Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Špirk (* 1947)

• narozen 7. března 1947 v Brně

• dětství prožil s rodiči a sestrou v Holicích

• vyučil se chemikem

• v 70. letech pracoval v anthrachinonových závodech v Pardubicích

• na pracovišti se seznámil s učením Svědků Jehovových

• v roce 1976 se odmítl zúčastnit vojenského cvičení, a byl tak odsouzen na šestnáct měsíců nepodmíněně

• trest vykonával ve věznici v Praze-Ruzyni, kde se setkal s politickými vězni

• po propuštění nadále aktivní v řadách Svědků Jehovových

• od roku 1978 žije v Přelouči

Dětství ve vybombardované vile

Vladimír Špirk se narodil 7. března 1947 v Brně do rodiny úředníka. Od narození bydleli společně se sestrou v obci Adamov, ale krátce nato se přestěhovali do Nového Boru a posléze do Holic. Důvodem častého stěhování celé rodiny byl nedostatek pracovních příležitostí pro tatínka, který nakonec našel uplatnění jako úředník v ČKD Choceň – závod Holice. K tatínkovu zaměstnání dostala rodina také byt ve vile známého, holického doktora Machníka, který v ní měl před druhou světovou válkou advokátní kancelář. Vila s číslem popisným 48 patřila k jednomu z pěti domů, které byly za druhé světové války vybombardovány.  

O válce se doma za jeho dětství nemluvilo, což je podle pamětníka škoda. Od páté třídy tíhl ke sportu, a proto trávil většinu času na stadionu v lehkoatletickém kroužku s panem doktorem Kuchaříkem a Bohumilem Michalcem. Ve spojení se základní školou se mu vybavuje vzpomínka na hodinu zeměpisu, kdy se při zkoušení zjistilo, že má špatný barvocit na zelenou a hnědou – spletl si totiž na mapě nížinu s pohořím. To ho však neovlivnilo ani v dospělosti u žádosti o řidičský průkaz a nehodu naštěstí nikdy neměl. Další zážitek se pojí se školním výletem do Adršpašských skal. Při rozdávání svačiny se na něj totiž dvakrát nedostalo, což podle pamětníka charakterizuje jeho „melancholickou povahu a nesmělost“. Maminka velmi dbala na jeho budoucnost a učení, a tak Vladimírovi domlouvala, když někdy upřednostňoval sport před učením.

Dětské vnímání a zatýkání v 50. letech

O politice se také doma nemluvilo, protože rodiče měli strach, ale jako malý u nich ve skříni objevil známou fotografii T. G. Masaryka na bílém koni a požádal tatínka, aby mu o něm vyprávěl: „Toho měli patrně v úctě.“ Názor na tehdejší politickou situaci by si prý udělal už jako malý. V sedmi letech v Lánech u Dašic dokonce mával do okénka automobilu Antonínu Zápotockému a „trochu si ho i vážil“. Klementa Gottwalda už nikoliv – cítil, že bylo něco špatně, že „takhle by se s lidmi zacházet nemělo“, a přispěly k tomu především procesy z padesátých let.  

Za zvuků písně s textem „Bez chleba nelze být, bez vody nelze žít, kupředu levá, zpátky ni krok“ si tedy začínal spoustu věcí uvědomovat a vzpomíná si, že nepříznivá padesátá léta se nevyhnula ani obyvatelům Holic: „Tak tam byl nějaký uzenář, který se jmenoval pan Mlejnek, a vzpomínám si, jako dítě když jsem byl, jak oni ho zatkli, protože za námi byla vazební věznice a chodili jsme tam s mamkou těm vězňům dávat drát peří. „Toho pana Mlejnka zatkli a udělali mu takový divadelní proces, že možná z té vazební věznice ho vezli na holické náměstí; Holice byly na nohou a já jsem to nedokázal pochopit, že to je špatný člověk. To ve mně zůstalo. Pak přišel po těch letech z věznice a byl úplně jiný, vyhublý, ztrápený a měl málo vlasů. Jen mě dodnes mrzí, že jsem neměl tu sílu, abych se ho zeptal, co prožil.“

Vedle politických procesů život mladého Vladimíra formovaly holické povodně, prvomájové průvody, kam „se prostě muselo“, anebo cirkus i provazochodci, zejména Berouskovi a Třískovi. Ti měli sídlo v městském parku a Třískova dcera chodila do základní školy o stupeň níže, do sedmé třídy. Jednou při představení cvičila nad ochrannou sítí, udělalo se jí ale špatně, a když slézala dolů, tak se z provazového žebříku utrhla a spadla na betonovou plochu náměstí. V tom okamžiku přiběhl lékař, ale už jí nedokázal pomoci. Po převozu do nemocnice zemřela. Posléze se stala pamětníkovým vzorem, obdivoval ji a chodil za ní na holický hřbitov.

Další vzdělávání, práce v Rybitví a rok 1968

V patnácti letech, v roce 1962, Vladimír opustil Holice a šel se vyučit chemikem do Východočeských chemických závodů v Rybitví. Tam zůstal až do vojny a poté se opět, ve svých dvaceti a půl letech, vrátil a pracoval ve výrobě kypových a anthrachinonových barviv v přípravě výroby. Sešla se tam skupina podobně smýšlejících pracovníků, kteří se postavili na stranu obrodného procesu Dubčeka, Svobody, Černíka a Smrkovského. Přípraváři výroby byli vedeni předákem Jaromírem Řehounkem, mistrem republiky v cyklistice – tandemu dvojic: „Vytvořili jsme takovou skupinku, která tohle obrodné hnutí podporovala, ale já spíše morálně, cítil jsem to tehdy jako správné. Někdo jiný, kupříkladu při studiu na chemické večerní průmyslové škole, se zapojil třeba do Klubu angažovaných nestraníků, ale já jsem už si tehdy říkal: No, ty musíš mít trošku takovou odvahu, ale pak přišel ten 21. srpen, to mě velmi ranilo, a vzpomínám si, že když byly ty tanky a to všechno třeba v Pardubicích před nádražím, tak mnoho lidí tam lezlo na ty tanky a přesvědčovali vojáky o správnosti obrodného procesu.“

Někdy po 21. srpnu 1968, vzpomíná Vladimír Špirk, šel do práce s trikolorou Tomáše Garrigua Masaryka, ale byl tak nervózní, že mu při průchodu vrátnicí „spadla“. Dne 21. srpna ráno nevysílalo ani rádio a ten den skoro nikdo nepracoval, ale probírali příjezd vojsk. Vladimír v té době zároveň studoval druhou třídu Střední průmyslové školy chemické v Pardubicích Na Třísle a vzpomíná na učitelku ruštiny, která pod brýlemi plakala, hodina ruštiny šla stranou a místo toho četli knihu Alexandra Solženicyna. Na této škole si oblíbil Exupéryho a Guy de Maupassanta. Na průmyslovce patřil do skupiny tří zdánlivě velmi odlišných kamarádů – jeden spolužák patřil do Klubu angažovaných nestraníků, druhý zakládal Socialistický svaz mládeže a on sám „nikam nepatřil“. 

Vztah k náboženství a první setkání se Svědky Jehovovými

Vladimír se narodil do rodiny katolíků, a chodili proto do kostela na nedělní a později na májové mše. Náboženství tedy poznával od narození a jako chlapec také ministroval v kostele. V Holicích se však náboženství „nepřálo“, lidé se do kostela báli, ale on tam – i přes nevoli rodičů – chtěl i nadále chodit: „Otec naznačoval, aby něco vystudoval, ale náboženství by mu asi vadilo.“

O učení Svědků Jehovových se poprvé doslechl v době učiliště kolem roku 1966 na ubytovně od slečny o patro výš. Dodnes tuto ženu zná, ale v té době tomu ještě nevěnoval hlubší pozornost. Podruhé tomu bylo už jinak. Bylo to asi v roce 1971, když v oddělení kypových anthrachinonových barviv potkal spolupracovníka Jirku. Při svém odchodu do jiného zaměstnání mu chtěl pamětník přenechat pozici důvěrníka ROH. Jirka však řekl: „To nevezmu, já jsem svědek Jehovův.“ – „Co to je?“ ptal se a zároveň chtěl vědět něco víc o Svědcích. Sešli se proto po pracovní době v prostorách závodů a Jirka začal kreslit obrázky o potopě a vzniku světa. Po chvíli se Vladimíra zeptal: „Rozumíš tomu?“ Ale ten nerozuměl ani za mák, a tak si domluvili další schůzku.

Vladimír podle svých slov „vždy inklinoval k Bibli, předtím byl ministrantem a navštěvoval májové mše“, ale věděl, že katolická církev se liší od té, kterou mají Svědkové Jehovovi. V počátcích svého učení si vyžádal setkání od pana pátera Smejkala, katolického kněze v Holicích, ale když po něm chtěl něco vyhledat v Bibli, páter to nemohl najít, což ho zklamalo. „A já jsem si po přečtení té druhé knihy od Svědků říkal: Nalezl jsem to, co jsem hledal. No a pak jsem mu napsal dopis, kde jsem ho požádal o vypsání z církve.“

Postupem času za ním Jirka začal jezdit do Holic a studovali společně Písmo svaté a další knihy, až začal chodit na tajné schůzky, přičemž pozoroval, jak byli sledováni: „Když jsme šli na setkání, tak jsem viděl člověka, který byl schován v keři.“ Ani odposlouchávání nebylo nic výjimečného, protože „přesně věděli, kde jsme“.

A jaký názor měli rodiče? V katolictví Vladimírovi žehnali: „Chovej se, jak se choval Ježíš“, slova, která mu řekla maminka při prvním příjezdu na učiliště. Májové mše se rodičům nelíbily a „Jiřík a Svědkové Jehovovi už vůbec. A začali mu bránit v nově nalezené víře. Možná se báli, že mi to může uškodit kvůli režimu, šikaně, pronásledování. Vymlouvali mi to, ale ta doba to nesla.“ Vladimír se v roce 1975 oženil a manželka, původně ateistka, se ke Svědkům Jehovovým přidala později také: „Začala mě mít tak ráda, že spíše než to, co jsem jí říkal, mě začala následovat jako člověka, ale později si dělala své názory bez mého ovlivnění.“

Odmítnutí vojenského cvičení a nástup do vězení

S učením se také pojila různá přesvědčení, která se ale mohla dostat do křížku s režimem. První vojenské cvičení roku 1972 ještě Vladimír absolvoval na Pouchově v Hradci králové, kde hlídal vojenská letadla MiG-17, ale roku 1976 přišlo druhé cvičení v Bučovicích na Moravě. V té době již pravidelně navštěvoval biblické hodiny v Pardubicích a na vojenské cvičení kvůli svému svědomí odmítl nastoupit. Od jednoho bratra se také dozvěděl o možnosti splnit desetiletou hornickou službu místo vězení za neuposlechnutí nastoupit na vojenské cvičení. Jeli se tedy společně podívat do Dolu Radvanice v Podkrkonoší: „Ale představte si tu moji duši, já chemik... A když jsem se tam podíval na ten tunel, já dostal takovou skepsi. A já tomu svému zkušenějšímu bratrovi řekl: ‚Prosím tě, já ti děkuji, ale já radši půjdu do vězení, než abych šel tady na toho horníka, já na to prostě nemám.‘“

Vedle modré knížky Vladimíra napadala i dnes těžko pochopitelná řešení, jak se vězení vyhnout, přemýšlel například, jak si přivodit žloutenku. Hledal jakoukoliv pomoc, ale nenašel, až si nakonec řekl, že „půjde rovnou cestou“. Od bratrů odcházel s radou mlčenlivosti, aby se neudávalo. „Kdyby se ptali, kdo vás vedl, kdo vám dává literaturu, tak my to vztahujeme spíše na sebe.“

Nastal den D a v Bučovicích se sešlo tehdy asi na tři sta „záložáků“. Brali je postupně a pamětník se modlil, aby mohl jít jako jeden z posledních. Nechtěl ztropit žádný rozruch, a tak se zařadil na konec a čekal dvě až tři hodiny, než na něj přijde řada. Praporčíkovi sdělil, že odmítá přijmout zbraň a vojenské sukno, a po chvíli marného přemlouvání šli k plukovníkovi. Vladimíra nechal přede dveřmi, praporčík řekl plukovníkovi, „co má za případ“, plukovník s ním neprohodil ani slovo a poslal ho domů. V rychlíku do Pardubic se nejdříve modlil, ale padla na něj tíseň, pocit hrdinství byl ten tam, a najednou se „cítil sám“. Až zpětně si uvědomil, čemu vlastně věří. Posléze, asi po měsíci, ho předvolali k několika výslechům a byl obviněn poručíkem s příjmením Dítě „pouze“ z toho, že se chce vyhnout nástupu do vojenské služby. Od něj dostal zanedlouho dopis, aby si to rozmyslel, že „to může skončit pouze podmínkou, nebo může dodatečně nastoupit“. To ale odmítl.

Začátkem října se konal vojenský soud, kde Vladimíra odsoudili „pouze“ na šestnáct měsíců nepodmíněně. Neměl obhájce a přísedící byla manželka. Když se prokurátor ptal: „Vy nemáte žádného obhájce?“, Vladimír odpověděl: „Já se bránil pouze tím, co říká Boží slovo.“ Do výkonu trestu nastoupil 15. října 1976, přesněji do vazební věznice v Hradci Králové, a odsud ho eskortovali na Pouchov, kde si myslel, že už zůstane. Na vojně (kde byl také ve vězení) i ve vězení na Pouchově si ho „vytipovali“ jako vzorného vojáka i vězně – v obou zařízeních mohl chodit uklízet kolem budov. Na Pouchově se často a hodně kradlo, ale měl tam „jednoho“, který mu vždy zcizenou věc sehnal.

Vladimíra brzy z Hradce Králové eskortovali. Prý kvůli „nešikovnosti“, protože neplnil normy při třídění barevných kovů, a také z důvodu vyznání, o kterém mezi vězni často otevřeně mluvil, což se bachařům nelíbilo. Před přemístěním byl varován, aby o tom na chvíli přestal mluvit, ale nemohl – každého vězně zajímalo, jak se do vězení dostal a proč, a tak znovu začal vyprávět svůj příběh. Vězni v té době nechtěli být převezeni především do Mladé Boleslavi, protože tamní věznice měla špatnou pověst. Převoz probíhal za hlasitého štěkotu velkých psů do Pardubic, kde strávil pouze několik hodin a kde už to znal – předtím tam jezdil jako technolog Tesly Přelouč pracovně školit odsouzené ženy. Ještě ten den ho odvezli do pražské věznice na Pankráci. Tam pouze přenocoval a jeden vězeň mu vyhrožoval, že ho zmlátí. „Asi se mu nelíbilo, co jsem říkal.“ Celu tam sdílelo devět vězňů a jako záchod všem sloužily „nášlapky“. Nikdo nevěděl, kam ho umístí, a mnozí se báli, „aby nešli do Plzně na Bory nebo do Mladé Boleslavi“.

Ruzyně a setkání s politickými vězni

Nakonec dostal umístění do vazební věznice Ruzyně a pracoval v četě, která měla na starost práci ve věznici: „Sundávat civilní šaty novým vězňům, dávat jim balíčky s potřebami, vypravovat na cely, zajišťovat stravování a rozvoz.“ To mohlo dělat pouze několik málo „vyvolených“ vězňů, „asi ne více než čtyřicet“. Vladimír se tedy v rámci vězeňské práce setkával s novými vězni. Denně připravoval balíčky pro muže i ženy a odebíral svršky od nových zatčených. Oděvy se balily do pytle a pak zamířily do skladu.

S vězni se tedy setkával tváří v tvář, ale komunikace byla zakázaná: „Často pomůže, jen když se usmějete.“ Nejvíce přicházeli ti, kteří měli prohřešky; třeba způsobili nehodu a někoho mohli usmrtit, pak zase ti, kteří třeba neplatili výživné, nebo ženy, které v civilu nepracovaly; každý byl povinen pracovat. U mužů přibývali také političtí vězni. V tomto případě ve věznici panovala „zostřená bezpečnost“, celá vesnice už věděla, že se něco děje, „nevěděli jsme co, ale proslýchalo se to, ale bylo to patrné, bylo to jiné než normálně“.

Stejná situace nastala při přijímání politických vězňů Václava Havla, Oty Ornesta, Jiřího Lederera a Františka Pavlíčka. Vždy, když připravoval balíčky, dostal Vladimír jméno v obálce. Věděl tedy, kdo přijede, ale nesměl to nikomu říci. Ta jména znal především z novin, ale viděl je jen několik málo minut. Václava Havla znal více než ostatní, ale spíše si vybavuje Jiřího Lederera. „Ten byl velmi pohnutý. Plakal, a tak mi poručík řekl, ať mu dám nějaký kapesník.“ Vzpomíná si, že celý proces byl veden proti Otovi Ornestovi asi za rozvracení republiky, kterého si vybavuje nejvíce: „Byl holohlavý a měl kárované sako.“

„V té věznici to vřelo.“ Nemohl o tom však nikomu říci – všech čtyřicet „privilegovanějších“ vězňů ale pravidelně chodilo na Televizní noviny „Právě ten večer, co se to stalo, se o tom mluvilo ve zprávách a vězni říkali, že ti musí být tady.“

Otu Ornesta odsoudili k trestu tři a půl roku, ale posléze mu ho snížili na dva a půl roku. Vladimír si vzpomíná, že mu jeden den vyndávali civilní oblečení, protože natáčel televizní šot, kde veřejně litoval svých činů. To pamětníka zklamalo, ale „asi na něj dělali nátlak“. Záznam prošel televizí a zanedlouho se objevil další – kde Ota Ornest „dementuje, že by předchozí projevení lítosti udělal na nějaký nátlak. Ale my víme, že jsme mu vyndali oblečení pouze jednou.“ Z toho pamětník usuzuje, že obě sekvence musely být natočeny během jednoho dne. 

Později spoluvězňům Vladimír rozvážel jídlo, ale do styku s nimi nepřišel – jídlo do cely dávala obsluha příslušného oddělení a bachař. Každý vězeň měl „svůj poklad“, a jeden takový mu dokonce spoluvězeň věnoval – „vzácnou“ Old Spice. Ve své době byl zřejmě jediným svědkem Jehovovým v Ruzyni, ale věděl také o jiných vězněných svědcích, například ze „zátahu“ v Pardubicích na Višňovce počátkem osmdesátých let. Ještě v osmdesátých letech svědky vyslýchali a sledovali jediný cíl: „Aby měli obvinění proti někomu, chtěli zjistit, kdo vede shromáždění, aby ho obvinili z maření dohledu nad církvemi; spíše chtěli vědět jména.“

Zpátky doma a únos hasičským vozem

Dne 15. března 1978 pamětník opustil Ruzyni, nastoupil do zaměstnání v elektrárně Chvaletice a s ním získal i byt. Vedl skupinu Svědků Jehovových a opět musel zažívat občasné pronásledování. Vyšetřovali je v Týnci nad Labem i na StB v Pardubicích, kde byl obviněn z maření církevního dohledu, ale nakonec jim „pouze“ odebrali psací stroje a duchovní literaturu. Na její tvorbě i šíření spolupracovala i pamětníkova manželka: „Ona se podílela na psaní tzv. Služby království taky v tajných podmínkách, kdy to psala na psacím stroji. Byly to tyhle podzemní činnosti a poté se to šířilo tak, aby křesťanská shromáždění mohla být zajištěna.“

Vladimír se stal v roce 1978 služebním pomocníkem, tzv. diakonem, skupinku duchovně vedl podle literatury a připravovali se na službu v terénu. Jezdili do vesnic; nechodilo se „dům od domu“, ale procházeli vesnicí a mluvili s někým u zahrádky nebo příležitostně. Poté pokračovali do další vesnice.

Do začátku osmdesátých let spadá i následující historka z chvaletické elektrárny. Svědkové se měli sejít při vzpomínce na Kristovu oběť, ale někdo zřejmě nechtěl, aby se shromáždění uskutečnilo. V práci najednou viděl a slyšel, jak se k němu blíží hasičské auto se signálem „hoří, hoří“, byl vyzván, aby urychleně nastoupil, auto se bleskově rozjelo, otevřely se závory vrátnice, projeli vrátnicí a pak už věděl, že „mě někdo chce unést, abych nemohl vést skupinu při shromáždění“. Při vjíždění na hlavní silnici před elektrárnou musel řidič přibrzdit. Pamětník otevřel dveře a byl ochoten za jízdy vyskočit. Řidič dostal strach a zastavil. Vladimír vystoupil a vrátil se zase do elektrárny. Ten den se shromáždění k oslavě a připomínce Kristovy smrti konalo. Tehdejší úřady se i nadále snažily setkávání svědků Jehovových znemožnit, tlak zesílil vždy  v období připomínky Kristovy smrti o Velikonocích.

Život po roce 1989

Změny roku 1989 pro pamětníka znamenaly především možnost cestovat po světě. V roce 2012 navštívil s manželkou Izrael a o několik let později i Jordánsko. Šli po stopách, kde chodil Kristus, a viděli místa, kde Ježíš prováděl zázraky, místa, kde vyučoval, kde vznikalo křesťanství a odehrávaly se dějiny Izraele; viděli Ammán. Takové chvíle ještě více posílí víru a vztah k Bohu Jehovovi.

Dnes má Vladimír Špirk obavu o mladou generaci – o všechny lidi, někdy i z řad Svědků, kteří si „neprošli tím starým režimem“ – a má pocit, že by bylo dobré brát morální zásady vážně. Jako motto říká: „Je potřeba se učit dobrým hodnotám, pokud poznám, že to dobré hodnoty jsou. Mír a dobré vztahy mezi lidmi budou tehdy, když se lidé budou učit těm dobrým, biblickým zásadám, tak jako já jsem se je začal učit s manželkou od onoho roku 1973.“