy neřekla.“