Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vojmír Srdečný (* 1919  †︎ 2019)

• narozen 6. 10. 1919 v Albrechticích nad Orlicí ve východních Čechách

• v roce 1938 se zúčastnil všesokolského sletu v Praze

• v roce 1939 byl přijat do Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy v Praze

• po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen – Oranienburg

• po jednom roce, jednom měsíci a jednom dni byl propuštěn s dalšími dvěma sty studentů

• po návratu v prosinci 1940 pracoval jako praktikant v pojišťovně a později byl nuceně nasazen ve fabrice v Holicích

• v letech 1945–1947 vypracoval s Vojtou Janečkem evidenci studentů deportovaných 17. listopadu

• dokončil válkou přerušené studium tělesné výchovy

• roku 1947 nastoupil do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech

• v roce 1949 pětiměsíční vojenská služba k tankistům

• v letech 1949 - 1959 pracoval v lázních ve Velkých Losinách, poté návrat do Kladrub

• v letech 1964 - 1950 odborným asistentem na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové

• od roku 1990 dosud vyučuje zdravotní tělesnou výchovu na VOŠ PALESTRA

• předseda historické skupiny 17. listopad 1939 v rámci ČSBS

• od roku 2010 člen Mezinárodního výboru Sachsenhausen

• zemřel 14. srpna 2019

Vojmír Srdečný se narodil 6. 10. 1919 ve východních Čechách v Albrechticích nad Orlicí. Jeho otec v roce 1913 založil sokolskou jednotu v Albrechticích a vodil ho na cvičení do hospody U Krbu, kde dvakrát týdně cvičili. Táta s maminkou tam také režírovali ochotnické divadlo. „Táta režíroval Transport číslo dvacet, to bylo něco o legionářích, a někde tam na jevišti bylo, že se vrátili ze zahraničí a já jsem měl hrát černocha jako dítě, jako kluk. A to se mně líbilo, poněvadž mě tam paní hospodská načernila čokoládou, takže po divadle jsem měl co dělat. Od pasu až nahoru jsem byl celej začokoládovanej, a tak jsem si v tom moc liboval.“

Zamlada se Vojmír Srdečný účastnil i několika všesokolských sletů, jednoho z nich v roce 1938.

Chodil do obecné školy v Albrechticích nad Orlicí, pak na měšťanku, odkud se chtěl dostat na Pedagogickou fakultu do Hradce, tam ho ale nepřijali. Takže si zopakoval čtvrtý ročník měšťanky a zkoušel to znovu – a znovu ho nepřijali. Zato ho ale vzali do státní reálky v Kostelci nad Orlicí. Tam potkal i učitele Františka Škváru, který u nás zakládal zvláštní tělesnou výchovu – a právě setkání s ním bylo důvodem, proč se Vojmír Srdečný celý život zabýval prací s tělesně postiženými.

V roce 1939 se proto přihlásil do Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy, kam ho konečně přijali. V Praze bydlel na Švehlově koleji a pamatuje si, že při nepokojích 28. října 1939 se na rozdíl od svých spolužáků nedostal do žádné šarvátky a že se 15. listopadu zúčastnil pohřbu Jana Opletala na Albertově.

Po pěti týdnech jeho studia v Praze vpadli v brzkých ranních hodinách 17. listopadu 1939 na jeho kolej Němci, vyvedli ho spolu s ostatními v pyžamech na chodbu, a se slovy „Hände hoch“ je zatkli a všechny studenty odvezli v nákladních autech do ruzyňské jízdárny – stejně jako studenty z Hlávkovy a Masarykovy koleje.

„Přivítání v Ruzyni nebylo zrovna příjemný, poněvadž to byl sychravý den a po té cestě tam bylo hodně bláto, takže občas některé té skupině řekli „Hinlegen!“, to znamená, člověk si musel lehnout, a pak se prošli po našich zádech. Vím, že ten dlouhej kabát, co jsem měl, byl ještě při cestě vlakem celej zablácenej a mokrej.“

Leželi v pilinách v ruzyňské jízdárně, dostali na provázku číslo a, jak pan Srdečný vzpomíná, „stali se číslem“. Z Ruzyně mohli odejít jen zahraniční studenti, Slováci (jakožto příslušníci Slovenského štátu) a mladí studenti do dvaceti let.

Z ruzyňských kasáren šli druhý den pěšky na nádraží, odkud odjížděl vlak. Nikdo nevěděl, kam je vezou, jen tušili, že jedou někam na sever. Nejeli v hytlákách, seděli, ale jak pan Srdečný vzpomíná, „občerstvení nedostávali“. Jeli den a noc a vlak se zastavil v koncentračním táboře Sachsenhausen – Oranienburg, severně od Berlína. Ten den překročilo brány tábora 1083 českých vysokoškolských studentů. Druhá várka sto třiceti osmi brněnských studentů, kteří jeli přes Vídeň, dorazila prý až 11. ledna 1940.

Po příjezdu prošli nezbytnou administrativou. Očíslovali je, všechno jim sebrali, ponechali jim jen kapesník a řemen. Studenti vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem a byli rozděleni do jednotlivých bloků. Bydleli v dřevěném baráku po sto padesáti lidech. Na rozdíl od ostatních vězňů v táboře neměli studenti palandy, ale jen slamníky na zemi – na dva takové „štruzuky“ bylo pět lidí a jeden to vždy „vyhrál“, protože spal uprostřed. Na barácích se netopilo.

„Topení tam nepamatuju, na topení se nevzpomínám. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytý dekou, tak někdy, když nohy byly u okna, tak to někdy zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali všichni z toho ledu, přimrzlou k podlaze.“

Češi obsadili celkem tři baráky s čísly 51, 52 a 53. Jednapadesátka a dvaapadesátka byly čistě studentské, na třiapadesátce, kde bydlel Vojmír Srdečný, byli kromě studentů i takzvaní rukojmí z března roku 1939, třeba starší legionáři, ale Vojmír Srdečný si vzpomíná také na generála Zmeka z Vysokého Mýta, starostu Poděbrad Josefa Sáňkaře, inspektora Baču z Ostravy nebo Ivana Herbena.

Kolegové se dostali k celému profesorskému sboru z Jagellonské univerzity, který byl ve stejném táboře. On se ale neznal s nikým ani ze své univerzity, vždyť v Praze studoval jen pár týdnů, a tak si kamarády ani nestačil nadělat. V táboře měl jen jednoho kamaráda z dřívějších dob a jednoho známého, se kterým ležel v pilinách v Ruzyni. Často se stýkal s bývalým starostou Poděbrad Josefem Sáňkařem a Karlem Štanclem, který v táboře založil pěvecký sbor Sing sing boys.

V táboře nebyly žádné zprávy o dění venku. Jednou za měsíc sice mohli studenti dostávat balíček od rodičů, stejně jako přijmout a odeslat jeden dopis, ale to nic neměnilo na tom, že nikdo nevěděl, co je čeká. „První korespondenční lístek, ten byl přímo nadiktovanej. ‚Liebe Eltern, ich bin gesund, es geht mir gut,‘ a tak dále, asi tři věty takhle to bylo. A ‚Ihr‘ a podpis. Tak to bylo nadiktovaný, ten první, ty další nebyly nadiktované, ale samozřejmě nás upozornili, abychom tam psali jen věci, které projdou.“ Pan Srdečný ani neví, zda v táboře fungoval nějaký černý trh, protože neměl peníze na to, aby si na něm případně něco koupil.

Ze začátku nesměli studenti pracovat, aby ale jen tak nezaháleli, příslušníci SS jim práci vynahradili tím, že v zimních měsících cvičili – pochodovali sem a tam a museli se válet ve sněhu. Pět nebo šest měsíců tedy jen pochodovali po apelplacu – dopoledne i odpoledne. 

Na jaře roku 1940 se studenti dostali na Arbeitskommando (pracovní komando – pozn. kor.) a byli zařazeni na práci mimo tábor. Pracovali v přístavu – vždycky ve třísetčlenné skupině ráno vyšli a večer vraceli zpátky.

Několik studentů, kteří uměli jazyk, pracovalo v kancelářích, ale většina dělala těžkou anebo zbytečnou práci.

„Většinou se pracovalo na tom klinkerwerku, to znamená mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce nebo, jak jsem říkal, ta zbytečná práce. To znamená, stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli jsme písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici a znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to normálním zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé.“

Fyzická námaha pro něj, jakožto pro tělocvikáře, nebyla tak vysilující jako pro jiné a táborem prošel bez větších zdravotních obtíží – pamatuje si jen, že jednou měl nějaké teploty a bolel ho zub. Vojmír Srdečný měl to štěstí, že se po jednom roce, jednom měsíci a jednom dni dostal z tábora spolu s dalšími dvěma sty studentů. „Na apelu se vždycky hlásilo číslo to a to ke bráně. A odtamtud se šlo buď do ještě horšího tábora, nebo domů.“

Po propuštění a návratu do Albrechtic 20. prosince 1940 se musel Vojmír Srdečný každého prvního v měsíci jezdit hlásit na gestapo v Pardubicích. Začátkem ledna nastoupil jako praktikant v pojišťovně v Albrechticích – ke konkurenci, protože otec pracoval v pojišťovně naproti. Když ho šéf přijímal, řekl mu, že nesmí vyzradit žádné úřední tajemství. Pracoval v požárním oddělení.

Po dvou letech byl nuceně nasazen, ale nemusel odjet do Říše, protože se díky svému známému z lágru, Vaškovi Vojtěchů, dostal do Holic do fabriky GMG – Guss- und Metalgesellschaft – německé letecké firmy, kde se vyráběly nějaké součástky pro armádu. Vojmír Srdečný tam manuálně pracoval za šest korun třicet haléřů na hodinu jako pomocný dělník.

V dubnu 1945, kdy bylo všem jasné, že se blíží konec války, zmizeli Vojmír Srdečný a Vašek Vojtěchů z fabriky a s nějakým dáváním výpovědi si nedělali starosti.

Po válce začal s Vojtou Janečkem, jakožto předsedou historické skupiny „17. listopad“, dělat evidenci deportovaných studentů. Mezitím také pokračoval ve studiu tělesné výchovy v Praze. V roce 1947 tam studium skončil, protože mu vzdělání zkrátili na dva a půl roku, v září pak už nastoupil do Kladrub, ještě jako nedostudovaný, a až v prosinci dělal státnice.

Pan Srdečný si sice nepamatuje, co dělal 25. února 1948, kdy převzali v Československu moc komunisté, ale na otázku jestli pro něj komunismus v té době znamenal naději, odpovídá rezolutně, že určitě ne, už kvůli tomu, z jaké rodiny byl. Rodina jeho matky byla totiž zemědělská – v nové době „kulacká“. Oba bratranci pana Srdečného byli přinuceni vstoupit do JZD, ale alespoň mohli pracovat na svém. Druhá větev rodiny pana Srdečného dopadla hůře – ze svých statků a domů se museli vystěhovat.

V Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi začal pan Srdečný se sportovní činností u lidí s amputovanými horními či dolními končetinami. Organizoval tam první Kladrubské hry pro tělesně postižené. Měli v tom prý celosvětové prvenství, protože v Anglii dělali první takové hry až tři měsíce po nich. V roce 1949, kdy se konaly druhé Kladrubské hry, přijela komise z ministerstva zdravotnictví, sekční šéfová řekla – „sport mně do rehabilitace nepleťte“. A Vojmír Srdečný musel tedy z Kladrub pryč.

V témže čase nastoupil na zkrácenou pětiměsíční vojnu do Vyškova k tankistům jako řidič tanku T34. Pracovalo se tam celé dny bez odpočinku, ale politická činnost se prý sestávala jen z „nějakých debat“ a z toho, že museli jednou měsíčně udělat „nástěnku z novin“.

Po vojně nastoupil Vojmír Srdečný do státních sirných lázní Velké Losiny, kde deset let pracoval na oddělení dětské obrny – dnes má pocit, že jeho práce tam byla velmi užitečná a měla smysl, a protože lázně nepatřily pod ministerstvo zdravotnictví, mohl tam pokračovat v pohybových aktivitách s tělesně postiženými.

V roce 1959 se poměry v kladrubském ústavu uklidnily, pan Srdečný se tam vrátil a uspořádal tam třetí Kladrubské hry. V kladrubském rehabilitačním ústavu pracoval Vojmír Srdečný až do penze, do toho vyučoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Tradice Kladrubských her, které založil, se drží dodnes.