Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Šolta , CSc. (* 1946)

• narodil se 5. června 1946 v Polici nad Metují, rodina žila v Teplicích nad Metují

• jako desetiletého ho vyšetřovala StB

• na jedenáctiletce měl problémy kvůli zničenému prvomájovému transparentu

• v roce 1963 začal studovat VŠE a účastnil se povinné praxe na stavbě mládeže

• po promoci v roce 1968 nastoupil vojenskou službu

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy zažil na letišti v Čáslavi

• jeho bratr Petr emigroval do Vídně a Izraele

• v březnu 1969 podle svých slov s kamarády zničili tzv. Štrougalovy sady

• na VŠE se potkal s Janem Palachem

• v roce 1972 ho vyhodili ze školy kvůli ilegálním tiskovinám

• pracoval v ústavech ČSAV

• roku 1980 ho během olympijských her v Moskvě vyhostili ze SSSR

• po nuceném odchodu z ČSAV pracoval v kulturních výzkumných ústavech až do roku 1990

• zažil zásah policie proti studentům 17. listopadu 1989

• po sametové revoluci nastoupil opět pedagogickou dráhu

• v roce 2024 žil v Praze

Komunikativní člověk, který nikdy dlouho nerozmýšlí, jaké akce se zúčastnit nebo ji, ještě raději, iniciovat. Je ho vidět v četných politických debatách, jeho život byl provázen jak řadou problémů, tak setkáními s velmi zajímavými lidmi.

Místo praku samopal

Učitelská rodina Šoltových žila v Teplicích nad Metují, kde byl otec ředitelem zvláštní školy. Krásný kraj pod hradbou pískovcových skal, jako stvořený pro klukovská dobrodružství. Po odsunu sudetských Němců byla celá oblast opuštěná a zbyla v ní spousta volných domů. Kdo si co obsadil, to měl, konfiskáty byly „za babku“, popřípadě úplně zadarmo. V domech se našlo mnoho zajímavého jak pro dospělé, tak pro kluky.

Manželům Šoltovým se k nejstarší dceři a chlapci narodil 5. června 1946 další syn, Jan. A ten si brzy začal užívat klukovských radovánek.

„Jako malí kluci jsme lezli po skalách, měli jsme zbraně, měli jsme i samopal. Nejdražší bylo sehnat do toho náboje, ale to se nám dařilo, protože naši kamarádi měli otce policajty a těm něco sebrali... Stavěli jsme si bunkry, zemljanky, bylo to zajímavý.“

Kdyby byl starší, tak je náš!

Když mu bylo deset let, probíhala v Polsku a Maďarsku protikomunistická povstání, což mělo vliv i na politickou situaci u nás. Tehdy se dostal poprvé do styku s StB, a to poměrně kuriózním způsobem. Kamarádka, které se nelíbily jeho návrhy na společné hry, utekla domů. Malý Jenda však dostal úžasný nápad: vylákat ji z rodičovského domu neobvyklým trikem. Zapálil „čuďák“ z celuloidového filmu, hodil jej dovnitř, zazvonil a schoval se. Otec dívky, shodou okolností ředitel místní školy, vykoukl ven, vyhodil čuďák a zamkl dům, takže naděje na pokračování her s kamarádkou pohasla. Jenže druhý den byl malý delikvent zavolán do ředitelny, kde už byli kromě ředitele nějací dva podivní pánové a ti se na hříšníka obořili. Byli to příslušníci StB, kteří přijeli vyšetřovat útok na veřejného činitele. Ředitel školy byl totiž zároveň předsedou místního národního výboru. Marně jim říkal, že Jana Šoltu zná a že to byla klukovina.

„Ne, do toho se nám nepleťte, my jsme přijeli až z Hradce. To se musí vyšetřit a viník musí být potrestán. Určitě nebyl sám, musel být naveden.“

Samozřejmě pátrali, z jaké je rodiny, a mnoho dalšího, až jim to nakonec ředitel k jejich nelibosti rozmluvil. Odešli s výrokem: „Ale kdyby byl starší, tak je náš!“

Na vysokou školu přes stavbu mládeže

Na jedenáctiletce v Broumově pamětník stihl jeden závažný malér. Nejednalo se o nic menšího než o to, že se s kamarádem dopustili „zneuctění“ prvomájového průvodu, když se jim přetrhl transparent s heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy“, který nesli v čele průvodu. Pachatele „hrozného činu“ zachránilo před přísným trestem to, že oběma ještě nebylo patnáct let. Nakonec mohli pokračovat ve studiu, což bylo štěstí.

Jana Šoltu lákala historie, ale na takové studium se vyžadovala dělnická praxe. Rovnou bylo možné jít na ekonomii, na práva a na učitelské směry. Pamětník si tedy zvolil Vysokou školu ekonomickou. Začátek byl poněkud netradiční.

„První semestr se odehrál tím způsobem, že jsme uprostřed prázdnin dostali dopis, že se máme dostavit začátkem srpna k zápisu. Před školou čekal autobus, tam byl proveden formální zápis a hned nás odvezli do Záluží u Mostu. Tam jsme celý semestr dělali stavební dělníky, kopáče. Byla to stavba mládeže Syntetický líh, a ta mládež jsme byli my a propuštění vězňové.“

Zkušenost to byla zajímavá. Budoucí vysokoškoláci rozbíjeli sbíječkami důkladný beton někdejší nacistické rafinerie syntetického benzinu. Občas se prý našla i nevybuchlá bomba.

Konečně studium

Na škole se Jan Šolta setkal s řadou zajímavých lidí, například s profesory Vladimírem Kadlecem, Věňkem Šilhánem, Karlem Kaplanem a dalšími. Krátce ho učil také Jindřich Veselý, který prošel dramatickým vývojem. Zpočátku vysoce postavený komunista, dokonce velitel StB. Po řadě zvratů se stal velvyslancem v Bulharsku. Již v prvním roce své mise – v roce 1962 – byl však odvolán a nastoupil jako pedagog na VŠE. Odtud odešel do Ústavu dějin KSČ a nedlouho poté spáchal sebevraždu.

Diplomová práce na téma s lakonickým názvem „UNRRA v ČSR“ přivedla pamětníka k člověku, který byl prvním zatčeným ze skupiny kolem Rudolfa Slánského, Eugenu Löblovi. Ten byl od roku 1943 poradcem ministra zahraničí čs. exilové vlády Jana Masaryka pro ekonomiku a záležitosti UNRRA, což byla zkratka organizace United Nations Relief and Rehabilitation Administration, česky: Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Po válce působil jako náměstek ministra zahraničního obchodu. Pamětník ho vyhledal v Bratislavě, kde žil po propuštění z původně doživotního vězení. Rozhovory s ním považuje za velmi zajímavé a přínosné.

Studentské hnutí

Na škole fungovala fakultní organizace Československého svazu mládeže. Ta byla samozřejmě zcela loajální režimu, což bouřliváka Jana nijak neinspirovalo k zapojení se do této činnosti. Naopak:

„Docela mě naštvali, když v šedesátém sedmém roce odmítli jednat o podpoře studentů, kteří byli zbiti na Strahově, tenkrát při té strahovské demonstraci na podzim 1967, a na schůzi, kde jsem to rozporoval, tak okamžitě ukončili jednání s tím, že se pak sešli už bez nás někde jinde… My jsme potom v šedesátém osmém s Jiřím Valentou a ještě dalšími zakládali Svaz vysokoškolského studentstva, takovou, řekl bych, konkurenční organizaci na Vysoké škole ekonomické, ale vzhledem k tomu, že jsem byl plně zaměstnán přípravou na státnice a ještě dalšími věcmi, tak jsme se dohodli, že my nebudeme kandidovat do žádných funkcí ve vedení toho Svazu studentstva a necháme to těm mladším kolegům; my s Jirkou jsme byli vysláni předat protest proti vlně antisemitismu a vylučování studentů z univerzit v Polsku mj. do Čs. rozhlasu, kde jsme se seznámili s redaktorem Jiřím Dienstbierem (po roce 1990 mu už jako ministrovi Jiří Valenta, který se načas vrátil z USA, dělal poradce).“

V té době se setkal s Janem Palachem, který původně studoval na VŠE, ale také tíhl k historii. Jan Šolta mu pomohl k přechodu na filozofickou fakultu, takže Jan Palach se mohl alespoň krátkou dobu před svým tragickým a statečným činem věnovat vytouženému oboru.

„Byl to velice slušný člověk a nikdo z nás nemá právo se k němu připodobňovat. I to moje povídání mi připadá trapné v jeho stínu. Stále si ho pamatuji a ctím ho.“

Srpen 1968

Už 4. srpna byl pamětník povolán na vojnu, kde ho čekal roční „absolventský“ výcvik. Nastoupil na letiště v Chotusicích u Čáslavi. Nějaký čas se mu dařilo přečkávat ve stavu nemocných, čímž se vyhnul nejotravnějším součástem vojenského výcviku.

„Ale když jsme byli ve tři hodiny ráno vzbuzeni rotmistrem, že jsme okupováni, tak jsem se okamžitě uzdravil, nafasoval ostré a samopal a šli jsme bránit republiku. Jenže brzy jsme zjistili, že se nedá dělat vůbec nic, kasárna byla obklíčena polskými tanky, nad letištěm lítala letadla, která hrozila, že budou bombardovat letiště, pokud by se někdo přiblížil ke strojům. Navíc nám řekl velitel divize, že sovětští mechanici, kteří tam byli u těch migů nastálo přidělení na letišti, nějakým způsobem znemožnili spojení, zablokovali vysílačky, takže byly vůbec potíže dostat spojení s Prahou atd...“

Zakrátko byli přesunuti na letiště Hradčany u Mimoně, jenže to letiště pro sebe chtěli Sověti. Asi za měsíc dostali rozkaz, aby do deseti dnů letiště vyklidili. Tak skončil druhý letecký stíhací pluk, který byl tímto zrušen.

Likvidace Štrougalových sadů

Naše armáda prožívala od počátečních dob okupace těžké ponížení a reakcí na to byl vznik silné solidarity mezi vojáky. Jeden příklad uvádí i někdejší voják Jan Šolta.

Z Kbel, což bylo poslední místo jeho vojenského angažmá, si zajel se dvěma kolegy na Václavské náměstí.

Tam byl pod sochou sv. Václava improvizovaný pietní památník na Jana Palacha, ke kterému lidé kladli květiny. Komunistická vrchnost si nedovolila památníček odstranit, ale vybudovala před ním lesík z tújí v květináčích, který bránil v přístupu k němu. Pro ten výtvor se vžil název „Štrougalovy sady“ podle jména tehdejšího tajemníka ÚV KSČ a předsedy českého byra. Lidé okolo byli ovládáni euforií z druhého hokejového vítězství nad Sovětským svazem a zároveň nenávistí k okupantům.

„Tak jsme přišli k těm Štrougalovejm sadům a zorganizoval jsem na místě ‚brigádu‘, kdy jsme to všechno vytrhali, vysypali a rozdupali, takže během chvilky bylo po sadech.“

Byl tam nějaký člověk, který to fotil, prý pro vlastní památku. Brzy se však ukázalo, že se o památku podělil.

Na posádce ve Kbelích si důstojníci svolaní příslušníky vojenské kontrarozvědky prohlíželi sadu fotografií, kde byl svobodník absolvent Jan Šolta zachycen na řadě záběrů. Shodou okolností dělal výstrojáře, takže ho místní vojáci z povolání dobře znali, protože u něj fasovali oblečení. Vyšetřovatelům ho však všichni zapřeli – na předložených fotografiích musel být podle nich někdo jiný. Vojenský lékař, který byl na Václavském náměstí v té době také, navíc dosvědčil, že podezřelý voják ležel v té době s vážným onemocněním přímo v jeho osobní péči na ošetřovně, o čemž jsou k dispozici zápisy s naměřenými teplotami, léčebnými dávkami a dalšími údaji (které dodatečně vyhotovil).

Návrat na VŠE

Po vojně se pamětník vrátil na vysokou školu na katedru hospodářských dějin, kde byla již dříve zajímavá společnost.

Navázal na svoji předchozí činnost, kdy byl na katedře jakýmsi tajemníkem Výboru pro dějiny Československa po roce 1945. Vedl vědecký kroužek, pořádal debaty se studenty a mimo oficiální rámec i bytové semináře. Těch se účastnil například Zdeněk Zbořil, Vlado Púčik, Jaroslav Hendl nebo Petruška Šustrová.

V roce 1971 se zúčastnil výměnného pobytu ve Varšavě. Po návratu zjistil, že bývalí kamarádi ze studií byli na podzim 1971 zatčeni, potkaly je různé postihy. On sám byl Státní bezpečností opakovaně vyslýchán a také obviněn z přechovávání závadných tiskovin, ale nepodařilo se prokázat, že by je dál šířil, takže vyvázl „jen“ s vyhazovem, neboť „nenahlásil“ – neudal – policii své dva studenty, kteří si četli mj. Pelikánovy Listy a Tigridovo Svědectví, a není proto hoden vyučovat na vysoké škole. Rektor Hradecký mu doporučil manuální práci ve výrobě. Díky kamarádství s Karlem Matějkou, který se nezalekl a zaměstnal jej v EÚ ČSAV dříve, než došly kádrové materiály, se mu však podařilo dostat místo v Ekonomickém ústavu ČSAV na dobu neurčitou. Vydržel tam asi sedm let a o místo přišel zhruba ve stejné době, kdy odešel i jeho podpůrce Matějka.

Od té doby se živil víceméně příležitostně, například jako turistický průvodce po zájezdech do zemí socialistického tábora.

Vyhoštěn za asistence KGB

Jan Šolta vzpomíná na svou průvodcovskou kariéru jako na období finančně hubené, ale jinak celkem zábavné. Někdy i s prvky thrilleru. Jako průvodce se dostal také na letní olympijské hry 1980 v Moskvě. Měl na starost skupinu lidí z předsednictva slovenského ústředního výboru SSM, tedy společenstvo nejen náročné, ale i politicky rizikové. Staral se o ně s velkým nasazením, sháněl ty nejlepší vstupenky, zprostředkoval řadu zajímavých akcí, ale...

„Zkrátka jsem jim nepadl do oka, a tak na mne práskli, že když jsme jezdili po Moskvě, tak jsem je upozorňoval na židovské synagogy, a že jsem je varoval před pitím kvasu, který se pil z cisteren z jednoho přivázaného hrníčku, který si předávala řada čekajících, takže možnost nákazy a průjmu byla velmi silná.“

Tyto a řadu dalších prohřešků pak shrnuli do velké stížnosti na pamětníkovo nepřátelské chování vůči Sovětskému svazu, zkombinované se sionismem. To mělo za následek okamžité odvolání ze zájezdu, které proběhlo se sovětskou rázností. Provinilce vzbudili v noci příslušníci KGB a odvezli jej přímo na letiště.

V Praze pak přišlo neblahé pokračování. Do kádrových materiálů dostal označení jako antisovětský živel, což ho diskvalifikovalo v oboru (zabýval se totiž profesně integrací RVHP), a nebyla mu Městským výborem KSČ v Praze povolena obhajoba již napsané a předběžně ústavem schválené kandidátské práce (CSc.). Na řádnou obhajobu musel čekat dalších patnáct let.

Stabilnější práci našel až náhodou v Ústavu pro řízení a informace v kultuře, jehož ředitelka velkoryse přehlédla kádrové vady včetně bratrovy emigrace do Izraele. Komické na věci bylo to, že ji zprvu považoval za uklízečku, takže si před ní obyčejně lidsky postěžoval na perzekuci, která ho pronásleduje. A právě to se ukázalo jako šťastná okolnost: paní ředitelka ho bez problémů přijala na dobu určitou, kterou se nebála opakovaně prodlužovat každé dva měsíce, jak to vyžadoval zákon. Toto provizorium vydrželo až do příchodu lepších časů – do konce roku 1989.

Tajemný Oleg Jefremovič

„Ve svém životě jsem se setkal se spoustou lidí, kteří mi nějak ovlivnili život nebo mu dali nový význam, a mezi ně patří Oleg Jefremovič Lušnikov. Poznal jsem ho v roce 1965 jako studenta, jediného Rusa na koleji na Žižkově.“

Oleg Lušnikov byl vyslán na studium na VŠE do Prahy, hlavně aby se naučil česky. To se mu podařilo dokonale, a tak se absolvent MGIMO (diplomatické školy Ministerstva zahraničních věcí SSSR, nyní Ruska) připravil dobře na celoživotní kariéru související s Československem. Po návratu do Moskvy se stal tlumočníkem na nejvyšší politické úrovni a byl snad u všech jednání mezi nejvyššími sovětskými a československými představiteli. Poté byl i na velvyslanectví na různých diplomatických pozicích až po vyslance.

Jan Šolta měl možnost poznat ho lépe než ti, kteří s ním přicházeli do styku služebně nebo se mu snažili vlichotit kvůli vlastní politické kariéře. Zjistil, že Oleg Lušnikov má v soukromí velmi podobné názory na okupaci Československa jako on sám, považoval vojenský zásah za velkou ránu pro budoucí vývoj jak pro samotný Sovětský svaz, tak pro vztahy mezi SSSR a ostatními socialistickými zeměmi.

Koncem sedmdesátých let se Oleg Lušnikov vrátil do SSSR a dostal se do blízkosti tehdejšího sovětského vůdce Leonida Brežněva.

„Vykládal mi, jaké to jsou zoufalé věci, jak ten Brežněv ztrácí schopnost vůbec udržet nit rozhovoru, že leckdy je při smyslech půl hodiny, hodinu za celý den. Za něj pak rozhodují jiní, a že to je velmi nebezpečná situace, hrozící skoro nějakým chilským pučem, že za něj budou rozhodovat různí velmi nebezpeční jestřábi, a z toho měl strach.“

V Československu se objevoval mimo jiné po boku Brežněva jako tlumočník. Jako rada na velvyslanectví připravoval i návštěvu Michaila Gorbačova.

„Tehdy mě s předstihem informoval, proč sem vlastně ten Gorbačov jede, co je cílem té cesty, což nebylo známo ani řadě velmi vysokých funkcionářů. Byl to také on, kdo seznámil Jakeše s Gorbačovem někdy koncem sedmdesátých let. Když se tenkrát Gorbačov stal tajemníkem pro zemědělství, přišel ze Stavropolu do Moskvy a v té době se stal u nás po Janu Barylovi, který zemřel, tajemníkem pro zemědělství Miloš Jakeš. Takže se oba tajemníci pro zemědělství setkali a ten, kdo je dával dohromady, byl Oleg.“

S Olegem Lušnikovem jako průvodcem se oba funkcionáři pohybovali nepoznáni po Praze, dokonce i metrem. Gorbačov se prý s Jakešem dosti sblížil a to možná nakonec mělo vliv i na to, že když přijel v roce 1987 do Prahy, ochotně schválil Jakeše jako Husákova nástupce v pozici generálního tajemníka ÚV KSČ.

Oleg Lušnikov později přijel zpátky na velvyslanectví do Prahy, kde působil až do roku 2009 jako zástupce velvyslance Ruské federace.

Olegův monolog na ambasádě

„To bylo, tuším, v úterý jednadvacátého listopadu, tak mně zavolal do práce, do ústavu, a pozval mne na velvyslanectví – já jsem tam nikdy předtím nebyl. Přišel jsem tam, už mne očekával a zavedl mne do místnosti, vlastně reprezentační, v té bývalé Petschkově vile, kde velvyslanec přijímá ty nejvýznamnější hosty. Řekl: ‚Sedni si tady do křesla, tady sedává vždycky soudruh Husák.‘ Tak jsem si tam sedl, on se postavil přede mne, v obleku, já jsem měl jenom svetr, pohorky. On spustil, nejdřív rusky, pak česky, že by mne chtěl seznámit se stanoviskem vlády Sovětského svazu k situaci v Československu po sedmnáctém listopadu. A z hlavy, jak mi pak říkal, učil se to nazpaměť celý večer den předtím, vykládal asi dvacet minut to stanovisko sovětské vlády k situaci v Československu.“

Zkoprnělý návštěvník si nejprve vyslechl omluvu za vše zlé, čeho se Sovětský svaz vůči Československu dopustil, a že nyní chtějí vše napravit. Následovalo pět závažných bodů:

Sovětská vláda nemá důvěru v současné vedení KSČ. Necítí se nadále povinna nikoho z něj podporovat.

Sovětská vláda ví o probíhajících demonstracích obyvatelstva proti současné vládě, chápe je a garantuje demonstrantům, že proti nim nebudou použity čs. silové složky.

SSSR je připraven uznat každou svobodně zvolenou vládu, přičemž nemusí být nutně komunistická.

Bylo by dobré, kdyby k těmto zásadním změnám, tedy ve vládě a vedení státu, došlo ještě do konce tohoto měsíce, tedy listopadu 1989.

SSSR disponuje závažnými informacemi o situaci na Slovensku. Existuje tam hnutí, které má své vlastní, nezávislé cíle, odlišné od Prahy, a toto hnutí má podporu nejen Sovětského svazu; Praze proto nezbude než tento nezávislý vývoj Slovenska respektovat.

K zárukám nepoužití čs. bezpečnostních složek proti obyvatelstvu mu sdělil Oleg Lušnikov neformálně, že by se proti takovému zásahu postavila sama sovětská armáda, ale že mají jistotu, že to nebude potřeba.

Přání uskutečnit změny do konce listopadu 1989 mohlo podle Jana Šolty souviset s chystanou schůzkou Michaila Gorbačova s Georgem Bushem na Maltě 1. prosince 1989.

„Ty hlavní body jsem si zapsal a potom je sdělil různým lidem včetně Havla, Hájka, Zdeňka Zbořila a dalších. Spoustě lidí jsem tuto informaci předal ústně. Pokud vím, tak jsem byl asi prvním, kdo o tom vývoji informoval Občanské fórum. Tím neříkám, že tam neexistovali lidi, kteří tu informaci neměli také, ale ti ji jaksi vedení OF neposkytli, nechali si ji sami, i když třeba sami byli členy vedení. Třeba profesor Věněk Šilhán mi říkal, že to do té doby vůbec nevěděl.“

Závěr

Jan Šolta se i v důchodu živě zajímá o politiku a dění ve společnosti. Je podporovatelem svého spolužáka, prezidenta Miloše Zemana. I přes trpké zkušenosti doufá v lepší budoucnost své vlasti.

S určitým pobavením konstatuje již mimo záznam, že zatímco v předlistopadových dobách byl někým považován za agenta sionismu a západního imperialismu, dnes ho často titíž lidé označují za špiona Kremlu.