Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jiří Srnec (* 1931  †︎ 2021)

• narodil se v rodině zámečníka a obchodníka

• v roce 1947 nastoupil na studium střední odborné školy grafické

• v 50. letech studoval na Státní konzervatoři Praha

• vysokoškolská studia ukončil na loutkářské fakultě DAMU

• v roce 1962 získal se svým souborem Černého divadla Jiřího Srnce úspěch na festivalu v Edinburghu

• 1989 – založil soubor Imaginativ Praha

• 2011 – byl vyznamenán prezidentem republiky ČR státním vyznamenáním – Medailí Za zásluhy

• zemřel 28. listopadu 2021

Jiří Srnec je hudebník, výtvarník, herec i režisér. Svou všestrannost uplatnil beze zbytku ve svém černém divadle. Díky němu se jeho tvůrčí osobnost neroztříštila mezi jednotlivé obory, ale naopak se koncentrovala do formy, která je mu vlastní. Svou vlastní kategorii stvořil a promyslel a jakkoliv existuje mnoho nápodob, Černé divadlo Jiřího Srnce je jen jedno. Je to dáno nejen tvůrčí vizí či uměleckou kvalitou, ale také promyšleností a duchovním rozměrem jeho samotného. Jakkoliv útlý a jemný člověk Jiří Srnec je, skrývá se v něm síla a pevnost. Je to kontrast, který balancuje na hranici viditelnosti, podobně jako jeho černě odění herci na černém pozadí scény Černého divadla Jiřího Srnce.

Jiří Srnec se narodil 29. srpna 1931 v Žalově, v rodišti své matky, v domě blízko u hřbitova a v „samém centru slovanství“. Na území Žalova se totiž nachází historické hradiště Levý Hradec. Tuto tradici ve svém životě pociťuje dodnes velmi silně. „Je to moje mateřská krajina, já se sem rád vracím. Všechno je obklopeno příběhy a názvy z dob samotného Bořivoje. Takže tam je Řivnáč, Stříbrňák, naproti je Řež.“

Do svých tří let vyrůstal poblíž Levého Hradce, poté se rodina odstěhovala do Prahy-Holešovic. Otec prodával hospodářské pily na parní pohon, měl „černé řemeslo“, jak se říkalo zámečníkům, i když „toužil mít zámečnickou dílnu a vyrábět hračky“. Největší zakázky míval na Podkarpatské Rusi, jezdil tam i na kontroly a servis strojů. Během války však společnost, pro kterou pracoval, zanikla a otec se rozhodl změnit své povolání. Stal se nejprve řidičem tramvaje, poté se stal průvodčím. „Otec ale také vymýšlel různá technologická zlepšení tramvají, a těch historek, co domů nosil!“ Holešovice bývaly v té době okrajovou částí Prahy, Jiří vzpomíná na zeleninové zahrady a také na bitky mezi kluky, ze kterých si každý odnesl nějaký ten šrám. Jako dvanáctiletý chlapec začal docházet do skauta, kde se setkal i s Jaroslavem Foglarem. „Byl jsem vlče, když jsem vyrostl, bylo jim to už hloupé, a tak ze Srnce se stal Vlk.“

Chodil do první Masarykovy obecné a měšťanské školy, učil se hrát na klavír a také od dětství maloval. Každý z rodiny však byl nějak zaměřený. Bratři i otec hráli na hudební nástroje a doma rodina pořádala koncerty, na nichž maminka četla své básně. Všestrannost zůstala Jiřímu vlastní.

Výtvarník, nebo hudebník?

První odbornou školu, kterou pamětník absolvoval, byla odborná škola grafická a sídlila v budově dnešní taneční konzervatoře v Křižovnické ulici. „Nastoupil jsem ještě před únorem 1948, pak už by to bylo asi těžší.“ Otec sice byl řidičem tramvaje, ale dříve před válkou byl úspěšným obchodníkem, a to dokonce tak, že po Praze jezdíval „vlastním Harleyem“. Pro rodinu tak nastal zvrat právě během druhé světové války, kdy otec přišel o zaměstnání a musel začít v jiném oboru od začátku. Komunistický režim rodině proto už v tomto směru zásadně ublížit nemohl. V riziku tam byli bratři, a to zvláště Jan, který byl zapojen v hnutí tzv. Demokratického klubu. Krátce po jeho vzniku získal neoficiální členskou průkazku s číslem 13 i sám Jiří Srnec: „Vzniklo to na libeňském gymnáziu. Celou komunistickou éru jsme se scházeli. Bylo to tajné a neoficiální. A už tehdy jsem věděl, že je rozdíl mezi myšlenkou demokracie a demokratickým řízením státu.“

Příznivci těchto setkání žili své občanské životy a zřejmě ani neměli snahu nijak dramaticky zasahovat do řízení státu a „sabotovat ho“. Udržovali spíše povědomí o občanské společnosti, informovali se navzájem o dění i mimo republiku, protože řada členů později emigrovala do zahraničí. Hlavním přínosem i pro Jiřího Srnce bylo bezesporu udržování kontaktu s těmi kruhy jako s určitou „intelektuální alternativou“. Demokratický klub také udržoval do jisté míry kontinuitu s předválečným intelektuálním vědomím a kulturou debat o politice a společnosti a udržuje ji ostatně dosud.

Střetu s komunistickou mašinérií se Jiří Srnec přesto nevyhnul: v roce 1952 byl svědkem zatčení otce své budoucí první manželky. „Její otec byl zlatník. StB přijela v létě na jejich chalupu a byli tam dva dni. Nic sice nenašli, ale pana Sýkoru zatkli a následně byl odsouzen. Rodině také zabavili majetek.“

Se svou první ženou se seznámil na grafické škole a žili zpočátku skromně. Jiří Srnec totiž stále studoval. Po výtvarné škole odešel na státní konzervatoř. „V této době jsem už hrával po hospodách a později kavárnách, psal jsem i vlastní hudbu. Hudba mě sice živila, ale na konzervatoři jsem zjistil, že asi nechci hrát šest hodin denně na klavír.“ Navíc se objevila hrozba, že mu nebude dovoleno složit závěrečné zkoušky. „Říkal mi to pan profesor Vachulka a já jsem neměl důvod o tom pochybovat.“ Na konzervatoři však dostal vše, co ke svému budoucímu uměleckému vývoji potřeboval, docházel totiž i na soukromé hodiny skladby. Navázal také kontakty s Divadlem Spejbla a Hurvínka, začal psát hudbu pro jejich představení. 

Mezi černým sametem

Třetí uměleckou školou, kterou nakonec Jiří Srnec prošel, byla loutkářská katedra pražské DAMU. Sám přiznává, že hlavní motivací byla snaha nemuset jít na vojnu: „Nelíbila se mi představa, že budu někde střílet.“ Tento osobní postoj však odrážel širší změnu v jeho myšlení. Byla to doba, kdy se jeho manželka učila bengálsky a mladí manželé doma pořádali „přednášky o Indii“. Během šedesátých let byl z vězení propuštěn i manželčin otec, a dokonce snad došlo i k určité nápravě a byl rehabilitován. „Pamatuji si jen, jak jsme šli do nějakého skladu, kde údajně měl být jejich zabavený nábytek. Tchán si ho tam měl vyzvednout. Když ale skladník zjistil, o jaký nábytek se jedná (byl to nějaký Ludvík), tak nám doporučil, abychom se o to více nezajímali, že ho snad má na Pražském hradě prezident.“

V posledních ročnících studia DAMU se začala v pracích Jiřího Srnce projevovat všestrannost jeho dosavadních uměleckých zkušeností. Vznikla scénka Pradlenka, ke které napsal hudbu a vytvořil scénografii. Později vše vyvrcholilo závěrečným představením na téma dryjáčnických písní. „Zde jsem poprvé pracoval s metodou černého kabinetu.“ Což je vlastně základ jeho pozdějšího „vynálezu“, principu Černého divadla. „Na černém podkladě jsou lidé oblečeni v černém, neviditelní, a mohou pohybovat kulisami, hýbat věcmi. A ony jakoby plují sami.“ Ačkoliv tento princip měl od počátku úspěch, nebylo možno ihned rozvíjet nové nápady. „I když jsem se tomu tolik let bránil, byl jsem nakonec odveden. Nastoupil jsem ale naštěstí do AUSu (armádní umělecký soubor). Takže jsem jezdil po posádkách.“ Ani tato mírná forma vojny nezabránila setkání s mnohdy brutálním zacházení s vojíny. Návštěvy u jednotlivých posádek se staly důvodem vážných zdravotních potíží. „Nemohl jsem snést, když jsem viděl jednání vojenských velitelů vůči podřízeným. Přijeli jsme jednou na posádku a během několika dní tam několik vojínů spáchalo sebevraždu. Neunesl jsem to a hodně jsem pil.“ Až po těžké operaci byl pro zdravotní neschopnost propuštěn z vojenské služby.

Život je pozůstatek mnoha smrtí

Možná by se dalo říci, že se Jiří Srnec stal pacifistou, i když on sám se takto nepojmenoval. Je rovněž vegetariánem. Tento duchovní posun byl jistě dán jednak životními zkušenostmi pamětníka, ale také určitou reakcí na společenský vývoj. Připomeňme čilý společenský život jednak mezi umělci, intelektuály zabývajícími se orientálními kulturami nebo i sociologií, psychologií a politologií skrze Demokratický klub. To vše jistě stimulovalo mladou a kreativní duši k tomu, aby přemýšlel nejen v souvislosti našeho „malého“ života, ale aby se zabýval i vertikálou, tj. svou vlastní duchovní cestou. Dnes již těžko z vyprávění pochopíme, kdy se stal v tomto směru jaký posun, nicméně z vyprávění je zřejmé, že je to cesta, která neskočila. „Když na to celé koukám, cítím se obdarován za to všechno, co jsem mohl zažít. Jsme taženi naší volbou, která je dána rozhodnutími našich rodičů.“ A také je zřejmé, že ačkoliv se dělo mnohé dobré i zlé, nebylo pro pamětníka podstatné běžné hledisko vnímání skutečnosti. „Nejde o to, jak jde politika, ta vždycky někam jde a je do určité míry jedno, jestli doprava nebo doleva. To, co hledám, je určitá vertikála.“

Po návratu z vojenské služby byl úspěšným skladatelem, pianistou. Spolupracoval s českým uměleckým souborem a navázal skrze kontakty v Divadle Na zábradlí spolupráci s Jiřím Vyskočilem. „Jiří mi nabídl spolupráci. Řekl: rozhodni se teď a tady. Tak jsem se rozhodl, podali jsme si ruce a bylo dojednáno. A hned dojednal účast v Edinburghu.“

Byl to rok 1962 a byl to zlomový okamžik nejen pro Jiřího Srnce, ale také pro českou kulturu. Černé divadlo Jiřího Srnce totiž okamžitě získalo stálé angažmá v Německu a nabídky na účast na festivalech po celém světě, například v Austrálii. „Potíž byla jen v tom, že jsem neměl herce, původní soubor se rozpadl, a tak jsem díky Evě Kröschlové začal spolupracovat vlastně s výtvarníky.“

Členy Černého divadla několik let skutečně netvořili herci nebo tanečníci, ale výtvarníci, jako například Jiří Anderle, který rovněž na své působení v Černém divadle vzpomíná (v databázi www.pametnaroda.cz je zpracován i profil Jiřího Anderleho). Pamětník psal scénáře, dělal scénografii, psal k představením hudbu, hrál. Jeho široce rozkročená osobnost našla uplatnění ve všech svých tvůrčích složkách. Černé divadlo Jiřího Srnce si vybudovalo celosvětové renomé.

Česká kultura opět ukázala svou originalitu a nutno dodat, že komunistická propaganda uměla tohoto národního bohatství dobře využívat. Vědci a umělci mívali za minulého režimu i možnosti, které nikdo jiný neměl. Volnost pohybu proto byla pro Jiřího Srnce velmi dobře dosažitelná. Byla ale vykoupena jinými aspekty, které se ne vždy dotýkaly samotných aktérů. Následky jsou patrné dodnes, hlavně v chápání kultury a jejího významu ve společnosti. I když nevědomky a nedobrovolně, pamětník pomohl k útěku i některým členům souboru. „To byl například Kratochvíl. Se svou manželkou utekli v Mnichově. Dozvěděl jsem se to pět minut před začátkem představení. Umíte si to představit? Když jsem se pak vrátil, měl jsem potíže s StB. Zachránilo mě jen to, že jsem se přátelil s ministrem kultury Klusákem.“ Pamětník také okamžitě dodává, že více tuto osobu komentovat nebude. Petr Kratochvíl je totiž zakladatelem Ta Fantastiky, která „konkuruje“ Černému divadlu Jiřího Srnce. „Mnozí převzali pojem černé divadlo, soudit se ale nebudu.“ Schopnost „být nad věcí“ také představuje určitý osobnostní rys a sílu pochopení, že některé věci překračují lidský život.

Na závěr by se slušelo dodat, že i když pan Srnec vnímá svůj život v souvislosti celého světa, nezapomíná na praktické stránky života. Je sportovec, má rád studenou vodu a užívá naplno svého života. A každému doporučuje: „Choďte běhat!“