Vladimír Souček

* 1915

  • „Židi byli sebráni hned, vystěhováni do jedné místnosti – muži i ženy. Ženy byly doma, muži museli chodit pracovat na pole vedle železnice, kde kopali jámy, velké jámy. Museli zpívat. Když už je vykopali, všechny je sebrali, všechny Židy, ženy i muže, a postříleli je. Děti házeli do těch jam živé. Co bylo spálených vesnic od Němců! To bylo přes 300 vesnic, které byly zničené. Úplně. Jako v Československu Lidice a Ležáky!“

  • „Když jsem udělal přijímací zkoušky, tak mě přijali. Bylo to v Žitomíru, žitomírské oblasti, kam jsme museli mít pasy. Jako tady jsou občanky, tak tam musel být pas. Tak jsem šel za předsedou našeho výboru, pod kterého spadaly tři české vesnice – Okolek, Ivanoviče a Krušinec. To byla jedna nacionální česká komunita. Šel jsem za předsedou, aby mi dal potvrzení, abych mohl dostat pas. On to byl zatvrzelý komunista. A řekl: ‚Musíš dělat v kolchozu! A ne že se půjdeš učit. Do kolchozu tě potřebujeme!‘ To víte, mně to přišlo tak líto!“

  • „V Německu, když jsme přecházeli řeku Odru, byly mosty stržené a nemohli jsme přejít. Takže se postavily pontonové mosty, přes které naši přejeli. Teď jsme viděli naše ruské vojáky ustupovat jen s koňmi – a děla, ta maličká, čtyřicet pětky a sedmdesát šestky, tam zůstala! Všechno to ustupovalo. Naše baterie jen přejela most přes Odru, rozestavili jsme děla a připravili. Nábojů jsme ale mnoho neměli. Zásobovači ještě nestačili přivézt, tak byly cca čtyři náboje na jedno dělo. Němci vyrazili proti nám se 14 tanky a dělostřeleckými vozidly. Velitel pluku řekl – nechat je přijet blíž a teprve pak napřímo střílet. Bylo to jako dáno od Boha – co výstřel, to hořící tank. Popadl jsem kulomet a začal jsem pálit po pěšácích, co jeli na tancích. Tím pádem mě velitel pluku vyznamenal Řádem vlastenecké války.“

  • „Proti jsem nemohl být. Ale když jsem dělal ekonoma a měl jsem kolem sebe předsedu okresního výboru, náčelníka NKVD, předsedu soudu – to byli, když už jsem byl na okrese, to byli všechno moji kamarádi. Brali mě jako spravedlivého. Nebyl jsem proti vládě. Ale to víte, nebylo mi to milé, ale musel jsem plnit to, co bylo. Tak jsem to bral. Hodně lidem jsem pomohl, kteří byli odsouzeni.“

  • „Dostali jsme za to 500 rublů. Za to, že jsem tam ještě ani nebyl, ale že musím nastoupit. To bylo v sobotu. Byl jsem vyřazen z evidence okresního výboru, protože jsem měl v pondělí nastoupit do toho učiliště NKVD. Když už v neděli brali celou naši rodinu, abychom se rozloučili, že už pak půjdu do té školy – ale teď v poledne najednou začaly zvonit zvony. Vyšli jsme ven. Když tehdy někdo umřel, tak se zvonilo a oznamovalo se to. Teď to bylo v neděli… Najednou zvoní. Vyšli jsme a zjišťovali, co se stalo. Že prý Němci vyhlásili Rusku válku. Teď jsem nevěděl, co mám dělat. Papíry jsem měl už vyřazené z evidence okresu. Co mám dělat? Udělali rychle mobilizaci. Mě už nezvali, protože jsem byl vyjmutý z evidence. Nevěděl jsem, co mám dělat – zůstat, nebo jít. Ale kam jít? Bojovalo se, nebylo kam jít. Tak jsem ty papíry vzal, hodil do ohně a spálil. A takto jsem zůstal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byl Vladimíra Součka, 23.05.2004

    (audio)
    délka: 01:19:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odstřelit – a hotovo

Vladimír Souček na dobové fotografii
Vladimír Souček na dobové fotografii
zdroj: Soukromý archiv Vladimíra Součka

Vladimír Souček se narodil 28. srpna 1915 na Ukrajině do rodiny soukromých zemědělců s českými kořeny. Zde získal základní a střední vzdělání. Nástup na studia medicíny mu však znemožnila místní komunistická samospráva, která jej zařadila k práci v místním nově vzniklém kolchozu. Pro své nadání byl však přece jen poslán na studia - na vyšší ekonomické učiliště. Poté působil jako ekonom kolchozu, následně v okresní samosprávě. Okresním ekonomem se stal také v době německé okupace Ukrajiny. Po návratu Rudé armády ve své funkci zůstal jen do doby, než se přihlásil ke službě v armádě. Po absolvování vojenské školy byl zařazen k těžkému dělostřelectvu, s nímž absolvoval boje na Ukrajině, v Polsku, Německu a zapojil se také do osvobozování Československa. Devátého května 1945 dorazil se svou jednotkou do Prahy. Poté pobýval krátce u Kladna a Ústí nad Labem. Na podzim roku 1945 demobilizoval. Následně se vrátil na rodnou Ukrajinu, avšak v roce 1947 přesídlil do Československa, kde získal pohraniční zemědělskou usedlost, na níž soukromě hospodařil. To však překazila násilná kolektivizace a vynucený vstup do JZD (roku 1950). Zde poté působil jako zootechnik, ekonom, a nakonec jako traktorista.