profesor Jan Solpera

„A tam už byly takové ty trosky. Samozřejmě všechno obšancované těma hajzlíkama v tričkách zelených s baretama. Jeden se sesypal na mě. S námi šel jeden fotograf, Miloň Novotný, nevím jestli vám to jméno něco říká, to byl kamarád ještě z období Divadla Na Zábradlí. Nějak jsme se s tím Rusáčkem dostali do veliké hádky a on nás nechtěl pustit dál a my to nějak ignorovali. Šli jsme a otočili jsme se a najednou, za námi byl antikvariát a u zdi a u tý zdi asi půl metru. Z té zdi vyletěl kus omítky a ten Miloň povídá: ‚Ty vole, on po nás střelil.‘ Ten hajzlík, jak jsme se otočili a byli v tom pohybu, tak mezi nás vystřelil.“

„Samozřejmě ve škole začala stávka a studenti tam zůstali a malovali. Já vám řeknu, já když jsem ráno do té školy jel, zase tím trabantem zaparkoval u Rudolfina. Měl jsem šílený strach, že tam bude stát milicionář v maskáčích. Naštěstí ne teda, ale pak v tom ateliéru jsem cítil takový jako, to bylo 5. prosince, že jsou všichni nějaký unavený a že mě tam už nechtějí vidět. Já jsem si říkal, že tohle musím mít jasně vyřešené. Na to, abych se rovnou zeptal, jsem byl zbabělý. Na to, aby mi někdo rovnou řekl, běžte do prdele, tak ho pak budu nenávidět a to nechci. Tak jsem zvolil takovou velmi směšnou záležitost, že jsem udělal čtverečky: jeden bílý, jeden černý podle dětské knížky a krabici, zavřenou, zalepenou krabici. A říkal jsem, ať tedy zváží, jestli mě chtějí, nebo nechtějí. Že musí hlavně zvažovat to, že jsem v té straně, kde jsem tedy už dva dny nebyl, nebo ne – déle. To bylo hned po Albertově. Že to je to nejdůležitější, aby o tomhle uvažovali. Seděl jsem ve svém kamrlíku a asi za hodinu, za půl hodiny přišel student Honza Hýsek a dal mi tu zalepenou krabici a já byl rozhodnutý, že když tam budou z toho množství těch lidí, tam bylo velké množství lidí, z necelých dvaceti, že tam budou tři ty čtverečky, nebo dva, tak okamžitě odejdu. Já to otevřel a ono tam nebylo nic. Já jsem se pak dozvěděl později, že obvolali ty, co byli v zahraničí, doma, na stáži. Tak to byl pro mě největší životní zážitek a já jsem se tehdy rozbrečel.“