Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Soukup (* 1937)

• narozen 29. května 1937 v Plzni

• otec vlastnil krejčovskou firmu

• na konci druhé světové války se stal svědkem bojů mezi americkou a německou armádou v Plzni

• v červnu 1945 přihlížel příjezdu prezidenta republiky Edvarda Beneše do Plzně

• v letech 1945–1947 byl skautem, od roku 1948–1950 členem Sokola

• komunisté rodině znárodnili rodinný podnik a vystěhovali je z bytu

• v červnu 1953 se stal svědkem plzeňského povstání

• po roce 1989 získala rodina zpátky svůj majetek

• později spolupracoval se svým mladším bratrem Janem Soukupem na záchraně architektonických památek

Když se Karel Soukup narodil, mohlo to vypadat, že ho čeká klidná budoucnost. Jeho otec byl totiž známý krejčí s vlastním podnikem. Když přišel rok 1939, začala se nad rodinnou firmou zatahovat mračna. Německou okupaci ještě ale krejčovská dílna přežila, komunistické znárodňování již nikoliv. Ze dne na den se stal Karel Soukup třídním nepřítelem. Skutečnou povahu komunismu poznal již jako dítě na konci války. Své názory nikdy nezměnil a setrval v tichém odporu vůči režimu více jak čtyřicet let.

Bylo to opravdu tvrdé poněmčování

Karel Soukup se narodil 29. května 1937 v Plzni. Rodiče ho pojmenovali po otci, který vlastnil v západočeské metropoli jeden z největších krejčovských podniků. Firmě se dařilo. Jenže pak přišla druhá světová válka a německá okupace, která omezila zakázky. Podnikání se přesto udrželo na nohou. Kromě snížení výroby, zavedení přídělového systému a prvního zatýkání, se objevila snaha o germanizaci společnosti. V té době malý Karel zrovna začal chodit do školy, a tak prvky poněmčování okusil na vlastní kůži. „Měli jsme takového bázlivého ředitele. Těsně před začátkem vyučování jsme museli vstát, zvednout ruku: ‚Sieg Heil!‘ Zpívali jsme německou hymnu. Mě vždycky bolela ruka, tak jsem si ji podpíral. Tak jsem dostal vynadáno, že se musí pořádně držet ta pravice,“ vzpomíná na školní léta. „Bylo to opravdu tvrdé poněmčování,“ konstatuje a dodává: „Uměl jsem snad lépe německy než česky.“

S postupujícími lety bylo však znát, že se fronta přibližuje k Berlínu a konec války juž není daleko. Pro obyvatele Plzně to znamenalo časté úprky do podzemních krytů, kde se schovávali před nálety amerických a britských letadel na průmyslové centrum města. „Kolikrát jsme za války seděli v krytu, když bombardovali Škodovku. Na rohu Adrie [zaniklé lahůdky na nároží Klatovské třídy a Smetanových sadů] jsme byli dost na ráně, tak jsme to docela schytávali,“ vzpomíná Karel Soukup. „Jednou jsem vylezl bez otce a tam byl jeden dům rozbitý. Byli tam vězni z koncentráku. Rozebírali to tam, a dokonce odjišťovali nevybouchnutý bomby,“ doplňuje. V živé paměti má také poslední nálet, který se odehrál 25. dubna 1945. „Koupili jsme si knížku Kriegsflugzeuge,“ mluví o brožuře, která pomáhala civilistům rozpoznat typ letadel, „a když byl nálet, tak jsme koukali, jaký ty letadla nad námi lítají, než jsem byl zahnaný do krytu.“

Třásli jsme se strachy, co jako bude

Od posledního bombardování neuplynulo ani čtrnáct dní, když ráno 6. května vjížděla do města americká armáda. Právě Husovou ulicí, která sousedila s domem rodiny Soukupových, přijížděli první Američané. Jenže německá armáda stále nekapitulovala. Ačkoliv mnozí němečtí vojáci hledali u spojeneckých jednotek úkryt před postupující Rudou armádou, našli se také ti, kteří se nehodlali vzdát. „Schytali jsme to víceméně z první ruky, protože tady [Američané] ostřelovali evangelický kostel. Vzpomínám si, že tam byl jeden džíp mezi sloupy u divadla. Potom byli na střeše na Adrii a tam taky stříleli. Jeden voják ležel se samopalem v průčelí našeho domu a střílel na Adrii. Protože to byly strašný rány a vše se třáslo, tak jsme leželi v koupelně u středové stěny a třásli jsme se strachy, co jako bude, protože to byla veliká bitva.“

Na místě bojů lze dodnes nalézt průstřel v okenní galerii ve zmiňovaném evangelickém kostele Sboru Dr. Karla Farského. Z místa střelby se dochovaly fotografie tanku před kostelem a polopásového vozidla před domem rodiny Soukupových. Existuje filmový záznam přestřelky, která navazovala na předchozí boj.

Naštěstí se nikomu z rodiny nic nestalo a bitva o Klatovskou ulici v poledne ustala. „Koukali jsme z balkónu a Američané vyváděli německé vojáky z kasárna na sadech Pětatřicátníků. Koukali jsme na to v šoku. Stáli v deseti řadách, byl to takový štrůdl tři sta čtyři sta metrů [dlouhý]. Všichni měli ruce nahoru, jako že se vzdávají. My jsme si říkali: ‚Pane Bože, když tohle bylo kousek od nás a ti Američané by nepřijeli, tak by to zmasakrovali jako v té Praze.‘ A my bychom byli prakticky první na ráně.“

Německá armáda následujícího dne kapitulovala, krátce na to druhá světová válka v Evropě skončila. Americké jednotky v Plzni zůstaly až do podzimu. Již tenkrát nemohl Karel Soukup pochopit, proč Sověti nepovolili postup americké armády na pomoc Praze, kde mezitím umírali povstalci, až se konečná bilance zastavila na téměř třech tisících. Rudá armáda dorazila do Prahy až devátého května po ústupu německé armády. „V mých osmi letech jsem si tak udělal první představu, že Rusku ani Sovětskému svazu na těch životech příliš nezáleží.“

Celý byl popelavě šedivý a takový zkroucený

„Triumfální cesta Dr. Beneše Plzní“ hlásal novinový titulek Svobodného slova z poloviny června 1945. Tehdy se navrátivší prezident vypravil na první cestu právě do západočeské metropole, aby se zde setkal s osvoboditeli ze západu. „Byla velká vojenská přehlídka, kde Američané byli ve vyleštěných přilbách, vojáci v tancích a všichni jeli na náměstí. Tam přijel Edvard Beneš a vyznamenával je,“ vypráví. Na prezidentovi ale již tenkrát bylo znát, jak velkou daň na zdraví si vybralo jeho úsilí ve válce. „Jel v otevřeném kabrioletu, po jeho pravici byl americký důstojník, nevím, jak se jmenoval… Pro mě to byl ale zážitek, protože jsem stál na tom balkoně v prvním patře a on jel prakticky pod námi, takových dvanáct metrů. Ale už tenkrát jsem si říkal, jak ten člověk vypadá velice špatně a nezdravě. Celý byl popelavě šedivý, popelavý v obličeji a byl takový zkroucený vedle toho generála,“ vzpomíná a rázem dodává: „Možná to pak trochu způsobilo, že už byl tak nemocný, že už se nedokázal v roce 1948 vzepřít,“ směřuje své vzpomínky ke komunistickému puči. Tehdy však málokdo tušil, co mají v plánu.

Říkala mi mamka, že z toho nevěstí nic dobrého

Na podzim roku 1945 odjely z města poslední americké jednotky. Plzeňané byli ale natolik vděční za osvobození, že se jim rozhodli postavit pomník. O pár měsíců později položili základní kámen na místě dnešního památníku Díky, Ameriko!, Karel Soukup držel jako skaut čestnou stráž. „Přijel americký velvyslanec Steinhardt. Měl takový vysoký cylindr. Viděl jsem to prvně v životě. A štráfovaný kalhoty. Kladívkem to tam poklepal a my jsme byli kousek od něj,“ vzpomíná. Stavba památníku se ale kvůli komunistickému převratu na dlouhá desetiletí zastavila. Až v 90. letech jej dostavěl pamětníkův mladší bratr Jan Soukup.

Koncem února 1948 nemocný Edvard Beneš přijal demisi ministrů a pověřil předsedu Komunistické strany Československa (KSČ) Klementa Gottwalda doplněním vlády, kterou již tvořili převážně komunisté a jejich spřátelení politici. „Rodiče byli z toho špatní. Říkala mi mamka, že z toho nevěstí nic dobrého. Otec z toho byl taky nervózní,“ vzpomíná. Koneckonců komunisté podle teorie marxismu-leninismu považovali celou rodinu Soukupových za třídního nepřítele. Navíc byli rodiče věřící a otec také působil v Československé straně lidové (ČSL). Mladý Karel chodil do Junáku a cvičil v Sokole. To vše nevěstilo nic dobrého.

Neblahá tušení se naplnila. „Pocítili jsme ty důsledky, že nám vzali živnost.“ Jenže to bylo pro místní komunistickou buňku málo, a tak celou rodinu vystěhovali. Slabou cenou útěchy mohlo být, že pouze o patro výš. „Rodiče si furt stěžovali, že dokonce nějaký věci se ukradli během stěhování, protože taková byla doba,“ vypráví. Pokud už předtím cítil Karel Soukup odpor k Sovětskému svazu kvůli jeho jednání na konci války, musela se jeho antipatie ještě více prohloubit.

Dokázali se postavit komunistickému zlu. Na to jsem hrdý

Karel Soukup měl po všech patáliích s režimem štěstí, které si nedokázal vysvětlit. V roce 1952 se bez obtíží dostal na střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Když se však první školní rok pomalu blížil ke konci, náhle je všechny 1. června roku 1953 zamkli v budově školy. Důvodem bylo povstání dělníků v plzeňských závodech. Toho dne totiž proběhla měnová reforma, která měla být podle komunistů řešením hluboké ekonomické krize, a tak mělo být veškeré oběživo směněno dle připravených a velmi nevýhodných kurzů. Ve své podstatě to znamenalo, že stát okradl své občany nejenom o veškeré úspory v bankách a spořitelnách, ale také o to, co jim zůstalo po kapsách. A právě proto se vzbouřili dělníci, kterým byla výplata úmyslně vyplacena pár dní před reformou, čímž byla znehodnocena.

Když se Karlu Soukupovi podařilo dostat domů, spatřil pod okny bytu skrumáž lidí. „Viděl jsem průvod ze Škodovky, který šel Husovou ulicí a zatáčel u nás dolů. Tam byly transparenty o pětiletce, jak to všechno půjde nahoru. Asi dva, tři dělníci rozzuření skočili na ty transparenty, strhli je a šlapali po nich,“ vzpomíná na tehdejší atmosféru ve městě. Situace se vyostřovala, a tak si vedení KSČ v Plzni povolalo na pomoc své příznivce. Povstalci obsadili radnici, okny vyhodili busty Gottwalda, Stalina a nahradili je portrétem Edvarda Beneše a na dnešním Masarykově náměstí opětovně vztyčili sochu prvního československého prezidenta. Druhá komunistická skupina vyrazila do města až v době příchodu posily. Dle zápisu z následné schůze Krajského výboru Komunistické strany Československa (KV KSČ) byla přesto tato skupina pouze o počtu dvou set osob, zatímco povstalců bylo mnohonásobně více (SOA v Plzni, KV KSČ Plzeň, kart. 29, i. č. 100, zápis ze zasedání pléna KV KSČ, 2. 6. 1954).  „Za námi v Puškinově ulici se formovala komunistická odveta. Byl tam takový průvod s rudými prapory. Začali zpívat Internacionálu. Řekl jsem si, že to nebude nic dobrého. Oni opravdu pak šli k Masarykovu pomníku, kde ho zkrátka strhli,“ vzpomíná Karel Soukop na komunistický průvod. Jeho vyprávění potvrzuje dálnopis adresovaný Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) (SOA v Plzni, KV KSČ Plzeň, kart. 449, i. č. 3400, dálnopis č. 314 ÚV KSČ). Vzhledem názorům pamětníka na Sovětský svaz ovšem nepřekvapí, když dodává směrem k účastníkům povstání: „Jsem rád, že jsme byli jedni z prvních, kteří se vůbec dokázali postavit komunistickému zlu. Na to jsem hrdý.“

Mysleli jsme si, že to bude lepší, ale to jsme se bohužel spletli

Po roce 1953 začalo další kolo represí, rodiny Soukupových se to ale již netýkalo. Karel v roce 1956 úspěšně odmaturoval, ale na vysokou školu nešel kvůli nedostatku financí. Následovala tak povinná vojenská služba, kterou bez obtíží absolvoval u letectva v Žatci a po návratu do rodného města nastoupil do elektrotechnického závodu. Žil obyčejný život, přesto v atmosféře doby byla znát jistá změna. „Padesátý léta byly uzemněný. Bylo to špatný, to se opravdu nedalo dýchat. Když jsme slyšeli přenosy ze zinscenovaných procesů, to nás jímala hrůza. Otec z toho byl na mrtvici, protože říkal, že mohl být mezi nimi,“ vzpomíná na dobu největšího komunistického teroru. „To víte ale, šedesátá léta, ta byla uvolněná. Leccos se mohlo říct. Už to bylo o něčem jiném,“ vypráví naopak o době, která vyvrcholila v roce 1968 politickým uvolněním zvaným pražské jaro. Tenkrát do čela komunistické strany nastoupilo reformní hnutí vedené Alexandrem Dubčekem s Akčním programem, který měl transformovat socialismus do přijatelnější podoby. Karel Soukup pokračuje ve vyprávění: „Mysleli jsme si, že to bude lepší, ale to jsme se bohužel spletli.“

Sovětský svaz a sousední komunistické státy sledovaly reformní hnutí v Československu s jistou nevolí. Kreml se obával se, že zde ztratí moc, a tak se rozhodl po neúspěšných jednáních k vojenskému zásahu. V noci z 20. na 21. srpna vtrhla do země vojska Varšavské smlouvy, která měla podle jejich slov zachránit zemi od kontrarevoluce. Do Plzně mířily sovětské motorizované jednotky z Východního Německa. „Co jsem se namluvil s Rusáky, co tady dělají. Naproti poště byli zaparkovaní. Pak jeden z nich řekl, abych už skončil. Natáhl samopal a namířil na mě. Tím to skončilo,“ vzpomíná Karel Soukup na druhou okupaci Československa v jeho životě. Tentokrát ale přišla z východu.

Neuměl jsem si to představit, že to padne

Bezprostředně po invazi do Československa nastoupilo období tzv. normalizace. Režim se měl znovu upevnit a navrátit k „normálním poměrům“. Komunisté hledali ve společnosti nepohodlné osoby. Prostředkem k tomu byly prověrky. „Těma nás ale moc netrápili. Vždy šéf řekl: ‚Určitě souhlasíš se vstupem, tak to tady podepiš a jdi pryč.‘ Copak jsme mohli taky jiného dělat?“ říká Karel Soukup a pokračuje, „zaplatil jsem tím, že jsem žádnou profesní kariéru nemohl udělat. Mám ale čisté svědomí, že jsem si vždy dělal podlé svého a můžu se všem podívat do očí, že jsem s nikým nekolaboroval a do žádných orgánů jsem nevstoupil,“ dodává. Ovšem při otázce, zda si myslel, že režim někdy padne, odpovídá: „Upřímně mohu říct, že jsem si to nemyslel. On se tvářil, že je neporazitelný a všichni jsou s ním. Byl to pro mě šok a neuměl jsem si to představit, že to padne.“ 

Režim v Československu však padl doslova jako Berlínská zeď krátce před ním. Byl nesmírně rád, že po více jak čtyřiceti letech žije opět ve svobodné zemi. Mrzela jej ale jedna skutečnost. „Můj otec, kterého komunisté hodně týrali, zemřel v únoru 1989 ve věku 94 let, kdyby vydržel ještě půl roku, tak toho byl svědkem,“ vysvětluje. Ačkoliv tehdy byli komunisté odsunuti od moci, zůstávali zastoupeni v poslanecké sněmovně více jak třicet let. Až volby v roce 2021 situaci změnily. „Otevřel jsem kvůli tomu flašku. Kdyby to naši viděli, padli by radostí,“ říká s mírným úsměvem na tváři. Karel Soukup v roce 2022 stále žil ve svém rodném městě. Společně s bratrem Janem Soukupem se podílel na záchraně architektonických památek.