Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sergěj Solovjev (* 1924  †︎ 2021)

• narozen 1. května 1924 v Turnově

• roku 1947 se spolu s Vladimírem Čepelkou zapojil do zpravodajské činnosti pro USA

• v květnu 1948 byl zatčen a vyšetřován agenty OBZ v pověstné mučírně na pražské Loretě v „Domečku“

• odsouzen k trestu smrti za vojenskou velezradu a konspiraci, rozsudek byl ale zmírněn na doživotí

• postupně prošel věznicemi Leopoldov, Opava a Valdice

• propuštěn na amnestii roku 1960

• působil jako předseda Konfederace politických vězňů v Semilech

• zemřel 25. listopadu 2021

Jméno po carském důstojníkovi

Své ruské příjmení Sergěj Solovjev zdědil po otci, válečném zajatci z první světové války a bývalém carském důstojníkovi. Za komunismu někdy otevíralo dveře i tam, kam se běžný člověk neměl šanci dostat: „Když jsem pracoval jako izolatér, dostal jsem se i do vojenských objektů. Asi si říkali, že jsem prověřený člověk. Třeba jsem se dostal do vojenského objektu u Jičína. Byly tam i sklady zbraní a všeho možného materiálu. Dostal jsem dokonce plány objektu. Nemohl jsem se pak ale zase dostat ven.“ Na této historce by samozřejmě nemuselo být nic tak výjimečného, pokud by Sergěj Solovjev za sebou neměl přes 11 let vězení v komunistických kriminálech za špionáž pro USA.

Svého otce však Sergěj Solovjev téměř nepoznal, protože manželství rodičů se brzy rozpadlo. Otec se poté živil jako taxikář v Praze a dva synové s maminkou žili v Turnově, kde měla maminka fotografický ateliér. Práce v něm byla natolik náročná, že když Sergěj dospíval, maminka se dohodla se svým bratrem Karlem, který v Jablonci vlastnil firmu na výrobu brusů, že se Sergěj přestěhuje k němu. Protože v pohraničí žila většina Němců, nejbližší české gymnázium se nacházelo v Liberci, kam Sergěj pravidelně dojížděl.

Válku jsem přečkal perfektně

To už se ale blížila válka: „Nastala okupace Sudet. Mnichovem se všechno přeorganizovalo. Občané české národnosti měli opustit Sudety. Strýc o odchodu také uvažoval, ale podnik se mu nepodařilo přemístit. Česká menšina, která zůstala, se nakonec vyplatila, protože před koncem války zvládla převzetí moci bez jediného výstřelu. Sovětská armáda přišla do osvobozeného města, což Rusům nešlo pod nos.“ Po záboru Sudet se strýc nakrátko dostal i do vězení, ale když Němci zjistili, že jej potřebují kvůli fungování podniku, byl propuštěn: „Já jsem se odstěhoval zpátky k mamince.“

V Turnově se Sergěj přihlásil na stříbrnictví a řemeslo po čtyřech letech úspěšně absolvoval: „Tehdy Německo zrovna vyhlásilo totální válku. Všichni, kdo dokončili nějakou školu, byli totálně nasazeni. Nejprve nás dali do přeškolovny v Nové Pace. Protože hrozilo, že poté půjdeme do Říše, s kamarádem jsme se jako ti, kdo máme řemeslo, přihlásili do ostřírny nástrojů Deimler-Benz. Naši lidé za nás nástroje nabrousili a zachránili nás před odsunem do Reichu.“

V podniku Solovjev zůstal až do osvobození: „Válku jsem přečkal perfektně. Odboj jsme dělali jen v tom smyslu, že jsme zásobovali válečné uprchlíky, kteří se pohybovali v kamenolomech na Bradleci a Kunburku. Nosili jsme jim tam životní potřeby. Některé důstojníky jsem pak prováděl po městě a ukazoval jim, kde jsou úřady policie, četnictva atd.“ Z rodiny válku nepřežil otec, který zemřel při pracovním nasazení poblíž Mnichova.

Krátce ve špionáži

Po válce se Solovjev několik let věnoval práci ve sklářském průmyslu v Jablonci: „Na vojnu jsem šel v roce 1947 na jaře. Tomu předcházelo obnovení skautské činnosti. Už se projevovaly snahy sjednotit všechno pod Svaz mládeže.“ Po vyloučení jednoho známého studenta ze všech škol kvůli jeho názorům na SSSR, se skauti rozhodli jakoukoliv další spolupráci s SČM odmítnout: „Mezi vedoucí patřil i bratr Vladimír Čepelka, se kterým jsem kamarádil. Snažili jsme se něco dělat. Když nastoupil na vojnu, přihlásil se k OBZ.“ U Obranného zpravodajství se Čepelka dostával k citlivým informacím a brzy bylo zřejmé, kam bude směřovat další vývoj pod taktovkou komunistů. Čepelka se rozhodl svého postavení využít pro zpravodajskou práci.

Solovjev, který byl s Čepelkou během své vojny u letectva ve spojení, se rozhodl stejně: „Pracoval jsem v kanceláři u rotmistra. Viděl jsem, jaké zásahy dělají, s kým komunikuje osvětář atd. Všechny detaily jsem mohl Čepelkovi předávat. Ten je dával Američanům. Měl přímý kontakt s lidmi od Kateka. Tímto způsobem se dalo zachránit spoustu lidí. Bylo možné je varovat, aby utekli.“ Solovjev také předával plány budov ve Kbelích, kde byl později jako voják umístěn: „Jestli ale měly tyhle detaily nějaký význam, nevím.“

S bratrem v Domečku

Dlouho ve svém protikomunistickém úsilí ale pokračovat nemohli: „V květnu 1948 mě sebrali. Odvezli mě na štáb, kde jsem prodělal první výslechy. Dokonce se na mě přišel podívat Reicin. Po několika dnech mě přemístili na Domeček. Jak dlouho jsem tam byl, nevím. Zažil jsem tam smrt Beneše. Když jsem tam přicházel, řinčely tam řetězy. Byli tam útěkáři a ty zakovali na rukou a na nohou. Měli speciální oděv, po stranách zapínání, aby mohli na toaletu.“

Pobyt v Domečku Solovjevovi navíc znepříjemnilo i jedno nečekané zjištění: „Na zahrádce velitele Domečku, kde pěstoval zeleninku, byly cestičky, kde se procházeli vězni, kteří měli vycházku. A najednou slyším, že tam někdo píská známou melodii. Vylezl jsem k okýnku a viděl tam bráchu. Zavřeli ho, že ‚věděl-nepověděl.‘“

Tehdy ještě na Domečku pracovala stará garda bachařů z vládního vojska. Dva z nich, jedním byl nadporučík Zoula, oběma bratrům umožnili nečekané setkání: „Brácha byl na přízemí a já na prvním patře. Bachař mě jednou vytáhl na úklid chodby a bratra zase ten dole taky na úklid a setkali jsme se na schodech.“ Solovjevova bratra Jana naštěstí po šesti měsících pustili na svobodu.

S protokoly se u výslechů nedalo prakticky nic dělat a v případě špionáže a navíc u vojáků šlo vždy o nejvyšší tresty: „Čepelka dostal trest smrti a já taky. Ale přežili jsme to. Ani jsem nevěřil, že je něco takovýho možný. Advokát ex offo se odvolal.“ Oběma odsouzeným byl trest cestou milosti nakonec změněn na doživotí.

První roky ve výkonu trestu

Po odsouzení putoval Sergěj Solovjev koncem roku 1948 ještě s jedním vězněm do Leopoldova: „Představte si, že nás vedou dva důstojníci, i když jsme byli spoutaní, a jedeme tramvají po Praze na hlavní nádraží! Kdyby se o tom někdo dozvěděl, mohli nás klidně osvobodit. Ale nikomu jsme za to nestáli. Veřejnost byla nesmírně slušná a sympatizovala s námi.“ O útěk se nepokusili, a tak v extra kupé dojeli rychlíkem až na Slovensko.

V Leopoldově je vítala velká brána: „Dostali jsme se do kriminálu v kriminále. Vojenská část byla uvnitř civilní části oddělena vysokou hradbou - tzv. nové samotky.“ Po týdnu byl Solovjev přidělen na práci do košíkárny. Režim ve věznici se tehdy naštěstí ještě nepodobal tomu, jaký měl Solovjev zažít o několik let později. Alespoň se naučil oplétat demižony.

Zanedlouho, někdy na jaře 1949, však následoval transport do Opavy: „Tam to bylo taky ještě celkem sympatický. Byly to bejvalý kasárna, který se přestavovaly na věznici. Toho jsme se taky zúčastnili.“ Později se Solovjev dostal dokonce na práci do knihárny, kde opravoval a vázal knížky: „Naučil jsem se další řemeslo a k ruce jsem dostal generála Janouška a Kutlvašra. Krásně jsme si popovídali. Obzvlášť, když slyšel mé jméno. Bojoval na ruské frontě a měl ruskou manželku. Nádherná situace.“

Leopoldov: nekonečná buzerace

Protože měl Solovjev předepsaná pevná vězení, při rušení opavské věznice v roce 1952 se nedostal do Jáchymova, ale putoval zpátky do Leopoldova: „Přivítaní bylo strašně mizerný. Rovnou nám řekli, že odtud půjdeme nohama napřed. Podmínky byly hodně drsný, ne jako před tím. Svlíkli nás do naha, honili a buzerovali. Pak nás nahnali do kobek.“ Solovjev se ocitl na samotkách s nechvalně proslulými zinkovými umyvadly, která po použití vody okamžitě ztmavla a vězni je museli do nekonečna leštit, dokud se neleskla jako zrcadlo.

Buzerace bachařů však neskončila u umyvadel: „Museli jsme drhnout podlahy ve dne v noci, mít otevřený okna, ať byla zima nebo teplo. Když nás takhle měli v hrsti, kterýkoliv bachař, který šel po chodbě, zabouchal a muselo se začít dřepat. Člověk mohl přestat teprve tehdy, když zabouchal podruhý. Dřepal jste jak blbec, protože jste nevěděl, jestli se na vás nekouká.“ Vězni samozřejmě občas přestali, ale když je bachař nachytal, čekaly je trestní dávky nebo ještě něco horšího: „Šel jste do temnice. Taky jsem na to doplatil. Tam člověk musel neustále chodit - i v té tmě. Na noc zase rozsvítili, takže chvilku klidu člověk neměl. Postel tam samozřejmě nebyla.“

V Leopoldově Solovjev zůstal až do roku 1957. Postupně střídal různé práce – stavěl výrobní halu, ostřil nástroje, dral peří, vázal konopu, vyráběl razítka: „Když už jsem neměl bachaře neustále za zády, vyrobil jsem třeba raznici na madonky a pak je z novoduru vymačkával a rozdával kněžím.“ Známých osobností potkal Solovjev v Leopoldově nepočítaně: „Vzpomínám na patera Braita, se kterým jsme dělali na výkopu haly. Posílal nahoru každou chvíli modlitbičky a modlil se i za nás. My to takhle neuměli. Ze záhonů jsem mu zase natrhal nějakou zeleninu. Nejradši vzpomínám na pátera Machalku a Víta Tajovského. To byl mimořádnej člověk. Po propuštění jsem za ním jezdíval i na jeho opatství.“

Také svůj druhý pobyt v Leopoldově Solovjev nakonec přečkal, i když měl v jednu chvíli dokonce 40 kg pod váhu: „Vážil jsem jen 35 kilogramů.“

Pomalu, ale jistě domů

Když se v roce 1958 naskytla příležitost dostat se do Valdic, Solovjev neváhal: „Pár kroků od domova, u Jičína, klášter, to byla nádhera. Chtěli tady zařídit dílnu pro sklářský průmysl a hledali odborníky. Tak jsem samozřejmě zvedl ruku, abych se dostal blíž k domovu.“ Nejprve sice musel vyrábět krabičky, ale po krátkém školení se dostal i k broušení lustrových ověsků.

Oproti Leopoldovu ovšem poměry o mnoho lepší nebyly. Když si Solovjev například dovolil stěžovat, že kriminální vězni, kteří nosí výrobky na kontrolu, kradou politickým ty jejich lepší, namísto nápravy se dočkal izolace: „První, co udělali, že jsem byl bez jídla, nahatej atd. Rozhodl to Faltýnek, zástupce náčelníka. Když mi sebrali stravu, zahájil jsem hladovku. Hned přišel lékař a říkal: ‚Budem vás krmit násilím.‘“ Asi po deseti dnech všechno skončilo s návratem velitele, který trest zrušil. „Po revoluci jsem pana Faltýnka zažaloval. Jezdil jsem na výslechy do Semil a po třech letech jsem jel do Hradce Králové, kde mi uznali ohrožení života. Pak se ale všechno odložilo a bylo po srandě. Hlavně se řešilo, jestli je Faltýnek s měkkým nebo tvrdým ‚i‘.“

Jako většina politických vězňů se Sergěj Solovjev konečně dočkal propuštění na amnestii v roce 1960: „Na pracáku mi řekli: ‚Budete se hlásit u Pozemních staveb tam a tam.‘Takže jsem dělal nádeníka.“ Později se Solovjevovi naskytlo místo izolatéra, kterého dělal až do důchodu. Komunisté už mu dali celkem pokoj, i když byl neustále pod dozorem StB: „Agent, který se mnou pracoval, mi to na sebe ale prozradil: že mě má hlídat, podávat zprávy atd. Říkal jsem si, že když je natolik slušnej a prozradil to, že nebude tak zlej.“