Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Šták (* 1934)

• narozen v roce 1934 v obci Kostelec na Zlínsku

• vyučen stolařem

• v roce 1950 svědkem zničení rodinné pily v Kostelci

• před vojnou zaměstnán v podnicích Tonet a Stavomontáž

• vojenskou službu absolvoval ve Znojmě

• až do důchodu zaměstnán v továrně Svit

Tomáš Šták strávil celý svůj život v Zlínském kraji. Narodil se v roce 1934 ve vesnici Kostelec, poblíž Fryštáku. Jeho otec pracoval ve Zlíně u Bati, později se osamostatnil a pracoval na vlastní pile. Práce se dřevem otce bavila, ale po únorovém převratu v roce 1948 mu bohužel byla živnost zrušena. O necelé tři roky později přijeli pracovníci Kovošrotu a za asistence horlivého vesnického komunisty a příslušníka SNB pilu zničili až na šrot. Po nějaké době přišlo rodině Štákových poštou 1600 korun jako kompenzace za zničenou pilu. Tomáš Šták vzpomíná: „Samozřejmě to otec nevzal. Říkal: ,Ne, to nejsou moje peníze. Ogaři, nikdy ty peníze neberte, jsou to zlodějské peníze a ty si nesmíte vzít. Vy jste zdraví, ogaři, umíte dělat a vy si vyděláte víc.‘ Bylo to bolestivé.“

Tomáš Šták rovněž vzpomíná na zážitky ze svého raného dětství, na příjezd německé armády i na to, jak se museli během jednoho dne všichni naučit jezdit na silnici na opačné, pravé straně. „Byly vydané takové letáky, samozřejmě v češtině, abychom si to mohli my přečíst, že od zítřka se v protektorátu jezdí vpravo. Oni se přeci nebudou od nás učit.“

V roce 1940 začal pamětník chodit do školy v sousední vesnici Štípa. Samozřejmě že se ve škole musel učit německý jazyk, stejně jako byl povinný po roce 1948 ve škole jazyk ruský. Tomáši Štákovi je dnes trochu líto, že se cizím jazykům už po škole nevěnoval, protože je oba během následujících let zapomněl.

Na konec války má několik vzpomínek: v únoru 1945 přijel do jejich vesnice regiment maďarských vojáků. Strávili zde celý měsíc, v rodném domě Tomáše Štáka si zřídili ošetřovnu, kam chodil podle jeho slov velmi šikovný a mladý maďarský doktor. Maďarští vojáci nosili okované boty a po jejich odjezdu musel pamětníkův otec vyměnit dřevěné desky na podlaze chalupy, protože byly od jejich bot zničené. O pár týdnů později byl Kostelec osvobozen rumunskými vojáky.

Po absolvování povinné školní docházky se šel Tomáš Šták učit do Fryštáku stolařem, po vyučení pracoval krátký čas v podnicích Tonet a Stavomontáž a v roce 1954 narukoval na dvouletou vojenskou službu ve Znojmě. S vojáky se zúčastnil i dvou spartakiád. „Cvičil jsem bradla jako voják, byl jsem s nimi v Praze. Druhý rok jsem přešel na metací stoly. Vojenská spartakiáda byla zase v Praze.“

Po příchodu z vojny našel práci v továrně Svit ve Zlíně – tehdy Gottwaldově. Nejprve pracoval jako stolař, ale tři a půl roku poté se při cestě do práce stal obětí dopravní nehody autobusu. Utrpěl přitom od rozbitého skla řezná poranění v obličeji, otřes mozku a následně částečně přišel i o sluch. „Po tomto úrazu jsem musel změnit zaměstnání, protože jak začaly hvizdy pil a frézy, měl jsem hlavu jako v kolotoči a nemohl jsem dělat.“

Na radu závodního lékaře tedy změnil pracoviště. Nejdříve se přesunul do obuvnické brusírny Svitu a po devíti letech se stal řidičem nákladní dopravy a čtrnáct let jezdil se všemi možnými automobily. Před odchodem do důchodu v roce 1991 se Tomáš Šták vrátil k tesařské práci ve stavebním oddělení továrny.