Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr. Marie Sovová , CSc. (* 1932)

• narozena 3. května 1932 v Černovicích u Tábora

• rodina vlastnila obchodní dům, který v roce 1951 zabavili komunisté

• roku 1951 odmaturovala na gymnáziu v Táboře

• roku 1957 vystudovala farmacii v Brně

• působila na fakultě farmacie v Brně, Bratislavě a Hradci Králové

• v roce 2021 žila v Hradci Králové

Marie Sovová, rozená Janečková, přišla na svět 3. května 1932 v Černovicích na Táborsku. Matka Božena, rozená Šmídová, pocházela z rodiny soběslavského knihtiskaře. Otec Pavel byl původem z Černovic a provozoval zde obchodní dům vybudovaný jeho otcem Antonínem. V nově vystavěné budově prodávali Janečkovi potraviny, spotřební zboží, sortiment pro zemědělce i řemeslníky. Marie vyrůstala s o rok mladším bratrem Pavlem. Matka Božena vychovávala děti k evangelické víře, v šestnácti letech se Marie účastnila i táborů organizovaných Křesťanským sdružením mladých (YMCA) v Hradci Králové. Otec Pavel vykonával funkci náčelníka Sokola v Černovicích a vedl děti ke sportu a vlastenectví.

Všechna okna byla zavřená

Marie si dobře pamatovala na období před Mnichovskou dohodou. Otec Pavel nastoupil ochotně k mobilizaci. Po zabrání pohraničí nacisty se vrátil domů. Z anektovaného území se do Černovic přistěhovali Šnáblovi. Rodina přišla jen se dvěma kufry a v městečku žila do konce války. Během rozhovoru si pamětnice vybavovala i transport černovických Židů. V Černovicích žilo několik asimilovaných rodin. Hned vedle Janečkových provozovali malý krámek Metzlovi. Jejich dospělá dcera Věra měla známost s křesťanským chlapcem a svatbou by se transportu uchránila. Věřící otec sňatek s nežidovským mladíkem nedovolil.

Cestu Metzlových na seřadiště sledovala Marie z okna: „Šli na náměstí, kolem našeho domu. Já jsem byla v prvém poschodí a dívala jsem se z okna, zavřeného. A všechna okna v ulici byla zavřená, všechny dveře byly zavřené, ta ulice byla úplně mrtvá, živáčka tam nebylo. A tyto tři postavy pomalu, černě oblečené, on s kloboukem, každý měl kufárek a pomalým krokem šli vstříc vlastně smrti, šli na to náměstí,“ popisuje pamětnice odchod sousedů do transportu.

Druhá světová válka znamenala ukončení činnosti černovického Sokola. Krátce po rozpuštění organizace se u Janečkových objevil bývalý sokolský činitel a zval Mariina otce na tajné setkání. Matka Božena uprosila manžela, aby nikam nechodil. Členy Sokola, kteří na schůzku dorazili, pak zatklo gestapo a někteří se již domů nevrátili. Janečkovi poslouchali zakázané vysílání z Londýna i Moskvy a měli tak dobré informace o postupující frontě. Němci však drželi moc ve svých rukách do poslední chvíle.

Pár dnů před osvobozením se na náměstí v Černovicích objevili partyzáni, kteří se skrývali v lesích poblíž hájovny Eustach a s vlajkami burcovali lid proti Němcům. Kdosi je udal a do městečka dorazily jednotky SS. Vtrhli do četnické stanice, jež sídlila v domě Janečkových a vyslýchali místního velitele četníků. Janečkovi slyšeli přes zeď naštvané Němce vyhrožující četníkovi zabitím a báli se násilí. Němci naštěstí po čase odjeli. V květnu pak Černovice osvobodila Rudá armáda.

Benešovy ostatky převáželi v noci

Po absolvování měšťanské školy roku 1947 nastoupila pamětnice na gymnázium v Táboře. V té době bylo možné potkat ve městě prezidenta Edvarda Beneše či jeho ženu Hanu, neboť často pobývali v jejich vile v Sezimově Ústí. Došlo k obnovení černovického Sokola. Otce Pavla zvolili předsedou městského národního výboru. Neshodl se však s místními komunisty a po čase abdikoval.

Po únorovém bolševickém puči se život rodiny Janečkových rychle měnil. Marie se v červnu 1948 zúčastnila posledního sokolského sletu v Praze, při kterém s bratry a sestrami v průvodu provolávali podporu prezidentu Benešovi. Po jeho smrti, v září téhož roku, se pamětnice se spolužačkami rozhodly poklonit zesnulému prezidentu u jeho hrobu v Sezimově Ústí. Prezidentovy ostatky převáželi komunisté z Prahy v noci, aby lidé nemohli využít této příležitosti k protestům proti nové totalitě. Místo, kde byl pohřben, hlídali vojáci a veřejnost se k hrobu nesměla přiblížit. Hana s kamarádkami však přelezly plot a nakonec se jim podařilo prezidentovu památku uctít.

V lednu 1950 znárodnili komunisté otcův obchod včetně všech nemovitostí. Janečkovi směli zůstat v bytě ve svém domě jako nájemníci. Vedení firmy převzal národní správce Jan Brauneis a otce sesadil na obyčejného prodavače. Správce se však v řízení obchodu nevyznal a zakrátko prodejnu opět nechali vést pana Janečka. Po čase našli komunisté schopnějšího pracovníka a otce Pavla poslali vykonávat práci obyčejného prodavače do dvacet kilometrů vzdáleného Nového Etynku (od roku 1950 Nová Včelnice).

Mladší bratr Pavel, coby syn kapitalisty, nesměl na střední školu a musel do učení. V září 1951 emigrovala na Západ rodina matčiny sestry Miloslavy, provdané Švecové. Z Aše do Německa uprchli uneseným vlakem, přičemž strýc Jaroslav Švec byl jedním z organizátorů akce později nazývané „Vlak svobody“. Jeho příbuzní v Aši se nevyhnuli komunistické perzekuci, strach měli i Janečkovi. O svůj tiskařský podnik přišli i matčini příbuzní ze Soběslavi. Matčin bratr Oldřich Šmíd pracoval jako dělník v továrně. Jednoho dne se nevrátil z práce, zatkla ho Státní bezpečnost a rodina o něm nějakou dobu nevěděla. Po návratu měl strýc podlomené zdraví.

Studium farmacie

Roku 1951 zakončila Marie studia na gymnáziu maturitou. Hlásila se na obor farmacie, ale podmínky pro přijetí na vysokou školu – kvůli svému původu – nesplnila. Sháněla tedy práci a přijali ji do krajské laboratoře ve Studené. Po šesti týdnech však vedoucímu laboratoře přikázali, aby ji propustil. Důvodem se stal její „buržoazní původ“, jak tehdy komunisté nazývali skutečnost, že rodina před únorem 1948 soukromě podnikala. Vedoucí laboratoře, přesvědčený komunista, však byl s Mariinou prací spokojen. Řekl jí, ať nehledá nové místo, že si ji vybojuje. Marie odjela domů a po dvou měsících se mohla na místo do laboratoře vrátit.

V roce 1952 se opět hlásila na farmacii, měla štěstí a byla přijata na Masarykovu univerzitu v Brně. Jméno prvního československého prezidenta zmizelo z názvu vysoké školy ještě tentýž rok. Při nástupu na fakultu musela pamětnice v dotazníku vyplnit jména příbuzných, kteří žijí v zahraničí. Marie s odevzdáním dotazníku dlouho otálela, nevěděla, zda jsou ve škole informováni o její příbuznosti se Švecovými. Nakonec uvedla, že v cizině nikoho nemá. Strach ze sledování či perzekuce kvůli příbuznosti s uprchlíky z Vlaku svobody ji provázel po celá studia. Když ji jako studentku vybrali, aby se angažovala ve Svazu socialistické mládeže (SSM), nedovolila si odmítnout.

Roku 1957 získala Marie vysokoškolský diplom a nastoupila do lékárny ve Zruči nad Sázavou. Po čtyřech měsících využila nabídky a vrátila se na fakultu jako vyučující. Zároveň musela znovu působit v SSM. Roku 1959 se pamětnice provdala za kolegu z fakulty Jaroslava Sovu, do rodiny postupně přibyli dva synové. Marie se mohla vymluvit na mateřské povinnosti a funkce ve svazu mládeže opustila. Po Jaroslavovi požadovalo vedení školy, aby vstoupil do komunistické strany – a on i přes své přesvědčení přihlášku podepsal. V roce 1960 rozhodly úřady o přesunu farmaceutické fakulty na Slovensko a Marie s manželem se odstěhovali do Bratislavy.

Cestou z obchodu viděla kolonu tanků

Částečné uvolnění ve druhé polovině šedesátých let vnímala Marie pozitivně. Na rozdíl od svého rezervovaného manžela věřila ve změnu poměrů. Veškeré naděje ukončila okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pamětnice ji prožila v rodných Černovicích, kde trávila s dětmi prázdniny. Při cestě z obchodu se setkala s kolonou tanků, na nichž seděli vojáci se zbraněmi. Marie ze strachu raději odvrátila zrak. S nastupující normalizací probíhaly čistky na pracovištích. Jaroslava vyloučili ze strany, na fakultě mohl zůstat, neměl však šanci povýšit z pozice odborného asistenta.

V roce 1971 vznikla farmaceutická fakulta v Hradci Králové a Sovovi se opět stěhovali. Při příjezdu do města míjeli řadu rudých hvězd a dalších propagandistických monumentů, které na Slovensku vídali zřídka. Rodiče Marie si na důchod postavili v Černovicích rodinný domek, neboť po odchodu do důchodu neměl otec nárok na pronájem bytu v komunisty znárodněném domě.

Svoboda

Marie stále doufala, že se totalitní režim změní. Nastupující studentskou revoluci v listopadu 1989 sledovala s radostí a nadějí. Studenti v Hradci nebyli zprvu tak aktivní, jako jejich pražští kolegové, ale postupně se i oni připojili ke stávce. Rezervovaně přistupovali ke změnám i vyučující. Marie s manželem se zapojili do informování veřejnosti a společně se studentkami jezdili do menších měst či podniků. Vedení fakulty rezignovalo a volilo se nové. Manžel Jaroslav se stal proděkanem.

Změny režimu se dožila pouze matka Božena, otec Pavel zemřel v roce 1986. Rodina restituovala zpět majetek v Černovicích. Socialistický podnik budovu řádně neopravoval a obnova vyžadovala investice. Rekonstrukce se ujal bratr Pavel a po letech ji dokončil. Znovuotevření obchodu již vzhledem ke konkurenci nadnárodních řetězců nebylo možné, v době natáčení sídlila v domě cukrárna.

 V roce 2021 žila Marie Sovová v Hradci Králové. „Buďte pracovití, přičinliví. Přeji vám, abyste se uměli radovat ze života,“ vzkazuje mladé generaci ve svém poselství. „Hmotné statky nejsou všechno,“ dodává závěrem.

Svůj příběh pro Paměť národa vyprávěl v roce 2021 i Mariin bratr Pavel Janeček.