„Myslím, že to bylo 8. března, když ke mi přivedli dvě těhotné ženy. Nevím, jak se to sešlo. Byly z různých míst, ale jejich děti byly stejně staré. Jenom jedna měla chlapečka a druhá holčičku. Jedna měla Darynku, druhá Romčyka. Děti jsou stejně staré, mají narozeniny ve stejný den, a obě matky jsou opět těhotné a ve stejném stupni těhotenství. Jedna s manželem, druhá bez manžela. A oči těch dětí… Jsme zvyklí, že děti se smějí, pláčou, reagují na zvuky, na hračky, na cokoli. Bylo jim deset měsíců. Nereagovaly vůbec na nic: ani na chrastítka, ani na telefony. Romčyk, když viděl světlo (obyčejnou žárovku), tak se na to světlo takhle díval, protože ve sklepě žádné světlo neviděl. To jsou děti, které se ničím neprovinily. Taková je válka… A velmi, velmi staří lidé… Když si uvědomíš, že celý život obětovali svým dětem, vnoučatům, domům, stavbám, svému živobytí. Teď nemohou pracovat, nemají co dělat a nemají vůbec nic. Vůbec nic nemají. A oni se na tebe dívají a říkají: ‚Kam mám jít?‘ A ty nevíš, co na to říct. Jediné, co si přeješ, je, aby až od tebe budou odcházet, vzpomínali na toto místo s úsměvem. A aby jednou řekli: ‚Víte, bylo takové místo… Pobyl jsem tam tři dny, ale nikdo mě neurážel, přijali mě a pomohli, jak jen mohli.‘ Je to velmi těžké, aby lidé u nás… Nemyslela jsem si, že je to možné… Přijeli – odjeli, ano?! Jsou to cizí lidé. Pokud tu žijí déle než dva týdny, když je vyprovázíme, je to velmi bolestné. Byl u nás takový muž, který byl po mrtvici a trochu… Bylo potřeba mu zvlášť stlát postel, protože chodil pod sebe, čůral. Ty každé ráno přijdeš: ‚Vovčyku!‘ A on se bojí, že mu vynadají. Říkám: ‚Tak! Tady je oblečení, a do sprchy!‘ Chodí o dvou holích. Sedí tam Nina Viktorivna, jedna ze služebnic, pracovnic, říká: ‚Leni [Olena je ukrajinská podoba ruského jména Alena, Lena], řekni mi: My tu kvůli každému pláčeme. Co myslíš, budeme plakat i pro Vovčyka? Už tři měsíce nám dělá problémy.‘ Říkám: ‚Ne, já nebudu.‘ A najednou nám z nějakého kyjevského centra [volají], že si našeho Vovčyka berou. On už… sešel ze schodů, a tak se k nám otočil… Říct, že jsme plakali, je slabé slovo! Pak jsme mu ještě volali, dokud bral telefon. Ale teď ho možná převezli někam jinam. Na to si velmi těžko zvykáš… Když si lidé ještě berou to nejdražší, co mají. Je to jejich domácí zvíře. Žijí u nás. A přijíždějí dobrovolníci a říkají: ‚Polsko, ještě jedna věc: zvířata nejsou povolena.‘ A když říkají: ‚Můžeme je nechat u vás?‘ Voláme do města, do organizace ‚Druh‘ nebo do jiných útulků, kam je možné je předat. ‚Slibuji vám,‘ – říkám, ‚že na ulici nebude, někomu ho dám.‘ Je to těžké, když si sednou a loučí se s nimi. Odvezli všechno, co mohli. Ale dál to nejde. To je těžké. Je těžké, když přivážejí staré rodiče a mladým nabídnou (stalo se to jen ve dvou případech) velmi dobré podmínky. Ale aby je mohli využít, musejí své rodiče opustit. Zatím jim budeme dál pomáhat, a oni, a když odcházejí, podřepnou a říkají: ‚Seženu si práci a vezmu tě k sobě.‘ Nebo: ‚Jak jenom budu moct, pomůžu ti.‘ Těmhle rodičům se nedá podívat do očí. A pak: ‚Nevolali?‘ ‚Ne,‘ odpovídáš… To je v této práci těžké, promiňte. A také když lidé volají: ‚Je možné se k vám vrátit?‘ Tehdy se usměješ: ‚Ano, pokud se chcete vrátit.‘ To znamená, že to neděláš zbytečně. A když zavolají z vašeho projektu… [jde o projekt „Strážci paměti: Zkušenosti žen v Doněcké oblasti ve 20. a 21. století“, v rámci něhož byl natočen rozhovor s paní Olenou]. Říkám: ‚To už…, myslím, že pokud dobrovolníci vědí, pamatují si, znamená to že to neděláš zbytečně; vše je, jak má být.‘“