Aristidis Spiropoulos

„Ptala jste se na mého otce. Já si ho osobně moc nepamatuji. On se narodil dokonce v Americe. Můj děda byl pravoslavným popem a byl v jedné z prvních velkých osidlovacích vln a přestěhoval se do Ameriky. Pak se ale rozhodl, že jak vydělá pár peněz, vrátí se zpátky do Řecka. My na té vesnici jsme tak měli dokonce kovovou postel a gramofon, to si dovezli.“

„Pokud se řecké ženy oblékly do černého, většinou se znovu nevdaly. Maminka ovdověla, když jí bylo dvacet sedm let. Mojí tetě, která tady také byla, se zabil muž na Hlubině, v tom dole, kde zahynulo tenkrát šedesát horníků. Tak ona taky zůstala sama. V Řecku to tak bylo. Nevím, teď už je to asi o něčem jiném, ale v padesátých a šedesátých letech se málokterá žena vdala znovu.“

„Pamatuji si ten nejhorší den, kdy v občanské válce padl můj otec. Když se to maminka dozvěděla, celá rodina i sourozenci se oblékli do černého. Na Balkáně se takové události dost prožívají. Předtím padli i tři moji strejdové, maminky bratři. Ten den dobře pamatuji. Jako dítě jsem se úplně lekl a utekl jsem k mladšímu strejdovi. Byla to pro nás černá hodina občanské války.“

„Jak jsme utíkali přes Albánii, tak nám pomáhali. Tím, že už byli po válce, tak to bylo o něčem jiném. V těch vesnicích se nám snažili pomoct. Ale zase si pamatuji, že maminka tam chodila pracovat. Trvalo to dlouho, než jsme došli k moři, než nám orgány, které nás, kteří jsme šli pěšky, vedly, vytvořily cestu. Maminka škrabala kukuřici, abychom něco dostali. Starší vždycky postavili takovou salaš, dřevěný přístřešek pokrytý bukovým listím, v tom jsme pobývali.“