Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Alena Staňková (* 1939)

Jít s rodinou dál

  • narozena 25. září 1939 v Plzni

  • rodiče odbojáři zavražděni v Mauthausenu

  • svatobořické dítě

  • po internaci vyrůstala v rodině otcovy sestry

  • po válce vystudovala Vysokou školu ekonomickou

  • pracovala ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu

  • v 50. letech vstoupila do KSČ, vyhozena spolu s manželem v roce 1969

Rodinná historie

Rodina Aleny Staňkové, rozené Vyhnisové žila v Kaznějově na Plzeňsku. Matka a otec se narodili před první světovou válkou. Jejich rodiny sídlily na opačných koncích obce. Dědeček, otec otce, Oldřich Vyhnis se za války stal ruským legionářem a zpět do Československa se vrátil až v roce 1920. Těžká válečná léta zažívala i jeho manželka, babička pamětnice. Sama se musela postarat o tři děti, včetně Alenina otce.

Za první republiky sloužil původně vyučený sklář a elektrikář Oldřich Vyhnis u pětatřicátého pluku v Plzni jako důstojník, jedním s podřízených byl i pozdější „druhý otec“, jak pamětnice nazývá svého strýce – manžela otcovy sestry. Dědeček také zakládal odborovou organizaci Edvarda Beneše na Plzeňsku. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Byl ale brzy zatčen a od roku 1940 do konce války prošel mnoha lágry a věznicemi. Ještě před koncem války se ho podařilo dostat z vlaku projíždějícím Plzní a díky tomu, že byl v kraji známý, prožil osvobození již doma v Kaznějově.

Otec Aleny studoval na reálce, následně si dodělal pedagogickou nástavbu. Stal se učitelem a svou profesi vykonával v Kaznějově, Kamýku a poté byl učitelem v Drachkově u Benešova, kam rodina odešla těsně před narozením pamětnice. Ta přišla na svět 25. září 1939. Matka vystudovala obchodní akademii a byla výjimečně manuálně zručná. Na začátku války tedy rodiče již ztráceli s Oldřichem Vyhnisem kontakt, jen si psali, a to i po jeho zatčení. Není zřejmé, zda věděli o jeho zapojení v odboji.

Tatínek odbojář, maminka v domácnosti

Otec byl velmi společenský. Zpíval, ovládal mandolínu, psal básně a údajně si dopisoval s Vladislavem Vančurou. Také docházel do Sokola, stýkal se s dalšími učiteli z okolí, to ho dovedlo i do odboje. Matka měla práci zejména s malou Alenou.

Kvůli pomáhání odboji a parašutistům nacisté nejdříve zatkli na nádraží v Bystřici u Benešova otce a zhruba za čtrnáct dní po něm v srpnu 1942 i maminku Annu, když se z Drachkova vypravila navštívit rodinu na rodném Plzeňsku. Gestapo jí ještě dovolilo malou Alenu dát k rodině Vyhnisů, tedy otcovým příbuzným. Tam se i po válce vrátila, protože rodiče od té chvíle už neviděla.

Rodiče byli transportováni do Terezína a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté popravili.

Sirota

Alena byla jedním z tzv. svatobořických dětí. Do internace přišla ve velmi útlém věku. Díky tomu byla přidělena na starost Nadě Vykoukové, jedné ze starších svatobořických dětí. Podle jejich slov na Jenerálce děti neměly přístup k papírům a tužkám, těžší tedy bylo i vzdělávání. Dlouho její příbuzní nevěděli, kde je, to zjistili až po roce. Děti byly poté transportovány na jižní Moravu.

Ve Svatobořicích začala však Alena dělat první krůčky ve svém vzdělání a po návratu k překvapení zbytku rodiny záhy dokázala číst. Díky tomuto samoučícímu procesu zůstalo čtení oblíbenou činností pamětnice.

Domů se dostala 12. května 1945. Děti přijely na hlavní pražské nádraží. „Protože tehdy byl problém s auty. Byly na dřevoplyn a prostě nepřijely (tety). Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde na Karláku, nebo u Karláku (Karlovo nám.) tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova. Já si to pamatuji, vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‘Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!’ Nechtěla jsem. Když mě přivezli do Kaznějova a ukazovali mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. Tak jsem řekla: ’To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“

Začala žít s tetou – sestrou otce a strýcem. Brzy je začala nazývat maminkou a tatínkem, nicméně to se nelíbilo druhé tetě – sestře maminky pamětnice. Strýc v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, ale v roce 1951 stejně musel z armády, kde sloužil, odejít. Do té doby sloužil střídavě v Plzni a Praze. Začali bydlet na pražských Vinohradech. V době hledání nové práce se na strýce vyptávala StB, nakonec začal pracovat na ředitelství keramických závodů. Aktivita StB neustávala, někdo z vojenských kruhů měl na jejich vojenský byt zálusk, a i když rodina argumentovala školou v Praze pro Alenu, nebyli vyslyšeni a naopak jim bylo vyhrožováno, že pamětnici mohou umístit do dětského domova. Vrátili se tak zpět do Kaznějova. Strýc dál pracoval v keramickém průmyslu, tentokrát jako technik v Horní Bříze. Pamětnice po válce studovala na jedenáctiletce v Plzni a poté na gymnáziu v Praze. Brzy maturovala.

Sama se s ostatními svatobořickými dětmi nestýkala, ještě dlouho po válce totiž trpěla nočními můrami spojenými se vzpomínkami na válku.

Na škole

Již ve svých čerstvých sedmnácti začala docházet na Vysokou školu ekonomickou. Tam se seznámila se svým manželem, původem ze Zlína. V posledním ročníku oba kývli na členství v komunistické straně. V roce 1961 začala pracovat ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Revoluční ulici v Praze. V roce 1965 se Aleně narodila první dcera Jana, dva roky poté syn.

V roce 1969 byli oba manželé vyhození z komunistické strany, a tedy i z práce. Přes známé se dostali k jinému povolání, kde zpracovávali různé analýzy pro veřejnou správu. Spolupracovala s ministerstvem na plánování výzkumných aktivit. Plánováním by se ale tyto procesy daly označit jen vzdáleně. Často se nebraly v potaz důležité věci, rozhodovalo se podle nákloností k jednotlivým lidem. Manžel pracoval před i po revoluci v roce 1989 ve firmě Ferona, stále zde působí jako konzultant.

Pamětnice nadšeně vypraví, a to zejména o spletitých vztazích rozvětvené rodiny.