Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Sporková (* 1925  †︎ 2016)

• narozena 14. dubna 1925 v Bublavě

• během druhé světové války nuceně nasazená v Kraslicích

• v leceth 1945 až 1946 odsun či odchod většiny rodiny do Německa

• roku 1947 se jí narodila dcera Vlasty

• přejmenování na Jindřišku

• 1948 sňatek s Václavem Sporkou

• v roce 2005 se odstěhovala do Rotavy

• zemřela 14. srpna 2016

Dětství na hranici

Sattlerovi žili na svahu hory Aschberg tyčící se takřka do tisíce metrů nad mořem a tvořící jeden z vrcholových hřbetů Krušných hor. Podle Aschbergu (dnes Kamenáč) byla pojmenována také část obce Schwaderbach (dnes Bublava), která leží přímo na hraniční čáře a mezi jejíž obyvatele bylo možno ve 30. letech počítat také rozvětvené rodiny Sattlerových a Seidlových. 

Josef Sattler byl tesař a stejně jako pro drtivou většinu všech obyvatel Aschbergu byla jeho rodným jazykem němčina. Obcházel se svými šesti bratry – třemi tesaři a třemi zedníky – okolní kopce a živili se výstavbou domů. Tesař Josef se oženil s Marií Seidlovou, která se jala hlídat rodinný krb, věnovala se ručním pracím a péči o jejich první dceru.

Další dítě se narodilo Sattlerovým roku 1925, kdy přišla na svět Henrietta. Její nejranější vzpomínky se vážou především ke společnosti bratranců a sestřenic, kterých měla celou řadu, a samozřejmě také k úzkému rodinnému kruhu. „Maminku si pamatuji hlavně při práci, měla v rámu našponovanou látku s předtištěným vzorem, který vyšívala, nebo látku pošívala flitry a korálky. Perličkami pošívala kabelky i rukavice. Vše od ní vykupovaly firmičky ze sousedního Klingenthalu, kam se také většinou z Bublavy chodilo do práce. V létě maminka sbírala borůvky. A my s ní.“

Henrietta navštěvovala dívčí školu v Bublavě, vyučování probíhalo v němčině. Český jazyk byl jeden z předmětů, ale učitel k výuce nepřistupoval zodpovědně, takže se v dětství česky nic nenaučila. Do kostela nechodili a víra pro ně byla prázdným pojmem.

Bez hranic

Optika života přímo na hraniční čáře přinášela hluboký vhled do kultury české i německé strany a přirozeně i pronikání obojím směrem.

„Hranice? To pro nás nic neznamenalo. Věděli jsme o ní jen díky bílým hraničním kamenům. Chodili jsme do Německa nakupovat ryby, Němci k nám máslo. Navštěvovali jsme se často, bylo to přátelské.“

Henleinovské ovzduší

V příhraničních oblastech za první republiky, výrazně rozbolavělých velkou hospodářskou krizí, se často ozývaly štvavé henleinovské hlasy. A nezůstalo jen u vykřikování „Heim ins Reich!“. Na Bublavě došlo 13. září 1938 k závažnému incidentu, ordneři (Sudetendeutsches Freikorps) přepadli celnici.

Henrietta cítila hlubokou změnu ve vzduchu a rozpoložení sil. Celníci již nebyli jedni z mnoha sousedů, za které je do té doby mohla považovat. Někteří z nich při incidentu zemřeli, ostatní byli zajati. Důležité ovšem bylo to, že všichni, bez ohledu na česko-německé svazky, měli být považováni za členy skupiny „oni“ a vyřazeni z dosavadního „my“.

Henriettin otec a jeho druzi zaujímali bezpartijní stanovisko s lehkou inklinací ke komunistům. Do Německa nechtěli.

„Pak už se schylovalo k válce“

S nastolením protektorátu Čechy a Morava došlo na lámání chleba. Otázka „Jsi Němec či Čech?“ již nemohla zůstávat bez odpovědi. Došlo k prvnímu roztržení početné Henriettiny rodiny. Někteří strýcové odešli do vnitrozemí, jiní – stejně jako Henriettina rodina – zůstali doma. Museli změnit příslušnost.

„Do této doby jsme byli Češi a pak už Němci. Se změnou národností to bylo tak nějak přirozené, protože jsme byli jakoby Němci vlastně pořád, už kdysi. Ale pak s tou válkou to bylo horší.“

Boje na osobních frontách

Počátkem války zemřela Henriettina matka Marie. Na Henriettu spadla starost o otce a domácnost a válečné události a politika zmizely z jejího zorného pole. Tento model pak uplatnila ve svém životě ještě několikrát. V rámci nuceného nasazení strávila většinu války prací v továrně na součástky do letadel v Tisové, kde se seznámila s Václavem, svým budoucím manželem.

„V továrně bylo mnoho národností. Češi, Němci, Rusové, Francouzi. I ženské. Všichni se mezi sebou znali. Václav Čech, já Němka. Oba jsme byli jednou nohou v průšvihu. Nebylo to jednoduché.“ V nebezpečném Václavově objetí a péči o svého otce strávila skoro celou válku.

Po bombardování nedalekých Drážďan a pokusu o vybombardování rotavské zbrojovky Václav Henriettu odvezl do vnitrozemí. Ke své rodině ji vzít nemohl, a tak se uchýlila ke své sestře, která žila u Nepomuku. Zde strávila zbytek války.

Mír

Po válce Václav Henriettu odvezl zpátky do Bublavy a provizorně se nastěhovali do domu k Henriettinu otci, ale brzy se díky odsunu uvolnil sousední dům, do nějž se mohli přestěhovat.

Václav přijal správcovství elektrikářské dílny na Bublavě. Trochu se naučil německy a Henrietta se pustila do intenzivního samostudia češtiny. Docílit sňatku ovšem nebylo tak jednoduché. Henrietta čelila mnohým, nakonec naštěstí dementovaným, výzvám k odsunu. „Po válce jsem byla na úřadě, nad mým jménem se úřednice pozastavovala. Pak dlouho hledali ve slovníku, jak to přechýlit, a od té doby jsem Jindřiška. Bylo mi to asi trochu jedno, stejně mi každý říkal Heny. Pak se vše zklidnilo a život šel pomalu dál.“

Roku 1947 se jim narodila dcera Vlasta a roku 1948 se vzali. Henrietta Sattlerová se stala nositelkou nového jména Jindřiška Sporková. Bublava postupně získávala s novými příchozími zbrusu nový kabát. Domy mizely i rostly. Henina široká rodina, mnoho jejíchž členů padlo už v obou válkách, byla rozmetána odsunem.

„Tatínek byl sám. Nastěhoval se k tetě, jejíž muž padl v Polsku, a také byla sama, s děckem. Do odsunu nemusel, potom ale stejně do Německa šel, protože sestra musela do odsunu a on šel za ní. Bydleli u Lipska a pracovali v továrně.“

V Kraslicích

Václav byl na počátku 50. let přeložen do Niv (okres Sokolov). Oba již byli připraveni na stěhování, pořídili si štěně a pak přišla zpráva, že je z personálních důvodů potřeba obsadit pobočku v Kraslicích. Byli umístěni do jednoho z městských bytů v areálu jatek.

„Nebyla to velká změna. Kraslice jsme znali z návštěv lékařů a zas tak velké město to není. Na patře s námi bydlel vedoucí jatek. Vždycky řekl: ‚Dejte mi lístek na 50 gramů,‘ a přinesl mísu plnou masa. Ze štěňátka nám vyrostl obří vlčák, šťastlivec, ani ten už to maso nakonec nechtěl.“

Dcera Vlasta studovala v Kraslicích dvanáctiletku.

Henina rodina v Německu

Stýkat se se svou původní rodinou bylo pro Heny obtížné. Byli pro ni „zamčeni“ na druhé straně nové neprodyšné hranice, která se pro ni otevřela až po několika letech žádání. Stejně jako ostatní Krasličáci, byť jeli do Klingentalu, musela nesmyslně použít vzdáleného přechodu ve Vojtanově, přestože měla NDR „za domem“.

„Cesta tam byla nepříjemná, všude vojáci s puškami, procházeli vagony. Ráda jsem je viděla, ale pak už jsme si spíš psali, moc jsme se nenavštěvovali. Měli jsme už všichni svoje rodiny a svůj život.“

Srpnové události roku 1968

Na srpen roku 1968 vzpomíná takto: „Vraceli jsme se od Baltského moře a ještě na německé straně jsme viděli louky poseté vojáky. Říkali jsme si: ‚Chudáci, asi mají manévry.‘ Ráno přišel soused, že jestli víme, co se stalo... V Kraslicích se nezdrželi, jen na Počátcích je prý bylo vidět.“

Heny k srpnovým událostem přistupovala stejně jako k předchozím dějinným zvratům –považovala je za danou nutnost a nepřemýšlela nad nimi.

Léta sedmdesátá a později

Heny ani Václav nebyli členy KSČ a nikdy kvůli tomu nebyli nijak perzekvováni. Václav byl po celý svůj život šťastným zaměstnancem elektrikářských dílen. Heny od roku 1952 pracovala v kancelářích téhož podniku až do svého odchodu do důchodu v roce 1982.

Dcera Vlasta dostudovala dvanáctiletku, nastoupila k práci do rotavské pobočky Škody, provdala se a porodila dceru Janu. 

Listopadové události roku 1989 se Heny nijak nedotkly.

Dnes v Rotavě

V rámci privatizace se byt v areálu jatek, kde Heny žila, dostal do soukromých rukou. Když roku 1995 zemřel Václav, byl na ni ze strany vlastníka vyvíjen nátlak, aby se uskromnila a přestěhovala se do menšího bytu. Tíživou situaci vyřešila Henina vnučka Jana Satlerová (shodou okolností psáno s jedním t).

Vnučka Jana Satlerová k tomu říká: „U nás v domě se prodával jeden z bytů. Babička si myslela, že v domě, kde bydleli padesát let, dožije. Stěhovat se nechtěla, ale bylo to potřeba. Starat se na dálku jde jen těžko. Když jsme ji přivezli sem, dostal ji ten výhled.“

„Nic mi tu nechybí, mám tu bydlení, mám tu vnučku,“ komentuje pamětnice. „Z okna vidím na celé hory, Krásnou Lípu a za dobrého počasí až na Jindřichovice.“

Heny se tedy roku 2005 přestěhovala do panelového bytu v Rotavě s výhledem ke svým rodným horám, vzpomínkám, rodné němčině, v níž stále počítá i přemýšlí a sní, a do péče vnučky Jany, která je městskou zastupitelkou a rotavskou patriotkou. Heny má dvě pravnučky, jedna se přestěhovala do Irska a druhá, nyní třináctiletá, má a snad i bude mít – jak všichni doufají – k Rotavě užší vztah a zůstane zde žít.