Jiří Sozanský

O Václavu Havlovi jsem se dozvěděl někdy začátkem 80. let. Já toho předtím moc nevěděl. Moc jsem toho o něm neznal, neznal jsem jeho hry z 60.let, šlo to po pravdě řečeno mimo mě. Ale potomjsem čas od času narazil na nějaké prohlášení, textové materiály, ten dopis Husákovi a tak dál. To namě udělalo obrovský dojem. Tak přes Pepíka Kordíka jsem se s ním setkal asi v roce 1984 nebo 85. Pozval jsem ho do ateliéru, on mi přinesl knížku podepsanou, já mu dal nějakou kresbu jako dárek. Tak jsme se seznámili a čas od času se potkávali.

V tom srpnu tady byla atmosféra, kdy by se už dala krájet. Bylo jasné, že se něco odehraje. Ale já nepatřil mezi jasnozřivý, já jen sledoval cvrkot a byl jsem jedním z blbečků, kteří měli absolutní důvěru v reprezentaci Dubčekovu a držel jsem jim palce. V té době já jsem byl na brigádě na Kladně. Když jsem říkal, že s takovými blbečky jako na stavbě jsem se pak už nikdy nesetkal, na Kladně to bylo obráceně. Tam byli lidi, kteří tam byli nuceni pracovat od padesátých let, byli po nějakém trestu. Většinou Pražáci, kteří oživovali svým intelektem a rozměrem ty místní Kladeňáky, kteří zase většinou byli zarytí komouši. A to bylo překvapující, že jsem zjistil, že v té době dělníci sikupují knížky, čtou noviny, vedou diskuse a mají názor. To jsem zažil poprvé v životě.