Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrij Somol (* 1916  †︎ 2005)

• narozen 29. 2. 1916 v obci Mirohošť na Volyni na Ukrajině

• otec byl zavražděn bolševiky

• studoval na učitelském ústavu v Ostrogu

• roku 1938 ve vesnici Verba u Vladimirvolyňsku začal působit jako učitel matematiky

• od roku 1941 působil v odbojové organizaci Blaník na Volyni

• do armády nastoupil roku 1943 v Rovně

• po krátkém výcviku vstoupil do baterie minometné roty

• jmenován velitelem baterie

• poslán do dělostřeleckého učiliště ve Smolensku, které bylo evakuováno na Ural severně od Sverdlovska

• odmítl vrátit se k minometné rotě a byl převelen do protitankového dělostřeleckého pluku

• opět velitelem baterie

• stal se zpravodajským důstojníkem pluku a následně zpravodajským důstojníkem brigády

• bojoval u Jasla a Dukly

• po válce působil v Litoměřicích v protitankovém oddílu jako velitel čety

• založil nový protitankový oddíl v Příchovicích u Přeštic, stal se velitelem brigády

• byl zástupcem náčelníka krajské vojenské správy v Ústí nad Labem, náčelníkem okresní vojenské správy a poté náčelníkem krajské vojenské správy v Ústí nad Labem

• v Hradci Králové náčelníkem krajské vojenské správy, propuštěn

• pracoval na ministerstvu obrany ve funkci náčelníka v oddělení východ v komisi, která vydávala osvědčení pro válečné veterány

• do důchodu odešel v roce 1973

• byl předsedou krajské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Ústí nad Labem

V Mirohošti na Volyni a osud otce

Dimitrij Somol se narodil 29. 2. 1916 v Mirohošti ve volyňské oblasti na Ukrajině. Volyň byla součástí Ukrajiny, kam se Češi nastěhovali. „Šli sem především z ekonomických důvodů.“

Otec pocházel z Volyně, ale matka byla ze Žitomíru (Žytomyr). Po válce se Volyň stala polským územím a Žitomír zůstal na sovětské straně. Otec zdědil hospodu, která měla koncesi na prodej vodky. „A na Ukrajině je vodka první artikl.“ Hospodu provozoval strýc a otec se stal předsedou pekáren v Kyjevě. „Otec nabíral do pekárny české zajatce, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě a dostali se do zajetí. V zajateckých táborech byla špatná strava, chleba nebyl, vši, blechy, špína, občas je dali někam na práci. Otec je z toho vytahoval a dělal z nich pekaře. Nejméně pět set lidí nabral do té pekárny.“ Čechoslováci-pekaři se pak dostávali do legií. Jedním z nich byl i Zdeněk Štěpánek, který se o otci Dimitrije Somola zmiňuje ve své knize „Za divadlem kolem světa“.

V Kyjevě byl otec pekařem. „Když to komunisti ovládli, tak udělali z pekáren družstvo a on dělal nákupčího pro družstvo.“ O své místo v pekárně ovšem přišel a byl zatčen. „Otce potom bolševici zatkli, odvezli do Kyjeva, a tím se za ním zavřela cesta. Mně byly dva roky, když jsem přišel o otce. Babička byla mrcha, s odpuštěním. O tu koncesi matku obrala, že nemohla prodávat alkohol, převedla to na druhého syna.“ Chtěla jí vzít i dům, ale zpětným věnem od dědečka matku neobrala. Neměli moc pozemků. „Potom se matka vdala a dala podmínku tomu novému, že synové budou studovat. Tak brácha dělal medicínu a já jsem chtěl dělat technické věci, ale už byla krize, tak jsem šel na učitelský ústav polský na Ostrogu.“

Po vystudování už nastala doba, kdy se začínali Poláci chovat vůči Ukrajincům agresivněji. Dimitrij Somol působil jako učitel. Poláci jej měli odvést, což se nakonec nepotvrdilo, byl však kvůli budoucímu možnému odvodu registrován jako nezaměstnaný. „Školská správa mě nechtěla zaměstnat. Odůvodňovali mi to tím, že mě mohou kdykoliv zavolat. Tak mě nechtěli zaměstnat.“ Bratranec nového otčíma byl poslancem polského Sněmu, a tak se podařilo Dimitrije Somola zaměstnat ve vesnici Verba u Vladimirvolyňsku. Učil zde rok, poté vypukla válka a Volyň se stala součástí Sovětského svazu.

Mirohošť byla podle vzoru města Prahy rozdělena na Malou a Velkou Stranu a Závale. „Každá část měla nějakou dominantu. V Malé Straně byl pivovar, v Závale byl mlýn a ve Velké Straně byla škola.“ U školy byl domov Dimitrije Somola, konaly se zde zábavy a divadla.

Za Poláků chodili do školy Češi i Ukrajinci. „Vyučovací jazyk byl polský a čeština byla třikrát týdně. A ukrajinština, tam jsme se rozdělovali.“ SSSR dovolil zřídit českou školu.

Vesnice se nacházela 105 kilometrů od hranice s Německem, probíhala zde tzv. Curzonova linie. „Tam už mohli být cizinci. Podle sovětských zákonů sto kilometrů do hranic nemohli být cizinci. A sto pět kilometrů už cizinci mohli být.“ Ve škole působili i někteří českoslovenští emigranti, byli ubytováni v českých vesnicích. Na Volyni bylo celkem sto tři českých vesnic.

„My, učitelé, jsme založili ilegální organizaci Blaník“

Ve škole učil matematiku, algebru a geometrii. „Když Němci přepadli Sovětský svaz, tak k nám udělali průlom za čtyřiadvacet hodin. Lízálek (inženýr původem z Československa, před Němci utekl na východ – pozn. autor) už nestačil utéct, poněvadž u nás vedla železniční dráha, a to bylo zbombardované, takže vlaky nejely.“ Utíkali s kufry, ale asi po dvaceti kilometrech je Němci chytli. Dimitrij Somol přemluvil matku, aby vzali Lízálka k nim, Němci zřejmě nepoznali, že se jednalo o utečence.

Ve škole učil společně s učiteli Knoppem, Liškou, Lízálkem a jeho družkou. „My na Volyni, učitelé z Mirohoště, jsme založili ilegální organizaci Blaník. To jsme byli tři učitelé plus inženýr Lízálek. A ještě jeden, to byl studovaný novinář. Tak nás bylo pět.“ Společně vydávali časopis. Němci zabavili postupně všechna rádia ve vesnici. Starostovi vzal Dimitrij Somol formulář Ausweis, který Němci vydávali. „Upsal jsem tam Lízálkova jména, aby už měli nějaký doklad.“

Vydávali časopis, ale o papír a psací stroj byla na Ukrajině nouze. Noviny Blaník psal bývalý novinář. „Já jsem ukradl dvě rádia. Jedno jsme měli my a druhé jsme dali tam, aby měli zprávy, aby mohli poslouchat Londýn.“ Jeden exemplář novin šel do každé obce. „Tam si to dávali soused sousedovi a mohlo to skončit u toho, kdo to dal první. V každé vesnici jsme měli svého člena Blaníku. Žádný zkušenosti s ilegální činností jsme neměli.“

Vedoucím byl Vladimír Knopp. Dimitrij Somol měl na starosti děvčata. „Noviny tam byly a Němci věděli, že existuje nějaká organizace. Taky poté vypálili Český Malín, i když k tomu neměli žádné důvody. Ale nevěděli, kdo to vede.“ Dimitrij Somol zaučoval děvčata ve zdravotnictví a telefonickém spojení. Děvčata ani nevěděla, že se jedná o ilegální organizaci. Některé z nich pracovaly v nemocnici. „Nejdřív dělaly uklízečky a pak se vypracovaly na sestry. Byly připravené na armádu.“

Někteří volyňští Češi šli na západ. „Oni se dostávali přes Střední východ na západ do Anglie. Volyňáků bylo v armádě jedenáct tisíc (ve východní armádě – pozn. autor). Ale Blaník k tomu přispěl. Mladí patnáctiletí kluci udávali, že jsou starší, a šli.“ 

 „Když jsem propagoval v Blaníku vstup do československé armády, tak jsem musel jít taky“

Ještě nebylo území Volyně úplně osvobozené a už byli volyňští Češi verbováni do armády. „Mě nechtěli pustit do armády, že budu učit. Když jsem byl v Blaníku a propagoval jsem vstup do československé armády, tak jsem přece nemohl zůstat doma. To by mně svědomí nedovolilo.“ Přemluvil sovětského důstojníka, aby mohl vstoupit do armády.

Jako i další volyňští Češi nastoupil Dimitrij Somol do armády v Rovně. Kapitán Drnek organizoval nový minometný oddíl ráže 120mm. „To už byla ráže pořádná, to byl takový kovový talíř. To se minomet stavěl do talíře.“ Při cvičení byl Dimitrij Somol zařazen do baterie minometného oddílu, kde byl velitelem nadporučík Semeňák.

Po čtrnácti dnech cvičení byli posláni na frontu. „Měli jsme někde vykonat ostrou střelbu z minometů a oni nás poslali rovnou na frontu. A mě jako důstojníka, pátrače u jedné baterie, poslali na průzkum, abych našel palebné postavení na frontě a postavil pozorovatelnu.“  Střelba z minometů nebyla problémem, museli se jen schovat někam do údolí, problematická byla však pozorovatelna. „To byla taková chalupa, slámou krytá, za námi byla stodola a na té stodole měl pozorovatelnu sovětský generál. Až nahoře. Jenomže on měl takový sešup – ve stodole byl vykopaný kryt a on po střeše sjel až do krytu, když bylo nebezpečí.“

Byli tři dělostřelci na jednom baráku. „Rusové se pokoušeli o nějaký útok, tak jsme stříleli. A tak jsme uspěli.“ Čtvrtý den přijel na pozorovatelnu major Rytíř a major Rada. Major Rytíř byl velitelem dělostřelectva. „A zavolali: ‚Somol, budeš střílet!‘“ Musel se při nepřímé střelbě jako dělostřelec vyznat v matematice a v mapě. V armádě byl teprve čtrnáct dní.

Nacházeli se u Torčínu, kde si Dimitrij Somol vybral za cíl zděnou vilu s vikýřem. „Já když jsem ráno pozoroval, tak se tam vždycky něco blýskalo, tak jsem viděl, že v tom vikýři mají Němci nějaké optické přístroje, že se od nich slunce odráží.“ Připravil minomet a vypálil. „A nic. Všichni zpozorněli, co je. Asi byla krátká a spadla na louky do bahna. Říkali: ‚Tak co uděláš?‘ – ‚No, prodloužím.‘ Tak jsem o dvě stě prodloužil a rána padla za ten barák. ‚Tak co uděláš?‘ – ‚No rozpůlím.‘ Já jsem rozpůlil a mina padla akorát na růžek baráku té vilky, na kterou jsem střílel.“ Tím první bojové nasazení skončilo.

Jindy viděl zdálky se blížící německé tanky Tigery. „Když někam jede Tiger, tak to znamená útok.“ Byly tam tři nebo čtyři tanky a nadporučík Semeňák ležel a spal. „Já ho budím a říkám mu: ‚Pane nadporučíku, Němci útočí.‘ – ‚Hmm…‘ A dál nic. Zase ho budím za chvíli, když byly blíž. Pak jsem viděl, že i pěchota byla na těch pásových autech, doprovázela tanky. ‚Němci útočí, pane nadporučíku.‘ On zase: ‚Hmm…‘ Za dvě minuty ho zase budím. On říká: ‚Somol, zapište do záznamu o pozorování, že Němci útočia a že ste ma vzbudili.‘“ Za chvíli zvonil telefon a nadporučík Semeňák dostal příkaz k útoku. Dimitrij Somol totiž nevěděl, že bez rozkazu nemůže akci provést.

Kapitán Drnek odešel ke 3. brigádě a organizoval další oddíl, nadporučík Semeňák se stal velitelem oddílu a velitelem baterie jmenovali Dimitrije Somola. „Teď jsem si uvědomoval, že to je padesát šedesát lidí a já za ně zodpovídám.“ Pořádně ani nevěděl, kde se nachází fronta.

„To jsme dostali sovětské kalhoty a blůzy, a abychom se odlišili, tak jsme je dávali do kalhot, vypadali jsme jako v montérkách. Ještě bylo chladno a žádné pláštěnky, tak jsme měli svoje civilní.“ Jako nováček v této pozici ani nevěděl, jak se má velitel náležitě chovat, a tak napodoboval ruského dělostřelce, u kterého si postavil pozorovatelnu. „Já neměl zkušenosti žádné.“

V dělostřeleckém učilišti ve Smolensku

 Zanedlouho byl odvolán a poslán do dělostřeleckého učiliště ve Smolensku, které bylo kvůli Němcům evakuováno až na Ural. Na Ural museli jet čtrnáct dní kvůli jednokolejné trati. Škola byla evakuována na sever od Sverdlovska. „Já myslel, že Ural jsou hory. Je to plošina, akorát tam bylo hodně bahna. Zakrslé dvoumetrové břízky a bahno.“

Ve škole bylo 29 Čechoslováků a učitelé byli váleční invalidé. Ve škole hráli mimo jiné i volejbal. „Já jsem byl dost malý, ale uměl jsem nahrávat. Tak jsem mu (jednorukému učiteli a válečnému invalidovi – pozn. autor) nahrával a on to smečoval.“ Dimitrij Somol byl sportovní typ a ve volejbale reprezentoval školu.

„To bylo dělostřelecké učiliště. Každý se zbraní byl někde – tankisté, pěšáci, spojaři. Smolensk byl obsazený, to bylo evakuovaný až na Ural.“ Po škole ve Sverdlovsku odešel bojovat na Duklu.

Vzpomíná na svého slovenského kamaráda ze školy, velmi pohledného, který si začal se ženami z místní továrny u Sverdlovska. „Tak oni ho drapli, dalšího Slováka, který tam nechtěl být, pak ještě jednoho, a poslali je zpátky k útvaru. Ještě s ním jednoho kluka, který měl nějakou bouli na mozku. On byl vyšetřený v nemocnici, tak měl papíry.“ Měli strach, co s nimi bude, tak prodali plášť, kde měli doklady, a řekli, že jim plášť někdo ukradl. „Jenže s těmi doklady propadly také zdravotní doklady kluka s tou hlavou. Náhodou jsem se k němu ještě dostal.“ Jedná se o Milana (viz níže).

Nechtěl zpět k minometům, ale k protitankovému pluku

Po návratu na frontu odmítl jít zpět k minometům. „Tam byli velitelé u minometů, kteří seděli vzadu v palebném postavení, hráli karty a mladíky posílali do přední linie, a ti pozorovali a stříleli za ně.“ Požádal majora Rytíře, jestli by nemohl jít k protitankovému pluku. Major Rytíř souhlasil, ale pod podmínkou, že si za sebe Dimitrij Somol najde náhradu. „Tak jsem se skutečně domluvil s jedním chlápkem, který zase nechtěl být v protitankovém pluku. Protitankový není moc bezpečný. Tak mě k tomu dali a nějakou dobu jsem tam pobyl.“

Poté odešel velitel baterie a Dimitrij Somol se stal spolu se třemi dalšími kandidátem na post velitele. „Tak nám řekli: ‚Na tamhleten cíp lesa střílejte.‘ Já už jsem věděl – mapu jsem jako učitel ovládal. To je takový kruh, ten se přiloží na mapu a musí se správně ten směr určit. Jeden udělal takovou přípravu, že by střílel opačným směrem. Druhý vypálil a bylo to dvě stě metrů vpravo, třetí vypálil někam… A já čtvrtý jsem se málem strefil na cíp lesa. Tak mě určili jako velitele baterie.“

Po překročení hranic pod Duklou navezli Němci protitankové a protipěchotní miny. „A to bylo hrozný svinstvo, Němci to všechno zaminovali.“

Na Ondavě byli Němci na kopci v převýšení. „Dostali jsme na Ondavě úsek třicet dva kilometrů. Jeden voják byl každých sto metrů.“ Protitanková mina není pro chodce nebezpečná, potřebuje totiž zatížení 250 kilogramů. Miny byly kovové, bakelitové nebo skleněné. „Kluci měli zkušenosti, tak je uměli (deaktivovat). Když to vykopal, tak uprostřed byla roznětka. A když ji vyšrouboval, tak s ní mohli kutálet kuželky.“ Protipěchotní miny mají zatížení 2,5 kilogramu. Byly i dřevěné miny, ale nejhorší byly S-miny. „Ta byla velká jako kilová konzerva na maso, ale měla nahoře drátky. Stačilo o ten drátek zavadit, ta mina poskočila metr, vymetla to a trhla.“ V okruhu 30 metrů mohla zranit nebo zabít. V zaminované oblasti se nikdy nevyskytovaly německé tanky.

„Milan, aniž by někomu řekl, šel do obce, která byla v území nikoho (neobsazená SSSR ani Německem – pozn. autor). Oni byli na faře a schody do baráku byly zaminovaný. Když šlápl někdo na prkýnko, tak to bouchalo, klika do baráku, když jí ohnul, tak to bouchalo. Takhle tam byly baráky, ale on to trošku ovládal. Tak se dostali do té fary, ta byla prázdná, akorát nějaké fazole přinesli.“ Dostal od Dimitrije Somola vynadáno a navíc ve faře zapomněl svoje rukavice. „Pak tam šel sám a v území nikoho bouchá. A on šlápl na minu, když šel pro rukavice. Tak si vytrhl klacek z plotu a skákal, vracel se zpátky. A když šel dál, tak druhou nohou šlápl na minu, a to bylo asi dvě stě metrů od nás. Tak on po kolenou a po loktech se trochu plazil. Když šlápne na minu, tak se to speče, že neteče krev, takže on nevykrvácel. U jedné nohy to vzalo špičku a u druhé nohy to vzalo patu.“ Podřízení Dimitrije Somola ho odvezli do nemocnice, po propuštění dostal protézy a ještě byl schopen tancovat.

Na krajnicích po asfaltové cestě kladli Němci miny, přímo na silnici by byly miny nápadné. „Generál Sázavský tam jel, najel na ten kraj a taky ho to zabilo. Spojaři táhli linku a byli asi tak patnáct metrů od mé zemljanky a najednou výbuch. Oni to natáhnou a v noci chodí po tom drátě zpátky. Tak kluk přišel o nohu, jak šlápl na minu.“ Jeho kamarád si vzal klacek, bil s ním o zem, aby nešlápl na minu, a přitáhl zraněného spojaře zpět od nemocnice.

Jednoho rána na frontě se šel Dimitrij Somol opláchnout do potoka a jeho mladý účetní chtěl odjistit miny. „Němci vymysleli protitankové miny s červeným kroužkem – když se jím otočilo, tak to bouchlo, když se chtělo vyšroubovat tu roznětku. A jak to bouchlo, tak bouchly všechny ty miny. Jeho to roztrhalo na úplné kousky, kousek kolena jsme pochovali.“

Dimitrij Somol byl přesunut na nepřímou střelbu. „Já jsem jako jediný z pluku ovládal dobře nepřímou střelbu.“ Na kraji vesnice Ladomírová u Svidníku zaujal na pozorovatelně palebné postavení, zatímco ostatní vojáci byli v barácích. Ondava byla vodnatá řeka, tál sníh a byl zde most, který Němci strhli. „Most klesl, tak voda tekla přes. Potom to Rusové trochu upravili, tak se tam dalo jezdit.“ Němci pozorovali potok, a jakmile tam někoho zahlédli, tak přijeli. „Já jsem si nemohl zavolat auto z palebného postavení, aby pro mě přijeli, když jsem potřeboval do palebného postavení zpátky. Tak jsem musel chodit pěšky.“ Byla zde už vyšlapaná cesta a u jednoho keře Dimitrij Somol téměř šlápl na S-minu. „Ty drátky plechové rezaté … stačilo patnáct centimetrů šlápnout vedle a konec.“

Ještě na Ondavě dostal rozkaz vystřílet všechno střelivo a do rána být připraven na silnici u zdejší vesnice. „A v noci vystřílet – když Němci na nás vidí ve dne, tak v noci záblesk kanónu budou vidět tuplem…“ Pustil munici do míst, kde si myslel, že budou Němci. „Tak jsem dal rozkaz, aby připravili prvky, a řekl jsem: ‚Hned, jak odpálíte, zmizněte a běžte na silnici mimo osadu.‘ Vypálili jsme to tam a oni hned zmizeli.“ Na štábu bylo Dimitriji Somolovi oznámeno, že pojedou do Polska.

U Jasla hrozilo obklíčení americké a anglické armády. Požádali Stalina, aby začal útočit. Jednotky byly rozmístěné od Baltu až po Karpaty. Přijeli do Polska pod Jaslo. „Tam Němci byli připraveni v obraně. A obrana měla tři zákopy.“ Velitel byl ze západu a měl odznak Bohdana Chmelnického za osvobozování Kyjeva. Náčelník štábu Jaroslav Perný to vše dojednal. „Já měl za úkol najít pro pluk místo. Ve dne se tam nesměl nikdo hnout, připravovalo se jenom v noci.“ V noci jim udělili přesné souřadnice. „V noci nám dali palebné postavení, kde budeme, byly tam kolíky a na tom kolíku byly přesné souřadnice z mapy. Muselo se vykopat palebné postavení, zemljanka pro obsluhu a kryt pro střelivo. Střelivo muselo být kvůli vlivu počasí také zakopáno.“ Strážní měli za úkol střílet na podezřelé osoby. „Trošičku sněhu bylo, a aby se maskovali, tak byl takový lesík a v tom lesíku bylo trošku více sněhu než jinde. Tak oni v celtách nosili sníh a maskovali ty nové výkopy, aby to nebylo vidět.“

Dimitrij Somol dostal rozkaz provést zacílení. Měl dva cíle a přesný čas střelby. „Ovšem tam byl úsek sedm kilometrů a na jednom kilometru bylo tak sto padesát kanónů, minometů, kaťuší a různých. Na jednom kilometru sto padesát, rozmístěných tak trochu do hloubky a pochopitelně do šířky.“ Vánoce neslavili. „Já měl akorát jednoho slanečka.“

Pár dní před 15. 1. 1945 byli posláni na štábní poradu na polském statku. „Tam byla taková větší místnost a v ní byla porada. Vedl to nějaký sovětský podplukovník. Najednou padla rána, okna zařinčela. Pak druhá. On šel k telefonu a ptal se: ‚Která baterie to střílí? Zničit! Překáží v poradě.‘ V tu chvíli jsem věděl, že válku vyhrajeme. To měli tak spočítané, že věděli, kde co mají, kdo střílí odkud a tak dále.“ Střílelo se přes hodinu. „Já jsem se musel podepsat, že ty dva cíle zničím. Jenomže když jsem střílel sem, tak někdo mi střílel tam. Když já jsem přelezl tam, tak někdo mi střílel tady. To byla taková oblbovačka. Tak to měli dokonale připravený, že jsem to obdivoval. A to ráno jsem věřil, že válku vyhrajeme.“

Po zemi šlo chodit, jen pokud byla zamrzlá. Ve Vrútkách poslali jednu baterii do hor, se kterou poté ztratili spojení. Dimitrij Somol je měl jít hledat pěšky, protože byl všude sníh a nebylo možné použít techniku. Stalo se to ve Strečně, kde Němci strhli silnici těsně nad vodou a nedalo se tam jezdit. Baterii šel hledat ještě s kamarádem průzkumníkem. „Já jsem potřeboval do kopců. Tak jsme šli, dostali jsme se do týlu k Němcům a nevěděli jsme, že tam jsme. Schovali jsme se pod křoví a vycouvali jsme odtamtud. Ještě předtím jsme našli jednoho našeho vojáka zabitého. Měli jsme pořád štěstí.“

Ze zpravodajského důstojníka na velitele čety

Na frontě byl velitelem baterie, poté zpravodajským důstojníkem pluku. Ke konci války se dostal do Říčan u Prahy, odkud měl jet do Prahy. „Mě pak poslali do Prahy, protože jsem byl jediný, kdo byl kdy v Praze. Tak mě poslali, abych sjednal ubytování.“ Nakonec se ubytovali na Letné. V jednom domě bydleli Němci, které vystěhoval a umístil zde štáb pluku. Ve školní budově byl umístěn zbytek pluku.

Z pluků se poté stala brigáda a Dimitrij Somol se stal zpravodajským důstojníkem brigády. Ovšem byl vyslán do Litoměřic k protitankovému oddílu jako velitel čety. „Mě to trochu mrzelo, ale moc jsem si z toho nedělal, člověk byl šťastný, že byl naživu a nebyl zraněný.“

 S vojáky dal dohromady fotbalovou jedenáctku a hráli fotbal. „U oddílu bylo hodně důstojníků z první republiky, a to byl samý major, podplukovník a já byl nadporučík. Tak mně dali velitele čety z té funkce.“

Založení nového protitankového oddílu

Zakládal nový protitankový oddíl v Příchovicích u Přeštic. „Původně to bylo tuberkolózní sanatorium, takový zámeček a u toho baráček. Dostal jsem auto, řidiče a jezdil jsem po republice po útvarech shánět vojenské propriety. Nikdo to neúčtoval a já na to neměl čas. Vždycky jsme přijeli k zámku, otevřeli jsme okno, naházeli do místnosti a jeli jsme na další. Tak jsem měl obavy, jak to dopadne.“

Poslali Dimitrijovi Somolovi nové důstojníky bez zkušeností a vojáky. „A to bylo nejlepší, kluci byli od Kolína z vesnic, a to jsou inteligentní kluci.“ Závodili s nimi v soutěžích ve střelbě z kanónu 76mm a vyhrávali.

Poté se stal Dimitrij Somol velitelem brigády. Jeden pluk hrál volejbal, druhý fotbal a třetí provozoval hudbu. „Tak jsme dali dohromady bezvadnou hudbu. V celostátní soutěži se umístili na druhém místě.“

Vyloučen z funkce náčelníka krajské vojenské správy za špatnou očistu v armádě

Po válce přijela celá rodina do Československa, otčím zemřel brzy a bratr zemřel v roce 2002. Osud svého pravého otce se Dimitrij Somol nikdy nedozvěděl. Po válce mohl také získat pozici tajemníka náčelníka generálního štábu, nakonec ji však nedostal. V armádě sloužil do roku 1973, kdy odešel do důchodu. „Když zaváděli rakety, tak v kasárnách v Rokycanech byly dvě velké jízdárny z první republiky. Oni potřebovali rakety schovat, tak rozpustili brigádu, pluky zůstaly samostatné a mně nabízeli, abych šel na Slovensko na stejnou brigádu. A já jsem to odmítl kvůli dcerám.“ Dostal se do vojenské správy do Ústí nad Labem jako zástupce náčelníka krajské správy, posléze náčelníka okresní správy. „Za rok se to spravilo, protože to byla otázka vztahů mezi důstojníky. A já ne nadarmo jsem se učil jako učitel psychologii a pedagogiku.“

Byl přemístěn za náčelníka krajské správy Jana Zikmunda v Ústí nad Labem a v 2. polovině 60. let se stal náčelníkem krajské vojenské správy v Hradci Králové. I zde měl problémy se svým předchůdcem a posléze i s radou obrany. Rada obrany (šéfoval jí vedoucí tajemník kraje, dále zde byl předseda krajského národního výboru, velitel bezpečnosti kraje a náčelník krajské vojenské správy) si stěžovala na špatnou očistu v armádě a za 14 dní byl Dimitrij Somol de facto propuštěn z armády.

Odešel do komise, která vydává osvědčení pro odbojáře a legionáře podle zákona č.255/1946 Sb.. „Tak jsem šel do té komise, tam jsem byl ve funkci náčelníka – oddělení východ. To byl Sovětský svaz, čili naše východní armáda a Polsko.“ V roce 1973 byl důchodový strop nižší než v roce 1974, Dimitrij Somol má tedy menší důchod než jeho podřízení. Nechtěl si v Československu nostrifikovat učitelský diplom, raději zůstal v armádě.

Dnes je Dimitrij Somol držitelem 4 vojenských řádů a 19 vyznamenání. Mezi jeho nejvyšší vojenská vyznamenání patří Řád rudé zástavy, Řád práce, Válečný kříž Za chrabrost nebo Medaile Jana Žižky. „To mohl dostat jenom střední velitel.“  

V Rokycanech zavedli sovětské poradce, kteří radili vojákům, jaké nářadí a nezbytnosti chybí v kasárnách. Velitel pluku byl po nesplnění těchto podmínek vyměněn za Dimitrije Somola, který uměl rusky a ony nezbytnosti doplnil. „Abych se ho zbavil, tak jsem mu dal auto a řidiče. Ta jeho manželka chtěla jezdit po republice.“

Vzpomíná na sovětského generála, hrdinu Sovětského svazu, se kterým se kamarádil a který mu pomohl – pluky nemusely jezdit z Rokycan do jiných míst na cvičení, ale mohly tam zůstat. Postavili v Rokycanech i paneláky pro důstojníky, kam je ubytovávali. Se svou jednotkou dělali i vojenské prohlídky, po Československu jezdil Dimitrij Somol na kontroly, zda mají vše v pořádku. Setkával se i s prezidenty Zápotockým a Novotným a s ministry, jako byl například Lomský. Nejprudší boje zažil na Dukle. Byl i předsedou legionářů v Ústí nad Labem.

Dimitrij Somol v úvodu čerpal z knihy Zdeňka Štěpánka „Za divadlem kolem světa“.

Sestra Dimitrije Somola je zde publikovaná Antonie (Nina) Kohlíková.