Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Šormová (* 1965)

• narozena 14. prosince 1965 v Praze, záhy zemřel její otec

• v letech 1982 a 1983 podnikla dvě prázdninové cesty do Anglie

• v roce 1983 se stala členkou Českobratrské církve evangelické (ČCE)

• odmaturovala v roce 1984 a neměla možnost dalšího denního studia

• v letech 1984–1988 pracovala v různých ústavech sociální péče

• v letech 1985–1993 dálkově studovala speciální pedagogiku na PedF UK

• v roce 1987 spoluzaložila Nezávislé mírové sdružení (NMS)

• v letech 1987–1989 aktivně působila v nezávislém politickém prostředí

• v roce 1988 podepsala Chartu 77

• v letech 1988–2005 žili s manželem na faře v Soběslavi

• v letech 1990–1992 se stala poslankyní za Občanské fórum a Občanské hnutí

• koncem 90. let Šormovi adoptovali tři děti

• v letech 2005–2017 s manželem žila na faře v Novém Městě na Moravě

• od roku 2018 žije v Praze a působí jako ředitelka hospicu Cesta domů

Disidenti žijící v 80. letech mimo Prahu byli ve svých opozičních aktivitách na malých městech „osamělí běžci“, a tak i pod velkým a soustředěným tlakem StB. Své o tom ví i Ruth Šormová, která v roce 1987 stála u zrodu iniciativy Nezávislé mírové sdružení ­– Iniciativa za demilitarizaci společnosti. Aktivní v nezávislém hnutí byla i po přestěhování do Soběslavi, kam následovala svého manžela, evangelického faráře Zdeňka Šorma, kterému se tam roku 1988 podařilo získat souhlas k duchovenské činnosti. Fara, kde bydleli, se před rokem 1989 stala centrem opozičních aktivit a manželé Šormovi neunikli neustálému dohledu a postihům ze strany StB.

Tragická smrt otce po zásahu bleskem

„Dětství jsem měla dost netradiční s ohledem na to, jak tenkrát vypadala klasická normalizační rodina,“ vzpomíná Ruth Šormová, která se narodila v roce 1965 jako nemanželské dítě jednadvacetileté socioložce Elišce Novotné a o dvacet let staršímu profesorovi VŠE Pavlu Eislerovi, který brzy po narození Ruth tragicky zahynul po zásahu bleskem na horské túře. „Moje máma jako velmi mladá vstoupila do KSČ. Studovala sociologii na tehdejším Institutu osvěty a novinářství (dnešní Fakulta sociálních věd UK, pozn. aut.). Po vstupu sovětských vojsk v roce 1968 ji ale ze strany vyloučili, a to dost zásadním způsobem ovlivnilo její profesní působení. Když jsme se po osmašedesátém roce stěhovaly do Stráže pod Ralskem, nastoupila tam ještě jako podniková socioložka, ale po vyloučení z KSČ ji z práce vyhodili,“ popisuje pamětnice. Rutina matka, poté co ze Stráže přesídlily do Liberce, pracovala v knižním skladu, ale nastaly situace, kdy ji nikde nezaměstnali, nebo si naopak ke stálejšímu zaměstnání našla i večerní brigádu, aby mohla dceři dopřát něco navíc. „Na mámu vzpomínám jako na velmi silnou a výraznou osobnost. Představte si přelom šedesátých a sedmdesátých let, ona vyhozená ze strany, samoživitelka. V podstatě se mnou byla celý život sama a všechno zvládla. Na žebříčku hodnot měla na prvních místech zodpovědnost a samostatnost, a to se mi také snažila předat,“ popisuje Ruth Šormová, jak ji ovlivnila matčina výchova.

Zpátky do Prahy

Když Ruth nastoupila do druhé třídy základní školy, vrátily se s matkou zpět do Prahy. Po absolvování základní školy nastoupila na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, které ale tenkrát kvůli probíhající rekonstrukci budovy sídlilo na pražských Petřinách. „Na tomto gymnáziu, ačkoliv to byla škola v časech, jaké byly, a její tehdejší ředitel byl velký komunista, mohly studovat i děti disidentů. Tam jsem čerpala také první střípky poznání, že všichni to nemají úplně stejně,“ poznamenává Ruth Šormová, jak ji ovlivnilo prostředí gymnázia. Naprosto zásadní zkušeností, která se promítla nejen do jejího pozdějšího profesního zaměření, ale i do zapojení do prostředí nezávislých iniciativ, byly její dvě návštěvy Anglie během středoškolských studií.

Anglická zkušenost

„Do Anglie jsem poprvé vyjela roku 1982, díky pozvání Ivana, jednoho z mých dvou nevlastních bratrů, které měl můj otec se svojí anglickou manželkou,“ pokračuje Ruth Šormová. „Oba byli o hodně straší než já. Když jsem se narodila, bratrovi Ivanovi bylo sedmnáct a Johnovi devatenáct let. Jejich máma Jean, se kterou jsme udržovaly naprosto skvělé vztahy, se do Londýna vrátila roku 1977 nebo 1978, po Chartě, kdy se normalizace rozběhla na plno, poměry tuhly a ona se rozhodla, že už v Československu být nechce. Postupně ji následovali i synové, Ivan do Londýna a John do New Yorku,“ upřesňuje pamětnice.

K návštěvě Anglie ji lákala, kromě vášně pro angličtinu, také touha zažít svobodný svět. Vzpomíná ale také, jak ponižujícím zážitkem a nekonečnou anabází s nejistým výsledkem bylo vyřizování potřebných formalit k vycestování. „V Anglii jsem měla možnost pracovat jako dobrovolnice v domově pro lidi s mentálním postižením. To byl pro mne naprosto mezní zážitek a nasměrovalo mě to k tomu, čemu jsem se pak profesně věnovala dál,“ vysvětluje, proč se rozhodla věnovat práci v sociální oblasti.

Ale ani cesta za vysněnou profesí nebyla úplně přímočará. Po maturitě roku 1984 se hlásila na studium psychologie, přijata ale nebyla. Zaměstnání pak našla v ústavu pro mentálně postižené – v Ústavu sociálních služeb ve Vlašské ulici a následně pak přesídlila do její pobočky v ulici Papírenská. Krátce pracovala také jako vychovatelka v Jedličkově ústavu. Souběžně se zaměstnáním studovala dálkově nejdříve pedagogickou nástavbu a pak také dálkově speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Vstup do evangelického prostředí

Silným zážitkem z anglického pobytu pro Ruth nebyla pouze práce v domově pro osoby s mentálním postižením, ale také první setkání s evangelickou komunitou. „Dobrovolnickou akci pořádala mezinárodní společnost kvakerů. Na jejich shromážděních jsem se poprvé setkala se svobodou projevu, politickými debatami v prostředí lidí, kteří mi byli blízcí,“ přibližuje Ruth Šormová, která po svém návratu hledala v Praze podobnou alternativu. Na tu ji navedl její tehdejší spolužák z gymnázia Vladimír Mlynář. „Vladimír chodil do evangelické mládeže do kostela u Salvátora na Starém Městě a já jsem tam jednou zašla s ním. Tak jsem se ocitla mezi evangelíky, kde jsem se posléze setkala s řadou osobností, kteří na mě měli zásadní vliv,“ říká pamětnice a vzpomíná na faráře Renatuse Schillera, u něhož se připravovala na křest, nebo na faráře Jana Kellera a Vojena Syrovátku, k nimž pak jezdila na statek Zbytov u Jimramova, místo setkávání evangelické mládeže. A konečně se u Salvátora také seznámila s mladým bohoslovcem Zdeňkem Šormem, za něhož se v prosinci 1985 provdala.

Osobnosti disentu a výhody mládí

Díky komunitě kolem Československé církve evangelické, kde působila řada farářů bez státního souhlasu a zároveň řada z nich byla i signatáři Charty 77, se dostala do okruhu českého disentu. „To bylo kolem roku 1983. Velmi blízko jsem měla k Petrovi Uhlovi a Anně Šabatové. V kontaktu jsem byla s Jiřím Dienstbierem či Danou Němcovou. To všechno pro mne byly výrazné autority. Byla jsem fascinovaná jejich pevností a odvahou. Fascinovalo mě, jak to jsou všechno lidé pevní a stateční, a přitom mají doma rodiny a děti, kterým musí například vysvětlovat, že studovat nebudou, protože je důležitější neohnout se. Řada věcí, do kterých jsem se tehdy pustila, byla bezpochyby daná mým mládím a tím, že jsem se mohla rozhodovat jen sama za sebe. Mládí bylo vlastně mojí výhodou,“ upozorňuje Ruth Šormová, která se mimo jiné v rámci disentu zapojila do distribuce Informací o Chartě (Infoch) a dalších samizdatových tiskovin.

Založení Nezávislého mírového sdružení a podpis Charty

V druhé polovině osmdesátých let se v Československu vyrojilo hned několik opozičních občanských iniciativ, mezi nimi i Nezávislé mírové sdružení, u jehož vzniku stála vedle Hany Marvanové, Tomáše Dvořáka, Jany Petrové, Alice Svobodové nebo Jana Chudomela právě i Ruth Šormová. „Měli jsme plné zuby oficiálních keců o míru v atmosféře rozděleného agresivního a neustále bojujícího světa. V dubnu 1988 jsme založili Nezávislé mírové sdružení s podtitulem Iniciativa za demilitarizaci společnosti. Při jejím vzniku hrálo roli i to, že jsme okolo sebe měli mladé muže, kamarády, kteří z důvodu svědomí či z náboženských důvodů odmítali nastoupit tehdy povinnou vojenskou službu a jako její odpírači se dostávali do konfliktu se zákonem,“ přibližuje. Postupem času se iniciativa rozrůstala a řada jejích členů se zapojila do dalších iniciativ či připojila svůj podpis k Chartě 77. „Chartu jsem podepsala na jaře 1988 a se vznikem Nezávislého mírového sdružení to dost souvisí. Tím, že jsme se do něčeho pustili, a tak vyjádřili svůj názor a postoj, nebyl důvod zůstat jen u jedné aktivity, ale dávalo nám smysl připojit se k něčemu, co nám přišlo zásadně významné. Už se nepamatuji na konkrétní den, ale při jedné návštěvě v bytě Petra Uhla a Aničky Šabatové jsem Chartu podepsala,“ vzpomíná pamětnice.

Nezávislé mírové sdružení začalo poměrně brzy vydávat i svůj vlastní zpravodaj (samizdatový časopis Bulletin Nezávislého mírového sdružení) a i díky tomu se počet jeho členů rozrůstal a zároveň tak sílil zájem a tlak ze strany Státní bezpečnosti. „Na podzim roku 1988 zavřeli Hanu Marvanovou a Tomáše Dvořáka. Pamatuji se na ten silný dojem, který jsem měla – tak aha, už to je tady. Do té doby jsme všechny aktivity začínali s tím, že už je doba jiná a že se nám represe možná vyhnou. Jejich zatčení na nás silně dolehlo. Pamatuji se, že soudní jednání bylo hodně navštěvované. Budova soudu ve Spálené byla plná disidentů. Vybavuji si napětí, ale zároveň i sounáležitost, která pro nás měl velký význam,“ popisuje.

Bílé vrány na malém městě

Do Soběslavi na faru se Ruth Šormová za svým manželem Zdeňkem, který zde konečně získal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, stěhovala v srpnu 1988. „Bylo to pro mne velmi zvláštní období. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že budeme na faře a že Zdeněk může dělat to, co chce. Vlastně jsem se i docela těšila z Prahy, možná na to, že budeme poprvé někde v jiném prostředí, v domku se zahradou. Ale zároveň se mi strašně stýskalo. Bylo mi třiadvacet, nikoho jsme tam neznali, do evangelického kostela chodilo jen pár lidí, většinou důchodců…  Cítila jsem se dost sama. Do Prahy jsem se snažila jezdit skoro každý týden, nejčastěji stopem, protože jsme neměli moc peněz. Moc jsem se těšila na pražské prostředí, na dění, do kterého jsem byla zapojená, na přátele… Navíc v Praze nebyl zájem StB upřen zcela a pouze na mě, na rozdíl od malého města, kde jsme byli najednou sami a hrozně v centru pozornosti. Bylo těžké to zvládnout, protože jsem byla hodně mladá a statečná jen do určité míry,“ poznamenává. 

V soběslavské „šatlavě“

Fara se brzy stala místem setkávání mladých lidí, kteří měli zájem nejen o křesťanství, ale také o činnost nezávislých iniciativ. „Pro tento okruh lidí jsem z Prahy vozila Infoch. Dost se na nás zaměřil dohled Státní bezpečnosti a lidé, co na faru chodili, začali mít potíže a museli k výslechům. Jít na faru bylo aktem odvahy,“ upozorňuje Ruth Šormová a dodává, že každý její odjezd do Prahy byl sledovaný StB, a hned v říjnu byla preventivně na 48 hodin zavřená, aby se nemohla zúčastnit demonstrací. „Přišli na faru tři dny před demonstrací k výročí 28. října. Jeden uniformovaný policista a jeden neuniformovaný estébák,“ vypráví a dodává, že ji odvezli do Tábora a po hodinovém výslechu jí oznámili, že je podezření, že by se mohla účastnit aktivit, které jsou v rozporu se zákonem, a tak bude preventivně zadržená. „Zavezli mě zpět do Soběslavi do cely na místní policejní stanici. Pro toho místního policistu bylo úplně nepochopitelné, proč tam zavírají mladou třiadvacetiletou holku, která nic neudělala. Po 48 hodinách mě v pět ráno pustili a vzápětí zase hned sebrali a zavřeli na dalších 48 hodin,“ popisuje a dodává, že její první „osmačtyřicítka“ se odehrála na cele v pražské vazební věznici v Ruzyni. „Tehdy jsme jako Nezávislé mírové sdružení společně s dalšími iniciativami pořádali nezávislý mírový seminář. Účastnilo se ho mnoho lidí a sebrali nás hned při prvním setkání v bytě Jana Urbana. Atmosféra vazební věznice v Ruzyni byla hrůzostrašná. To jsem se opravdu bála a vůbec jsem si nebyla jistá, že půjdu po 48 hodinách domů.“ Ruth Šormové následně zabavili pas a v srpnu 1988 se v době demonstrací raději sama preventivně „uklidila“ k přátelům na faru v Lovosicích, aby se vyhnula opětovnému zatčení.

Listopadové dění roku 1989

17. listopad strávila Ruth Šormová se Zdeňkem v Praze, protože už od 15. listopadu tady probíhal synod Českobratrské církve evangelické. Společně s dalšími účastníky se vydali na studentské shromáždění na Albertov. „Sešlo se tam nečekané množství lidí. Slovo euforie, které se pak v mnoha vzpomínkách a rozhovorech objevilo, je výstižné. Atmosféra, která setkání provázela, byla opravdu v něčem jiná než na předchozích demonstracích. Byli tam nejen studenti, ale širší veřejnost. Prožívala jsem takové ‚konečně‘, aniž bych měla tušení, jaký to bude mít dosah,“ vypráví Ruth Šormová a dodává, že pocit euforie následně vystřídal strach, který zažila při policejním rozehnání večerní demonstrace na Národní třídě.

„Stáli jsme se Zdeňkem v prostoru mezi tehdejším obchodním domem Máj a podloubím, kde došlo k bití. Na dohled od kordonu ozbrojených policajtů schovaných za štíty,“ vzpomíná Ruth Šormová a dodává, že pak už jsou její vzpomínky trochu zamlžené. „Pamatuji si hrůzu z tlaku lidí, pocit, že se asi fakt ven nedostaneme. V podloubí jsem dostala ránu pěstí od mladého uniformovaného policisty. Utrpěla jsem slabý otřes mozku. Byl to pro mne šokující zážitek, díky kterému se už do žádného davu moc nehrnu,“ pokračuje pamětnice. Když se společně s manželem a švagrem dostali za roh do Mikulandské ulice, podařilo se jim s dalšími proniknout do dvora domu a následně do bytu, v němž jim poskytli úkryt lidé, kteří tam bydleli. „Byt byl úplně plný lidí. Vládlo tam velké napětí. Všichni jsme čekali, co bude dál. Vzpomínám na kontrast množství lidí a velkého ticha,“ dodává.

Za Občanské fórum do parlamentu 

V noci se pak s manželem vrátili na synod, který ještě nad ránem přijal protestní prohlášení a vyjádřil se k dění na Národní třídě. V neděli 19. listopadu už manželé Šormovi odjeli zpět na faru do Soběslavi, která se hned stala místem dalšího revoluční dění a posléze tam bylo ustanoveno místní Občanské fórum. První svobodné volby se konaly v červnu 1990. „OF se postupně strukturovalo a začalo se mluvit o tom, kdo bude kandidovat. Oslovili mne a já na nabídku kývla. Přišlo mi to jako úplně přirozené pokračování toho, co jsem dělala před revolucí a pak od listopadu 1989,“ vysvětluje Ruth Šormová, jak došlo k tomu, že byla zvolena do Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. „V tehdejším parlamentu jsem byla jedna z úplně nejmladších a všechno bylo pro mne ohromnou školou. Ty dva roky pro mne představovaly životní období, které mě hodně naučilo. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být tak blízko,“ říká Ruth Šormová. Nejkontroverznějším tématem té doby se podle bývalé poslankyně stal lustrační zákon. „Na tom se hodně lidí rozdělilo. Potřebě, proč to udělat, naprosto rozumím. Mně je ale lidsky bližší lidi moc nehodnotit a nesoudit,“ přibližuje, jaká dilemata při schvalování lustračního zákona prožívala. 

Po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 přešla do poslaneckého klubu Občanského hnutí, za které kandidovala ve volbách roku 1992. To ale nezískalo potřebný počet hlasů. Ruth Šormová se vrátila k práci v sociální a neziskové oblasti. Založila a vedla středisko Diakonie ČCE Rolnička v Soběslavi a od roku 2010 stanula na osm let ve vedení obecně prospěšné společnosti Portimo v Novém Městě na Moravě. V roce 2018 se společně s manželem Zdeňkem přestěhovali zpět do Prahy na jeho nové působiště evangelického faráře na pražských Vinohradech. Téhož roku se stala ředitelkou neziskové organizace Cesta domů, mobilního hospice.