Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šrotýřová (* 1920)

• narozena 16. 9. 1920 v šumavském Zdíkově

• prožila tam válku a vdala se za příslušníka finanční stráže Jana Šrotýře

• po válce se odstěhovali na Kvildu, kde manžel opět působil jako „financ“

• po únoru 1948 manžel spolu se svými kolegy pomáhal přes hranice lidem ohroženým komunistickým režimem

• 14. 12. 1948 těsně před svým zatčením sám utekl do Německa, manželka s dcerami jej následovaly v červnu 1949

• zbytek roku 1949 a rok 1950 strávili ve sběrném táboře pro uprchlíky z komunistických zemí v bavorském Murnau

• v lednu 1951 odcestovali lodí do USA, kde žili především v Chicagu a nedalekém Berwynu

• po smrti manžela se paní Šrotýřová se vrátila do rodného Zdíkova

„Přišly jsme na takový pás a já říkám: ,Tak, děti, a jdeme do Německa.‘ A holky začaly: ,My nechceme do Německa, my chceme k babičce!‘ Tak jsem vzala každou za ruku a utíkaly jsme přes ten pruh. Posadila jsem je na takový velký vyvrácený strom a říkám: ,Počkejte tady, já se podívám, kde je tatínek.‘ Ony pořád brečely. Mezi stromy jsem ho už ale uviděla přicházet. No a když přišel táta, tak už bylo po pláči a bylo dobře. Měl tam s sebou jeep. Přivezli ho američtí vojáci. Tak nás naložili do auta, zakryli plachtou, aby nás nikdo neviděl, a přes Finsterau nás vezli do Zwieselu.“

Anna Šrotýřová se narodila 16. září 1920 jako Anna Vítovcová v Zábrodě, malé osadě přiléhající k šumavskému Zdíkovu. Tatínek, veterán od Piavy, brzy po návratu z války onemocněl a zemřel. Rodině zanechal malý venkovský hostinec s trafikou, které spolu s malým hospodářstvím pro jejich skromnou, ale spolehlivou obživu stačily. Maminka péči o ně zastala, malá Anička ovšem, jak s úsměvem vzpomíná, občas prodávala i lahvové pivo a cigarety. Do blízkého Zdíkova chodila do školy. V obci byl prý silný a aktivní Sokol. Tamní sociální poměry ilustruje fakt, že výprava na všesokolský slet do Prahy nepřipadala z finančních důvodů v úvahu.

Boj o štěstí

Otázka budoucnosti po ukončení školní docházky byla vyřešena předem – pomoc s vedením domácnosti, hospodářství a živnosti. Vzhledem k tehdejším sociálním poměrům se však dalo hovořit o štěstí. Do Annina života brzy zasáhly další události, které zásadním způsobem ovlivnily její život. Přiblížilo se obsazení Československa Němci a ve Zdíkově se objevil mladý příslušník finanční stráže¹⁾ Jan Šrotýř, působící tehdy na Knížecích Pláních. Vzali se, narodily se jim dvě dcery a prožili spolu šedesát let šťastného manželství. O své štěstí museli ovšem tvrdě bojovat.

Němci v šenkovně a bouda u lesa

Na obsazení Československa nacisty má paní Šrotýřová živou vzpomínku: „My jsme tam měli hospodu. To je asi pětadvacet baráků, kousek za Zdíkovem. V září najednou přijeli Němci. Měli jsme hostinskou místnost, říkali jsme tomu šenkovna. No a přišli Němci, že se tam musí ubytovat. My jsme tam byly s maminkou samy dvě, tak to víte, byly jsme ustrašený. Ale ten důstojník nám řekl, že jim nesmíme prodávat pivo a ať nemáme strach. Tak oni spali tam u nás v šenkovně. To bylo odpoledne. V noci jsme byly s maminkou zamčené, ale někdo na nás klepal. Byl to zase ten důstojník, že dostali vyrozumění, že musí ustupovat. Že měli zůstat u lesa, ale omylem to vzali o kus dál. Tak ještě v noci odešli. Ale kolem lesa to zabrali, na silnici tam postavili boudu a byli tam už potom celou válku.“

Válka ve Zdíkově

S obsazením Československa nacisty se pochopitelně činnost finanční stráže stala bezpředmětnou. Stejně jako další státní zaměstnanci byli její příslušníci odsunuti o kus dál do vnitrozemí. Stát je ovšem nenechal na holičkách a dostali jiná místa ve státní správě. Jan Šrotýř u obecního úřadu v nedaleké Benešově Hoře, kde především administroval distribuci potravinových lístků.

Válka se Zdíkova příliš nedotkla. Měla pro něj podobu dvou charakteristických rysů a jedné tragické události. Paní Šrotýřová vzpomíná na rodinu Horejšových, která vlastnila malou textilní manufakturu a zadávala svým sousedům práci domů. Po obsazení Československa se Horejšovi údajně ve snaze udržet podnik přihlásili k Němcům. K jejich cti jim prý ale kromě toho, že dávali svým sousedům alespoň nějakou práci, slouží, že udání jejich účetního Vávry na vlastní spoluobčany nebyla předána dál, skončila u nich. K tragické události došlo až na samém konci války. Dva mladí muži si, zřejmě jen z klukovské rozvernosti, oblékli ukořistěné německé uniformy, postavili se do strážní budky na hranici a posádkou projíždějícího vojenského vozidla byli zastřeleni.

Pobyt amerických vojáků v květnu 1945 byl pro Zdíkov stejně jako pro celou Šumavu událostí. Paní Šrotýřová vzpomíná: „Chodili vyšňoření jako panny, rozdávali čokoládu a žvýkačky. Holky po nich bláznily. Každá měla jednoho, na kterého prala. Já jsem se ale do Zdíkova moc nedostala, měla jsem na starost dvě malé děti.“ Kdo ví, zda se s některým z nich manželé Šrotýřovi o několik let později nepotkali například v ulicích Chicaga...

„Co bychom tu dělali?“

Po válce byla obnovena i činnost finanční stráže. Protože ale starší dcera měla brzy začít chodit do školy, byl Jan Šrotýř místo zpět na Knížecí Pláně poslán na Kvildu, kde byla škola. Z Němců prý na Kvildě tehdy zůstala jedna jediná paní. Paní Šrotýřová vzpomíná, že tamní odsun proběhl v klidu, bez násilností a jiných excesů, což ovšem samozřejmě neumenšuje tragédii vyhnání lidí z jejich domovů. Sociální poměry tu prý byly ubohé. Do stavení opuštěných Němci se jim prý ani nechtělo a raději si na lepší bydlení počkali. Kvilda se prý díky tomu dokonce vyhnula i nájezdu nechvalně proslulých Revolučních – „rabovacích“ gard. Usadila se tam jen tehdy na Šumavě tradiční komunita „dosídlenců“ z Východu – Rumunska, Volyně, Slovenska…

„To bylo v květnu, přijel nějaký inspektor od finanční stráže. Prý vzhledem k tomu, že máme děti a jedna dcera už měla jít brzy do školy a na Knížecích Pláních škola nebyla, tak že půjdeme na Kvildu. Tak od 1. června už manžel zase začínal jako finanční stráž na Kvildě. Nebyly byty, protože na Kvildě byli tenkrát ještě Němci. A byli tam také stále američtí vojáci. Nikdy se nestřílelo. Nikdy se tam s Němci špatně nezacházelo. Manžel, protože tady na těch obecních úřadech trochu pracoval, tak ho tam ten inspektor dal k dispozici obecnímu úřadu. Takže manžel tam pracoval na obecním úřadě, a ten odsun tedy hodně vyřizoval. Všechno šlo v klidu. Někteří Němci byli sociální demokraté, nemuseli tedy odejít. Ale oni řekli ,Všichni známí jdou, co my bychom tu sami dělali.‘ Tak všichni kromě jedné ženy odešli.“

Divoký východ na západní hranici

Dobrodružné časy rodině Šrotýřových nastaly, stejně jako mnoha dalším Čechům, po komunistickém puči v únoru 1948. Do té doby celkem poklidný život, Němce vracející se přes hranice alespoň pro část zanechaného majetku prý často ze solidarity přehlíželi, se rázem změnil. Komunita místních „financů“ a četníků se prý do jisté míry proměnila v převaděčský gang, který pomáhal za hranice, do Bavorska, lidem, kteří byli komunistickým režimem ohroženi nebo toužili po životě ve svobodném světě. Paní Šrotýřová vzpomíná například na poslance Uhlíře²⁾, ministra Majera³⁾ nebo na tajemníka ministra Drtiny⁴⁾ dr. Rohlíčka⁵⁾ . Údajně byl již připraven i odchod dr. Milady Horákové, ta jej prý však odmítla.

„Je tu s vámi Šrotýř?!“

Brzy se však mohli přesvědčit, že tato činnost nezůstala nepovšimnuta. Začaly zátahy, kdy tajemné vozidlo kroužilo za tmy Šumavou a po chalupách sbíralo „protistátní živly“. Jan Šrotýř byl jedním z těch šťastlivců, kterým se to, byť doslova na poslední chvíli doneslo. Ten večer, 14. prosince 1948, právě nastoupil noční službu. Nedaleko Kvildy jejich hlídka zastavila projíždějící vozidlo, podezřelé už tím, že se v tuto dobu v těchto místech objevilo. Na Kvildě prý někdy auto neviděli celou zimu. K jejich úžasu uvnitř seděli estébáci, kteří si pro Jana Šrotýře právě jeli. Kolegové ho však, přestože stál krok od nich, nevyzradili, ale slíbili ho najít a přivést na četnickou stanici. Několik vteřin po odjezdu automobilu Jan Šrotýř zmizel v lese.

„My nejdeme.“

Paní Šrotýřová zažila horké chvilky, když mu k opuštěné chalupě v lese nesla nejnutnější věci na cestu a později zprávu od kolegů, ať na ně nečeká, že si odchod rozmysleli. „Měli umluveno, že jich půjde víc. Manžel odešel narychlo v noci, rovnou během služby. Měli jsme umluveno, že kdyby něco, tak bude tam a tam čekat. Já jsem mu do ruksaku sbalila pár věci a brzy ráno, za tmy jsem zadním vchodem vyrazila. Potom jsem se dověděla, že mě hlídali u předního vchodu. Možná to ale byla jen taková hlídka na oko. Musela jsem se potom rychle vrátit, abych vypravila děti do školy. Manžel čekal v lese u jedné opuštěné chalupy, tak jsem tam za ním šla. Loučili jsme se s tím, že on tam bude čekat na ty další. Ale v poledne přiběhla holka ze školy a říká: ,Mami, strejda Pepída peče chleba a četníci tam hlídají.‘ Tak co dělat? Tak jsem běžela ven a potkala jsem jednoho finance a on řekl: ,Paní Šrotýřová, nikdo nepůjde. Udělalo by to ve Kvildě velkou senzaci, kdybychom všichni odešli. Musíte jít za Jendou a říct mu, že my nejdeme.‘“

Praha 160 km / Murnau 310 km

Paní Šrotýřová vzpomíná, že bezprostředně potom se nestala terčem nějaké nevybíravé šikany nebo násilí, zato byla ze zřejmých důvodů od této chvíle „nedůvěryhodnou“ osobou a čekalo ji, stejně jako další členy rodiny, vystěhování z hraničního pásma. Na to ovšem zase nečekala ona. Pod kouřovou clonou důmyslného opatření v podobě odhlášení od zásobování a předstíraného stěhování do Prahy se v poslední školní den s oběma dcerami svátečně ustrojily a šly do školy na jakousi výstavku spojenou se zakončením školního roku. Odtud už ovšem nezamířily k domovu, ale k hranicím. „S manželem jsem měla předem domluveno, že na nás bude čekat na hranicích. Já jsem čekala, až starší dcerce skončí školní rok. Měli ve škole nějakou výstavku a dostávali vysvědčení. Tak jsme se ráno přistrojily a šly na tu výstavku. Dcerka dostala vysvědčení, samé jedničky. Pak jako že půjdeme na houby. Vzala jsem pohádkovou knížku, panenku do tašky a děvčatům jsem vzala střevíčky na přezutí, protože měly gumovky, a šly jsme do lesa na houby. K hranici je to možná tak deset kilometrů. Ten pán, který nás měl doprovázet, nešel. Děvčata už se chtěla vrátit. Že žádné houby nejsou a že je nehledám… Tak jsem jim napovídala, že tam budeme mít pěknou chaloupku, jako perníkovou… Nakonec jsem je tam unavené přeci jen dotáhla. Přišly jsme na takový pás a já říkám: ,Tak, děti, a jdeme do Německa.‘ A holky začaly: ,My nechceme do Německa, my chceme k babičce!‘ Tak jsem vzala každou za ruku a utíkaly jsme přes ten pruh. Posadila jsem je na takový velký vyvrácený strom a říkám: ,Počkejte tady, já se podívám, kde je tatínek.‘ Ony pořád brečely. Mezi stromy jsem ho už ale uviděla přicházet. No a když přišel táta, tak už bylo po pláči a bylo dobře. Měl tam s sebou jeep. Přivezli ho američtí vojáci. Tak nás naložili do auta, zakryli plachtou, aby nás nikdo neviděl, a přes Finsterau nás vezli do Zwieselu.“

Deziluze, v dobré společnosti

Za půl roku pobytu v Německu už manžel poznal, že jejich představa, že se za pár týdnů, až se komunistická vláda za přispění západních velmocí zhroutí, vrátí domů, je mylná. V Německu nezpozoroval nejmenší náznak, že by se chystaly jakékoli kroky k tomu směřující. Pro svoji manželku s dětmi tedy již zajistil místa ve sběrném táboře pro uprchlíky z komunistických zemí v Murnau⁶⁾ , kde sám pobýval. Paní Šrotýřová vzpomíná na tamní pobyt jako na relativně pěkný čas strávený ve společnosti slušných lidí a v dobré péči IRO (International Refugee Organization). Setkali a spřátelili se tam například právě s rodinou dr. Rohlíčka, se kterou se později sešli i na lodi do Ameriky. Stinnou stránkou tohoto období byla nemožnost kontaktu se zbytkem rodiny, který zůstal doma.

Amerika

V Americe rodinu Šrotýřových nejprve hostila farma ve státě Michigan. Manžel pracoval na farmě, paní Šrotýřová jako hospodyně. Jí se ale tento způsob života nezamlouval a brzy se stěhovali do Chicaga. Díky obrovské solidaritě krajanů nebylo prakticky nic problém. Nalezení bytu, práce, školy pro děti… I když vybírat si příliš nemohli. Podle slov paní Šrotýřové byla česká komunita v Chicagu opravdu semknutá, neustále se vzájemně podporovali, vedl se bohatý národní společenský život a vesměs si prý vystačili.

„Táta ať sem nejezdí!“

Později se rodina přestěhovala do nedalekého Berwynu⁷⁾ , žila spokojený život v kruhu české krajanské komunity, dcery rostly, studovaly, zakládaly rodiny a na návrat na Šumavu se nemyslelo. Podívali se sem až v roce 1990. „Předtím tu byly dcery. Tehdy se všichni museli hlásit v Prachaticích. A Zlatuška potom vyprávěla, že ten úředník říkal, táta ať sem ale nejezdí. Také se prý stalo, že někdo přiletěl, na letišti se mu ale zdálo něco podezřelé, tak sedl do letadla a letěl zpátky. Ti lidé měli ještě pořád strach. My jsme sem jeli v devadesátém roce, rok po revoluci. Ale manžel říkal: ,Když jsem jim podával ten americký pas, tak se mi třásla ruka.‘“

Natrvalo se paní Šrotýřová vrátila až po manželově smrti. Žije opět ve svém milovaném Zdíkově, v kruhu a péči svých zdejších příbuzných, v Americe a v Anglii žijí její vnoučata a pravnoučata.

¹⁾  http://www.financnistraz.estranky.cz/

²⁾  http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Uhl%C3%AD%C5%99_%28politik%29

³⁾ http://www.csds.cz/cs/g6/872-DS.html

⁴⁾  http://cs.wikipedia.org/wiki/Prokop_Drtina

 http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1927.pdf

⁵⁾ http://www.scriptum.cz/pseudonymy.html

http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1927.pdf

⁶⁾ sběrný tábor pro uprchlíky v Bavorsku – pod správou IRO (International Refugee Organization), za 2. sv. války zajatecký tábor pro polské důstojníky 

⁷⁾http://www.berwyn-il.gov/

  http://en.wikipedia.org/wiki/Berwyn,_Illinois

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.