„V 44. roce, v únoru, jak utíkali Němci, couvali, tak oni z druhé strany... Malovaná, ty české vesnice, Malín, Dorostaje a ty všechny, už dávno tam byli Rusáci, a ta slavná řeka Styr je pozastavila. Oni přišli a bylo to akorát devět kilometrů do Ústěšína, kde ta voda protékala. Tam u nás byly za stodolou postavený děla. A to byla taky pěkná legrace. Rodiny vystěhovali, ty musely všechny pryč. Jo, všechno. Já, Toník Tomanů, Láďa Dragounů, kdo byl, ježíš, čtvrtej? Jó, Rosťa Kopeckej. Jsme dostali takovej
ajsvajsik (z německého Ausweis - průkaz, pozn. ed.), že jsem se mohli pohybovat. Byli jsme určeni na krmení dobytka.“
„Jenomže my jsme měli tu smůlu, že vedle vesnice, asi pět kilometrů, byl nějakej Lávrov. A oni tomu říkali Varšava. To byla strašně velká ukrajinská vesnice. A byl tam statek nějakej. Ti páni, jaký tam kdysi byli. Jak už se patřilo. Co naši kupovali Ozerany, to koupili od Poznaňských. Jó, tu pole, no aby si to tam postavili, tu vesnici. A tam se to jmenovalo Lávrov. A v tom panství, se říkalo u nás na panství, tam se nastěhovali Němci, co měli ten okruh, že. A my jsme to měli blízko, asi pět kilometrů. Tak oni každou sobotu, neděli jezdili do vesnice, tak projížděli. Jinak do těch dalších vesnic, těch ukrajinskejch, si nedovolili.“
„Ten Kosťa chodil do školy jako k nám, jako do Ozeran. Jak jsme se to dozvěděli jako kluci, tak jsme ho jeli navštívit. Tak já, bratranec Honza Šotolů, už taky chudák nežije, a Láďa Tomanů jsme šli k těm Kopeckým. Najednou na dvůr přijely dva koňský povozy. Vyskákali chlapi - banderovci. Vletěli do stodoly, no a tam to... Teď vzali konopí, koudel, abysme dělali provázky. No já jsem říkal: ,Já nebudu.‘ Páč jsem věděl, co chtějí. Oni je udělali a nás roztrhli. Ve stodole, jak je obložení, tak nás k tomu přivázali. Ty se všichni museli svlíknout. Oni je posvazovali. Všechno tam bylo. Bylo jich celkem čtyřiadvacet v těch třech rodinách. Potom nás vyvedli ven na zahradu. U Kopeckejch takovou pěknou zahradu měli. Tak nás přivázali. Oni je zabíjeli před náma.“
„Zaselo se a bylo přesně 1. července 1944 a přišel posel z obecního úřadu, povolávací rozkaz. Jé, kdybych se dal do toho, já bych ho ještě našel, já nevím. A šlo se. Půjde se do Lucku, se narukovalo. Z Lucku se šlo do Sekyřic, jsme byli.“
„Jednou ještě přišel a říká, že nám neřekne dobrou zprávu. Že se i nad Japoncem, tam byla ta válka. Takže jsme dostali jiný oblek, no a začal normální výcvik. A pak jsme dojeli tam, za Kyjev. Sto padesát kilometrů vlakem. Tam zůstal vlak stát. A teď co jsme neměli, žádnej nic. A večer byl na tom peroně nástup večerní. Spočítali, no jak se to dělá, a už to bylo. A teď přišel a že můžem bejt rádi, ten rozkaz, že Američani hodili tu atomovku, to jsme nevěděli. To se zastavilo ten posun na Japonsko. My jsme se vrátili domů.“
Vladimír Šotola se narodil 5. září 1928 v Ozeranech v polské části Volyně. Po příchodu sovětské armády roku 1939 a následné kolektivizaci přišla rodina o hospodářství. Dne 1. července 1944 přišel Vladimíru Šotolovi povolávací rozkaz do sovětské armády. Byl přidělen k řidičům a převelen do Běloruska, kde byl při útocích na banderovce zraněn. Po vyléčení nastoupil zpět k armádě. Byl v části vojska, která byla určena na boj s Japonci. Po svržení atomových bomb byla podepsána mírová smlouva a na invazi do Japonska již nedošlo. Dne 20. prosince 1945 byl propuštěn z armády a odjel domů. Roku 1947 reemigroval do Československa. V dubnu přijel na Šumpersko a, tak jako mnoho dalších reemigrantů z Volyně, se usadil v obci Frankštát (dnes Nový Malín). Až do důchodu pracoval pro „silnice“ jako řidič. V současnosti žije v Novém Malíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
