Ing. Jaroslav Staněk (* 1926)

Jaroslav Staněk

 

„Vtom jeden barikádník, nikoliv z nás skautů, zpanikařil a prohlašoval, že ten tank sem přivolá další a že nás tu rozstřílejí. Náš poručík neváhal, postavil se před něj a pravil: ,Jménem revoluce Vás vyzívám, abyste okamžitě opustil barikádu!‘ Dotyčný se otočil a beze slova odešel. To na nás zapůsobilo.“

 

Dětství

 

Jaroslav Staněk se narodil 16. února 1926 v Nové Cerekvi na Vysočině. Jeho rodiče se po skončení 1. světové války přestěhovali na pražský Žižkov. Otec Jaroslava Staňka pracoval jako řidič a průvodčí tramvaje. „Bydleli jsme v Domažlické ulici nedaleko Kapslovny. Celkem nás v jednopokojovém bytě žilo pět, rodiče, sestra, já a podnájemník (dříve se mu říkalo šlof).“ Na Žižkově navštěvoval Jaroslav Staněk od r. 1932 obecnou školu chlapeckou na Komenského náměstí. Tam prožil dobu hospodářské krize v třicátých letech. Dolní starý Žižkov byl podle jeho vyprávění velmi chudý. „Při hodině kreslení řekl spolužák Jeništa panu učiteli, že nemá čtvrtku, protože mu na ni tatínek nemohl dát dvacetník. Přitom do stejné třídy chodil Bedřich Hromada, syn velkouzenáře, který měl ke svačině housky se salámem, sundával z něj slupky a házel je klukům, kteří se o ně prali. V takovém prostředí jsem vyrůstal a to také ovlivnilo mé rozhodnutí vstoupit do partaje krátce po válce.“

 

Po ukončení pětileté obecné školy navštěvoval gymnázium ve Dvořákově ulici. O prázdninách v roce 1937 byl u strýce a tety ve slovenských Raslavicích, kde poštmistroval jeho strýc Theodor, nosíval ve službě bílé šaty, černého motýlka, kouřil cigarety egyptky a byl mezi lidmi velmi vážený. „Když jsme s ním šli po silnici obcí, tak lidé ustupovali a říkali: ,Ruky bozkám, pán velkomožný.‘“ Pan Staněk zmínil několik zážitků. „Na raslavické poště odeslal strýc jen jeden telegram za celé prázdniny, dopisů chodilo málo, některé z Ameriky od slovenských emigrantů, ty obvykle strýc adresátům přečítal, protože byli většinou negramotní, dávali mu za to hrudku másla nebo vejce.“

 

Spolu s otcem se zúčastnil pohřbu T. G. Masaryka. „Stáli jsme tehdy na chodníku, kolemjedoucí rakev doprovázela vlna pláče Pražanů. Můj otec byl vlastenec, 28. říjen se u nás vždy slavil. Když byla vyhlášena mobilizace, tak ze Žižkova šel proud lidí a volal: ,Dejte nám zbraně, půjdeme na ně.‘“ Jak již z předchozích vět vyplynulo, byl Jaroslav vychován vlastenecky, chodil do Sokola, kterého pak němečtí okupanti zakázali spolu s dalšími českými organizacemi. „Když jsem šel 15. března 1939 do Sokola na šerm, tak byla sokolovna již obsazena německými vojáky. Lidé Němce nenáviděli, přesto se našli takoví, kteří řekli: ,Konečně sem někdo přišel udělat pořádek.‘ A když do naší ulice přijela německá polní kuchyně, tak se do fronty postavilo dost Pražanů, kteří si od Němců nechávali nalévat polévku.

 

 

Žižkov za války

 

„Nepamatuji si, že by někdo z prostých Žižkováků kolaboroval s Němci, poslouchal se Londýn, doma se píchaly do mapy praporky, aby se vědělo, jak postupuje fronta.“

V roce 1942 začal Jaroslav Staněk chodit na strojní průmyslovku v Betlémské ulici. Předtím se rok učil strojním zámečníkem v ČKD Libeň (roční praxe byla tehdy podmínkou pro přijetí na průmyslovku). „Chodil s námi synovec protektorátního ministra Josefa Kalfuse. Před ním jsme mohli nadávat na Hitlera a nemuseli jsme se bát. Pan ředitel nám občas říkal ,Chlapci, buďte opatrní, nemůžete všechno říkat nahlas.‘ Jednou někdo poházel po škole rudé hvězdy. Pan ředitel nás pak káral: ,Aby nám nezavřeli školu, studenti!‘ Tak jsme je hned posbírali, žádné vyšetřování nebylo.“

Jaroslav Staněk také vypovídá o tom, jak lidé ze Žižkova s obavami četli vyvěšené seznamy obětí heydrichiády. Jeho maminka občas přivezla pro rodinu jídlo z venkova, což se nesmělo, například slaninu ukrývala po cestě v rámu obrazu. Do hovoru vstupuje i manželka pana Staňka a vzpomíná na husí játra od paní Staňkové, které v té době nebyly v Praze k dostání. Potraviny byly na příděl a potravinové lístky byly přidělovány s německou precizností (přídělový systém za první světové války neexistoval). Na příděl bylo i mýdlo, cigarety, textil i palivo. Bylo nutné se přihlásit u jednoho obchodníka s potravinami a řezníka, ti pak na počet zákazníků dostali odpovídající množství potravin, které směli prodat po odstřižení potravinového lístku. Obchodník pak musel ústřižky vylepit do zvláštních formulářů a tak úbytek zboží doložit. Nedostatek potravin byl patrný převážně ve městech, kde se kupovalo načerno od „keťasů“ za zlato či textil. Mezi spolužáky pana Staňka byli i Židé. Vzpomínky věnuje i Židům z Nové Cerekve, všichni byli odvezeni do koncentračních táborů. „Odtud se po válce vrátil pouze pan Schlesinger se synem Jiřím a paní Romerová.“ Dle článku na webových stránkách obce krátce po válce všichni uprchli do Argentiny. V současné době již nikdo z židovské obce v Nové Cerekvi nežije. Významnou židovskou památkou zde zůstala především vzácná synagoga, hřbitov a továrna bratří Schlingů.

 

Skautský slib

V roce 1940 s partou přibližně stejně starých žižkovských kluků založili skautský oddíl. Tehdy to bylo ještě dovoleno. Skautské ústředí mu přidělilo číslo 52. Vedoucím se stal František Nový, asi o čtyři roky starší než Jaroslav. Krátce nato však Němci skauting zakázali, a tak vstoupili do ilegality. „Německá okupace nás motivovala k odporu vycházejícímu z vlastenecké povinnosti dané prvním bodem skautského slibu ,Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době‘. A tak hlavní náplní aktivity našeho oddílu byla branná výchova. Náš vedoucí Franta, řečený Méďa, nás v tomto směru vedl velmi kvalifikovaně, byl k tomu zřejmě veden spojkou s ilegální odbojovou organizací Hnutí za svobodu, o čemž jsme nikdo z nás skautíků neměl ani potuchy. Opatřil si vojenskou příručku o výcviku čety, a dokonce i pistoli. Cvičili jsme v brdských lesích, učili jsme se zacházet s Méďovou pistolí, kterou na výletech nosil v brašně od fotoaparátu. Uměli jsme ji rozebrat, cvičili jsme i házení ,granátem‘ a plížení.  Pořizovali jsme seznamy důležitých objektů na Žižkově, např. vojenských a zdravotnických. Své spojení s odbojovou organizací Hnutí za svobodu, prostřednictvím nám tehdy neznámého Jaroslava Bočinského, nám Méďa z konspirativních důvodů neprozradil.“

 

Jeden ze skautských výletů do Brd mu utkvěl v paměti. „Když jsme se vraceli domů a vystupovali jsme na smíchovském nádraží, bylo plné německých vojáků. Zastavovali lidi, prohlíželi ,kenkarty‘ a zavazadla. Méďa zavelel: ,Rozptylte se!‘ Za chvíli ho zastavil voják, prohrabal mu baťoh a doklady, ale brašny od fotoaparátu, v níž měl pistoli pověšenou na krk, si nevšiml. My jsme to zpovzdáli s hrůzou pozorovali. Když jsme se pak sešli před nádražím, ještě jsme se třásli, jen Méďa dělal, jako by se nic nestalo. Kdyby u něj pistoli našli, tak by za to byl určitě odsouzen k trestu smrti.“

 

 

Pražské povstání, Hnutí za svobodu a zbraně U Bulhara

 

„Když se blížil konec války, byli jsme v neustálé pohotovosti. Kdyby se začalo něco dít, měli jsme se ihned hlásit u Médi v Ambrožově ulici číslo 11. A to se stalo 5. května, kdy Český rozhlas volal o pomoc a začalo Pražské povstání. Šli jsme hned s Méďou do sklepa, kde měl pod uhlím ukrytou pistoli. Na zkoušku vypálil jednu ránu a vydali jsme se do školy na Kollárově náměstí, kde bylo jakési ústředí organizace Hnutí za svobodu.“ Tam dostali rozkaz, aby se odebrali do budovy „U Bulhara“, kde bylo skladiště zbraní německé železniční stráže, která se již vzdala. Měli jim vydat zbraně. Celkem dostali čtyři pušky, 1400 nábojů, dvě pistole s padesáti náboji, 25 ručních granátů a 3 pancéřové pěsti. „Takto vyzbrojeni jsme měli obsadit tiskárnu státní banky poblíž Jindřišské věže. Když jsme však pronikli na Senovážné náměstí, vyrazila proti nám skupina esesmanů se samopaly. Kromě nás tam bylo několik dalších povstalců. Začala přestřelka a padlo tam asi osm lidí.“ O této události vypovídá pamětní deska. „My jsme na povel Médi zalehli. Proniknout k tiskárně státní banky bylo nemožné, protože bychom museli jít kolem školy U Jindřicha, která byla obsazena vojáky SS. Méďa telefonoval na Kollárovo náměstí, vylíčil naši situaci a dostal rozkaz, abychom se stáhli zpátky. To už byl pozdní večer.“

 

 

Pražské povstání, statek Pražačka

 

„Druhý den časně ráno jsme už pod vedením Jaroslava Bočinského vyrazili na konec Želivského (tehdy Mladoňovičovy) ulice s cílem dobýt zemědělskou usedlost Pražačka,  obsazenou německým vojskem. Dvůr Pražačka se nacházel v dnešní Koněvově ulici, přímo proti kulatému činžáku na levém konci Želivského ulice. Statek byl po válce zbourán. Zalehli jsme za nízkou barikádu z dlažebních kostek postavenou na konci Želivského ulice v místě dnešního přechodu pro chodce. Byla to jedna z mnoha barikád, které v žižkovských ulicích postavili občané na výzvu z rozhlasu. Ze dvora Pražačka se ozvala střelba. Jaroslav Bočinský, vyzbrojený lehkým kulometem vz. 26, nám řekl, že Němci mají ve dvoře velkorážný čtyřhlavňový kulomet, že vyleze do podkroví kulatého domu a shora svým kulometem Němce zlikviduje a bude krýt náš útok, až budeme házet ruční granáty a střílet. Čekali jsme, až Bočinský začne střílet. Když začal, ozvala se střelba z německého čtyřhlavňového kulometu vybaveného pancéřovým štítem. Bočinského zbraň vzápětí utichla. Zůstali jsme ležet za barikádou, připraveni k útoku. Pak se jeden z nás vydal za Bočinským zjistit, co se stalo. Vrátil se s hroznou zprávou – Bočinský je mrtev, byl zasažen německou střelou přímo do prsou.“ Toto místo připomínala na onom „kulatém“ domě pamětní deska se jménem Jaroslava Bočinského, ale dnes už tam není.

 

„Velení našeho družstva se opět ujal Méďa. Dostali jsme rozkaz, abychom obsadili barikádu ve Viklefově ulici a střežili odtud na dohled vzdálenou školu na Pražačce obsazenou německými vojáky SA. Bylo tam několik slabě vyzbrojených barikádníků, z nichž pozoruhodný byl jistý pan Zukal, vyzbrojený starou dlouhou belgickou puškou ráže 12 mm a pěti náboji. Byl tam klid, Němci na nás nestříleli. Krátce nato nás z ústředí Hnutí za svobodu přesunuli na první žižkovskou barikádu dole u žižkovského viaduktu. Velel tam poručík čsl. armády v uniformě Zámostný (Závodský?). Neměli tam skoro žádnou výzbroj, pouze lahve s benzinem obalené dřevěnou vlnou. Byli jsme tedy se svou výzbrojí vydatnou posilou. Méďa se poručíkovi vojensky hlásil a předal mu nad námi velení. Poručík byl ve stálém spojení s velením Pražského povstání v čele s generálem Kutelvašerem, členem České národní rady, vedené prof. Albertem Pražákem. Měli jsme čelit případnému útoku Němců, kteří okupovali dnešní vojenské muzeum, popřípadě Němců operujících v centru Prahy. Došlo tam k této události: Když dole projížděla kolem viaduktu kolona německých tanků, odbočil náhle jeden z nich a pomalu směřoval k naší barikádě. Asi třicet metrů před ní byla nízká neobsazená barikáda z dlažebních kostek. Před ní tank zastavil, vylezli z něj dva vojáci se samopaly, vyhnali z blízkého domu skupinu mužů a donutili je proházet v této barikádě průchod. Pak opět zalezli do tanku a vyhnaní muži se rozutekli. Tank se poté začal velmi pomalu přibližovat proházeným průchodem k naší barikádě. Poručík velel: Klid! Nestřílet! Tank se zastavil těsně před barikádou a pomalu se začala zdvihat hlaveň jeho děla. Bylo ticho, slyšet byl jen jeho motor.  Vtom se ozval ohlušující výstřel a těsně nad hřebenem barikády proletěla střela a prorazila roletu rohového pekařství U pštrosa. Vnitřek krámu úplně zdemolovala, ale naštěstí to byla tvrdá protipancéřová střela, bez výbušné náplně, takže nevybuchla. Tank pak ještě chvíli stál, pak začal couvat, otočil se a odjel. Vtom jeden barikádník, nikoliv z nás skautů, zpanikařil a prohlašoval, že ten tank sem přivolá další a že nás tu rozstřílejí. Náš poručík neváhal, postavil se před něj a pravil: ,Jménem revoluce Vás vyzívám, abyste okamžitě opustil barikádu!‘ Dotyčný se otočil a beze slova odešel. To na nás zapůsobilo. Končila mi zrovna služba a předával jsem pušku Otovi Košťálovi, řečenému Grizzly. Přitom poručík řekl: ,Tři dobrovolníci zaházet průchod v malé barikádě!‘ Díval se na mne. Tak jsem se přihlásil, se mnou Vladimír Hauff a ještě jeden barikádník. Zahazovali jsme průchod dlažebními kostkami, když se náhle ozvala střelba proti nám. Poručík zavelel: ,Kryjte se!‘ A když střelba ustala, volal: ,Po jednom zpátky za barikádu!‘ První, který byl nejblíž, přelezl a nic se nestalo. Poručík volal: ,Další!‘ Stejně daleko jsem od ní ležel já i Vladimír Hauff. Vyrazili jsme stejně, jenže já byl vždycky hrouda a on sportovec, doběhl k ní dřív. Asi o metr. Když byl na hřebenu barikády, začala opět střelba. Hauff tam zůstal nehnutě ležet. Já barikádu přelezl a volal jsem na něj, ať sleze dolů, myslel jsem, že se chce ve zmatku krýt. Stáhli jsme ho dolů a položili na zem. Měl čistý průstřel krku. Byl asi o dva roky starší než já. Mluvili jsme spolu, ještě než přijel ten tank. Těšil se, že nastává konec války a že bude studovat na vysoké škole. Jeho jméno je dodnes na pamětní desce právě na té kamenné zdi, u níž jsme zalehli, když po nás začali střílet. Druhý den válka skončila.“

 

„Jeden z poválečných večerů jsme strávili u ohně, nedaleko Pražačky s ruskými vojáky. Byli tam ubytovaní. Přinesli jsme kytaru a já starou mandolínu. Rusové zpívali nádherně samé táhlé písně a já měl pocit, že jsou smutní. Tak jsem tomu vojákovi, co tak krásně hrál na moji mandolínu, řekl, aby si ji nechal. On mi moc děkoval, nějak ho to dojalo, a požádal mě, abych počkal, že mi něco přinese. Donesl mi ze školy německou tornu, stanový dílec, polní láhev a řemen.“

 

 

Svědkem lynčování Němců

 

„Po ukončení povstání jsme dostali od organizace Hnutí za svobodu úkol, abychom obsadili redakci německých novin Der neue Tag v Panské ulic (po válce tam sídlila redakce Mladé fronty). Když jsme tam šli držet strážní službu, aby tam nikdo neraboval, procházel kolem nás u Jindřišské věže dav řvoucích lidí vezoucích na dvoukoláku těla tlustých gestapáků. Byli do půl těla svlečeni a měli na sobě černé rajtky. Do nahých těl byly zabodány kapesní nože. Viděli jsme, jak jednomu z nich jeden muž bodl do těla další nůž. Vedle nás stál na chodníku člověk v koncentráčnickém oděvu a řekl: ,Zažil jsem od Němců hodně zla, ale tohle bych nedokázal, to je nelidské.‘“

 

 

Vstup do komunistické strany

 

„Po válce jsem byl hodně ovlivňován komunistickou agitací a propagandou.“ Do partaje Jaroslav Staněk vstoupil ještě před maturitou v únoru 1946. „Před vstupem mě varoval pouze strýc poštmistr, ten jediný z mých příbuzných do strany nevstoupil. ,Kdybys věděl jaká zvěrstva napáchali komunisté před válkou v Rusku, tak by ses k nim nikdy nedal,‘  pravil. Na východní Slovensko, kde před válkou žil, zřejmě pronikaly zprávy o stalinských čistkách, procesech proti nepřátelům socialismu, o násilné kolektivizaci zemědělství a posílání lidí do táborů na Sibiři. Já bloud mu nevěřil.“

 

Po maturitě na strojní průmyslovce se stal Jaroslav Staněk konstruktérem plynoměrů v továrně Křižík Vysočany, která stála v areálu Kolbenovy továrny. „Přihlásil jsem se tam do závodní organizace KSČ. Před únorem 1948 byl v továrně vztah mezi komunisty a národními socialisty podobný jako mezi fanoušky Sparty a Slávie.“

 

 

Únor roku 1948

 

Ředitel továrny Křižík Vysočany byl národním socialistou, stejně jako hlavní inženýr a šéfkonstruktér. „Musel jsem si před nimi dávat pozor, abych nebyl přistižen, že se věnuji ,stranické práci‘ v pracovní době. Ta spočívala v oznamování schůzí, vybírání příspěvků a vylepování známek do stranických legitimací. Přišel únor 1948 a s ním i generální stávka. Odvážil jsem se nepožádat svého nekomunistického šéfa o svolení k účasti na celozávodním stávkovém shromáždění Kolbenky, ale pouze jsem se ho zeptal: ,Půjdete také, pane Šimůnku?‘ Rázně odvětil, že ne. Této stávky se až na pár výjimek zúčastnili všichni. Pak přijely do Kolbenky nákladní auta plné pušek. Kdo chtěl, tak si jednu vzal a k ní pět školních nábojů, což je atrapa náboje bez prachové náplně určená k výcviku nabíjení a vybíjení pušky. Takto ,vyzbrojeni‘ jsme se seřadili a vydali na pochod městem. Z dobových fotek to dnes vypadá jako pochody Lidových milicí. Tehdy však ještě žádná organizace LM nebyla. Lisař Krása záhy pravil: ,O co tady jde, co je to za blbinu, vždyť se s tím nedá střílet!‘ A jeden ,vyspělý‘ soudruh mu odvětil: ,Abychom ukázali svou sílu a nahnali strach těm, kteří sympatizují s nekomunistickými ministry.‘ Po pochodu Prahou jsme se vrátili do Kolbenky odevzdat pušky. A za tohle jsem dostal bronzovou medaili řádu 25. února a opušťák na vojně, abych ji v továrně převzal.

 

 

Kariéra v armádě a paragraf branného zákona

 

V říjnu 1948 narukoval Jaroslav Staněk do plzeňské školy pro důstojníky zbrojní služby v záloze jako vojín aspirant. Stal se současně členem útvarové organizace KSČ. Aspirantská škola skončila v červnu 1949 a Jaroslav Staněk byl poté odvelen do dvouměsíčního kurzu osvětových důstojníků v záloze. „Z kurzu osvětářů jsem byl dočasně přeložen na Hlavní správu výchovy a osvěty MNO do Prahy. Byla to zašívána. Odtud jsem byl krátce nato odvelen do Martina a zařazen jako prezenční podporučík do politického oddělení technického učiliště. V této životní etapě pro mne začal hrát důležitou úlohu jistý plukovník Bedřich Kopold, šéf armádního vedení stranické práce. Ten mi v září 1950 do Martina vzkázal, abych se u něj v Praze hlásil. V té době jsem se už těšil do civilu, čekala mě těhotná manželka. Kopold mi řekl, že navrhne, abych i nadále sloužil v Martině jako důstojník z povolání. Bránil jsem se. Nakonec mi nařídil, že se budu hlásit na politickém oddělení Vojenského technického ústavu v Praze. Do civilu mě na základě paragrafu branného zákona nepustil. Ve VTÚ jsem se po krátké době dostal do rozepře s náčelníkem politického oddělení a on mě za to potrestal přeložením do Vojenské inženýrské akademie na Smíchově. Tehdy to byla jen jakási kolej pro vojáky, kteří studovali na pražských vysokých školách a zavázali se, že budou vojáky z povolání. Já tam zastával funkci výchovného náčelníka. Tam také sloužil ve funkci náčelníka politického oddělení jistý poručík Klébr, který se krátce po mém příchodu nechal přeložit na Šumavu k Pohraniční stráži a odtud utekl do západního Německa. Následně byl Kopold v rámci probíhajících politických procesů spolu s dalšími důstojníky zatčen jako zrádce. Mne pak vyzvali, abych se před početným stranickým plénem přiznal ke spolčení s Kopoldem i ke škůdcovské činnosti a k přemluvení poručíka Klébra k útěku. Krátce nato mi bylo dekretem oznámeno, že jsem zbaven charakteru politického pracovníka a předán hlavní kádrové správě k zařazení. V dubnu 1951 jsem byl zařazen jako referent pro plánování výzbroje na MNO. Na civil jsem pak čekal ještě dvanáct let.“

 

 

Politické procesy, komunisté a skauting

 

„Po válce komunisté prohlašovali, že podporují rozvoj skautingu a že komunistická ideologie není v rozporu se skautskou. Dokonce jsem byl na týdenním školení skautů komunistů, kde do nás hustili marx-leninismus a večer jsme u táboráku zpívali skautské písně. Velmi mě pak zasáhlo, že komunisté, stejně jako předtím Němci, zakázali skauting a vedoucí skauty pozavírali za údajnou protistátní činnost. Nevěděli jsme, co to má znamenat, ale soudruh Gottwald řekl: ,Straně věřte, soudruzi.‘ A já bláhově věřil.“

                    

 

Studium na ČVUT a odchod do civilu

 

„Na MNO jsem jako jediný důstojník studoval dálkově na ČVUT. Když došlo k reorganizaci mého pracoviště, musel jsem si brát na zkoušky, konzultace a cvičení dovolenou. Pomohl mi bývalý kolega, který byl přeložen do odboru obrany Úřadu předsednictva vlády, a stal jsem se v jeho oddělení referentem.“ V roce 1959 Jaroslava Staňka opět postihla reorganizace. „Chtěli mě přeřadit zpět na MNO s tím, že přestanu studovat ČVUT. V té době mi chyběly k dokončení studia jen dvě zkoušky a diplomka. Pomohla mi opět náhoda. Potkal jsem známého z Martina. Sloužil jako podplukovník a šéf oddělení u zpravodajské správy generálního štábu. Nabídl mi místo, vše zařídil a do týdne jsem nastupoval na generální štáb a čtyři roky jsem tam zpracovával informace o francouzském zbrojním průmyslu. Studium jsem řádně ukončil promocí v roce 1960. Elegantní vyhazov mě čekal po přednášce o francouzském zbrojním průmyslu, v níž jsem uvedl, že Francie dává na zbrojení relativně méně než ČSSR. Následně bylo mé tabulkové místo zrušeno a já byl předán kádrové správě. Pak mi pomohla další náhoda – potkal jsem bývalého kolegu za Strakovky a po krátkých formalitách jsem byl propuštěn z armády a nastoupil jsem jako referent do odboru strojírenství Úřadu předsednictva vlády.“

 

„Dne 21. srpna 1968 byla Strakovka obsazena vojáky Varšavské smlouvy. Do budovy nás nepustili, a tak jsme postávali před zábranou. V doprovodu dvou samopalníků tam poblíž mne pustili ministra zahraničního obchodu Hamouze (na mou žádost u hlídkujícího seržanta). Potřebovali jsme jako vládní úředníci navázat kontakt s vládou. Domluvil jsem tehdy náhradní prostor v Aritmě Vokovice. Odtud jsme pak se čtyřmi pracovníky tiskového oddělení telefonovali pokyny vlády do ČTK, televize a rozhlasu. Ředitele Aritmy jsme po návratu do Strakovky pozvali do tiskového oddělení úřadu a poděkovali jsme mu jménem předsedy vlády za dočasný azyl. V té době jsem pracoval v sekretariátu průmyslové komise Hospodářské rady vlády vedené Štrougalem. Nastaly změny, začalo přituhovat. Náhle mi šéfové přestali přidělovat spisy, seděl jsem za prázdným stolem a 9. prosince mě na devátou hodinu večerní pozval k sobě místopředseda vlády a člen politbyra ÚV KSČ Václav Hůla. Měl se mnou projednat mé propuštění z úřadu. Tvrdil, že jsem organizoval akci 2000 slov a další reakční akce. Pak si mne pozval vládní kádrovák nomenklaturních kádrů Polanecký. Podle něj jsem byl účastníkem kontrarevolučního spiknutí již před srpnem. Po těchto rozhovorech jsem na osobním oddělení rozvázal pracovní poměr. Sháněl jsem práci, pro politicky nespolehlivé to bylo dost obtížné. Manželka byla z politických důvodů také vyhozena z práce. Nakonec jsem byl ze známosti přijat do Výzkumného ústavu matematických strojů v Praze.“

 

V červnu 1989 se zúčastnil tajné schůze Obrody v bytě novináře Jana Urbana v Thunovské ulici na Malé straně. „Schůzi řídil Věněk Šilhán. Dostavil se tam Saša Vondra s čerstvou peticí Několik vět. Všichni jsme ji tam podepsali. V červenci jsem byl za to propuštěn z Výzkumného ústavu matematických strojů. Do listopadu jsem pak díky známému působil na pozici externího pracovníka Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky. Po listopadu jsem byl rehabilitován jak ve VÚMS, tak na Úřadu vlády, tam jsem se odmítl vrátit.“

 

Příběh pamětníka byl sepsán na základě rozhovoru s panem Jaroslavem Staňkem, jeho e-mailu adresovanému Mikuláši Kroupovi, jenž je přiložen v dodatečných materiálech, a brožurky Filozofie převlékání kabátu, kterou napsal Jaroslav Staněk v roce 2007. Je věnována jeho potomkům.

 

 

Rozhovor natočila a příběh pamětníka napsala Teresa Babková v srpnu 2010.