Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Lubomír Sršeň (* 1949)

• narodil se 12. prosince 1949 ve Vejprtech

• v roce 1952 se rodina přestěhovala do otcovy rodné vesnice Habrová

• maturoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1968 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějiny umění a dějepis

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Rychnově

• na podzim roku 1968 se na vysoké škole v Praze zúčastnil okupačních stávek

• v roce 1973 absolvoval Karlovu univerzitu

• následně uspěl ve výběrovém řízení na pracovníka oddělení starších českých dějin v Národním muzeu

• v letech 1973–1993 se věnoval záchraně Lapidária Národního muzea

• v roce 1995 převzal spolu s Jiřím Fajtem za lapidárium ocenění „Muzeum roku“ ve Švédsku

• v době sametové revoluce 1989 čelil problémům kvůli vyvěšenému transparentu na budově Národního muzea

• od roku 1986 byl vedoucím oddělení starších českých dějin

• od roku 1998 pracuje v tomto oddělení jako vědecký pracovník

• v letech 1998 až 2012 zastával funkci vedoucího redaktora periodika Sborník Národního muzea v Praze

• jeho specializací je výtvarné umění v Čechách v 16. až 19. století

• od 90. let se věnuje především muzejní sbírce malovaných portrétů

Vyrůstal v Rychnově nad Kněžnou, kde měl mezi kluky, „co spolu chodí“, přezdívku „Vévoda“ a motto: „Svou čest nikdy neprodá, kdo je mužem. Vévoda.“ Když se ve svých sedmdesáti letech ohlíží za svým životem, skromně připouští, že ho tato slova možná opravdu trochu charakterizují, protože mu vždy záleželo na tom, s jakými skutky je jeho jméno spojeno a co po něm jednou zůstane. Tupá úřednická moc mu to neulehčovala, když se jako pracovník Národního muzea snažil o záchranu vzácných státních památek, které by jiní bez skrupulí naházeli do Vltavy. Často musel jít sám hlavou proti zdi a hlavní oporou mu bylo přesvědčení, že dělá správnou věc. 

Předci z Orlických hor

Lubomír Sršeň se narodil 12. prosince 1949 ve Vejprtech. Jeho otec Lubomír pocházel z Orlických hor, z vesničky Městská Habrová, která je dnes součástí Rychnova nad Kněžnou. Lubomír vzpomíná na babičku Neugebauerovou a dědečka, který byl na konci dvacátých let 20. století jedním ze zakladatelů autobusové dopravy pod Orlickými horami.

Vzpomíná, že z této doby zůstalo jedno torzo autobusu u babičky na zahradě a Lubomír se sestrami si v něm spolu hráli. Dědečka si ale příliš nepamatuje. Byl prý trochu divočejší povahy a většinu peněz, které vydělal na jízdném, dokázal utratit s kamarády a kamarádkami. Babička ve snaze uchránit výplatu jezdila s dědečkem v autobuse jako průvodčí. Vztah to ale nakonec nebyl na celý život – babička se s dědečkem za války rozvedla a provdala se za bratra své snachy. „To byl tedy náš druhý dědeček Bohuslav a ten mě zase zaujal tím, že byl funebrák. Chodil pomalu, důstojně, tvářil se vážně a občas přinesl babičce kytku, jejíž původ nezmiňoval. Za války, aby se vyhnul totálnímu nasazení, nechal se najmout u cirkusu a jednou musel zaskakovat za klauna na koni, na němž ale jezdit neuměl. Několikrát tedy zdárně spadl a mělo to velký úspěch. V našich dětských očích se tak stal velkým hrdinou,“ vypráví Lubomír Sršeň střípky z rodinné historie.

Lubomírova maminka Marta a její dvě sestry měly nelehké dětství – ve věku kolem deseti let přišly o matku. Po válce se s otcem společně přestěhovali do sudetských Vejprt, které se nově osidlovaly. „Mnoho lidí šlo osidlovat pohraničí v naději na nový začátek, na lepší život, a z toho důvodu tam odešel ještě za mlada i můj táta. S mou maminkou se tam seznámil na plese,“ vypráví pamětník. Jeho otec Lubomír se vyučil obchodním příručím a většinu života se živil jako aranžér výloh.

Stavební materiál z chalup po Němcích 

Když byly Lubomírovi tři roky, otci se zastesklo po rodném kraji a s rodinou se přestěhovali zpět do Rychnova nad Kněžnou. Rozhodli se postavit si v nedaleké Habrové dům, což bylo ale finančně nereálné. „Jen pro představu – měli v hotovosti pouhých sedm tisíc korun, za což se nedalo postavit nic. Nakonec jim děda daroval dvacet tisíc, dalších dvacet tisíc si půjčili od spořitelny a spláceli to dlouhé roky,“ vysvětluje Lubomír Sršeň. Jak bývalo dříve zvykem, na stavbě dlouhé roky pomáhalo celé příbuzenstvo včetně dětí. Co je však zajímavé – podle Lubomírových vzpomínek bylo možné za pár korun koupit chalupu po vystěhovaných Němcích, rozebrat ji na cihly a získat tak velice levně materiál na stavbu. „Takto si rodiče koupili a rozebrali asi tři chalupy,“ říká. Dům stavěli mnoho let, a když se v roce 1961 nastěhovali, stále nebyl dokončen. Pro rodinu to však byla velká událost; konečně bydleli ve svém.

Propaganda nás děti zneužívala

Lubomír chodil do základní školy v Rychnově nad Kněžnou, a jak říká, vyrůstal pod vlivem ideologie, kterou dětem vtloukali do hlav už od mateřské školy. Rodiče ho nijak nepřesměrovávali, a tak Lubomír navštěvoval Pionýra, nosil pionýrský šátek snad i k teplákům a velice prožíval, kdo bude po smrti Antonína Zápotockého novým prezidentem. Až později si začal uvědomovat, jak komunistická propaganda děti zneužívala, a začal si vytvářet vlastní názory.

Na třídní rovnost rozhodně nemohl věřit, když viděl, jak jeho maminka tvrdě pracovala jako textilní dělnice v továrně v bezútěšných pracovních podmínkách. „Pracovala jako střihačka, byla jednou z těch žen, které velkými těžkými nůžkami stříhaly štosy látek, mívala ruce sedřené do krve, věčně ofačované a přitom jim nadřízení měřili stopkami čas strávený na toaletách. Mezi nadřízenými a těmi dělnicemi byl přitom rozdíl jen v tom, že ti první byli komunisti.“

Nás bylo taky pět

Za nejzajímavější fázi dětství považuje Lubomír Sršeň období kolem sedmé třídy, které prožil v partě pěti kamarádů ve stylu románu Karla Poláčka „Bylo nás pět“, jehož děj se odehrává právě v Rychnově. Lubomír s kamarády objevoval místa, kde se příběhy literárních hrdinů odehrávaly, a prý dokonce poznali stařečka, který byl živoucí předlohou postavy Antonína Bejvala. „Bylo to krásné období naší klukovské party, říkali jsme si spolek ‚Šlechta‘ a každý z nás měl nějaký šlechtický titul a erb. Já jsem byl vévoda a mým mottem bylo: ‚Svou čest nikdy neprodá, kdo je mužem. Vévoda.‘ Přes všechnu tu legračnost a pompéznost měla tahle parta dobrý kamarádský základ a v dobrém nás to ovlivnilo na celý život. Bylo štěstí v tomhle křehkém věku mít tak dobrá přátelství. Přál bych to každému. Dokonce i to s tou mojí vévodskou ctí, ačkoli jsem si to neuvědomoval, tak mi asi v životě záleželo na tom, jestli mám dobré jméno, nebo ne,“ říká Lubomír Sršeň.

Pražské jaro 1968

V letech 1965–1968 prožíval pamětník studentská léta na rychnovském gymnáziu, na které rád vzpomíná díky dobrým profesorům a uvolněné atmosféře. V těchto letech, kdy se věnoval průvodcovství na rychnovském zámku, se v něm probudil zájem o dějiny umění a na jaře 1968 složil přijímací zkoušky na Filozofické fakultě UK v Praze, obor dějiny umění a dějepis.

V té době žilo Československo liberalizačními procesy a Alexander Dubček razil reformní politiku „socialismu s lidskou tváří“. „My jsme bezvýhradně věřili, že to bude lepší. Byli jsme rádi, že režim taje, že to měkne a že to bude k životu. Takže jsem tomu fandil, asi jako většina svobodymilovného národa, která byla ráda, že tam ti čtyři hlavní vůdci jsou. Věřili jsme, že to bude v pořádku,“ vzpomíná Lubomír Sršeň na půl rok svobodného Československa.

Lidé ukazovali charaktery

O prázdninách před nástupem na vysokou školu vyrazil s kamarádem na dobrodružný cyklistický výlet do Polska k Baltskému moři, cestu však museli předčasně ukončit, neboť je někdo okradl o všechno jídlo i peníze. Šlapali tedy rychle zpět do Československa a cestou míjeli vojenské kolony, o jejichž cíli ještě nic netušili. Domů se vrátili 8. srpna, kdy do invaze vojsk Varšavské smlouvy zbývaly dva týdny.

„Na Rychnovsko Poláci dorazili, ale na venkově v Habrové se žádná velká dramata neodehrávala. Poláci byli velmi mírní. Utábořili se kousek od Rychnova, do města se vkročit neodvážili. Takže jsme je jen zdálky pozorovali a jinak se nic nedělo. V Rychnově na náměstí bylo živěji, objevovaly se tam transparenty, nápisy. Na knihkupectví bylo například napsáno: ‚Vyměním brožovaného Lenina za svázaného Brežněva.‘ Lidová tvořivost kvetla, lidé se snažili ulevit si humorem. Já jsem jakožto syn aranžéra psal různá hesla a transparenty a pak jsme je s taťkou rozváželi po Orlických horách a vylepovali. Když bylo v rozhlase po drátě něco zajímavého, otevřeli jsme okna a pouštěli to na celou vesnici Habrovou.“

Na podzim 1968 se Lubomír přesunul do Prahy a nastoupil na školu, avšak neučilo se, protože studenti zahájili okupační stávku. Celé období podzimu 1968 a zimy 1969, kdy se v lednu upálil student Jan Palach na protest proti okupaci a prosovětské politice, s níž se společnost postupně smiřovala, bylo velice emotivní. Někteří názorově nepřijatelní profesoři byli ze školy vyhozeni, někteří spolužáci vstupovali do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Člověk pozoroval proměny některých kolegů z oboru, kteří, když jsme se poznali, byli ještě plni odporu k okupačním armádám, a pak jsme se najednou během půl roku dozvěděli, že ten člověk už je v SSM. Lidé ukazovali charaktery.“

Národní muzeum

S utužováním režimu se škola proměňovala k horšímu. Lubomír ji absolvoval v roce 1973 diplomovou prací „Sochařská výzdoba hlavního oltáře v kostele Marie Sněžné v Praze“ a ještě téhož roku nastoupil po absolvování úspěšného výběrového řízení do oddělení starších českých dějin v Národním muzeu. Původně neuvažoval, že by se ucházel o místo v tak exponované instituci, zamýšlel vrátit se na Rychnovsko, avšak v Praze poznal svou budoucí ženu, a chtěl tam tedy zůstat.

Vypráví, jak se mu v Národním muzeu dostal do rukou zajímavý artefakt právě z roku 1968, kdy vojáci stříleli do budovy Národního muzea a některé kulky pronikly do zasedací místnosti, do expozic i do depozitářů se sbírkami. „Jedna kulka prostřelila zasklené tablo z roku 1921 s francouzským textem a ilustrací Františka Kysely. Text seznamuje účastníky Ženevské konference z roku 1921 s historií českého národa a v převodu do češtiny má název ‚Usilování českého národa o prosazení civilizace a mravní kultury‘. Je tam jeden odstavec týkající se husitství, další Bílé hory a tzv. období temna a další odstavec týkající se obrození a osvobození našeho národa po roce 1918. A představte si, že ta kulka rozbila sklo a prorazila slovo ‚libération‘, tedy osvobození. Jako kdyby bylo nutné i toto ‚osvobození‘ nějak zlikvidovat. Je to až těžko uvěřitelné,“ říká Lubomír. Obraz s prostřeleným slovem „osvobození“ nedal restaurovat, ale naopak ho zdokumentoval, rozbité sklo zachoval a překryl jej novým sklem, aby se prostřelené sklo nerozsypalo.

Dubčekova vláda Československo zradila

Období normalizace po odstoupení Alexandra Dubčeka pamětník vnímal jako beznadějné. „Musím říct, že i po roce 1969 nám ale dlouho trvalo, nebo alespoň mně, než jsem pochopil, že bychom měli pohled na Dubčeka a tehdejší vedení KSČ pozměnit. Ještě nedávno, když dělalo Národní muzeum výstavu a připomínalo rok 1968, jsem si uvědomil, že i ta nová interpretace je pořád jen omíláním toho starého. Pořád to byli ‚hrdinové‘, mezi nimiž byl zmíněn také ‚jakýsi‘ Kriegel. To už ale mělo být dávno přehodnocené. My jsme neměli Dubčekovi odhalovat bronzovou desku na nové budově Národního muzea (pozn. autora: odhalena byla v roce 2018). To už mělo být dávno passé. Dnes mám tedy názor úplně jiný. Řekl bych, že asi hodně přísný. Ale když už soudruzi měli odvahu dělat změny, měli vědět, do čeho jdou, a měli za to nést zodpovědnost. V Moskvě neměli nic podepisovat. To byla zrada. Jen Františka Kriegla, který nepodepsal, si velice vážím,“ říká Lubomír Sršeň.

Originální sochy z Karlova mostu chtěli naházet do Vltavy

Po nástupu do Národního muzea se měl Lubomír Sršeň zhostit náročného úkolu, a sice zachránit Lapidárium Národního muzea, které se nachází v osmi rozsáhlých sálech pavilonu pražského Výstaviště a ukrývá největší státní sbírku kamenných soch a architektonických článků z období od 11. do 19. století.

V době, kdy dostal lapidárium na starost, bylo již několik let v havarijním stavu. Zatékalo tam, kamenné i sádrové památky stály ve vodě a nikdo nevěděl, co s tím. „Říkalo se tomu hřbitov plastik. Já jsem to měl zachraňovat. Byl jsem na to sám. Paní doktorka Zoroslava Drobná, která mě tím pověřila, mi říkala: ‚Luboši, jestli chcete s tím lapidáriem něco udělat, tak to musíte udělat jako pes, co se zakousne do nohavice a nepustí.‘“ Lubomír Sršeň, jak říká, se o to tedy snažil dalších dvacet let a od samého počátku se potýkal s nepochopením a arogancí úřední moci.

„Bylo to naprosto zoufalé. Několik dní po mém nástupu jsme dostali od Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, jak se tehdy Výstaviště jmenovalo, výpověď z nájmu. Stručné oznámení, že si máme vystěhovat věci z objektu lapidária a prázdné prostory předat, klíče odevzdat v kanceláři. Byla to taková ta tupá úřednická mluva, kterou nezajímá, že tam jsou originální sousoší z Karlova mostu, která mají šest metrů na výšku, že jsou často pomocnými traverzami zabudovaná do zdí, že tam jsou obrovské portály zabudované do vnitřních zdí, a tak dále. S takovouto tupostí jsme se museli potýkat. A také s tím, že budova není naše, nemůžeme ji opravovat a Park oddechu ji opravovat nechce,“ přibližuje Lubomír Sršeň problémy, s nimiž se v sedmdesátých letech musel potýkat. Vhodné náhradní prostory pro tak rozsáhlou sbírku nenašel. Sbírku ale přesto dal do pořádku.

„V depozitářích byly hromady šutrů, které měly třeba dva metry do výšky, mezi nimi úzké uličky, hrozilo, že se to na mě sesype. Stropy byly prověšené a hrozilo, že spadnou,“ popisuje tehdejší stav Lubomír Sršeň. Podařilo se mu jednotlivé kusy rozebrat, roztřídit, identifikovat, popsat a zdokumentovat. Nadřel se i fyzicky. Do depozitářů opatřil regály, které se používaly jako lešení a které musel kotvit ve zdech sám, neboť muzeum nemělo zedníka. „Šutry jsem tam dostával do výšky až čtyř metrů s pomocí vysokozdvižného vozíku. Občas se tam dostavili dělníci z Parku oddechu, kteří dostali příkaz vyměnit skleněné stropy. Takže vzali kladivo a sklo rozmlátili a ty ostré střepy dopadaly dolů na ty sbírky a zapichovaly se do sádry. Tenkrát jsem na ně skutečně řval jak tur. Jeden se mi snažil ‚vysvětlit‘, že to, o co se snažím, je nesmysl, že tam nikdy žádná expozice nebude. Ptal jsem se ho, co by tedy dělal s těmi sochami z Karlova mostu. Prý by zavolal vojáky se sbíječkami a všechno by naházeli do Vltavy. S takovým přístupem jsem se tam tedy setkával,“ vypráví Lubomír Sršeň.

Díky němu Národní muzeum po dvaceti letech lapidárium slavnostně otevřelo. „Nejvíce mi s tím pomohl Jiří Fajt. Bez něj by se nikdy lapidárium nepodařilo dokončit. Byla to práce strašná, byli jsme na to sami a stáli jsme proti Výstavišti a proti vedení Národního muzea. Chtěli jsme to ale dotáhnout na úroveň evropské expozice, což se nám podařilo,“ říká pamětník, který v roce 1995 ve Švédsku převzal z rukou švédské ministryně zahraničních věcí prestižní vyznamenání Muzeum roku. Byl také pozván do Paříže, kde se v Louvru zúčastnil sympozia, jež se věnovalo problematice soch vystavovaných v muzeích. Měli nás tam jako příklad, jak to udělat dobře a kvalitně. Mohl jsem o tom tedy referovat a byla to pro mě satisfakce za tu dvacetiletou práci, která byla svým způsobem zničující, ale která mě zároveň velmi bavila, protože jsem věděl, že má smysl,“ říká Lubomír Sršeň.

Národní muzeum s národem

Ještě před dokončením lapidária ho zastihla sametová revoluce, která zvonila klíči přímo pod Národním muzeem. Tehdy byl Lubomírovým podřízeným Jiří Fajt, pozdější ředitel Národní galerie, a také Vladimír Brych, díky nimž se 22. listopadu 1989 podařilo na budovu Národního muzea umístit na balkon před panteonem transparent: „Národní muzeum s národem.“

„Jakmile se to dozvěděl ředitel, byl z toho velký průšvih. A protože se proslechlo, kdo to tam vyvěsil, zavolal si mě ředitel Historického muzea Národního muzea Vlastimil Vondruška a velice rezolutně mi přikázal, že to okamžitě musíme odstranit. Šlo do tuhého. Vzhledem k tomu, že přístup z panteonu na balkon byl umožněn jen jediným klíčem, který měli ti mí dva kolegové, tak jsem se s nimi domluvil a vyprovodil je přes vestibul, aby mohli utéct ven. Ten vchod byl už velice přísně střežen, ale podařilo se mi dostat kluky ven i s klíči. Se mnou pak nikdo nemohl hnout, kluci byli pryč a klíče jsem u sebe neměl. Kluci mi pak říkali, že šli do hospody a přemýšleli, co bude dál, jak to s nimi skončí. Nikdo ještě nevěděl, jak to dopadne. Mohlo to dopadnout velmi špatně, jako v šedesátém osmém. Ale transparent tam vydržel a každým dnem bylo jistější, že tam vydrží, protože vývoj šel kupředu,“ vypráví Lubomír Sršeň o křehkých revolučních dnech, kdy odhodlání svrhnout režim stále ještě střídala nejistota.

Práce mi byla koníčkem

Lubomír Sršeň byl od roku 1986 vedoucím oddělení starších českých dějin, od roku 1998 pracuje v tomto oddělení jako vědecký pracovník a je i kurátorem některých uměleckohistorických sbírek Národního muzea, například kolekce malovaných portrétů, čítající přes tisíc kusů. V letech 1998 až 2012 zastával funkci vedoucího redaktora periodika Sborník Národního muzea v Praze, řada A – historie. Jeho specializací je výtvarné umění v Čechách v 16. až 19. století. Od osmdesátých let se věnuje především malovaným portrétům.

„Nikdy jsem nechtěl dělat kariéru, stoupat po žebříčcích nahoru. Nechtěl jsem se vzdalovat vlastní práci v muzeu, která byla zároveň mým koníčkem. Pak totiž nemáte pracovní dobu. A když k tomu máte ženu, která vám to toleruje, je to to nejlepší, co se může stát. Já jsem to štěstí měl,“ uzavírá své vyprávění Lubomír Sršeň. Jeho žena Milena vystudovala muzikologii, zabývá se dějinami architektury, byla spoluzakladatelkou a vedoucí redaktorkou časopisů Zlatý řez a Stavba a je autorkou statí o moderní architektuře. S Lubomírem vychovali tři děti.