Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Špak (* 1929  †︎ 2016)

• narozen 10. července 1929 v Litomyšli

• farář a patriarcha Církve československé husitské

• od dětství se věnuje hudbě a zpěvu, skaut

• vystudoval teologii, 4. září 1952 byl vysvěcen na kněze

• od roku 1954 působil v náboženské obci CČS(H) Suché Vrbné, odkud musel na nátlak církevního tajemníka v roce 1973 odejít

• členem neformálního modlitebního společenství uvnitř CČS(H) kolem Václava Mikuleckého

• za normalizace vedl tábory mládeže v rámci CČS(H)

• StB na něho zavedla signální svazek

• do farářské služby se vrátil v roce 1989

• církevním sněmem byl zvolen v roce 1994 do úřadu biskupa-patriarchy CČSH

• působil jako farář CČSH v Praze-Strašnicích

• zemřel 12. září 2016

Josef Špak se narodil 10. července 1929 v Litomyšli. Otec Josef byl městský policejní strážník a matka Františka, rozená Votroubková, pocházející z Dolního Újezda u Litomyšle pracovala jako správcová v nově otevřené litomyšlské sokolovně, kde rodina také bydlela. Kromě Josefa se v sokolovně narodili i jeho tři sourozenci: Dagmar, Jaroslav a Jitka. Pokřtěn bezprostředně po narození byl Josef Špak v římskokatolické církvi, ale náboženství na chlapecké škole v Litomyšli již navštěvoval československé. V té době na něho měla značný vliv jeho katechetka paní Kulíková, která děti dokázala krásným způsobem vést k Bohu. Ve vyšších třídách její roli převzala významná osobnost města Litomyšle, farář CČS Jaromír Metyš, který byl zároveň městským knihovníkem a proslulým hudebníkem.

Ještě během války se rodina musela z litomyšlské sokolovny na nátlak německých vojáků odstěhovat do bytu otcova známého v Litomyšli, kde rodina bydlela až do roku 1947. Již 3. ledna 1945 však rodinu postihla tragédie, když náhle zemřel otec Josef. Matka se sama musela postarat o čtyři děti a tehdy poprvé malý Josef zažil, co to je pravá lidská bolest a zoufání. V roce 1947 se rodina odstěhovala z Litomyšle ke strýci do Prahy-Ďáblic. Josef však zůstal sám v Litomyšli, aby mohl dokončit poslední ročník místního reálného gymnázia. Nejprve se ho ujala rodina spolužáka Duška, ta však po únoru 1948 měla problémy s nově nastoleným režimem, a tak se Josef Špak stěhoval. Ujal se ho litomyšlský rektor piaristické koleje František Ambrož Stříteský. V koleji bydlel s dalším příslušníkem CČS Lubošem Remzou, se kterým postupně poznával život místní komunity. Vzpomíná, jak se každý večer četlo z životopisů svatých, většinou mučedníků. Josef Špak byl v poválečných letech aktivní skaut – vedl družinu vlčat, takže si i v tomto směru rozuměl s rektorem Stříteským, který byl duchovním rádcem litomyšlských skautů.

Ačkoliv Josef Špak původně přemýšlel o studiu chemie nebo hudby – byl výborný hudebník i zpěvák, vlivem rektora Stříteského se nakonec rozhodl pro studia bohosloví. „No a při těch denních rozhovorech se mi svěřoval, jak vypadá kněžský život a začal: ‚Poslouchej, vy byste také potřebovali v církvi československé náležitý dorost a novou generaci, která by zvláště v této době šířila evangelium. Nechtěl bys studovat teologii?‘ Já jsem v té době chtěl studovat chemii nebo fyziku a také jsem byl samozřejmě svou učitelkou houslové hry tlačen k tomu, abych šel studovat na konzervatoř. No a slovo dalo slovo a já jsem nakonec kývnul, že podám přihlášku na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Takže rektor Stříteský v tom měl důležitou roli. Vážím si toho, že mě nezískával pro kněžství v římskokatolické církvi nebo pro řeholní život ve svém řádu, ale že mluvil otevřeně, že naše církev potřebuje kněze a potřebuje mít náležitý dorost.“

Na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu nastoupil v roce 1948. Studia pak dokončil již na samostatné Husově československé bohoslovecké fakultě, která byla ustanovena v roce 1950. Jako většinu tehdejších studentů bohosloví ho nejvíce oslovil triumvirát profesorů: Trtík, Mánek a Rutrle, u kterého později působil i jako pomocná vědecká síla a spřátelil se i s jeho rodinou. Na druhou stranu vzpomíná na zaryté profesory předmětu otázky lidových demokracií (na jiných neteologických fakultách nazvaného marxismus-leninismus), kteří otevřeně vystupovali proti náboženství. Zásadním setkáním pro Josefa Špaka se v této době stalo setkání s farářem Václavem Mikuleckým, který „mu vložil do rukou Bibli“. Za touto inspirativní osobností byl poslán litomyšlským farářem Metyšem a přátelství oběma vydrželo až do Mikuleckého smrti. Na koleji bydlel Josef Špak se Stanislavem Líkařem, Miroslavem Spáčilem a Jiřím Bauerem. Všechny později potkal podobný osud jako Josefa Špaka a pod hrozbou odebrání státního souhlasu pro výkon duchovenské služby museli opustit farářskou službu. Na fakultě se Josef Špak seznámil i se svou budoucí ženou Toničkou a v roce 1953 se s ní oženil – v ďáblické modlitebně CČS je oddával prof. Rutrle.

Na kněze byl Josef Špak vysvěcen biskupem Šimšíkem opět v Praze-Ďáblicích 4. září 1952. V listopadu nastoupil na své první farářské místo v Písku, kde však působil pouhé čtyři týdny, než byl povolán na presenční vojenskou službu. Tato skutečnost také zapříčinila, že se musel církevnímu tajemníkovi omluvit, že nemůže z důvodů odchodu na vojnu složit vyžadovaný slib věrnosti republice. A tak se stalo, že Josef Špak už celý svůj další život sloužil bez tohoto slibu.

Vojenskou službu absolvoval ve Vyškově na Moravě a během jejího výkonu se stal i frekventantem poddůstojnické školy. Na rozdíl od svého spolužáka a kamaráda z teologické fakulty Jiřího Bauera neabsolvoval tedy vojnu u nebojových jednotek PTP.

Po skončení vojenské služby nastoupil Josef Špak jako farář v Suchém Vrbném u Českých Budějovic. Náboženskou obec převzal po Bohem obdařeném a nuceně přeloženém faráři Štěpánkovi, kterému se tam v padesátých letech podařilo postavit sbor CČS na zelené louce. Přestože rodina zpočátku žila v neutěšených podmínkách jedné farní místnosti, kde se v roce 1955 narodila i dcera, jednalo se o požehnaná léta naplněná prací. „V náboženské obci jsem měl na co navázat. Měl jsem tam bohatou činnost, protože bohoslužby se konaly v Suchém Vrbném, Mladém, na Dobré Vodě, v Hodějicích a Nedabyly – tedy na pěti místech. Učil jsem na třech školách: v Suchém Vrbném, na Dobré Vodě a Mladém a ještě jsem učil ve dvou rodinách, kde jsem učil žáky z Nové Vsi, ke které přiléhalo dalších dvaadvacet politických obcí až po Trhovosvinensko. Takže jsem měl co dělat. Všude bylo plno lidí.“ 

Kromě duchovenské služby a pastorace se farář Špak věnoval také hudbě – založil smyčcový kvartet a vedl ženský pěvecký sbor. V roce 1958 k dceři přibyl ještě syn. V té době Špakovi již bydleli v třípokojovém bytě, který jim přenechala dobrá sestra z náboženské obce. Ve stejném roce se farář Špak pustil i do stavby modlitebny a fary. Projekt získal na stavbu rodinného domu, uzavřel smlouvu s náboženskou obcí o bezplatném pronájmu pozemku a půjčce ve výši 100 000 Kč. Pakliže by nebyl schopen tuto částku v budoucnu splatit, stavba by přešla do vlastnictví náboženské obce. S tím samozřejmě farář Špak již předem počítal a nakonec se to po dostavbě v roce 1962 také přesně tak stalo. Za přítomnosti plzeňského biskupa Antonína Urbana byla stavba slavnostně otevřena a předána suchovrbenské náboženské obci. Tento fakt samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy příslušného státního dozoru nad církvemi.

Odplata sice přišla o deset let později, ale přišla. „Jako důsledek postavení modlitebny a fary počátkem sedmdesátých let pan krajský církevní tajemník řekl: ‚Jestli ho biskupe nepřeložíš, tak já mu vezmu státní souhlas. A musíte ho přeložit tak, aby byl pořád v kraji České Budějovice, abych na něj viděl.‘ Měly to být Mirovice, to je až někde u Tábora. Takže my jsme se s Toničkou vydali k panu církevnímu tajemníkovi Leo Drozdkovi s prosíkem, aby to přeložení o rok odložil, protože Josef začal studovat na gymnáziu – nemohl být přijat do Českých Budějovic, kam ho nevzali, tak musel dojíždět do Trhových Svinů – a Daniela měla rozstudovanou zdravotní školu v Českých Budějovicích. Také manželka byla zaměstnaná ve sběrných surovinách České Budějovice. Tak jsme mu říkali: ‚Pane tajemníku, alespoň rok odkladu, abychom se mohli na to stěhování trochu připravit, sehnat místo pro manželku a aby kluk udělal alespoň tu primu na gymnáziu, protože když bude muset přejít z jednoho ústavu na druhý, tak to bude snazší.‘ Ani jsme nevěděli, jestli syna jinam vezmou. A tajemník nám stejně řekl: ‚Ne! Vy byste za rok zase přišli žebrat!‘ Tak jsme se odporoučeli a já jsem to sdělil radě starších náboženské obce. A teta Ema v radě starších řekla: ‚Hele, je ti pětačtyřicet let, jsi zdravej, práce se nebojíš, tady tě všichni ve městě znají, vědí, co jsi zač, a těm pacholkům by měl konečně někdo ukázat, že tady nejsou páni. My ti seženeme místo a byt a zůstaneš tady v Budějovicích, i když nebudeš farářem.‘“

Důležitou životní zkušenost zaznamenal Josef Špak i na konci šedesátých let, kdy se mu na pozvání podařilo vycestovat do německé evangelické komunity Gossnerova domu, kterou vedl Horst Symanowski. Toto společenství se zabývalo pastorací v dělnickém prostředí německých továren a Josef Špak tam načerpal poznatky i pro další službu po návratu do vlasti, který mimo jiné státní úřady uspíšily o několik měsíců.

 Ještě před svým vynuceným odchodem ze služeb CČSH se Josef Špak připojil ke skupině duchovních i laiků, která v rámci Církve československé (husitské) vytvořila modlitební společenství a pravidelně se setkávala. Neformálním vůdcem jakési „církve v církvi“ se zcela přirozeně stal státního souhlasu zbavený farář Václav Mikulecký. „Je samozřejmé, že toto setkávání pro nás bylo obrovskou posilou. Jak jsem o tom hovořil na začátku, my jsme nestudovali teologii, my jsme se modlili. Nevymýšleli jsme teologické novoty, ale věděli jsme, že to podstatné je soustředit se na modlitby za církev, za ty poměry, aby se Pánu Bohu uráčilo to zlepšit a podepřít, najít tu správnou cestu vzhůru. Bylo to zřejmě ovlivněno i setkáním s německými evangelíky, kteří tam tvořili napolo řeholní společenství.“ Po několik let rovněž navázal na své skautské zkušenosti a vedl církevní tábory dětí.

Ve svém hledáčku měla Josefa Špaka i Státní bezpečnost, která na něho jako na nepřátelskou osobu zavedla v roce 1974 signální svazek. Ve zdůvodnění se mimo jiné píše: „V roce 1973 byl zbaven státního souhlasu pro výkon náboženské funkce z důvodu, že odmítl přeložení do náboženské obce CČS v Mirovicích u Písku. V současné době provádí nedovolenou náboženskou činnost ve své bývalé náboženské obci.“ Příslušný operativní pracovník StB měl skutečně pravdu, protože farář Špak nadále konal biblické hodiny, setkával se s věřícími v pěveckém kroužku, který vedl atd. Přestože oficiálně nepůsobil a nesloužil ani bohoslužby, jeho kněžství mu nemohl nikdo odejmout.

Rada starších v Suchém Vrbném dodržela slovo a po nedobrovolném odchodu ze služeb církve sehnala faráři Špakovi byt i zaměstnání ve slévárně, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989. Rok 1989 byl v životě faráře Josefa Špaka zlomový. V lednu mu zemřela žena, v květnu ji následovala matka a v červenci odešel do již zmiňovaného starobního důchodu, a stěhoval se tudíž ze služebního bytu. Zároveň byl hned po listopadu požádán biskupem, aby se vrátil do duchovenské služby. Nastoupil tedy jako farář do náboženské obce v Českých Budějovicích. V roce 1990 se také znovu oženil s farářkou CČSH Janou Švábenskou. Při svatebním obřadu ho pražský biskup požádal, zda by nepřevzal pražskou náboženskou obec na Starém Městě. Odešel tedy sloužit do Prahy, zakrátko byl zvolen předsedou okrsku a v roce 1994 si jej církevní sněm vybral za svého biskupa – patriarchu. Po sedmiletém funkčním období ještě nějaký čas zastával funkci přednosty prvního odboru Úřadu ústřední rady CČSH, nežli se opět vrátil k farářské službě v náboženské obci v Praze-Strašnicích, kde slouží dodnes. Podstatné pro něho v životě byla důvěra v Boží vedení. Všechno se v jeho životě vždy událo tak, jak mělo. Sám pro sebe tuto skutečnost nazývá Božím humorem, který ho v životě několikrát nasměroval, a ačkoliv to zpočátku nebylo vždy lehké, Bůh mu nakonec vždycky ukázal smysl svého konání.