Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. František Srovnal (* 1947)

• narozen v roce 1947 v Bludově

• vystudoval ČVUT v Praze

• vystudoval teologickou fakultu v Olomouci

• v době normalizace jeden z organizátorů bytových seminářů na Zábřežsku

• v listopadu 1989 se zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě

• počátkem 90. let starosta Zábřehu na Moravě

• v současnosti žije se svou ženou v Zábřehu na Moravě

Ing. Mgr. František Srovnal se narodil v roce 1947 v Bludově. V době normalizace se přes společnost věřících v Praze seznámil s vůdčími postavami disentu. Na Zábřežsku potom pomáhal s informovaností o skutečných poměrech v zemi. Byl jedním z organizátorů bytových seminářů, distribuoval samizdaty a náboženskou literaturu.

Jeho otec Anděloslav měl po válce v pronájmu obchod s látkami v Zábřehu na Moravě. Ten byl po roce 1948 i s veškerým vybavením znárodněn. Oba rodiče byli také věřící katolíci a pravidelně poslouchali západní rozhlasové stanice. Měli oči otevřené, a tak si nemohli nevšimnout, co se kolem nich po roce 1948 začalo dít. Proto se rozhodli, že děti nebudou vychovávat ve lži, a otevřeně před nimi mluvili o poměrech panujících v komunistických zemích. „Naši byli velice otevření. V naší rodině nebylo nic schizofrenní. Tam se věci řešily úplně otevřeně. Naši si před námi nedělali servítky, i když na to mohli doplatit. I když jsme byli celkem malí a bylo to dost odvážný, tak se říkaly věci na rovinu. Já jsem věděl, že nemám nic říct. U nás se říkalo všechno a ve škole se držela pusa,“ vzpomíná na dětská léta František Srovnal.

Studentem v roce 1968

V roce 1965 nastoupil František Srovnal na ČVUT v Praze, obor vodní hospodářství a vodní stavby. Byl to první rok, kdy byli studenti přijímáni podle svých vědomostí a schopností, a ne podle rudé knížky jejich rodičů. „To byl rok 1965, který byl prvním rokem, kdy se dělaly přijímací zkoušky, kdy nebyly pohovory a nebyl důležitý posudek.“

V polovině šedesátých let v celé společnosti panovalo určité uvolnění a také studenti na vysokých školách mluvili mnohem otevřeněji než jejich předchůdci. „To byla úžasná atmosféra. Já jsem na tom studiu chytl ty nejkrásnější léta. To byla taková úžasná naděje.“ Už v říjnu roku 1967 začaly první studentské protesty a na školách vládla jednotná atmosféra naděje a odhodlání. „To začalo už na podzim v sedmašedesátým. Já jsem bydlel na Strahově. Šest tisíc studentů, denně fotbálek. Takový úžasný mezinárodní centrum studentů. Už tehdy tam komunisti zlobili. Když byl nějaký majáles, začali tam zatýkat. Začali tam třeba vypínat proud. Ve zkouškovém období. Začaly demonstrace, už na podzim v sedmašedesátým. Říkali jsme: ,Jdeme na Hrad!‘ Už v říjnu v šedesátým sedmým roce začaly takový první pokusy nějaký revolty. V tom říjnu to došlo tak daleko, já jsem zrovna z 27. na 28. října, jak byly ty slavný dny, byl na výletě v Jeseníkách. Tak tam byla taková mela. Já jsem přijel z toho výletu z Jeseníků, bylo to tam obšancovaný takzvanýma mlíkařskýma autama. To byly tenkrát ty modrobílý policejní volhy. Vyšetřování, zatýkání. Prostě tam jezdili policajti a už tam dělali pořádek. Že byly nějaký protesty, nějaký demonstrace. Tak se to tam opakovalo, začínalo to postupně narůstat, až to přišlo tak nějak plynně do takové otevřenosti. Najednou tam začala docházet americká televize. Přišli, zničehonic nás tam potkali: ,Mohli byste nám dát nějaký rozhovor?‘ Tak jsme je zatáhli na kolej, řekli jsme jim, jak ta situace vypadá, každýmu nám dali pět dolarů, my jsme byli spokojení, oni taky.“

Zvolení Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ vyvolalo v lidech ještě větší otevřenost. Začalo se mluvit o věcech, které byly do té doby tabu. Lidé se dozvídali, jak to opravdu bylo s politickými procesy v padesátých letech, a všude se debatovalo o další budoucnosti státu. Tento takzvaný obrodný proces vyvolával velkou nevoli států východního bloku v čele se SSSR. V srpnu 1968 vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do Československa. „Přijel jsem domů a nic jsem netušil, a ráno mě budila maminka a říkala: ,Jsou tady Rusi, přepadli nás.‘ To byl šok! To jsem si říkal, že skončilo naše mládí. To je konec. Oni tak brzo neodejdou. Nevěděl jsem, co bude, jestli nás tady vyhladí nebo co provedou.“  František Srovnal také vzpomíná, že mezi studenty zavládla obrovská frustrace a beznaděj. Nikdo z nich se nebyl schopen učit nebo docházet ke zkouškám. Ani profesoři na tom nebyli o moc lépe. „Na Strahově byly všude vojska. Kolem toho Petřína byly všude vysílačky. Ten růžovej sad celej smrděl. Měli tam latríny. Tam u té hvězdárny a všude. Bylo to příšerný. Nikdo nikam, všude patroly. Všude byl člověk atakovaný nějakýma vojákama. Bylo to hrozný. Jako studenti jsme diskutovali. Pořád jsme chodili někam do hospody. Kantoři z toho byli taky přepadlí. Teď nám prodlužovali zkouškový období, protože se nikdo nebyl schopen učit, chodit ke zkouškám. V září končil zápis a ten zápis do dalšího ročníku se přetáhl až do konce roku. Protože všichni byli úplně demoralizovaní. Nikdo nebyl ničeho schopen. To byla úplná totální beznaděj.“

Zapojení do disentu a smrt syna Jakuba

I když určité protesty proti invazi proběhly, František Srovnal vzpomíná, že kromě demonstrace po smrti Jana Palacha a vítězství našich hokejistů nad SSSR na mistrovství světa v hokeji už lidé nebyli schopni na danou situaci reagovat. Jedním z důvodů byli všudypřítomní sovětští vojáci. „My jsme byli úplně konsternovaní. To byla taková letargie. Věděli jsme, že tady mají obrovskou armádu. Teď jsme viděli ty mrtvý v Praze. Byla to taková bezvýchodnost.“ František Srovnal vážně přemýšlel o emigraci na Západ, ale ze strachu o rodiče nakonec od tohoto úmyslu odstoupil.

Školu František Srovnal ukončil v roce 1971 a v roce 1976 se oženil s Jitkou Frankovou, která pocházela z katolické rodiny pronásledované komunistickým režimem. Svůj život tak spojili dva lidé stejného pohledu na tehdejší politickou situaci. Oba se přes společenství věřících v Praze dostali k lidem z disentu. Pravidelně se s nimi scházeli a pomáhali rozšiřovat samizdat. Za několik měsíců se vrátili zpět na Moravu do Zábřehu na Moravě, protože jim komunisté chtěli sebrat pozemek po babičce, a jedinou možností, jak ho zachránit, bylo začít stavět rodinný dvojdomek. V Zábřehu využili svých známostí z Prahy, a když se přes kněze Františka Kanetku dostali do skupiny věřících z okolí, začali mezi ně šířit zakázanou náboženskou literaturu a samizdaty dovezené z Prahy.

Společenství věřících nesloužilo jen k předávání politických samizdatů a informací, ale především v něm vládl přátelský duch a porozumění. Manželům Srovnalovým pomohlo i v nejtěžších chvílích jejich života, kdy se jim nešťastnou náhodou na zahradě utopil  pětiletý syn Jakub. „Když se nám tady na zahradě utopil prvorozený syn Jakub, tak to společenství nám ohromně pomohlo. Pomohl nám také hoštejnský farář Josef Hrdlička, nynější pomocný olomoucký biskup. Ten nás nějak vzal pod svou ochranu a na faře v Hoštejně jsme se začali scházet vždycky v pátek večer. Taková skupina lidí, kteří diskutovali o těch věcech politických a uměleckých.“

Josef Zvěřina na Zábřežsku

Později se v Zábřehu na Moravě začaly konat bytové semináře. Místa jejich konání se často měnila, aby nedošlo k prozrazení. Jedním z jejich velmi častých návštěvníků byl prof. ThDr. Josef Zvěřina. Ten také velmi často jezdil k manželům Srovnalovým. Takto na jeho pobyty dnes vzpomíná pan Srovnal: „To bylo velice živý, když jsme se napojili na velice sledovaného člověka, doktora Zvěřinu z Prahy, který sem začal pravidelně jezdit. To už začaly ty bytový semináře, který byly jednak v Šumperku s dominikánem Jiřím Fuksem, který dojížděl k Vargům, jednak s Josefem Zvěřinou, který jezdil do Šumperka a potom začal jezdit do Zábřeha. My jsme se postupně stali jeho blízkými spolupracovníky. A dokonce tady měl takový hlavní stan. My jsme jenom z důvodů, abychom to nějak utajili, tak jsme to dělali na různých místech. Ale vlastně když v pátek přijel, tak přespával většinou u nás. A tady odtud jsme v sobotu brzo ráno vyráželi do okolí. Ať to bylo do nějakých vesniček nebo do nějaký chaty nebo do Šumperka. Prostě někde, kde bychom nebyli na jednom místě, protože on byl velice sledovaný. V sobotu večer jsme se zase vraceli. V neděli tady měl další lidi, který se vraceli. Takže tady za tři dny měl několik skupin, které prošly tím nejnovějším, co se u nás děje po té politické stránce. O tom, kdo je zavřený, o tom, kdo byl z té Charty nějakým způsobem perzekuovaný, kdo potřeboval pomoc. On nám většinou dovezl balíky tiskovin, které jsme potom roznášeli. Nejprve jsme byli napojeni třeba na pátera Měsíce z Branné, hoštejnského faráře Jagoše, který měl rozmnožovací zařízení.“

Všichni, kteří byli navázáni na bytové semináře, museli být neustále opatrní. „My jsme se navzájem neznali jmény, jenom přezdívkami. Léta jsme přitom ty lidi dobře znali, ale nevěděli jsme, jak se jmenují. V případě zatčení bysme tak nemohli nic říct.“ To, že opatrnost byla na místě, zjistil František Srovnal v červnu 1987, kdy měl Josef Zvěřina padesáté výročí vysvěcení na kněze. Při té příležitosti se měl u Srovnalů setkat s přáteli na malou oslavu. Ta se však nekonala, protože pan Srovnal byl ostře varován mužem od StB. Raději tedy všechny hosty v noci navštívil a oslavu zrušil. Ve čtyři ráno se potom spojil s hospodyní Josefa Zvěřiny Andělou Bílkovou. „Ona, přestože byly tři nebo čtyři hodiny ráno, byla úplně při smyslech, jako by byla vzhůru. Všechno pochopila. Říkala: ,Ano, chápu v pořádku. Vyřídím.‘ Já jsem položil telefon a ten obnos, co jsem do toho telefonu nastrkal, zase vypadl zpátky. To bylo takový zajímavý.“ Doma potom narychlo zničili všechny materiály, které by mohly sloužit Státní bezpečnosti jako důkazy protistátní činnosti. Kupodivu však k žádnému zásahu ani domovní prohlídce nedošlo. Později zjistil, že estébák, který mu vyhrožoval, byl jeho soused naproti v paneláku, který měl za úkol ho sledovat.

František Srovnal jezdil na bytové semináře také do Brna. Konaly se v rámci Desetiletí duchovní obnovy národa, které pastýřským listem vyhlásil v listopadu 1987 kardinál František Tomášek. Iniciátory byli Tomáš Halík a Petr Piťha.

Svatořečení Anežky České a pád železné opony

V listopadu 1989 se díky Josefu Zvěřinovi mohli manželé Srovnalovi podívat na svatořečení Anežky České v bazilice sv. Pavla v Římě. Oba manželé i dnes na tuto pouť velmi rádi vzpomínají. Nejenže se setkali se spoustou zajímavých lidí, viděli Řím, ale dozvěděli se tam také o listopadové demonstraci studentů na Národní třídě. Domů se vrátili 20. listopadu a hned ráno dalšího dne byl František Srovnal zatčen přímo na pracovišti a odvezen k výslechu na StB. „Tak mě tam vyvedli, sedli si tři vedle mě a jeden začal datlovat do toho stroje. Otázky byly směřovaný hlavně na Josefa Zvěřinu. On totiž předtím napsal otevřený dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi a ten dal nějak do novin. Nebo něco v tom smyslu. On s ním seděl, dral s ním peří. Prostě napsal otevřený dopis. Oni se mě ptali, jak se znám s Josefem Zvěřinou. Já jsem říkal: ,Velice dobře. Je to výborný člověk, ryzí kněz. Kdybyste ho, pánové, poznali…‘ A oni si to psali: Ryzí kněz, ryzí člověk. ,Prosím zaprotokolovat.‘ To jsem byl úplně nad věcí, jak jsem byl nevyspalej. Oni byli takoví nejistí, pobledlí. Já jsem toho vyloženě zneužíval. To jsem si je teda podal. A fakt jsem si to vychutnal. Přitom to byla poslední šťára. Jak jsme zjistili v Piešťanech, v Liberci. Dokonce náš přítel z Medlova, toho vzali z kravína v gumákách. Odvezli ho do Olomouce. On říkal: ,Já jsem nevěděl, co se děje. Tak jsem všechno zatloukal.‘ Každej se choval úplně jinak. Každej nevěděl, co bude. On jim říkal: ,Já jsem ho v životě neviděl.‘ Prostě jak jsme měli ty věci naučený – zatloukat, zatloukat. Každej reagoval jinak. Já jsem z toho Říma… Prostě říkal jsem to takhle. Oni říkali: ,Co si myslíte? Je to starej pán, důchodce. Kde bere peníze na ty cesty? Vždyť on nemá režijku. Kde on jezdí?‘ A snažili se takhle klást otázky. Byl jsem tam asi kolem dvou hodin. On říkal: ,Teď to tady podepište.‘ Tak jsem to četl. Všechno bylo tak, jak jsem to řekl. Řekl jsem: ,Dobrý.‘ – ,Můžete jít.‘ Já říkám: ,Já nikam nepůjdu. Jak jste mě přivezli, tak mě taky odvezte.‘ Oni úplně zkoprněli. A fakt hledali auto. Asi dvacet minut. Já už bych tam dávno došel. Já jsem si řekl: Fakt ne! Tak oni sháněli snad půl hodiny auto, až to auto bylo, pak mě odvezli.“

Po revolučních dnech se pan Srovnal nechal přemluvit a kandidoval v komunálních volbách. Dostal nejvíce hlasů a byl zvolen starostou. „Tak jsme se s manželkou radili a pak jsme si říkali, že je potřeba, aby to právo a spravedlnost byly nastoleny, tak jsme si na sebe vzali tu zodpovědnost.“ Být starostou na počátku devadesátých let nebylo vůbec jednoduché. Na úřadech často vládly ještě staré pořádky. František Srovnal si myslí, že svůj úřad zvládl, jak jen mu to jeho možnosti a svědomí dovolily. Jaké pak bylo jeho zklamání, když v dalších volbách vyhrál bývalý komunistický funkcionář! I když byl pan Srovnal v počtu obdržených hlasů druhý, z úřadu raději odstoupil. Z morálního hlediska totiž nemohl v započaté práci pokračovat. „Takže po mně se starostou stal, a to mně úplně zlomilo vaz, ten, co v roce 1989 klečel ne kolenou před OF, pan Š…, komunista, aby ho vzali na milost a mohl tam dosloužit do důchodu. Tak ten se stal po mně starostou. A to jsem si říkal, že moje práce byla zbytečná, moje nasazení. Všechno, co jsem se snažil tady čtyři roky vybudovat, udělat, tak to jsem mohl zahodit. Ty věci, co jsme měli rozjetý, samozřejmě docházely za něho a on slízl smetanu.“