„Pamatuji si ten nejhorší den, kdy v občanské válce padl můj otec. Když se to maminka dozvěděla, celá rodina i sourozenci se oblékli do černého. Na Balkáně se takové události dost prožívají. Předtím padli i tři moji strejdové, maminky bratři. Ten den dobře pamatuji. Jako dítě jsem se úplně lekl a utekl jsem k mladšímu strejdovi. Byla to pro nás černá hodina občanské války.“
„Jak jsme utíkali přes Albánii, tak nám pomáhali. Tím, že už byli po válce, tak to bylo o něčem jiném. V těch vesnicích se nám snažili pomoct. Ale zase si pamatuji, že maminka tam chodila pracovat. Trvalo to dlouho, než jsme došli k moři, než nám orgány, které nás, kteří jsme šli pěšky, vedly, vytvořily cestu. Maminka škrabala kukuřici, abychom něco dostali. Starší vždycky postavili takovou salaš, dřevěný přístřešek pokrytý bukovým listím, v tom jsme pobývali.“
„Ptala jste se na mého otce. Já si ho osobně moc nepamatuji. On se narodil dokonce v Americe. Můj děda byl pravoslavným popem a byl v jedné z prvních velkých osidlovacích vln a přestěhoval se do Ameriky. Pak se ale rozhodl, že jak vydělá pár peněz, vrátí se zpátky do Řecka. My na té vesnici jsme tak měli dokonce kovovou postel a gramofon, to si dovezli.“
„Pamatuji si, že už jsme měli vzájemnou komunikaci přes dopisy. Tak jsme dostali i adresy, kde jsou moji sourozenci. Já jsem měl takovou energickou babičku. Byla negramotná, ale velmi energická. Vzali jsme ty adresy a jeli jsme spolu přes celou republiku, abychom je navštívili. Bylo úžasné, jak nám lidé vycházeli vstříc. Nádražáci vzali adresu a dovezli nás vlakem až na to místo. Takže jsme projeli celou republiku bez problému.“
„Pokud se řecké ženy oblékly do černého, většinou se znovu nevdaly. Maminka ovdověla, když jí bylo dvacet sedm let. Mojí tetě, která tady také byla, se zabil muž na Hlubině, v tom dole, kde zahynulo tenkrát šedesát horníků. Tak ona taky zůstala sama. V Řecku to tak bylo. Nevím, teď už je to asi o něčem jiném, ale v padesátých a šedesátých letech se málokterá žena vdala znovu.“
Aristidis Spiropoulos se narodil v roce 1943 v řecké oblasti Grevena. Ve svých čtyřech letech musel se svou matkou a mladší sestrou opustit Řecko. Cestovali přes Albánii. Poté se lodí dostali do Polska a Československa. Otec zemřel během občanské války. Starší sourozenci se do Československa dostali dříve a byli umístěni do dětských domovů. Jeho mladší sestra zemřela v Mikulově na zápal plic. On, jeho matka a další příbuzní se přestěhovali na Krnovsko. Matka se nikdy znovu nevdala a dodržovala vdovský smutek. Aristidis se stal elektromontérem a v roce 1967 si vzal Češku, s níž má dvě dcery. Vnoučata mají k Řecku silný vztah, angažují se v řeckých tanečních a pěveckých souborech. Pan Spiropoulos uvažoval o návratu do Řecka, ale kvůli rodině se rozhodl zůstat. Do Řecka ale jezdí velmi rád, řecká mentalita je mu blízká, oba jeho sourozenci se tam vrátili. Doma se však cítí v českých Albrechticích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
