Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Šolleová (* 1936)

• narozena 2. června 1936 v Praze na Vinohradech

• ve válce byla část její rodiny, zejména prarodiče v Bernarticích, silně ohrožena

• po roce 1948 byla její rodina perzekvována

• v padesátých letech vystudovala bohemistiku v kombinaci s lužickou srbštinou

• v roce 1964 se provdala za historika Zdeňka Šolleho

• v šedesátých letech pracovala v časopise Tvář a na pořadu Zvědavá kamera

• v roce 1965 se jí narodil syn Zdeněk

• v sedmdesátých letech napsala scénáře k několika televizním večerníčkům

• v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovala v Ahoj na sobotu, kde pomáhala publikovat zakázaným autorům a potkala druhého manžela Karla Paška

Redaktorka Marie Šolleová pomáhala v sedmdesátých a osmdesátých letech v časopise Ahoj na sobotu režimu nepohodlným autorům – vydávala jejich práce pod cizími jmény. Vytvořila si na to svou síť: „Měla jsem několik stoprocentních lidí, na které jsem se mohla spolehnout, protože to by nás zavřeli všechny… Komunismus štval lidi tak, že se vždycky někdo v inteligenci našel, a taky z fakulty.“ Na otázku, zda o tom kolegové z redakce věděli, odpovídá: „Tak já myslím, že spíš nevěděli.“

Kam plujete, Vltavane?

Albína Wiesnerová, babička Marie Šolleové, ovládala němčinu, francouzštinu a latinu a věnovala i nemalé úsilí kultivovanému vyjadřování v češtině. Stejně jako její spolužačky z Minervy, prvního dívčího gymnázia v Rakousku-Uhersku, které ji čas od času jezdívaly navštěvovat do Prachatic. Jedné z nich šla Albína Wiesnerová naproti k lodi a přítelkyně vystoupila v dobrém rozmaru: „Dobrý den, bodrý Vltavane, kam plujete tou krásnou Vltavou?“ zavolala na muže v loďce opodál. Ten neměl pro její přátelský pozdrav ani vytříbené vyjadřovací schopnosti nejmenší pochopení a odpověděl jí jadrně: „Do prdele, co je ti do toho, babo!“ Dědeček Zdeňko Wiesner dával tuto historku v Prachaticích rád k dobru, byl hrdý, že jeho žena patří mezi první maturantky v českých zemích. Nadaného syna Eduarda, nejmladšího z pěti dětí, pak oba Wiesnerovi podporovali na studiích práv. Původně chtěl studovat geologii, ale na žádost z Hlávkovy nadace, jejíž podporu získal, se rozhodl pro práva, neboť „národ potřeboval české právníky“. 

Podobný přístup ke studiu měli i prarodiče Anna a František Vujtěchovi z Bernartic, z maminčiny strany. Otec Marie Vujtěchové říkával, že dcera „nemá věno, ale má vzdělání“. Marie Vujtěchová po studiu pracovala jako učitelka elementaristka a svou práci dělala s nadšením.

Eduard Wiesner a Marie Vujtěchová se vzali v roce 1928. Po narození syna Eduarda (1932) musela Marie Wiesnerová s učením přestat, ale vrátila se k němu později. V roce 1936 se Wiesnerovým narodila ještě dcera – také Marie – ale ta přišla na svět předčasně. Rodina byla naštěstí díky práci Eduarda Wiesnera ve Všeobecném penzijním ústavu dobře situovaná, takže s péčí o nedonošené dítě mohla rodičům pomáhat vyškolená zdravotní sestra, a také služebná Marie Novotná, dívka z vesnice nedaleko Bernartic, která se brzy stala téměř dalším členem rodiny.

Vajíčka strkali do kufříku pro panenky

Ovdovělý dědeček Wiesner opustil na počátku druhé světové války Prachatice, které připadly Říši, a s loveckým psem Pozorem po boku se přistěhoval k mladé rodině na Vinohrady. Wiesnerovi se snažili, aby se mu u nich líbilo, ale bývalý lesník se ve městě necítil dobře, a proto s povděkem přijal nabídku snašiných rodičů, aby se přesunul do jejich stavení v Bernarticích. Pamětnice si vzpomíná, že tam často počítal, kolik žije v Prachaticích Čechů a kolik Němců, a při sčítání trochu fixloval, aby Češi získávali jasnou převahu. Započítával i ještě nepočaté děti mladých lidí. Zdeňko Wiesner během války zemřel, v devadesáti třech letech. 

Wiesnerovi k prarodičům do Bernartic velmi často jezdili na návštěvu, třebaže jim Němci na samém počátku války zabavili automobil, a tak z nejbližší železniční stanice do Bernartic museli s malými dětmi chodit devět kilometrů pěšky. Ve válce byl v Praze nedostatek jídla, a proto na zpáteční cestě převáželi navzdory zákazu různé potraviny, Marie Šolleová vypráví, že mívala vajíčka schovaná v kufříku na oblečení pro panenku. 

Ve vzduchu létalo peří a stránky z knih

Stejnou panenku si s sebou nosívala i v Praze do krytu při náletech, a pokud byl Eduard Wiesner v době náletu doma, pokaždé malé Marii a její panence ve sklepě vyprávěl pohádku. Starší bratr Eduard se prý obvykle snažil vběhnout do krytu jako první, ne že by se tolik bál, spíš chápal úprk do sklepa jako závod s ostatními členy rodiny.

Při jednom z prvních náletů, které měla Maruška strávit v první třídě ve školním krytu, se služebná raději rozběhla do školy, aby dívku přivedla domů. Maminka se služebnou snažila zadržet a volala: „Neboj se! Ona bude s učitelkou! Je poslušná, půjde vedle učitelky!“ „Člověk nikdy neví!“ odtušila služebná a pro jistotu Marušku skutečně přivedla. Tatáž služebná odvedla holčičku ze školy domů i v jednom z prvních školních dnů, kdy si Maruška nevěděla rady s názvy zvířat v povinné němčině a těžko se s tím smiřovala.

Při náletu na Popeleční středu v únoru 1945 pospíchali lidé do krytu více než jindy, protože „nebyl ohlášen nálet, tehdy hlásili rovnou poplach“. Wiesnerovi bydleli v Čáslavské ulici a při útěku do sklepa okénkem v předsíni zahlédli, jak se venku ve vzduchu vznáší peří a stránky z knih. Ten den bomba dopadla i na nedalekou synagogu v Sázavské ulici.

Balíčky do Buchenwaldu

V raném dětství vídala Marie Šolleová svou maminku i babičku často plakat, protože maminčin bratr Karel Vujtěch byl zavřený v koncentračním táboře Buchenwald. Zadrželi ho v Českých Budějovicích, kde pracoval jako oční lékař. Někdo ho udal, když sbíral peníze pro ženu, která měla zavřeného manžela. Karla Vujtěcha odvezli k výslechu a jeho ženu a dcerku nechali bez ničeho stát na chodbě před zapečetěným bytem. Sousedi jim dali oběma teplé svetry a peníze na jízdenku na vlak, takže mohly odjet k rodičům zadrženého strýce do Bernartic, kde s podporou široké rodiny přečkaly válku. Babička a maminka Marie Šolleové pro strýce během válečných let pravidelně svařovaly mléko s cukrem a posílaly mu ho do Buchenwaldu společně s česnekem na ochranu proti epidemiím, ale později se dozvěděly, že ani jedno, ani druhé nikdy nedostal. 

Marie Šolleová si pamatuje, že v Bernarticích zabili nacisté sousedy prarodičů, protože syn těchto sousedů byl letcem v Anglii. Podle jejích vzpomínek se zpráva o jeho působení v Anglii rozšířila poté, co se o mladém muži některá z bernartických dívek zmínila kadeřnici v Písku.

Říkalo se, že už prohráli

O Vánocích v roce 1944 měli Wiesnerovi na Vinohradech jako vánoční stromek poprvé stříbrný smrček. Okupanti totiž bez skrupulí vyřezávali stříbrné jedle a smrčky z mnoha pražských parků, ale po vývoji mezinárodní situace na sklonku války se ještě před Vánocemi mnoho z nich rozhodlo Prahu opustit, a tak si odhozené stříbrné stromky posbírali místní obyvatelé.

V posledních dnech války se nenávist některých Němců vůči Čechům stupňovala. „My jsme bydleli v té Čáslavské,“ vzpomíná Marie Šolleová, „a tam byl velký dvůr. Byl to blok, čili dvory byly veprostřed. Maminka šla do kuchyně, z okna bylo vidět na ten dvůr a na protější barák, kde byl nějaký Němec, a ten nám do toho okna střelil. Takže maminka pak, když šla do spíže, se takhle plazila po zemi…“

V Bernarticích se osmého května 1945 odehrála další rozsáhlá tragédie. „Říkalo se, že Němci už prohráli,“ vypráví Marie Šolleová, „a někdo vystrčil prapor. Nějaký kluk. A Němci projížděli Bernarticemi, a když uviděli ten prapor, zastavili a začali v Bernarticích zase střílet.“ Pamětnice upřesňuje, že zmíněný chlapec byl nejspíše syn doktorky Kálalové-Di Lotti, tehdejší přítelkyně její tety. Tetě a sestřenici se podařilo uprchnout do lesa, ale babička s dědečkem byli na útěk příliš staří, proto v rychlosti nechali dokořán otevřené domovní dveře, aby vyvolali dojem, že ze stavení zmizela celá rodina, a schovali se ve sklepě pod necky. V jejich sousedství pak němečtí vojáci zavraždili třicet jedna lidí.

Na Vinohradech vítali svobodu

Na vinohradských ulicích Wiesnerovi vítali společně s ostatními sousedy osvoboditele, devítiletá Maruška je šla pozdravit v chodském kroji, který pro ni měla maminka schovaný, a prosila je, aby se jí podepsali do památníku, ale sovětští vojáci její prosbu asi nepochopili. Později neustále žádali lidi o hodinky, a když jim Eduard Wiesner nabídl, aby si načesali třešně v jejich rodinném sadu u Vltavy, vojáci ořezali z jednoho stromu všechny větve a až z nich si ovoce obrali. Tatínka pamětnice jejich barbarské chování zaskočilo, ale rozhodně si na ně nechtěl stěžovat u „vyšších šarží“, protože se proslýchalo, že jakmile je s řadovým vojákem Rudé armády nějaký problém, důstojníci ho mohou bez jakéhokoliv soudu zastřelit. 

Příslušníci Revolučních gard hnali po vinohradských ulicích dohola ostříhané Němky, kterým na záda namalovali hákové kříže, a mlátili tyto ženy holemi. Německé lékařce, sousedce Wiesnerových, která bydlela v bytě po Židech a měla manžela v německé armádě, ale po celou válku se k Čechům chovala velmi slušně, pomáhala je léčit, shodili lidi z RG ze schodů malého chlapce. Eduard Wiesner se pokusil lékařčina syna zastat, ale příslušníky Revolučních gard okamžitě zaujalo „německé“ příjmení na dveřích: „A další, doktor Wiesner!“ Starší Marie Wiesnerová vmžiku přibouchla dveře, a jakmile jim na ně Revoluční garda začala bušit, přitáhla ke dveřím ještě skříň. „Vždycky to odnesou lidi, kteří za to nejmíň můžou,“ hodnotí revoluční dny pamětnice.

Strýc Karel Vujtěch přijel z Buchenwaldu až mezi posledními přeživšími, kvůli karanténě na tyfus. „Ta moje sestřenice Jindřiška, té říkali, že má tatínka hrdinu,“ vzpomíná Marie Šolleová. „A on přijel takový zubožený člověk, strašně hubený, starší, bylo mu pomalu padesát let. Sotva stál na nohou. A ona šla brečet na půdu, že to není žádný hrdina!“ Strýc se po přestálých útrapách už nikdy úplně neuzdravil, fyzické i psychické následky pobytu v Buchenwaldu si nesl až do smrti. Po válce se stal komunistou.

Na paničky budem tvrdý

V roce 1948 Eduarda Wiesnera ihned propustili z práce, po čase začal objíždět nově vznikající JZD jako účetní, a Marie Wiesnerová starší se v té době občas bála vyjít na ulici ve svém obvyklém oblečení, neboť ze Žižkova pochodovaly na Vinohrady sešikované dělnice a provolávaly: „My jsme ženský rudý, na paničky budem tvrdý!“ Eduardu Wiesnerovi se tak zhmotnily obavy, které často vyjadřoval parafrázováním Karla Čapka: „Chtěl bych nevzdělanému proletariátu pomoct, ale ne svěřit mu moc!“ 

Pro Marii Wiesnerovou mladší nebylo místo na gymnáziu, všeobecně se nedoporučovalo přijímat děti z buržoazních čtvrtí, proto vystudovala sociálně právní školu v Holešovicích a po ní bohemistiku v kombinaci s lužickou srbštinou, která mezi studenty nebyla nepříliš populární, ona toho ovšem nikdy nelitovala. Studium „utlačovaného“ jazyka ji zajímalo i naplňovalo. Po univerzitě učila češtinu na střední škole v Rakovníku a seznámila se s historikem Zdeňkem Šollem, za kterého se v roce 1964 provdala (Zdeněk Šolle byl synem herce Jiřího Plachty). 

Ve Tváři 

Od redaktorů z Literárních novin, do kterých psala, se dozvěděla, že lidé ze Svazu spisovatelů zakládají časopis pro mladé autory Tvář. Šéfredaktor František Vinant, vlastním jménem František Petiška, Marii Šolleovou přijal jako interní redaktorku, ale plán vydávat časopis mladých autorů se ukázal být trochu nejasný: „Kdo to měl být? Mladých autorů nebylo mnoho a hlásili se hlavně ti, co chtěli začít psát, jediní dobří už byli Čepelka a Gruša, pokud si pamatuju. Ti už psali, ale ti ostatní byli začátečníci,“ vysvětluje Marie Šolleová vágnost prvního zaměření časopisu. Marie Šolleová se spojila s několika přáteli v čele s historikem Emanuelem Mandlerem a okruh autorů společně rozšířili o: „katolíka (Jiřího) Němce, evangelíka (Ladislava) Hejdánka a spoustu takových, právě toho Emanuela (Mandlera) – zase žida. Naším cílem bylo tisknout to, co se nesmělo tisknout, a přitom to lidé měli znát, protože socialismus vybíral literaturu, okleštil ji o leccos. A o celé řadě spisovatelů lidé nevěděli.“ Tiskli autory, jejichž práce se jim jevila hodnotná a zajímavá. Pamětnice mezi dalšími jmenuje například Jana Patočku nebo Bohumila Doležala. František Vinant se vrátil ke své původní profesi lékaře a novým šéfredaktorem Tváře se stal Jan Nedvěd. „Začali jsme tomu časopisu dávat nějakou tvář. Byl to vlastně první nekomunistický časopis.“

Šlo o časopis Svazu spisovatelů, proto v redakci stáli také o spolupráci s některým z členů této organizace, a obrátili se na Václava Havla. Ten od té doby do redakce docházel, čímž prý kromě té spousty práce s korekturami a s opravami zásahů od cenzora narostla pamětnici další práce: Václav Havel byl perfekcionista a neustále opravoval jednotlivá slova i v textech, které už prošly korekturou. „Nepustil slovíčka, která by se mu nezdála, do poslední chvíle. No, ale jinak to byl velice slušný člověk, takový nenápadný…,“ vypráví Marie Šolleová. „A když jsem byla v jiném stavu, tak říkal: ‚Marie, už přiznej, že jsi těhotná, je to na tobě vidět… no, já vám přeju oběma hlavně hodně zdraví, ať je tam v tobě, kdo chce!‘“ Práce redakce časopisu Tvář byla po jediném roce z politických důvodů pozastavena právě ve chvíli, kdy Marie Šolleová odcházela na mateřskou dovolenou. 

Povídky s krycím podpisem

Po narození syna Zdeňka krátce připravovala televizní pořad Zvědavá kamera s Ottou Bednářovou. Redakci časopisu Tvář se podařilo plně obnovit během pražského jara, Marie Šolleová se do ní vrátila, ale v roce 1969 musela Tvář svoji činnost opět ukončit. 

Marie Šolleová zůstala bez zaměstnání. Rozhodla se využít svou zkušenost s televizní tvorbou a napsala několik scénářů televizních večerníčků. Na počátku sedmdesátých let se doslechla o možnosti práce v Melantrichu, v časopise Ahoj na sobotu, kde byl šéfredaktorem jakýsi elektrikář z Ostravy, který měl na starosti ideovou stránku obsahu, ale s češtinou si absolutně nevěděl rady. S jazykovými úpravami Marie Šolleové byl spokojený, a tak ji přijali. 

Brzy ji vyzvali, aby do časopisu také vybírala povídky. V té době začala její spolupráce s pro režim nepohodlnými autory. Na nápad vydávat překlady s krycím podpisem prý přišla její dlouholetá přítelkyně Libuše Kozáková, která začala překládat pod jmény Ludmily Duškové a Věry Menclové a pro Ahoj na sobotu pak překládala pravidelně. Marie Šolleová se začala obracet i na další zakázané autory a na lidi, kteří by mohli být ochotni zapůjčit své jméno. Někteří utajenou spolupráci odmítli, ale jiní ji přijali. Marie Šolleová svoji podporu nepohodlných autorů a překladatelů sama nepokládá za velkou odvahu: „Protože jsem se obracela na lidi z fakulty, jako byla právě Libuška, kteří uměli jazyky, měla jsem méně práce… Pro mě to bylo dobré a zároveň jsem jim pomáhala… Ale museli se najít lidi, a to už tak jednoduché nebylo,“ připouští. Cenzor, kterému veškerý obsah časopisu posílala, prý paradoxně vypadal jako Karel Čapek. 

Melantrich oficiálně patřil pod Československou stranu socialistickou, ale „všechno bylo vedené komunistickou stranou“. Pamětnice je přesvědčena, že její nadřízený – šéfredaktor – nějakým způsobem spolupracoval i s StB. Jinak by si jen těžko dokázala vysvětlit, co se stalo v lednu 1977: „Tehdy to bylo složité, dnes se vyrábí časopisy jinak. Najednou se prostě na poslední straně objevil nahý Vaculík, ležící na hřbitově.“ Marie Šolleová Ludvíka Vaculíka dobře znala, s respektem vzpomíná, jak se v době, kdy ještě nepatřil k disentu, zastával práce redaktorů z časopisu Tvář proti lidem, kteří razili uniformní názory, a o to více ji uveřejnění jeho kompromitujících fotografií v Ahoj na sobotu trápilo (pro zadní list byl redakčně připraven zcela jiný obsah). 

Za Marií Šolleovou přišli lidé z StB do redakce několikrát, také jí tam telefonovali. Při jednom z prvních telefonátů si myslela, že mluví s někým z autorů, a rychle se omlouvala, že „jeho povídku ještě nečetla“. Při každém telefonickém rozhovoru i nevyžádané návštěvě příslušníků StB měla obavy, že už vědí o jejím „pokrývání“ zakázaných autorů, ale vždy se jí vyptávali jen na rodinné a milostné vztahy kolegů ze sousední redakce Svobodného slova. Vytrvale jim odpovídala, že o soukromí svých kolegů nic neví. „Oni furt strašně otravovali, ale strašně!“ vypráví Marie Šolleová. „Absolutně nikdy jsem jim nic neřekla... Jednou mi dokonce přinesli nějaké cukroví nebo co, ale nikdy jsem jim nic neřekla.“ 

Na tom už bůhvíjak dlouho nikdo nestál!

Jako redaktorka pracovala Marie Šolleová v Melantrichu až do roku 1989, poznala tam i svého druhého manžela Karla Paška, a ještě dnes jí v uších znějí obavy správce budovy, když při sametové revoluci z balkónu Melantrichu mluvil Václav Havel: „Ježíšmarjá, všichni lezete na ten balkón, vždyť to může spadnout! Na tom už nestál bůhvíjak dlouho nikdo!“ 

Po roce osmdesát devět se Marie Šolleová v časopise Ahoj na sobotu stala šéfredaktorkou a později odtamtud odešla do penze.

V roce 2025 žila ve svém pražském bytě a stále bedlivě sledovala dění v kultuře i politice. Při vzpomínání na svých uplynulých téměř devadesát let dávala v mnoha ohledech rovnítko mezi období nacismu a komunismu. A také citovala Ottu Bednářovou, se kterou v šedesátých letech spolupracovala na pořadu Zvědavá kamera: „Víš, já jsem si vždycky myslela, když se něco špatného dělo ve společnosti, že za to může nějaký člověk,“ říkala prý tato novinářka, „a pak jsem teprve přišla na to, že to je systém. Že to je společenský systém, který vládne.“ Marie Šolleová jí i po letech dávala za pravdu.