Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Ivan Solovka (* 1923  †︎ 2018)

• narozen 6. září 1923 na Podkarpatské Rusi

• 1939 útěk do Sovětského svazu

• do roku 1942 vězněn v sovětském gulagu na Vorkutě

• účastnil se formování československé zahraniční armády v Buzuluku a Novochopersku

• spojař u I. dělostřeleckého oddílu Československé armádní brigády

• boje o Kyjev, karpatsko-dukelská operace

• člen Československé obce legionářské

• po válce studium v důstojnické škole v Hranicích na Moravě

• vojenská hodnost plukovníka

• zemřel 5. září 2018

Ivan Solovka - příběh pamětníka

Dětství na Podkarpatské Rusi

Ivan Solovka se narodil 6. září 1923 v obci Volové na Podkarpatské Rusi. Jeho dětství bylo poměrně těžké, protože ekonomická situace na Podkarpatské Rusi byla v meziválečném období tíživá, chyběly finanční prostředky i pracovní příležitosti. Všichni z rodiny pana Solovky byli Rusíni, kteří žili na Podkarpatské Rusi již delší dobu, od dob Rakouska-Uherska.

Těžký život na Podkarpatské Rusi i složitou materiální situaci rodiny ilustruje pan Solovka následujícím příkladem: „Když jsem dosáhl školního věku, začal jsem chodit do základní školy. Tak jenom pro zajímavost uvádím, že jsem chodil do školy v té době ještě bos. Do základní školy jsem měl vzdálenost tak asi dva a půl až tři kilometry. A toto chození bosý se občas projevovalo i v zimě. Měl jsem za oblečení velice dlouhou košili, kterou dneska můžu nazvat jako noční košile, prakticky. A to byla moje školní výstroj, školní úprava prakticky.“

Pan Solovka přes různé obtíže vychodil také čtyřletou tzv. měšťanku. Navštěvoval ji právě v době hospodářské krize v letech 1931–1934, takže v této době zažil také velký hlad. Přesto školu absolvoval jako třetí nejlepší žák. Zvláště dobré výsledky měl v matematice. Jeho učitel české národnosti Jachym zastával zásadu, že na jedničku ovládá matematiku jen Pán Bůh, na dvojku učitel matematiky a nejlepší známka pro žáka je trojka. Přesto pan Solovka na závěr měšťanky dostal z matematiky jedničku, jeho znalosti tedy skutečně musely být výborné.

Různé národnosti na Podkarpatské Rusi spolu žily celkem v souladu. Hlavní rozdíl byl územní. Obyvatelé československé části oblasti byli podkarpatští Rusíni, obyvatelé polské části Ukrajinci a obyvatelé jižní části Podkarpatské Rusi u maďarských hranic se nazývali Huculové (jejich původ byl rumunský). Vzájemné vztahy byly dobré, případné rozepře se řešily zejména smírem a dohodou. Na Podkarpatské Rusi působilo také mnoho Čechů – hlavně českých učitelů. Jejich odlišnost však spočívala jen v jazyce – hovořili česky, ne rusínsky. Místní lid přijímal Čechy přívětivě, jak říká pan Solovka, „bral je jako svoje lidi“.

Po měšťance chtěl Ivan Solovka studovat gymnázium v Chustě. Bohužel však školné na gymnáziu bylo vysoké a to si rodiče nemohli dovolit. Proto šel pan Solovka v 15 letech pracovat na parní pilu v rodné obci, která zpracovávala dřevo z okolních lesů.

Informační dostupnost byla velmi omezená, rozhlas v té době teprve začínal a na Podkarpatské Rusi coby periferii republiky bylo možno pořídit si rozhlasový přijímač jen velmi obtížně. Občané situaci řešili založením jakéhosi kulturního klubu pod záštitou měšťanské školy, který přijímač zakoupil. Kromě poslechu rozhlasu poskytoval klub také vzdělávací možnosti a také zde byl organizován pěvecký sbor. Pan Solovka v něm byl aktivní, působil jako sólista. V tomto klubu se seznámil také s národní a politickou situací republiky a získal vlastenecké cítění.

Okupace Československa a útěk do Sovětského svazu

Brzy po obsazení republiky Němci se k Podkarpatské Rusi přiblížila Rudá armáda. Obsadila východní Polsko a odtud se na Podkarpatskou Rus šířila sovětská propaganda, že Sovětský svaz je nový lidový stát, kde se lidé mají dobře. Ivan Solovka si z toho vzal závěr, že je tam možnost bojovat za obnovení Československé republiky, s jejíž rozbitím nesouhlasil. Proto se s přáteli rozhodli utéct do Sovětského svazu a odtud pomáhat obnovení Československé republiky. Shromáždila se skupina asi třicet lidí, kterou vedli tři dospělí muži, kteří již absolvovali vojenskou službu v republice. Tito tři muži začali organizovat útěk z tehdejší Podkarpatské Rusi, která již patřila k Maďarsku, do Sovětského svazu: Očekávali, že jim v Sovětském svazu bude vstřícně poskytnuta pomoc a možnost podílet se na obnovení Československa. Skutečnost však byla zcela odlišná.

Útěk nebyl dobře připravený, skupina vyrazily bez větších zásob i oblečení, bosi, s jedinou myšlenkou: Dostat se ven z Maďarska. „K hranici jsme se dostali večer a bylo domluveno – poněvadž ten přechod přes hranice prováděli takzvaní převáděči, ti už tam existovali – tak bylo dohodnuto těmi našimi vedoucími, že ten přechod přes samotnou hranici bude těsně po půlnoci. Že o půlnoci právě tam projde hlídka, pohraniční hlídka, která byla stabilní, ti to tam hlídali. A jakmile ta hlídka projde, tak další mezera, která je mezi těmi hlídkami, trvala asi 10 až patnáct minut. A to byl čas určený k tomu, abychom my přeběhli hranice, bez jakéhokoliv náznaku útěku a bez odhalení, páč nám hrozilo v tom případě, kdyby nás tam chytli, tak Maďaři nám slibovali jednoznačně trest smrti. A to trest smrti před naší vesnicí a příbuznými a před rodičema.“ Rodiče Ivana Solovky nevěděli, že se jejich syn chystá k útěku, nebyli by ho pustili. Podobně tomu bylo i u jeho spolužáků, kteří šli s ním. Starší muži skupiny, vojáci, byli zkušení a dobře se orientovali, a proto se přechod hranic podařil. Nezdařil se však cíl, kvůli němuž se muži vydali do SSSR: bojovat za osvobození Československa a obnovení republiky.

Zajetí a věznění v sovětském gulagu

Krátce po přechodu hranic skupina narazila na hlídku Rudé armády. Vojáci je okamžitě položili na zem, prohlédli a ve dvou řadách vedli pod bodáky 12 km do sběrného tábora. Muži nevěděli, co se bude dít, jaký bude jejich další osud. Hned ve sběrném táboře jim ale sovětští vojáci dali najevo, že je považují za nepřátele, protože pocházejí ze státu, který byl v Sovětském svazu označen jako kapitalistický, a tedy nepřátelský. A jako s nepřáteli s nimi také bylo nakládáno. Asi po jednom a půl měsíci byli všichni přepraveni do města Žitomir, kde byli soustředěni ve velkých věznicích, určených pro největší zločince. „A tam se s námi začalo provádět to soudní řízení. Bez jakéhokoliv vymlouvání, bez jakéhokoliv prošetřování nám řekli vždycky, když nás přivedli. Vodili nás po jednom, někdy dva, ale většinou po jednom k tomu soudci. Tam jsme chodili po tý věznici, protože ta věznice, to bylo všechno pod zemí, tam bylo asi šest pater místností pod zemí a bylo to obehnaný velkou zdí, obehnaný vodou. Tak nás vodili k těm soudcům. Ti soudci, to byli velice parádní lidé, ve vojenských uniformách, naprosto nepřístupní. Bavili se s náma čistě rusky. Pokud jsme něčemu nerozuměli, tak nám nechtěli nic vysvětlit. A odpověď byla vždycky jednoznačná: ,Jste nepřátelé a budete souzený za přechod sovětských hranic, protože u nás jste vedeni jako narušitelé našeho státu.‘ A bylo s náma skutečně taky tak zacházeno.“ Soud probíhal ve dvou kategoriích – nedospělí a dospělí jedinci. V SSSR byla plnoletost od 18 let, v Československu od 21 let. Pan Solovka s přáteli měli štěstí, že k tomuto soudci nakonec přihlédli. Coby nedospělí dostali nejnižší sazbu za přechod hranic tři roky. Plnoletí lidé dostali pět let a muži, kteří uvedli, že již absolvovali vojenskou službu, dostali 5–8 let vězení, protože již byli považováni za špióny a velké nepřátele SSSR.

Po ukončení soudního řízení byli všichni odsouzení naloženi do nákladních vozů vlaku, kde byly jen z prken vytvořeny palandy. Za přísného dozoru byli přepraveni do města Kotlas, které leží na severu evropské části Ruska, v archangelské oblasti. V tomto městě tehdy končila železnice. Odtud byli dopraveni do jednotlivých gulagů, kde je čekala velmi těžká práce. Část lidí měla budovat železnici z Kotlasu až k severnímu pobřeží, konkrétně na poloostrově Vorkuta, kde započala těžba uhlí – uhlí se zde nacházelo hned pod povrchem, v hloubce 4–8 metrů, takže těžba byla velmi levná. V té době se již očekávalo, že Sovětský svaz brzy vstoupí do války, takže byl posilován průmysl a těžba a byla zapotřebí levná pracovní síla, kterou se stali právě zajatci a vězni. Ti vykonávali velmi těžkou práci, nebyli nijak placeni a stát jim neposkytoval vůbec prakticky nic.

Část těchto lidí budovala železnici podél řeky Pečora. Byli rozmístěni na loukách podél řeky bez jakéhokoli materiálního zabezpečení, sami si museli vybudovat tábořiště a vše si obstarat. Jediné, čeho se jim od státu dostalo, byl tvrdý dohled policie – NKVD. Druhá část vězňů, včetně skupiny pana Solovky, byla odvezena přímo do prostoru Vorkuty, kde se otevíraly první doly, v nichž vězni těžili uhlí. Pan Solovka tam pracoval do února 1942. „Bylo nám zcela jasno z toho prostředí i z názoru tamějších lidí, především ruských lidí – sovětských, kteří tam byli zavřeni společně s náma – že z tyhletych koncentračních táborů neboli z gulagů se nikdy nikdo živý nevrátil. Že prostě tam většinou tuty lidé zůstávají a sou zatížený takovými podmínkami, že zpravidla ty podmínky nepřežijou. A pokud přežijou, tak většinou potom ta sovětská moc se snažila, aby tyto lidé tam zůstávali dál, dávali jim jakési určité funkce a jakýsi zajištění, ale nechtěli je naprosto pustit do toho prostředí, vodkud tam přišli. Neboť se tohoto prostředí a tych zpráv, které tam byly, se v Sovětském svazu přímo strašně obávali. Takže tito lidé, co se dostali do těch gulagů, se skutečně nevraceli. Nejenom my jako cizinci, ale i jejich vlastní lidé zůstávali tam.“

Ivanu Solovkovi a jeho druhům pomohlo k jejich návratu jen napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 a následná iniciativa londýnské exilové vlády Československa, která začala v srpnu 1941 vyjednávat se sovětským velením o propuštění československých občanů a vytvoření československé armády v Sovětském svazu. Vězni o tomto jednání samozřejmě nevěděli, nebyli to oni, kdo rozhodoval. Zato se tato myšlenka začala šířit mezi sovětským vedením a začala působit. Odtud se idea dostala až k velitelům táborů, kteří měli svobodnou ruku v tom, koho propustí a koho o celé akci nebudou informovat a v táboře zůstane. Štěstí pana Solovky a jeho spolužáků bylo v tom, že byli stále vedeni jako nedospělí, takže velitel tábora rozhodl, že jsou mladí a že jim dá šanci.

Formování československé jednotky

Začátkem února 1943 byli tedy vězni z jednotlivých táborů soustředěni do Kotlasu a odtud s dozorem převezeni až do Buzuluku, kde se formovala samostatná československá jednotka. Přesun trval asi 6 týdnů a byl náročný. Přesto ve skupině rostlo velké nadšení, když se vězni dozvěděli, jaký je cíl jejich cesty. Ve skupině pana Solovky nebyl žádný voják, takže muži nevěděli, co je čeká.

V Buzuluku, kde se v té době již formoval samostatný prapor, byli ubytováni v kasárnách a odvedeni jako dobrovolníci do československé zahraniční armády ­– prapor se totiž řídil předpisy československé armády a podle nich mohli být odvedeni pouze coby dobrovolníci.

Pan Solovka byl nejprve zařazen do kulometné roty kapitána Růžičky. Když se však polní prapor připravoval na přesun na frontu, netýkalo se to ještě skupiny kolem pana Solovky, protože ještě neprošli plným výcvikem a také jejich fyzická forma ještě nebyla dostatečná pro nasazení v boji. Když polní prapor odešel na frontu, byl ze zbylých mužů utvořen tzv. záložní prapor. Zde pokračoval výcvik. Tento prapor byl záhy přesunut z Buzuluku do města Novochopersk, kde se v dubnu a květnu 1943 zformovala samostatná československá brigáda.

V Novochopersku pak muži absolvovali další výcvik, již více specializovaný. Vznikaly zde dělostřelecké, pěší a protiletadlové jednotky. Panovalo tu velké nadšení, protože se před muži konečně otevírala možnost pomáhat osvobození republiky, tedy jejich cíl a touha, chovaná již od roku 1939.

V srpnu následně probíhaly manévry, při kterých byla zhodnocena bojeschopnost jednotek, a sovětské orgány rozhodly o jejich nasazení na frontu.

V této době byl již Ivan Solovka vycvičen jako spojař a přeřazen k 1. dělostřeleckému oddílu, kde zůstal po celou dobu  postupu fronty až po Prahu. Jeho úkolem bylo předávat veškeré zprávy týkající se dělostřelectva, které přicházely z týlu na frontu i naopak. Spojaři ve spolupráci s veliteli řídili celou dělostřeleckou palbu z týlu podle potřeb fronty. Využívali přitom informací průzkumníků, topografů apod. Existovaly dvě skupiny spojařů – telefonisté a radiová četa, která začínala právě u dělostřeleckých jednotek. Přestože radiová práce byla složitější než předávání informací pomocí telefonu, všichni spojaři měli ambice zvládnout oba druhy práce. Většinou však byli specializováni pouze na jeden typ komunikace.

Bojové akce

V září 1943 byla ukončena reorganizace brigády a jejím velitelem se stal plukovník Ludvík Svoboda. Následoval přesun vlakem na frontu. Při přesunu z Novochopersku do Priluky došlo k bombardování ešalonu německým letectvem, při němž zahynulo 104 osob – většinou příslušníků dělostřeleckého oddílu.

V Ljutěši se v té době shromažďovala sovětská vojska, jejichž úkolem byl útok na Kyjev. Útok na Kyjev byl zahájen 3. listopadu 1943. Na této bojové operaci se podílel také 1. dělostřelecký houfnicový oddíl. Ostatní jednotky brigády se přesunuly do oblasti Nižgorodu, kde byly nasazeny v těžkých bojích v lesích před Kyjevem. 5. listopadu se brigáda účastnila přímého útoku na město a po intenzivním boji ve městě dorazili ráno 6. listopadu českoslovenští vojáci jako první z útočících ke břehům Dněpru. A tak bylo hlavní město Ukrajiny osvobozeno.

Následovala ofenziva na pravém břehu Dněpru. Československá brigáda postupovala ve směru na Bielou Cerkvi a Žaškov. Po dobytí Žaškova začátkem března se jednotky postupně přesunuly na osvobozenou Volyni, kde došlo v lesích u Černovic k vytvoření nových jednotek a k další reorganizaci brigády na 1. československý armádní sbor. Začátkem srpna následoval pochod na Krosno.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 byly československé jednotky zařazeny do karpatsko-dukelské operace na pomoc povstání. „Strategické plány předpokládaly rychlý postup na Dukelský průsmyk a rychlé dosažení československého území. Realita byla ovšem zcela jiná. Vlastní ofenzíva proti silné německé obraně začala 8. září 1944 a za velkých ztrát naše jednotky 6. října 1944 se probojovaly až na státní hranici našeho území. Bojová operace zahájena 8. září 1944 na pomoc Slovenskému povstání ve směru Krosno, Dukla, Prešov; měla trvat pět dní. Neúspěch této operace byl omlouván na úkor dvěma slovenským divizím, které se těsně před zahájením operace nechaly německou armádou na svém území odzbrojit. Je třeba zdůraznit, že dukelská operace je největším komplexem bojů naší zahraniční armády za II. světové války, proto patří v českých novodobých dějinách na přední místo historie. Pro nás, kteří jsme prošli Dukelským průsmykem, bude Dukla vždy svědectvím hrdinství a sebeobětování těch, co nepřežili. Je třeba přiznat, že vinou všech sdělovacích prostředků a novodobých historiků naše veřejnost v současné době neprojevuje zájem o karpatsko-dukelskou operaci ani o další boje naší zahraniční armády.“

V průběhu dukelské operace bylo všech pět dělostřeleckých pluků nasazeno do dělostřelecké přípravy útoku na Berlín. To bylo největší a nejúspěšnější nasazení dělostřelectva československé armády ve druhé světové válce.

Poválečný život

Po válce se pan Solovka stal členem Československé obce legionářské, která byla obnovena hned po 8. květnu 1945 a postupně přijímala i příslušníky zahraniční armády z druhé světové války. V této organizaci působí pan Solovka stále, je krajským předsedou Československé obce legionářské v Olomouci. Považuje za důležité upozornit na situaci členů odboje a jejich organizací v období komunistické totality a v současnosti.

Oficiální přijetí bojovníků z druhé světové války do Československé obce legionářské se konalo na jejím sjezdu dne 2. června 1947 v Praze ve vinohradské sokolovně. Zde legionáři z I. odboje a jejich pokračovatelé z II. odboje manifestovali svoji soudržnost a přihlásili se k Masarykovým a Benešovým zásadám svobody a demokracie.

V květnu 1945 vznikly i jiné organizace odbojářů v republice – ty byly uskupeny podle druhu odboje v II. světové válce. Jedná se o tyto organizace: Československá obec legionářská, Svaz osvobozených politických vězňů, Svaz národní revoluce – Sdružení národního odboje, Sdružení partyzánů, Sdružení Pražského povstání.

„Ihned po únorovém puči 1948 komunistická strana násilně a protiprávně likviduje všechny veřejné odbojové demokratické organizace, včetně odbojářských svazů v rámci celé republiky. Komunistům se podařilo zmocnit se vedení všech odbojových organizací, které se staly na více než čtyři desetiletí převodovou pákou Komunistické strany Československa a sloužily výhradně jejich cílům. Ve dnech 8.– 9. května 1948 ustanovily komunistické organizace Svaz bojovníků za svobodu a provedly protiprávní násilné sloučení všech dosud existujících organizací odbojářů do tohoto komunistického svazu. Převzaly jejich evidenci, agendu a násilně si přivlastnily i jejich bojové zásluhy. Všem členům Československé obce legionářské je zcela jasné, že Český svaz bojovníků za svobodu byl utvořen komunistickou stranou tři roky po válce a zůstává odnoží této strany i v současné době. Důkazem toho je i jeho dosavadní organizační struktura. Proto už delší dobu pokládáme otázku, kdy a kde Československý svaz bojovníků za svobodu se zúčastnil bojových akcí v druhé světové válce, na kterých bojištích druhé světové války bojoval. Odpověď je jednoznačná. Žádné odbojové činnosti se tento svaz nikdy nezúčastnil, ale obstojně sleduje i v současné době totalitní režim komunistické strany.“ Vedení komunisty utvořeného Československého svazu bojovníků za svobodu požádalo 17. července 1949 o vyškrtnutí Československé obce legionářské z rejstříku Ministerstva vnitra. Tím obec zlikvidovali jako samostatnou organizaci a vymazali z paměti národa na následujících 50 let. Komunistická moc také zlikvidovala elitu oboje. Účastníci odboje, kteří odmítli vstoupit do Československého svazu bojovníků za svobodu, byli postupně likvidováni a mělo na ně být zcela zapomenuto. Měla být zcela vymazána kontinuita s I. odbojem a hlavně mělo být zapomenuto na československé legie v Rusku za I. světové války. Význam odboje byl zlehčován, falšován a popírán, a nakonec zapomenut.

Československá obec legionářská se již 15 let snaží informovat a seznámit veřejnost s problematikou Československého svazu bojovníků za svobodu, který byl úzce propojen s KSČ, a proto by se i na něj měl vztahovat zákon, jež Komunistickou stranu Československa zakázal. Na tuto nespravedlnost chce pan Solovka zvláště upozornit.

Po válce studoval pan Solovka dva a půl roku v důstojnické škole v Hranicích na Moravě. Získal hodnost plukovníka. Dostal vyznamenání Za osvobození Biele Cerkve, Kyjeva, za účast v dukelské operaci, Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost, Polský válečný kříž za Torčin.