Stanislav Spáčil

„Jedna z největších, to už bylo ve čtyři a čtyřicátým roku, nedozvěděli jsme se všetko, ale to jsme věděli, čtyři transformátory 640kV, čili to bylo…, takovej jeden transformátor táhl několik budov v Baťovce a tři kusy těch transformátorů se nakládaly na vagón. A při tom, když to zajišťoval, to byl Franta Bílek, byl tesař, kterej stavěl třeba před válkou celý objekt 1. brněnské, čili velkej odborník, kterej třeba při stěhování velkých transformátorů, tam se dělaly u těch větších výrobků každých pět let kontroly a ty kontroly přišly do naší budovy, dovezl se ten transformátor, to bych, kolik bych porovnával, no… spousta metráků, kdyby řekl padesát metrických centů, některý ty výrobky a rozdělat, překontrolovat apod. Ale tady ty, co o nich mluvím, ty tři transformátory se posílaly do teho víděňského města a na vagóny, když to zajišťoval hřebem, kolik, řekněme, 10x10 centimetrů ty dřevěný, zajištěný, tak při zajišťování mezi kolik, mezi 15centimetrovej hřebík a těch velkých tam dal třeba 20 a sekl až do toho transformátoru, a když to přišlo do vídeňskýho Novýho města, tak byl olej vytečený. A potom náš…, byl tam poslaný od nás inženýr vedoucí ještě s jedním pracovníkem, kteří to měli zjišťovat, tu závadu apod. A když přijel zpátky, tak říkal: ,Sakramentští kluci, my jsme to museli provést tak, aby se nedověděli, co všechno se stalo. Důležitý bylo, že to vyteklo a nebo že to bylo nárazama, dopravou ve vagónech apod., tak podruhý tam pudete vy, já tam víckrát nepudu.‘“

„V takovém, řekněme, ve dva a čtyřicátým roku od rána od sedmi hodin tak asi do desíti byl konstruktér Podvala, který byl v té skupině a přišli pro něho, zkrátka když se vrátil, gestapáci a dostali jsme echo, že se musíme, poněvadž pátrají, kde se pohyboval ten den, kde všady byl atd. A přiběhla sestřička ze zdravotního střediska a říkala: ,Musíte se ztratit, já vás musím převést přes elektrárnu. A je důležitý to, že nebude takový pátrání, když by se zdálo, že jste nemocní nebo něco.‘ Já jsem říkal: ,My přes elektrárnu můžeme chodit, my máme možnost.‘ ,To nevadí, převedu vás přes elektrárnu a tři, čtyři dni tady nesmíte být.‘“

„Třeba na ty lístky. Málokde se sehnala ta čokoláda, ale v Baťovce ten obchodní dům, řeklo se jednou za týden a nebo v týdnu: ‚Přijde čokoláda.‘ Byly velký fronty na to, ale že jsme měli lístky, tak jsme měli možnost vždycky nějaký takový věci sehnat pro děcka.“

„Teď jsme zjistili, že Podvalu sebrali gestapáci. A pak jsme během několika měsíců, myslím dva, na nějaký dva měsíce sbírali každej měsíc, přispíval podle možností každý, když tam byl a každý týden výplata, tak řekněme 50 korun, 100 korun apod., kolik mohl. Sbírali to kamarád Josef Šanca a potom Franta Bílek, kteří navštěvovali tu jeho manželku, která měla malýho synka a hleděli ji podporovat. Ať už, oba dva tenkrát se pěstovaly…, řekněme byly zabíjačky, tak z těch zabíjaček sehnali buďto sádlo, nebo některý jiný věci, kterýma ji podporovali. A teď každý měsíc hleděli jezdit, zjistilo se, že je v Bratislavě, aby ho co nejdéle udržovali. A pak jsme, řekněme, půl roku nebo tři čtvrtě roku to trvalo, že jsme zjistili, že měl být popraven. Nevím, jestli zastřelen atd. Ale mezitím sebrali v té konstrukci jeho a ještě tam protestoval nějakej konstruktér Hlobil, kterého taky sebrali a kteří oba dva byli ztraceni.“

„Jedna z těch sabotáží byla, že jsme opravovali transformátor pro muniční továrnu v Poličce. A teď se dala, až to bylo hotový, tak transformátor byl z postranice stažený, místo železa tam byly stažený dřevem vyvařeným v oleji a dalo se to do pece. A teď mezi tím, teda při dokončení toho transformátoru se to vysušovalo a mělo se to dávat do teplého oleje. A teď, aby to bylo připravený ráno, tak se to dalo hned ten den dopoledne do pece a mezi tím tam bylo, říkali, nebo navrch se hlásilo jenom dva tisíce, bylo tam deset tisíc cívek pro ponorky a ráno se otevřela pec a transformátor byl víc jak na polovičku shořenej, poněvadž tam dole byly v peci spirály, který nebyly krytý, ten z těch dřevěných postranic vytekl olej a zapálil to. Čili nikomu tady tuto věc nenapadlo, poněvadž potom se musela pec honem opravovat, musely se tam dát tělesa zajištěný v železe. Muselo být izolovaný všechno, ale musela se pec dělat znovu. A při tom byl strach, aby Němci to celý neumluvili, poněvadž tam byl předtím u nás mistrem, když jsem tam přišel, Přikryl z Vyškova, kterej pocházel. A po něm dělal mistra, asi kolik, za rok nebo za dva, velkej čas Večerka, ale stal se tam vedoucím, ten tam byl asi půl roku…, a dostal se tam nějakej vedoucí, Píš se jmenoval, byl někde od Ostravy, ale byl, podporoval Němce, říkali, že je německé národnosti, někde z okolí hranic.“