Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Sosna (* 1928)

• narozen 1. prosince 1928 v Kostelci nad Orlicí

• 1938 – vstoupil do skautského oddílu

• 1945–1948 účast na skautské činnosti v Kostelci

• zapojení do obnovy skautingu v letech 1968–1970

• ve skautské činnosti pokračoval i po roce 1989

První skautské krůčky

Vladimír Sosna, skautskou přezdívkou Balů, se narodil 1. prosince roku 1928 v Kostelci nad Orlicí. K jeho prvnímu setkání se skautingem došlo prostřednictvím rodičů, konkrétně se tak stalo během rodinného výletu do Rybné nad Zdobnicí v roce 1936.[1] Při vycházce podél řeky mladá rodina narazila na tábor novoměstských skautů. Pamětníkův otec se po rozhovoru s vůdcem tábora bratrem Balcarem rozhodl svého syna na půl dne nechat ve skautské společnosti, aby chlapec poznal činnost hnutí. Zážitek udělal na malého Vladimíra dojem, a jak se v rozhovoru s jeho otcem vyjádřil vůdce novoměstských skautů, Vladimír se mezi ostatními osvědčil a jeho rodiče by měli zvážit, jestli ho do Skauta nepošlou.[2]

V roce 1938 Vladimír Sosna vstoupil do skautského oddílu v Kostelci nad Orlicí pod vedením bratra Viktora Poláka. O několik měsíců později se spolu s ním vydal na svůj první skautský tábor u Brodce – psal se rok 1939.[3] Jako nejmladší z celého oddílu se stal občasným cílem žertů starších skautů. Ani tato drobnost mu ale nezkazila dojem z celého tábora, který, jak říká, „byl plný her, a dokonce nočních her“.

Očekávání a nadšení Vladimíra Sosny do další činnosti přerušila nacistická okupace a s ní spojený vznik Protektorátu Čechy a Morava. V tomto období při výkonu vojenské služby tragicky zahynul i jeho první skautský vedoucí Viktor Polák.

Poválečné období a obnova Junáka

Po druhé světové válce zaznamenaly mnohé demokratické organizace rozkvět a velký příliv členů. Nejinak tomu bylo i u Junáka. V roce 1945 organizace čítala přes 200 tisíc členů. V Kostelci nad Orlicí se ke skautskému hnutí hlásilo více než 150 lidí.

V tomto období navštívil město náčelník Rudolf Plajner, který se k nastalé situaci stavěl realisticky: „Nezapomínejte při velkém počtu skautů na výběrovost. To znamená, aby se ti, kteří by nedodržovali skautské zásady a skautskou kázeň, s Junákem rozloučili.“ Tato slova se posléze také uplatňovala v praxi.

U příležitosti státního svátku 28. října uspořádali kostelečtí skauti roku 1945 průvod městem a slavnost spojenou se skládáním prvních poválečných skautských slibů. Odtud si svůj slibový odznak odnesl i Vladimír Sosna. 

V poválečném období působil v oddíle pod vedením Františka Talacka.[4] V roce 1946 uspořádali kostelečtí skauti tábor v Heřmanových Sejfech (v roce 1952 se obec přejmenovala na Rudník). Do čela celé akce se postavil Petr Květoň. Během prázdninového pobytu složil pamětník a několik dalších bratrů tři orlí pera.[5] Absolvování posledního pera, tedy pobytu mimo tábor, bylo pro chlapce poměrně nebezpečné, protože v příhraničních lesích se stále pohybovali Němci. V Heřmanových Sejfech v tehdejší době probíhal jejich odsun. Celá záležitost byla úředně vyřizována na dvoře zdejšího pivovaru, kde také kostelečtí skauti drželi službu a hlídali zavazadla odsunutých. V přilehlé obci Javorník během tábora zase pomáhali se sklizní řepy.

Vladimír Sosna se zúčastnil i táborů v letech 1947 a 1948, které proběhly u Zdobnice v Orlických horách a vedl je Petr Květoň spolu se Stanislavem Jirčíkem.

„Jsem skautem“

Po nástupu komunistů k moci došlo nejprve k postupnému omezování skautské činnosti a posléze k jejímu úplnému zákazu. Hnutí se dočkalo obnovy mezi lety 1968–1970. V Kostelci nad Orlicí se do tohoto procesu aktivně zapojil i Vladimír Sosna. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nabídli kostelečtí skauti své služby tamějšímu městskému úřadu. Jejich úkolem bylo zajistit shromažďování a následný odvoz protestních rezolucí proti okupaci do rozhlasu v Hradci Králové.

V sedmdesátých letech po zákazu Junáka Vladimír Sosna pokračoval v práci s mládeží v rámci organizace ochránců přírody TIS. Po politickém nátlaku byl ale nakonec nucen opustit i toto hnutí.

Zapojil se i do dění po roce 1989, kdy byl Junák obnoven potřetí. V devadesátých letech pamětník působil jako střediskový vůdce a stál v čele okresní rady Junáka v Rychnově nad Kněžnou.[6] Roku 1994 přivítal spolu s ostatními skauty v Kostelci nad Orlicí návštěvu náčelníka holandských skautů bratra Waardijky. Až do roku 2002 Vladimír Sosna také aktivně vedl smečku vlčat.[7]

[1] Vladimír Sosna neuvádí ve svém vyprávění konkrétní rok, ale pouze skutečnost, že mu tehdy bylo osm let.

[2] Názor otce Vladimíra Sosny na vstup jeho syna do Junáka ovlivnil i rodinný příbuzný Augustýn Pour, který působil jako skautský vedoucí a náčelník Sokola v Rokycanech. Vladimír Pour byl kvůli své angažovanosti v mládežnických hnutích zatčen nacisty a později zemřel v osvětimském koncentračním táboře.

[3] Ve svém vyprávění Vladimír Sosna zmiňuje, že do Junáka vstoupil v roce 1938 a že „téhož roku“ se vydal na svůj první tábor. Domnívám se, že však neměl na mysli, že by se jednalo o stejný kalendářní rok, ale rok školní – čemuž také odpovídají informace v článku věnovaném jeho osobě (D. Paulusová – T. Kytlík, Blahopřejeme. Vladimír Sosna, Zpravodaj města Kostelec nad Orlicí 12, 2008, s. 9).

[4] Tamtéž.

[5] Skautská zkouška, při které uchazeč postupně absolvuje tři výzvy trvající čtyřiadvacet hodin – hladu, mlčení a pobytu mimo tábor bez kontaktu s lidmi.

[6] D. Paulusová – T. Kytlík, Blahopřejeme. Vladimír Sosna, Zpravodaj města Kostelec nad Orlicí 12, 2008, s. 9.

[7] Tamtéž.