Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Chtěla být baletkou. V Praze musela „tančit“ mezi pumami
narodila se 19. července 1923 v Ústí nad Orlicí
vyrůstala v nádražní budově, kde prarodiče provozovali restauraci
odmalička toužila stát se tanečnicí
v Praze dostudovala gymnázium
v roce 1944 se vdala za Emanuela Kudrnáče
ke konci války v Praze zažila obě velká bombardování
v roce 1951 založila na LŠU v Ústí nad Orlicí taneční oddělení
koncem 60. let zahynul syn a Eva se rozvedla
druhý manžel Karel Štancl byl za války tři roky v koncentračním táboře Sachsenhausen
manžel Karel Štancl se spoluvězni založil hudební soubor Sing-sing-boys
zemřela 25. dubna 2022
Eva Štanclová odmalička tančila a splnila si životní sen stát se tanečnicí. Za války v Praze zažila obě nejhorší bombardování. Po tom prvním v únoru 1945 přelézala hromady sutin, těsně míjela nevybuchlé pumy a viděla rolety obchodů od krve. V té době už byla vdaná a těhotná, a tak se koncem války raději přestěhovala do klidnějšího Ústí nad Orlicí.
Tam se jí postupně narodily dvě děti. V padesátých letech založila taneční obor na Lidové škole umění v Ústí nad Orlicí i v dalších místech regionu. Dva roky po rozpadu prvního manželství si Eva vzala Karla Štancla, který strávil tři roky v koncentračním táboře Sachsenhausen. Tam spolu s dalšími spoluvězni založili pěvecký soubor Sing-sing-boys. Po srpnu 1968 Karel napsal článek, který odsuzoval invazi vojsk Varšavské smlouvy. Důsledkem tohoto činu byl vyhazov ze zaměstnání a sledování obou manželů ze strany StB.
Eva se narodila 19. července 1923 v Ústí nad Orlicí. Bydleli přímo v nádražní budově, kde měla rodina drážní byt, protože otec František Okenfus byl výpravčí. Maminka Jindřiška, rozená Zychová, byla kuchařka. Evini prarodiče Zychovi provozovali nádražní restauraci. „Tehdy byly na všech nádražích velmi dobré restaurace. Děda František Zych byl výborný kuchař, babička Jindřiška byla taková spořivá, manažer podniku. Babičku jsem měla moc ráda,“ řekla Eva Štanclová. „Vzpomínám, jak jsem jí seděla na koleni u stříbrné kasy a pozorovala jsem lidi v restauraci – jak se chovají, jak se pohybují. V hostinském sále restaurace byly krásné obrazy, pořádaly se tam myslivecké hody, rybí hody či vepřové hody. To vždycky chodili lidé z města s bančičkami na dráhu pro jídlo.“
Prarodiče z otcovy strany neměla pamětnice příliš v oblibě. „Dědeček byl vlivný člověk, c. k. místodržitelský rada v Praze. Babička mě nikdy nepohladila, nikdy mě nevzala do náručí, jen mi nastavovala svoji ruku k políbení, protože byla žena místodržícího,“ dodala Eva.
Když jí bylo osm let, rodiče se rozvedli a ona s matkou zůstaly finančně závislé na babičce, u které po rozvodu bydlely. Babička se upnula na vnučku, hradila veškeré její výdaje a měla také nepsané právo hovořit do Eviny výchovy a vzdělání.
Pamětnice odmalička pobývala často v Praze u maminčiny sestry Vlasty Jankové a právě to nasměrovalo její budoucí profesní dráhu. Teta sama děti neměla, a tak se naplno věnovala Evě – brávala ji na dětský balet a dopřávala jí hodiny baletu u primabaleríny Albrechtové z Národního divadla. Eva už jako malá účinkovala v operních dětských rolích. Měla se u tety a strýce Jankových dobře, ale babička doma její nadšení pro tanec nesdílela.
„Když jsem ve třech letech prohlásila, že budu ‚plínou-balerínou‘, bylo to pro babičku hrozné,“ prozradila Eva Štanclová. „Říkala mi: ‚Ty se chceš živit tím, že budeš někde ukazovat nohy!?‘ Tak jsme spolu bojovaly až do třetí měšťanky.“ Tehdy si pamětnice vyvzdorovala studium na gymnáziu v České Třebové.
V roce 1940 přerušila studium a přestěhovala se do Prahy. Aby se vyhnula nasazení na práci pro Říši, přimluvil se za ni strýček Bohumil Zych a Eva se dostala do filmového ústředí v Praze, kde dělala hospodářku v kuchyni. Důležité podniky si mohly vybrat jednotlivce, které tím uvolnily z totálního nasazení, takže kdo měl známosti, mohl takto uniknout.
Naproti kancelářím filmového ústředí byla kavárna Vltava, kam pamětnice chodila do taneční školy. V Praze také dokončila v roce 1943 studium na zrušeném francouzském gymnáziu. S jedním profesorem, který byl „vlajkař“ – člen české organizace sympatizující s nacisty – měla potíže. „Já jsem byla první den ve škole, v první lavici, nejmenší ze třídy. On přišel do třídy a pozdravil: ‚Heil Hitler!‘ My jsme odpověděli: ‚Dobrý den!‘ Učitel se hrozně rozčílil a vybafl na mě, proč jsem nezvedla pravici?“ prohlásila Eva Štanclová. „Já jsem mu odpověděla, že tento pozdrav není určen pro naši školu. On zůstal paf a celé dva roky, co jsem tam chodila do školy, jsem s ním měla peklo.“
Těsně před Vánocemi, 22. prosince 1944, se pamětnice provdala za Emanuela Kudrnáče, zubního technika původem z Ústí nad Orlicí. Bydleli na Vinohradské třídě, v pátém patře u rozhlasu, a zažili v Praze obě velká bombardování. „Skoro každou noc byl poplach. Každý musel mít u postele připravený kufřík do krytu,“ uvedla Eva Štanclová. „V devět hodin večer se zhasínala všechna světla. Spolubydlící byl sympatizant s Němci, a tak jsme si museli dávat pozor na pusu.“
Když houkali poplach, každý si musel vzít svůj kufřík, jít do sklepa a tam počkat, až odhoukají konec poplachu. „Poplach byl ke konci války často, skoro každou noc, i když nebombardovali. Američané chtěli zničit hospodářství, které u nás dělalo pro Němce,“ upozornila Eva Štanclová. „Čtrnáctého února 1945, výjimečně ve dne, kolem poledne, bombardovali celou Vinohradskou třídu až za rozhlas. Na Karlově náměstí končili.“ Pamětnice se šla hned podívat, jestli není poškozen jejich byt. Na jednom z domů visela dětská zakrvavená nožička. „Já byla v jiném stavu… Byly to hrozné okamžiky. Když někdy zavřu oči, vidím to dodnes…“ svěřila se. Nejhorší nálet, 25. března 1945, na vysočanské průmyslové podniky viděla Eva z Petřína. „To bylo v neděli. Maminka s tetou byly zaměstnané na Petříně v restauraci, tak mě tam zavřely do sklípku, abych se nestresovala a předčasně neporodila,“ řekla Eva Štanclová.
Ke konci války odvezl manžel pamětnici do rodného Ústí nad Orlicí. V Praze bylo nebezpečno. „První vjem z konce války byli tři Rusové – kozáčci, věkem ještě děti. Jeli na třech koních tady v Ústí z Velkých Hamer dolů. Blízko nás bydlel nějaký chudý švec, který je z radosti pozval k sobě domů. A oni ho vykradli,“ poznamenala Eva Štanclová. „Mě manžel doma zamkl, nesměla jsem vylézat, protože jsem byla sama v baráku. On zatím dokončoval práci v Praze.“
Emanuel se brzy přestěhoval do Ústí za svou manželkou a zřídil si tam na náměstí ordinaci zubního technika. Byl vyhledávaným odborníkem s výbornou pověstí. Uměl modelovat kvalitní protézy a neváhal si pořídit nejmodernější německé přístroje – bohužel i na úkor rodiny. Manželům Kudrnáčovým se v září 1945 narodil syn Emanuel a v roce 1948 dcera Eva. Pamětnice pomáhala svému manželovi jako asistentka. Ten však svému úspěchu postupně podlehl a začal pít.
Pamětnice stále snila o tanci, stále tančila a tanec také studovala. Ke státní zkoušce ji připravovaly taneční osobnosti jako dr. Tymichová, dr. Rejšková, prof. Lencová-Brožová, Věra Ždichyncová nebo Míla Urbanová, k nimž soukromě jezdila na přípravu. V roce 1951 založila na Lidové škole umění v Ústí nad Orlicí taneční oddělení. Ředitel Šimeček nabídl pamětnici místo učitelky a umožnil jí doplnit si vzdělání dálkovým studiem pedagogické školy v Litomyšli.
Taneční oddělení tehdy začínalo se čtyřiceti žákyněmi, postupně zájem vzrůstal až na 120 tanečníků. Eva dělala s dětmi pohádková taneční představení a postupně vychovala další generace tanečníků včetně své dcery. Hrálo se na domovské scéně, ale i v okolních městech. Vedle Ústí nad Orlicí pamětnice založila taneční obor také v okolních městech, na LŠU v České Třebové, Lanškrouně, Žamberku či Brandýse nad Orlicí.
Obě Eviny děti byly sportovně nadané a velmi schopné. Eva (1948–2012) zdědila vlohy po mamince, ale povýšila je o mimořádný cit pro hudbu a moderní tanec. Chtěla na konzervatoř, ale kvůli zranění to nedopadlo, a tak vystudovala pedagogickou školu v Litomyšli. V Ústí začala učit tanec v roce 1967, kdy převzala po své matce vedení celého oddělení. Dálkově vystudovala AMU a absolvovala kurzy scénického tance v Praze.
V roce 1983 založila dcera pamětnice Eva Veverková v Ústí nad Orlicí soubor moderního scénického tance C-Dance. Vytvořila pro něj více než 200 choreografií, z nichž mnohé předběhly svou dobu a dodnes se hrají. Po celou dobu působení dělala souboru vedoucí, choreografku, scénografku, režisérku. Prémiové večery nových choreografií uváděla od roku 1977 každoročně v Ústí nad Orlicí pod názvem „Tančíme pro radost“. Byla to výjimečná osobnost. „Eva měla moderní, neotřelé nápady. Byla to úžasná tanečnice,“ vzpomínala Eva Štanclová na svoji dceru.
Syn Emanuel (1945–1968) studoval v Praze, kde také bydlel u tety, a na studia si vydělával brigádami. „Mánek byl několik let mistrem republiky ve stolním tenise,“ podotkla Eva Štanclová. „V roce 1968 měl jet do Švédska na mezinárodní soutěž, ale jejich auto mělo nehodu, při které syn zemřel.“ Pamětnice tehdy prožívala nejhorší dobu svého života – smrt dítěte a zároveň rozvod. Nenechala se však srazit na kolena.
Na lepší časy se začalo blýskat, když potkala Karla Štancla (1919–2006). Oba se znali ještě z dob českotřebovského studia, oba byli ranění válkou. V roce 1971 se Eva podruhé provdala a odstěhovala se za svým manželem do Pardubic.
Hudebně i výtvarně nadaný Karel Štancl pocházel z Ústí nad Orlicí, kde učil na gymnáziu francouzštinu a češtinu. Patřil ke skupině vysokoškoláků, kteří byli 17. listopadu 1939 v Praze zatčeni nacisty za říjnovou demonstraci a účast na pohřbu Jana Opletala. Následně prožil tři roky v nacistickém koncentračním táboře Sachsenhausen.
„Karel bydlel v Hlávkově koleji až ve čtvrtém patře, takže měl čas se ustrojit,“ vzpomínala Eva Štanclová na vyprávění svého muže. Vpadli tam gestapáci s pendreky, vymlátili je ven do náklaďáků a odvezli je do jízdárny, kde stáli celý den a noc. Když potřebovali na záchod, tak museli do těch pilin pod sebou. Druhý den je namlátili zase do náklaďáku a odvezli je do Sachsenhausenu. V lágru žili jako zvířata. Na zimu i léto měli stejné oblečení, které si oteplovali jen novinami. Chodili pracovat do fabriky nebo odklízet trosky po bombardování.“
Po nějakém čase začal Karel Štancl s dalšími spoluvězni v koncentračním táboře zpívat. Založili soubor Sing-sing-boys, se kterým nacvičili písně komické, české i cizojazyčné, a stali se tam velmi populární. Svým zpěvem totiž pomáhali v nelidském prostředí sobě i ostatním posilovat vůli k životu a nepoddat se vražedné mašinerii. „My, kteří jsme v lágru kulturu nějak provozovali, jsme se přestávali cítit jen jako oběti. Byla v tom neuvěřitelná morální síla, která pomáhala lidem v největší nouzi,“ popsal účinky koncertů Sing-sing-boys v koncentračním táboře Karel Štancl ve své knížce Zpívali jsme o život.
Na Vánoce 1942 byl Karel Štancl ze Sachsenhausenu propuštěn. Po válce dokončil studia a každý rok až do roku 1990 se koncentráčnická parta Sing-sing-boys scházela kolem 17. listopadu, aby přezpívala svůj lágrový repertoár.
Karel s Evou zažívali šťastné chvíle, ale nejen ty. Karel Štancl byl zaměstnán na školském úřadě krajského národního výboru jako školský inspektor. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 napsal do pardubických novin „Záře“ článek, který odsuzoval vpád okupantů. Brzy poté ho z KNV vyhodili. Štanclovy sledovala a odposlouchávala StB. Kolem pamětnice se začali pohybovat zvláštní lidé.
„Komunisti nám pořád šlapali na paty,“ připomněla pamětnice. „Jednou jsem jela vlakem do Prahy. Přišel za mnou krásný chlap a začal se se mnou bavit. Když jsme vystoupili, zval mě na setkání do budovy, kde pracoval. Já jsem věděla, co je to za budovu, tak jsem řekla, že nemám čas.“ Stejný muž, s velkou pravděpodobností estébák, ji špicloval i v kině. O ničem takovém se ale nesmělo mluvit a Štanclovi také po ničem nepátrali. Manželovy tři roky v koncentračním táboře, to byla nesmazatelná doživotní zkušenost.
Karel Štancl nesměl učit na běžné škole, protože by mohl „negativně ovlivňovat“ děti. Učil tedy češtinu na škole pro pracující v Pardubicích. Pracující už zkazit nemohl. V roce 1981 se manželé přestěhovali zpět do Ústí nad Orlicí, kde se pamětnice tři roky obětavě starala o těžce nemocnou tchyni.
„Já jsem měla báječné dětství a báječný život s Karlem. Také jsem měla hrozně ráda děti, pro ně jsem ten tanec dělala,“ shrnula Eva Štanclová. „Dodnes mi bývalí žáci píší. Mým pravým zaměstnáním byl tanec.“ V roce 2020 žila Eva Štanclová v Ústí nad Orlicí a ani ve svých devadesáti sedmi letech v sobě tato srdečná dáma nezapřela krásnou a elegantní tanečnici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)