Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Soukupová (* 1958)

• narozena 6. prosince 1958 v Brně

• během roku 1968 s rodinou pobývala v Sýrii

• v roce 1969 vstoupila do skautského, později pionýrského oddílu

• vystudovala gymnázium a pedagogickou školu

• učila v mateřské škole, později pracovala v dělnických profesích

• od roku 1985 přispívala do samizdatové revue Host

• absolvovala domovní prohlídku a výslechy na StB

• po 17. listopadu 1989 aktivní představitelkou sametové revoluce v Brně v roce 1989

• od 90. let dosud působila jako novinářka

Vyrůstala jsem v tom, že komunismus je amorální

Dědeček Jany Soukupové byl stavitel a za první republiky nakoupil pozemky, kde stavěl domky. V roce 1948 mu však komunisté všechen majetek sebrali a nechali ho bydlet s celou rodinou v jedné z jeho kanceláří. „To byli lidé, kteří se sami zmohli k nějakému majetku, a pak s nimi zatočil ten rok 1948. A když jim náhodou zůstaly nějaký peníze, tak o ně přišli, když byla měnová reforma.“

Jana Soukupová se narodila 6. prosince 1958. „Když jsem se narodila, tak už tady byl deset let komunistický režim. Já jsem měla pocit, že je tady už odvždy a že tu taky bude napořád.“ I kvůli tomu, jak se komunisté zachovali k jejímu dědečkovi, panoval v široké rodině naprosto jednoznačný nesouhlas s komunistickým režimem. „Já jsem měla obrovskou kliku, protože moji rodiče a všichni moji prarodiče byli úplně jasně protikomunistického smýšlení... Odmala jsem vyrůstala v tom, že komunismus je amorální.“

Otec pamětnice samozřejmě nikdy nebyl členem komunistické strany, přesto se mu podařilo dosáhnout velkých úspěchů. Díky jeho technickým schopnostem a znalostem jazyků byl v šedesátých letech poslán vybudovat továrnu do Sýrie a v roce 1968 tam za ním odjela i manželka s dětmi. Jana Soukupová tedy ve svých deseti letech prožila rok života v Sýrii. Tam se také rodina dozvěděla o okupaci Československa v srpnu 1968. „Ono to ještě z dálky vypadalo tak, že tady začíná válka. My jsme měli k dispozici hlavně západní sdělovací prostředky a tam to znělo opravdu tak, že tu začala válka.“

Rodiny z Československa, které tou dobou pobývaly v Sýrii, se okamžitě rozhodly k emigraci. I Soukupovi nejprve uvažovali o útěku do Kanady. „Nevím to jistě, ale mám pocit, že už jsme měli koupené letenky do Toronta, ale maminka se v noci zhroutila, že neodejde z Československa.“ Maminka pamětnice měla svou zemi velmi ráda a nedokázala ji opustit. Rodina se proto v létě 1969 vrátila do Československa, které se chystalo na dobu normalizace.

Koukali na nás jako na modly

Po návratu do Československa vstoupila Jana Soukupová okamžitě do 56. skautského dívčího oddílu. Skauting byl po dvaceti letech zákazu v roce 1968 opět obnoven. „Ještě jsem stihla vstoupit do skautského oddílu. Chodily jsme po ulicích v krojích a lidi na nás koukali jako na modly, protože po dvaceti letech se zase smělo skautovat. To bylo něco úžasnýho.“ Legálního skautování si však neužila ani dva roky. V roce 1971 byla totiž skautská organizace již potřetí za dobu své existence zrušena. Oddíl, kam pamětnice patřila, se rozhodl schovat pod hlavičkou povolené pionýrské organizace. „Ten rok, co nás zakázali, jsme ještě neoblíkly pionýrský uniformy, ale na znamení smutku jsme nosily černý trička.“ Oddíl tedy nepřestal fungovat a udržel si kontinuitu po celou dobu normalizace. V oddíle si Jana Soukupová našla kamarádky, se kterými je dodnes v pravidelném kontaktu. „To jsou strašně krásný přátelství.“

Po skončení základní školy nastoupila na gymnázium do matematické třídy. Vzpomíná, že ve třídě byli hlavně kluci a všichni byli velmi chytří. Škola ji však nebavila a při hodinách si především četla pod lavicí. I přesto se jí povedlo odmaturovat. V té době se chtěla stát herečkou, a věnovala se proto amatérskému divadlu. Nevzali ji však ke studiu na JAMU.

Začala tedy pracovat v mateřské škole. „Mě ta práce s dětma bavila, kdyby k tomu nebylo to soudružkování. Jednou za dva týdny jsme všichni chodili na takovou komunistickou nalejvárnu.“ V té době Jana Soukupová otěhotněla a kvůli tomu měla vážný spor s ředitelkou školky. O svém těhotenství jí totiž neřekla a ředitelka jí přišla vynadat. Křičela na ni před dětmi, které pamětnice právě uložila k odpolednímu spánku. Ředitelka jí dokonce dala facku, ona jí facku vrátila a ředitelka na ni zavolala policii. Děti však Janu Soukupovou před policií bránily a vypověděly, jak celý spor proběhl. Přesto byla okamžitě propuštěna z práce a nastoupila do jiné mateřské školy. Chtěla dálkově dokončit druhou maturitu, ale ředitelka v nové práci jí napsala velmi negativní hodnocení, aby jí ve studiu zabránila. I přesto pamětnice další maturitu složila.

V roce 1979 se Janě Soukupové narodila dcera Lucie. „Bohužel jsem se vdala a zase jsem se rychle rozvedla.“ Zůstala s malou dcerou sama a musela zase začít rychle pracovat. Mimo jiné jako šatnářka v divadle Husa na provázku. Poté se seznámila s chartistou Dušanem Skálou a začali spolupracovat na samizdatech. 

V roce 1985 se Janě narodil syn. „Pak už jsem vlastně pořádnou práci nehledala, protože mi přišlo, že tím podporuju ten režim. Tak jsem pracovala v takových dělnických profesích, vylepovala jsem plakáty, vydávala jsem jídlo a podobně.“

Kdyby mi vzali děti, tak jim podepíšu všechno

V roce 1985 začala Jana Soukupová psát články do samizdatového časopisu Host. Natočila rozhovor s disidentem Petrem Cibulkou. Nedlouho poté však Petra Cibulku zatkli a zavřeli do vězení. „Já jsem vezla syna do školky. Přivázala jsem kolo, vycházím ven a tam už byli estébáci. Sebrali mě, vezli mě do Bohunic k výslechu a říkali: ,Tak, chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct, a to jen když budete mít štěstí.‘“ Pamětnice byla převezena k dlouhému výslechu do malé místnosti v Bohunicích. „Já jsem byla už poučená a nikdy jsem neřekla ani slovo.“

Příslušníci StB chtěli podepsat různá prohlášení. Jana Soukupová odmítala.  Tak ji opět naložili a odvezli k ní do bytu v Jaselské ulici. Tam probíhala čtrnáctihodinová domovní prohlídka. V jedné místnosti měl u ní Petr Cibulka archiv materiálů. Ten StB našla a odvezla ho v dodávkách pryč. Od té doby chodila k výslechům pravidelně jednou za dva týdny. StB jí začala vyhrožovat tím, že jí sebere děti. „Přišel na sociálku dopis, že se o ně nestarám a ať je dají do dětského domova.“

Pravděpodobně pomohlo pamětnici právě to, že měla doma malé děti. Už byla druhá polovina osmdesátých let a režim si, i vzhledem k uvolňování situace v Sovětském svazu, nemohl dovolit tak přísné tresty. Západní sdělovací prostředky situaci ve východním bloku sledovaly a na zatčení matky malých dětí by reagovaly. Jana Soukupová sice chodila k výslechům, ale nikdy nebyla uvězněna. „Vyšla knížka o ženách v disentu. Původně se to mělo jmenovat: ,Kdyby mi vzali děti, tak jim podepíšu všechno.‘ Já jsem chtěla, aby se to tak jmenovalo, protože to je pravda... Kdyby mi sáhli na děcka, tak všechno podepíšu a klidně zradím všechny. Ty svoje děti jsem vždycky šíleně milovala. Naštěstí se to nikdy nestalo.“

Utekla jsem estébákům do autobusu

V druhé polovině osmdesátých let hostila pamětnice ve svém velkém bytě v centru Brna disidenty, kteří debatovali na různá témata. „Mě to moc nebavilo, spíš jsem vařila v kuchyni.“ Tehdy k ní do bytu docházel i Ludvík Zifčák, který byl příslušníkem SNB a později, při sametové revoluci, sehrál roli údajně mrtvého studenta Martina Šmída.

Jana Soukupová se stýkala i s disidenty mimo Brno. Navštívila také slavný Hrádeček Václava Havla. „To byl fakt dobrý chlap, takovej jemňoučkej a vevnitř nezlomnej.“ V roce 1988 se jí podařilo vycestovat do Paříže, kde se setkala s novinářem Pavlem Tigridem. Povedlo se jí od něj dokonce přivézt do Československa tašku s tiskovinami.

V listopadu 1989 začala sametová revoluce. „Tady byla taková největší disidentská šajba Jaroslav Šabata, ale ten byl zavřenej, ten byl zavřený ještě v úterý, a v pátek zmlátili v Praze studenty.“ V Brně reagovali nejprve herci stávkou v Divadle na provázku. StB začala preventivně zatýkat disidenty, pamětnici se však podařilo estébákům utéct. „Běžela jsem kolem parku, kde stál autobus. Já jsem naskočila a křičela jsem: ,Zavřete, honí mě estébáci!‘ On fakt zavřel a odvezl mě.“ Z autobusu rychle vyskočila a naskočila do přijíždějící tramvaje. Ten večer už byla opět na demonstracích. „Já vždycky říkám, že jsme měli nejhezčí první demonstrační den, protože jsme zapalovali svíčky.“

Brněnským primátorem byl tehdy Josef Pernica. Jana Soukupová za ním šla vyjednávat o dalším postupu. Primátor, ač samozřejmě komunista, byl překvapivě vstřícný.  Pernica také přehlasoval místního velitele StB a tajemníka okresního výboru komunistické strany, čímž zabránil útoku zásahových jednotek proti demonstrantům. Pamětnice několik dní moderovala brněnské demonstrace a poté ji vystřídal herec Miroslav Donutil. „Donutil se tím teď všude prsí, ale ten přišel, až když bylo jasný, že nedostaneme na budku.“

Po revoluci jsme všichni makali jako šrouby

Sametová revoluce a s ní konec komunistického režimu představovaly pro lidi jako Jana Soukupová zázrak. V zemi vládl čtyřicet let komunismus – a ten rychle a náhle skončil. „Hodně mých přátel šlo dělat politiku. Já jsem nikdy do politiky nechtěla, to mě nebavilo. Chtěla jsem dělat novinařinu.“ Okamžitě po sametové revoluci založila s Jiřím Voráčem Moravské noviny. Vyšly už v prosinci 1989 a byl to vůbec první nezávislý tisk v Československu. V té době pamětnice zjistila, že je opět těhotná.

Přestěhovala se s rodinou do domku v Židenicích. Měla tři děti a ne moc peněz. Nastoupila tedy brzy do práce a začala působit jako šéfredaktorka Moravského expresu. Do práce odcházela brzy ráno a vracela se pozdě v noci. O malou dceru se nejprve starala paní na hlídání a následně nejstarší dcera Lucie, které bylo v té době jedenáct let. Jana Soukupová vzpomíná, že to byla hektická a velmi stresující doba. „Tou revolucí jsme si zadělali na to, že jsme pak všichni makali jako šrouby.“ V noci, když přišla domů, chystala dětem svačiny a každému připsala vzkaz. Jinak cítila, že se jim nemá čas pořádně věnovat. Stres si však vybral svou daň a pamětnice onemocněla. Musela proto absolvovat různé operace a nakonec prodělala i rakovinu.

Po třech letech v Moravském expresu skončila a stala se ředitelkou nakladatelství Petrov. Práce bylo pořád hodně, ale často mohla pracovat z domova. „Nebojte se říct si o pomoc. Já jsem byla moc hrdá, a to byla chyba.“ Kromě novinařiny vydala také sbírku básní. V současnosti píše Jana Soukupová do Mladé fronty Dnes. „Noviny vlastní Bureš a já říkám všude, že tyhle výborný noviny dali tomuhle estébákovi... Bohužel k těm novinám není ekvivalent. Kamarádi si založili třeba výborný noviny Reportér, ale kdo to čte? Těch dvě stě přesvědčených.“ Jana Soukupová s nelibostí sleduje vývoj politické situace v České republice. „Celý život jsem žila v sociální bublině. Volby pro mě byly obrovský šok.“