Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sommer (* 1931)

• narozen 24. prosince 1931 v Plzni

• 1937 - vlčetem v Plzni

• 6. května 1945 - setkání s generálem Eisenhowerem

• stěhování do města Nýřany, skautování v Nýřanech

• pomocný dělník v Karlových Varech

• za komunismu dělníkem v uranových dolech ve Stráži pod Ralskem

• po roce 1989 vedoucí družiny vlčat v Novém Boru

• delegátem na 5. kmenovém sněmu v Kroměříži

Ing. Jiří SOMMER

Sum

Skautem nemusí být každý. Dobrý nebývá každý. Ale aby byl skaut a nebyl dobrý, to jsem skoro snad nezažil. Kdo do sebe ty ideje a ty pravdy dostane, tak se z něj už lump nemůže stát.

Jiří Sommer se narodil 24. 12. 1931 v Plzni. V Plzni žil se svou rodinou do roku 1945, kdy se celá rodina přestěhovala do Nýřan. V Plzni bydleli v ulici Kroftově-Herderově-Stalinově číslo popisné 26 naproti vstupu do areálu vojenské nemocnice.

Jiří Sommer alias Šluky vlčetem

Jiří se v září 1937 stal vlčetem v Plzni a jeho vlčácká přezdívka byla Šluky. Z doby nacistické okupace se dochovala fotografie (viz fotogalerie Výlet vlčat), svědčící o činnosti plzeňského střediska Stopa i za války. O této činnosti se zmiňuje roku 1997 Stopař Bóřa: „Plzeňští skauti nepodlehli nacistické totalitní okupaci z 15. března 1939. Jedním dokladem je fotografie. Na jaře 1940 skauti zorganizovali a uskutečnili vycházku vlčat 3. smečky skautského střediska Stopa z Plzně. Jedním z cílů této poučné vycházky byla Kolomazná (Čertovská) pec, v dnešní chráněné lokalitě v Bolevci, za Kamenným rybníkem. Výletu se zúčastnila početná skupina vlčat i jejich vedoucí. Z uvedeného pohledu lze (dnes) jmenovat alespoň některé: Riki, vedoucí Wann, Krab, Suchý, Unkas, Ankela, Šluky.“ Skautská organizace byla gestapem rozpuštěna.

Osvobození Plzně a setkání s generálem Ikem (Eisenhower)

„Ráno 6. 5. 1945 vysílá rozhlas Plzeň mj. výzvu všem skautům – shromáždit se ihned v jednom obchodu na rohu náměstí a být k dispozici pro orgány české správy, která už převzala moc,“ píše br. Šluky ve své kronice. Dostat se na náměstí nebylo jednoduché, protože kulometná hnízda byla na mnohých místech. Bratr Sommer se do obchodu dostavil a byl svědkem příjezdu prvních oddílů americké armády. Byl na náměstí v době, kdy se tam odehrávala prudká přestřelka, když odstřelovači z věže kostela stříleli na americké vojáky. Hned první den mu byl přidělen úkol, aby odvedl zřízené italské zajatce do nemocnice. Druhý den dostal do ruky čtrnáctiletý hoch zbraň a šel ještě s partou dalších kluků hlídat na letiště odstavená německá letadla, aby z nich lidé nic nerozkrádali. Později tam přijela military police, a nakonec přiletěla vojenská dakota a z ní vystoupil generál Eisenhower, vrchní velitel západních spojeneckých sil v Evropě. Bratr Sommer si dokonce s generálem Ikem, jak mu říkali Američané, podal ruku a vyfotil si ho.

Přestěhování do města Nýřany a práce v Karlových Varech

Po válce se celá rodina přestěhovala do Nýřan a Jiří začal chodit do skautské družiny v Nýřanech. Ve svém deníku br. Sum detailně popisuje zážitky, které získal, když se s oddílem účastnili šichty v dolech: „Dne 20. října 1945 jsme šli s oddílem na noční šichtu do šachty Krimich v Tlučné. Šli jsme dobrovolně následujíce příkladu pracovních uhelných brigád. Přihlásil jsem se též. Byl jsem sice varován, abych nefáral, že jsem mlád, nezkušený, co když se něco stane atd. Já však nedbal. Myslím si: poznám šachtu, práci v ní a vydělám si osm cigaret. Těch několik kýblů uhlí věnuji republice. Na sraz do klubovny nás přišlo 24 statných junáků havířů. Zdravilo se výhradně ,Zdař Bůh.‘ Našemu odchodu byla též přítomna jedna hezká sestra, od které jsem dostal křížek na čelo. V útvaru a s písní na rtech jsme pochodovali v půl desáté večer přes Tlučnou. Ve vrátnici nás poslali do šatny. Prvně jsem viděl doopravdy plný strop šibenic ověšených šaty a boty. Po chvíli jsme dostali elektrické lampy a již jsme čekali u šachty. A již. Zazvonil zvonek a klec se rozjela do hlubiny. Stále sledujeme tlusté lano, které ohromnou rychlostí padá a vedlejší stoupá. A již je zde na druhém laně klec. Vcházíme do ní. Chvějeme se, čekajíce na rozjezd. Vyhrnujeme líce, aby nám voda, která do šachty stále kape, netekla za krk. Cink a jede se. Zprvu je jízda příjemná. Ale přece po vzoru horníků si zacpáváme uši. Jízda je nekonečná. Konečně klec zvolňuje jízdu. Hučí nám v uších. Všude kolejky, na nich hunty prázdné i plné uhlí. A teď nastal pochod. Šli jsme chodbami stále užšími a nižšími. Všude syčel stlačený vzduch. Poslední křižovatka. Asi 12 horníků sedí kolem stěn, lampy u nohou. Tam jsme snědli svačinu, v půl jedenácté večer, 600 m pod zemí. Štola je pěkná, hladká, uhlí tvrdé, strop jílový. Zapojujeme vrtačku a již se vrták zavrtává do stěny. Práší se notně. Navrtali jsme sedm děr asi tři metry dlouhých. Černého uhelného prachu je tolik, že není ani na metr vidět. Přišel střelmistr, připravil dynamit, tyto malé válečky byly napíchány do děr, zapojeny dráty a šlo se asi 20 m dále. Střelmistr zapojil dráty a zahřmělo podzemí. Než se prach po výbuchu usadil, odpočívali jsme a já se pilně vyptával na vše kolem sebe. Horník mně též ukázal místo, kde den předtím zabil horníka velký balvan, který se utrhl ze stropu…“

Po skončení osmé třídy si pamětník našel práci v Karlových Varech, kde byla spousta volných pracovních míst, protože všichni Němci, kteří tam žili před válkou, se museli odstěhovat. V Karlových Varech pracoval jako pomocný dělník, jeho skautská činnost byla prací omezena a dále se věnoval skautské činnosti pouze o víkendech, kdy se vracel do Nýřan, a tak to bylo až do druhého zákazu skautské činnosti.

Skautování v Doksech od roku 1968

V roce 1968 se do obnovy skautingu v Doksech zapojili bratři Miloš Malý - Akela, Václav Manda, Jiří Sommer, František Muller, Václav Zoubek, Jaromír Votroubek, Míla Zvěřina, sestry Votroubková, Zdena Mullerová, Havlíková, Vilma Řežábková a manželé Schwabovi. Klubovnu měli ve sklepě za domem čp. 17, ale samozřejmě si všichni přáli vybudovat si vlastní klubovnu. Vedením stavby byl pověřen br. František Muller a jako místo pro stavbu klubovny bylo vybráno krásné lesní prostředí u Čepelského rybníka. Stavba klubovny byla zahájena roku 1969. Klubovna byla dokončena roku 1970 a byla slavnostně otevřena za účasti 700 skautů.

Skautský tábor Sekerkovy Loučky 1969

Sekerkovy loučky se nacházejí v krásném prostředí Českého ráje. „Stanové vybavení tábora bylo pestré: čtyřmístná áčka, několik jehlanů, zbytek soukromé stany v pestrých barvách i typech. Ale základ tábora - brána, kruh, ohniště, vlajky, kuchyně, umývárny i latríny, bez vady,“ popisuje vedoucí tábora Sum.

Skautský tábor Deštná 1970

Na druhý tábor po obnovení se skautům z Doks podařilo sehnat lepší materiální vybavení, se zkušenostmi z předešlého tábora dokázali další tábor zorganizovat lépe a měli spoustu nadšených účastníků, kteří byli již poznamenáni skautskou výchovou. Jenže byl rok 1970 a konání skautského tábora rozhodně nebyla samozřejmost. Sum si tuto smutnou dobu v kronice zvěčnil takto: „Bylo léto 1970. V jarních měsících v podstatě skončila hektická doba pražského jara (1968) plná nadějí, plánů a snah po zlepšení poměrů. Nástup Husákova vedení, poučení z krizového vývoje, nástup představitelů ,zdravého jádra strany‘… Prostě od samého začátku příprav jsme žili v obavách, zda vůbec budeme moci ještě letní tábory uskutečnit, dočasné proklamace o sloučení mládežnických organizací nemohl nikdo brát vážně. Během tábora jsme se oficiálně dozvěděli, že organizace Junák bude ,začleněna‘ do Pionýra, my činovníci jsme už dávno měli nůž na krku – převést organizaci, nebo… Já osobně už dávno měl to nebo. Od konce roku 1969 vyloučen z práce, v dokumentech oficiálně zákaz pobytu v České Lípě, za účast na vedení zakázané organizace Junák doživotní zákaz práce s mládeží atd. Hodnocení se přeneslo do školních posudků obou synů, kteří odmítli přestoupit do organizace Pionýr a přešli do nepovolené organizace TIS, ochránců přírody, a proto nesměli být přijati na žádnou školu 2. stupně. Musel jsem definitivně odmítnout vedení tábora, protože 1. 7. jsem nastoupil jako dělník do směnného provozu uranových dolů, tábor začínal 4. 7. Podílel jsem se tedy na životě a na vedení tábora přesnou polovinou času: autem rovnou na turnus, z turnusu rovnou na tábor. Mám na tábor mnoho krásných vzpomínek, ale žádné foto, snad na to ani nebyl čas. Nezapomenutelný byl poslední večer tábora, poslední táborový oheň, poslední shromáždění kolem něj. Dětem jsme naplno sdělili, že další tábory hned tak nebudou, že Junák je v podstatě zakázán… Nikdo, doslova nikdo tehdy neskrýval slzy i otevřený pláč… Tu noc byly v prostorách tábora zakopány některé vzpomínkové dokumenty tábora – AŤ PŘEŽIJÍ DO DALŠÍHO OBROZENÍ!“

Dvacátého čtvrtého dubna 1970 byl br. Jiří Sommer vyznamenán krajskou radou Junáka oceněním: ZA VĚRNOST SKAUTINGU.

Vedoucí vlčat v Novém Boru po roce 1989

„A už potřetí nastává čas oživení rozumné společnosti, osvobození nejen životního systému, ale i zdravých ideálů. A mezi prvními organizacemi, které se samozřejmě ihned hlásí k životu, je Junák,“ líčí Sum události po roce 1989. Desátého ledna 1990 byla svolána porada okresu, zde se udílely pokyny pro obnovení činnosti středisek. Protože br. Sum v té době již žil v Novém Boru, rozhodl se pomoci s obnovou střediska tam. První schůzka byla svolána na 23. 1. 1990, zde se sešlo o hodně víc zájemců, než kdokoliv na okresní radě předpokládal. V Novém Boru nebylo potřeba zakládat nový oddíl, nacházel se zde „tajný“ oddíl s již několikaletou tradicí. Při rozdělování úkolů po první seznamovací schůzce br. Sum „vyfasoval“ vlčáckou družinu. Byl si moc dobře vědom toho, jak důležitý úkol mu byl svěřen. Neb od správné výchovy našich nejmladších se odvíjí vývoj celé organizace. Nebyl na vlčata samozřejmě sám, spolupracoval s bratry, kteří už měli s vedením vlčat bohaté zkušenosti, Vítkem Peškem, Dogym - Doležalem a Karlem Mrákou. Během jednoho až dvou let ale zůstal Jiří na vedení téměř sám, protože ostatní bratři byli příliš zaměstnáni jinými povinnostmi. Oddíl skautů s oddílem vlčat moc nespolupracoval, takže vlčácký oddíl dával tábory dohromady s děvčaty. Na první schůzku vlčat 26. 1. 1990 přišlo patnáct mladých hochů, ale počet se brzy zvýšil až na 25. Pro vlčata byly připravovány výlety, museli plnit nováčkovskou zkoušku a seznamovali se se základními myšlenkami skautského hnutí. Brzy po rozjetí funkce oddílu, byl připraven slib jak pro nová vlčata, tak pro skauty z dříve „tajné“ organizace. Jako slibové místo bylo vybráno úbočí Chotovického kopce, kde byla připravena Slibová rokle. A hned v prvním roce činnosti se oddíl vypravil na tábor do Deštné.

Třetího května 1997 bratr Sum organizoval okresní kolo Svojsíkova závodu. „Velký Manitou vyslyšel přání všech a udělal právě v den závodu úplně nejlepší počasí, tak vzácné v letošním jaru. A tak mohlo být zúročeno nemalé úsilí činovníků na přípravy závodu a vytvořeny dobré podmínky i pro závodníky,“ stálo psáno v Novoborském zpravodaji po závodě.

Čtyřiadvacátého dubna 2000 náčelník kmene oldskautů udělil br. Jiřímu Sommerovi Junáckou medaili díků, jako výraz uznání za zásluhy o výchovu mládeže a rozvoj skautského hnutí.

Bratr Sum je stále mezi námi. Z jeho perfektně vedené kroniky je vidět, z jeho nadšeného hlasu líčícího všechny skautské zážitky a zkušenosti je slyšet, že skauting pro něj nikdy nebyl pouhým koníčkem, ale životním stylem.

Nahrávku pořídil: Martin Lischka

Nahrávku zpracovala: Petra Kunstová (při zpracování byla využita kronika vedená br. Sumem)