Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Šraier (* 1958)

• narozen 30. března 1958 v Praze

• navštěvoval výběrovou základní školu v ulici Františka Křížka

• v letech 1968 - 1969 chodil do skautského oddílu

• v osmé třídě po incidentu s rodinou školníka vyloučen ze základní školy

• od roku 1973 navštěvoval Střední průmyslovou školu jaderné techniky v Nuslích

• tiskl a distribuoval protirežimní letáky

• v roce 1975 zatčen a odsouzen k podmíněnému trestu

• vyhozen ze střední školy

• pracoval jako dělník v podniku Aritma

• roku 1978 nastoupil na základní vojenskou službu v Holýšově

• zatčen a odsouzen na 21 měsíců nepodmíněně v 1. nápravné skupině na Borech 1978 - 1980

• po propuštění získal modrou knížku

• v roce 1989 dálkově vystudoval střední průmyslovou školu

Petr Šraier se narodil 30. března 1958 v Praze. Rodina bydlela v Zahradním městě v Malinové 15. Tatínek pracoval v Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy, kam denně dojížděl autobusem. Pracoval prý na projektech týkajících se nakládání s jaderným odpadem. V týdnu se vracel pozdě domů a měl tak na své dva syny málo času. Maminka se starala o domácnost.

Petr nastoupil do první třídy na základní školu v ulici Františka Křížka. „V první třídě jsem se dostal do Jisker, což byl předstupeň Pionýra, a už to začalo - ta ideologie. Najednou se slavila jolka (sovětská náhrada Vánoc) a podobně. Mám pocit, že v těch prvních školních letech ještě figuroval děda mráz, i když samozřejmě doma chodil Ježíšek. Soudružka učitelka nás hned proškolila, že Ježíšek neexistuje a dárky rozdávají rodiče, což pro mě bylo takové menší dětské trauma. Já to do té doby vůbec neřešil.“

 

Výběrová třída

Škola byla vybrána jako experimentální a založily se dvě výběrové třídy s rozšířenou výukou jazyků. Pamětník prošel výběrem dětí ze stávajících tříd i dětí z jiných škol a dostal se tak do třetí třídy mezi staré i nové spolužáky z předních vědeckých a uměleckých rodin Prahy a okolí. Intenzivní třídní život, inspirativní spolužáci s na svůj věk nebývalým přehledem, psaní třídního časopisu Hej Rup vedeného kamarádem Janem Vaculíkem a uvolněnější atmosféra a postoj učitelů přinášely Petrovi mnohé podněty. V roce 1968 rodiče Petra přihlásili do Skautu. Vzpomíná na silné zážitky z tábora, výprav a celého nového světa přírody, lesní moudrosti, indiánů, Foglarových hrdinů a dobrodružství.

Rok 1968 prožívali oba Petrovi rodiče s nadšením. Tatínek snil, že bude moci svobodně s rodinou jezdit na pracovní cesty. Rodinu nebude muset jako dosud nechávat v Praze coby rukojmí režimu, aby náhodou na Západě nezůstal. A nebude nadále v zahraničí pod dohledem špiclů. Petr prý zaznamenal, že se ve škole přestalo lpět na oslovení soudružko. O některých věcech se mluvit přestalo a objevila se nová témata. Všeobecné nadšení mělo vliv i na třídu, která prý žila napůl politikou. Petr vypráví: „Ti, co byli náhodou v Pionýru, z něj vystoupili. Já jsem měl nějakou legitimaci, Jisker nebo Pionýra, už nevím, tak jsem ji spálil. Člověk vnímal, že je z něj sejmuto obrovské jho, že konečně můžeme být děti a prožívat dobrodružství.“

 

S lesní moudrostí byl konec

Na letní prázdniny jezdili Šraierovi jako rodina pana inženýra, člena Československé akademie věd a Československé komise pro atomovou energii, pravidelně na zámek v Liblicích nebo do vily v Tupadlech. Vybraná společnost předních vědců a lékařů, prostředí krásných historických staveb, stravování jako z doby před krádeží majetku šlechtě a buržoazii zanechaly v Petrovi silné vzpomínky. Vypráví, jak při prázdninovém pobytu v Tupadlech v srpnu 1968 tatínek u malého tranzistorového rádia dlouho nemohl pochopit, proč koncem léta vysílají pořad o Pražském povstání. Až za chvilku mu prý došlo, že nejde o vzpomínkový pořad, ale živou reportáž, kdy okupační tanky stojí před rozhlasem a střílí na budovu Muzea.

Pro Petra okupace znamenala, jak uvádí, konec krátkého dobrodružného dětství. Po prázdninách zůstalo mnoho lavic prázdných a se spolužáky v emigraci se už neměl nikdy vidět. Atmosféra prý znatelně zhoustla. Vzpomíná na poslední skautský tábor v roce 1969 a pak byl podle jeho slov konec s lesní moudrostí a podněty pro svobodný rozvoj, zůstala jen ideologie.

 

Školník vytáhl odznak Státní bezpečnosti

Pamětník vypráví o svém vyhození ze základní školy: „Byla tam školnice, která měla samozřejmě daleko větší slovo než ředitel. Pak se ukázalo, že hlavní slovo tam měl školník. Jednou snad nafackovala mému bratrovi. Já jsem se hrozně naštval a na ohořelém papíře jsem jí napsal výhrůžný dopis, že Fantomas s ní zatočí, a naházel jsem jim do bytu takové kouřové tablety proti hmyzu, Dymogam. Dopadlo to tak, že mě pozvali do ředitelny, školník na mě vytasil odznak Státní bezpečnosti a já jsem z té školy vyletěl.“

Petr tak odešel na jinou základní školu, kde dochodil devátou třídu. Mluvil prý perfektně rusky a měl dobré základy angličtiny. Teprve v novém kolektivu si uvědomil rozdíl mezi prostředími a výběrovost spolužáků, na které byl dosud zvyklý. Po základní škole nastoupil na Střední průmyslovou školu jaderné techniky v Nuslích. 

Pamětník vzpomíná: „Nebudu si brát nějaké servítky. Byl jsem prostě nasranej z toho, co jsem viděl okolo sebe. Ty debilní pionýry, svaz mládeže, průvody, oslavy vítězných únorů. Namaloval jsem plakát na školní ples, kde byly nějaké hvězdy a takové to ubíhající plastické písmo, jako to dělával Kája Saudek. Následně jsem to v ředitelně schytal, že americká propaganda... Nebyl jsem ve svazu mládeže a pořád bylo, že tam nejsem, proč tam nejsem, proč nejsem aktivnější v tomhle... Chtěl jste si něco přečíst, třeba toho Foglara, šel do knihovny a zjistil, že už tam není. Rusáky jsme vnímali jako okupanty.“ Z celkového rozčarování a v touze po dobrodružství založil Organizaci svobodného pokroku, chtěl sociálně spravedlivou společnost v rámci přímé demokracie a získal pro svoji myšlenku dva nebo tři spolužáky. Vypráví o svém tehdejším politickém smýšlení: „Největší bizár na tom byl, že my jsme tu rozhodně nechtěli nějaký kapitalismus. My blbci jsme si mysleli, že ten socialismus je správná idea. Jenom že to prostě dělají špatně špatní lidé. A když by to dělali dobří lidé, například ten Dubček, tak by to bylo lepší než kapitalismus.“

 

Zatčení na hranicích

Kluci začali psát výhrůžná hesla „Ne SSM“ a podobně po zdech. A jednoho dne Petr našel v odpadu použité cyklostylové blány. Vymyslel, že by se daly znovu použít, a tak vytiskli několik desítek letáků, které roznesli do schránek a vylepili po ulicích. Následovalo léto 1975 a kupodivu se celá rodina dostala na pozvání přátel do Holandska. Petr zažil šok z rozdílu oproti Československu. Čisté ulice, opravené domy, doznívající květinové hnutí let šedesátých, dívky bez horního dílu plavek.

Vzpomíná, že rodiče zvažovali emigraci. Tatínek snad dostal nabídku skvělého vědeckého pracovního místa. Hlavně kvůli prarodičům se rozhodli pro návrat. Hned na hranicích Petra zatkla StB. Následoval převoz na výslech do Bartolomějské ulice. Překvapení bylo dokonalé, prý byl do té doby naivně přesvědčen o bezchybné konspiraci organizace i její letákové kampaně. Brzy vyšlo najevo, že informace StB o Petrovi a jeho kamarádech jsou téměř kompletní. Po konzultaci s rodiči a advokátem se pamětník rozhodl vzít věc na sebe. Dostal podmíněný trest osmi měsíců na dva roky a vyhazov ze školy. Kamarádi dostali tresty menší a mohli pokračovat ve studiu.

 

Komunisti udělali neprozřetelnou věc

Petr začal pracovat u metařů. Jak vzpomíná, většina kolegů seděla v hospodě a on vzal koště a šel si číst do knihovny. Po čase našel zaměstnání v Aritmě Bubeneč, kde se vyrábělo příslušenství k tehdejším počítačům, děrovače, čtečky štítků a podobně, odkud po čase přestoupil do Aritmy Vokovice. Dělal v takzvané nádvorní četě, vozil materiál, výrobky, odpad. Za nějaký čas ho pustili i k jednoduchému soustruhu a dostal se tak k řemeslu.

Přišel rok 1976, zatčení undergroundových muzikantů a s tím spojená propagandistická kampaň. Petr Šraier vzpomíná: „Komunisti udělali neprozřetelnou věc. Zahájili tažení proti Plastic People a podobným vagabundům. Do té doby jsem poslouchal Gotta, Zagorovou, Vondráčkovou. Je mi úplně na zvracení, když si na to vzpomenu, ale prostě taková byla doba. Hlavně člověk neměl představu, že tady existuje nějaká jiná kultura. Kdyby ti komunisti nebyli tak blbí a nechali ty máničky. I pro mě v té době nebyly nijak přitažlivé a určitě bych si nedovolil chodit s vlasy do půl zad a vousy na prsa. To už jste musel mít odvahu a musel jste se rozhodnout, že budete žít alternativním způsobem života a víc než hrobník nebo metař nemůžete být. Já bych se o tom nedozvěděl.“

 

Ty vole, tys jim to nepodepsal!

Petr se o Chartě 77 dozvěděl ze západního rozhlasu. Dostal se i k jejímu textu dříve, než byli v práci vyzváni, aby připojili své jméno k odsouzení Charty. Jako všichni kolegové musel k mistrovi, kde byl vyzván k podpisu. Neměl prý odvahu říci, že s textem Charty naopak souhlasí, a tak řekl, že odmítavé stanovisko nepodepíše, dokud ho s textem dokumentu, tedy toho, proti čemu má připojit svůj podpis, neseznámí. Vypráví: „Prudili a byla z toho zlá krev. Ale říkal jsem si: ‚Copak mě můžou vyhodit od soustruhu?‘ Nevyhodili mě, ale mělo to ten dopad, že za mnou přišla jedna mánička z Aritmy a povídá: ‚Ty vole, tys jim to nepodepsal! Mám doma nějaký nahrávky, kdybys chtěl slyšet...‘ A najednou jsem objevil, že je tu nějaký Hutka, Sváťa Karásek, Marsyas. Pár lidí v sobě našlo tu odvahu a nepodepsali. Většinou neměli co ztratit. Tak člověk měl pocit, že si ho někdo váží a je součástí něčeho, že jsme hroznej underground.“

 

Zelený mlýnek na lidi

Den po svých dvacátých narozeninách musel Petr nastoupit základní vojenskou službu u tankové jednotky v Holýšově u Plzně. Vzpomíná: „Marnění životů, indoktrinace, nedostatek spánku. Smysl vojny byl nechat silnější jedince, aby si to vyřídili s těmi slabšími. To byli většinou nedostudovaní študáci a zkrachovalé existence jako já. Vyslali nás do prostředí, které intelektem, nechci říct nedosahuje, ale má úplně jiné zájmy – ožrat se, ošukat nějakou holku a druhý den se na ni vykašlat, bez zájmu o hudbu nebo snad politiku. A nemůžete nic. Je to tak ve všech režimech, ti největší rváči a násilníci nebyli žádní intelektuálové a v normální společnosti by nedostali šanci mít moc nad někým druhým.“

Pamětník se snažil začlenit do kolektivu a utěšoval se, že se alespoň dozví něco o zbraních, technice a strategii, nebo že by se časem mohl třeba dostat ke spojařům a uplatnit a rozšířit své znalosti z radioklubu. Brzy byl zklamán a zjistil, že vojna je především o uklízení, šikaně a ideologických školeních, která prý štvala i ty politicky naprosto netečné.

Neměl být na vojně dlouho. Podle svého vyprávění nejprve sepsal text, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas se zněním vojenské přísahy a to, že se jí necítí být vázán. Přemluvil další dva spolubojovníky a společně text podepsali a uschovali. Usínal při politických školeních a při vyzdvihování zásluh Stalina, který prý byl, jak se zdálo, pro všechny ve velení vzorem, polemizoval a zastával názor, že z vojenského hlediska generalissimus téměř dokázal prohrát válku s Německem a jeho činy byly odsouzeny v první řadě soudruhy ze SSSR. Při úklidu v kancelářích vedení se dostal k dokumentům popisujícím výzbroj západního bloku. Porovnal si informace s úrovní a stavem tanků ve výzbroji jednotky a udělal jednoduchý závěr. V případě vojenského střetu, na který je velení neustále připravovalo, by neměli sebemenší šanci. S tím a podobnými „podvratnými myšlenkami“ se svěřoval jednomu z otloukánků jednotky, který se ukázal být donašečem kontrarozvědky. Po pěti měsících služby Petra zatkli. Následovala vyšetřovací vazba v ruzyňské věznici, výslechy a soud. Pamětníkovi bylo jasné, že tentokrát s podmínkou nevyvázne.

 

Lepší za mřížemi než v kasárnách

Odnětí svobody celkem na 21 měsíců nepodmíněně a první nápravná skupina na Borech se ukázaly být pro pamětníka přijatelnější než dosavadní vojenská služba. Petr vzpomíná na dobrou stravu, výborný chléb, nesrovnatelně lepší, než jaký se dal sehnat za zdmi vězení. Kolektiv s minimem šikany a dvěma spřízněnými dušemi odsouzenými k několika letům odnětí svobody za podvracení republiky. Poslech propašovaného a ukrývaného rádia. Až na výjimky přijatelné chování bachařů. Pamětníka nasadili na práci na šatonech, což prý byla tvrdá monotónní úmorná práce někdy i deset hodin sedm dní v týdnu pro značku vyhlášeného českého skla Preciosa. Největší obavu měl z varianty, že po propuštění bude muset znovu na dva roky na vojnu. Proto začal docházet k vězeňskému psychologovi a po propuštění začal boj s odvodovou komisí, který nakonec skončil získáním modré knížky.

 

Je to zabetonované

Pamětník se vrátil do Aritmy. Chtěl si dodělat průmyslovku, ale nedostal od zaměstnavatele studijní volno. Nadělával si tedy přesčasy a v napracovaném čase nakonec průmyslovku vystudoval. Během 80. let se ve fabrice vypracoval na technického kontrolora. Oženil se a s manželkou bydleli v podkrovním bytě. Nainstaloval si anténu a chytal vysílání sovětské televize. Říká, že to pro něho byl „internet tehdejší doby“. Dozvídal se nejen zprávy ze světa, které Československá televize nevysílala, ale především podle svých slov získával zcela jiný pohled na SSSR. Dozvěděl se o národnostních konfliktech, působení mafie, problémech s pokoutnou výrobou alkoholu.

Intenzivní kontakty s disentem neudržoval. Vzpomíná na setkávání s Petrem Cibulkou na utajovaných burzách s hudebními deskami a udržoval přátelské kontakty s Jankem Vaculíkem. Zapojil se do sbírání podpisů například na podporu obětí masakru na náměstí Nebeského klidu, nebo pod petici Několik vět. Vypráví o svém tehdejším pohledu na špičku disentu: „Znal jsem je, vážil jsem si jich, tím spíš, že měli úplně jinou zkušenost s vězením než já, který si odseděl blbých 21 měsíců v podmínkách, které byly lepší než ta vojna. Ale upřímně řečeno jsem si myslel, že nemají představu o reálném životě. To, v čem jsem žil, poslouchal ty dělníky, i ty chytřejší lidi, z toho jsem si udělal závěr, že tady nebude žádná změna ani v roce tři tisíce. Mně přišlo, že je to zabetonované. V krámech nebylo zboží, když jste chtěl rohlíky, musel jste si v sobotu nařídit budík, jak jste přišel po sedmé, nebyly rohlíky ani mléko. Lidé si na to zvykli a neměli nějaké zvláštní požadavky. Měli tu svoji rodinu, chatu, zahrádku a nechybělo jim, že si nemůžou přečíst toho a toho autora, že sem nepřijde tenhle film. Lidé byli spokojení, a když byli s režimem loajální, tak jim režim naopak v rámci možností vycházel vstříc. Když jste byl ve straně a Lidových milicích, tak jste měl úplně jinou šanci na získání bytu.“

 

Tudy cesta nevede

Petr vzpomíná na demonstrace během Palachova týdne, brutální rozhánění davů policií a na stále méně mírumilovněji naladěné demonstranty. V práci prý diskutoval s milicionáři, kteří byli v pohotovosti, ptal se: „A co budeš dělat, když budeme stát proti sobě? Co by se stalo, kdyby se začalo střílet?“ V roce 1989 odmaturoval na průmyslovce a rozhodl se, že zkusí studium žurnalistiky. Přijímacím řízením ke svému překvapení prošel. Vzpomíná na otázku komise u pohovoru: „Co si myslíte o SSSR?“ Odpověděl: „Do dvou let se rozpadne. K tomu názoru musí dojít asi každý, kdo sleduje denně sovětskou televizi.“

Naděje pamětník vkládá do generace, která nezažila komunistický režim. Do mladých lidí vyrůstajících v prostředí nedeformovaném totalitou s možností svobodného cestování, pracovního uplatnění a přenosu informací v rámci území, které v dějinách nemá obdoby. Uzavírá: „Na tom tahle země vyroste, ne na nás, co jsme zažili ten v uvozovkách socialismus. Máme někteří alespoň tu přidanou hodnotu, že víme - tudy cesta nevede. Někteří mladí si zase myslí, že tudy cesta vede a jen se to špatně dělalo. No nedělalo se to špatně. Něco takového nemůže vést k dobrým cílům. Ten, kdo tomu věří, by měl prozřít, nebo bude ve svém životě neustále zklamávaný.“