Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Olga Soldanová (* 1942)

• narozena 23. srpna 1942 v Praze

• teta Olga Vojáčková za druhé světové války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück

• v roce 1966 promovala na FF UK

• 60.–90. léta strávila s manželem v Anglii, Německu, Holandsku a USA

• po návratu z emigrace v době natáčení (2021) žila v severočeském Levíně

Vyprávění Olgy Soldanové v sobě spojuje rané zážitky na konec války, dětské vzpomínky na dramatické události 50. let, ale také emigraci či policejní sledování. Zároveň jde o pamětnici, která chce zprostředkovávat spíše příběhy svých blízkých než své vlastní.

Osudy tety Olgy Vojáčkové

Olga Soldanová pochází z intelektuálně a umělecky orientované rodiny, do níž se narodila 23. srpna 1942. Otec Fedor Soldan byl významným literárním vědcem, působil v nakladatelstvích Melantrich, Orbis a nakonec ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění. Matka Jarmila Minaříková překládala z ruštiny a polštiny. Kromě nich měla Olga blízký vztah především s tetou Olgou Jančovou, později Vojáčkovou, nevlastní tatínkovou sestrou. A především její příběh má Olga Soldanová potřebu sdělit.

Podle jejího vyprávění byla Olga Jančová neobyčejně silná žena. Do Prahy přišla v roce 1912 pěšky za maminkou, z Vídně, kde po rozchodu rodičů žila několik let s otcem. V té době jí bylo 16 let. Začala studovat Akademii výtvarných umění, kde se seznámila se svým budoucím manželem, malířem Františkem Vojáčkem. Sama měla umělecké ambice, malovala krajiny a zátiší, ale vzhledem k tomu, že manželovi se nedařilo prorazit, rozhodla se pro práci v novinách. Psala do několika periodik především o módě a životním stylu obecně, čímž zřejmě finančně zajišťovala domácnost mladých manželů.

Válka v Ravensbrücku i v Praze

Olga Vojáčková jako by přinášela do života Olgy Soldanové závan velkých dějin, které se zcela přirozeně prolínaly s každodenními dětskými zážitky. Rodinné historky o tetě či první přímé vzpomínky Olgy Soldanové na ni jsou zmínkami o odbojářce vězněné v koncentračním táboře. Krátce před okupací totiž manželé Vojáčkovi založili u Karlova mostu galerii, která později sehrála důležitou roli v českém odboji. Stala se jedním z center zpravodajské skupiny Julek, kterou vedl Josef Jedlička, významná postava protinacistického odboje. Galerie manželů Vojáčkových sloužila jako agenturní přepážka. Skupina shromažďovala informace, jež zprostředkovávala jednak Ústřednímu vedení odboje domácího (ÚVOD), jednak sovětské zpravodajské službě. V bytě u manželů Vojáčkových také Jedlička bydlel, když v roce 1941 přešel plně do ilegality. Činnost skupiny však byla prozrazena a oba manželé uvízli v síti pražského gestapa. František Vojáček byl popraven v Mauthausenu v roce 1942 a jeho žena Olga byla odvezena do Ravensbrücku.

Všechny tyto souvislosti pronikaly do dětského světa Olgy Soldanové nejprve jen v útržcích rozhovorů jejích rodičů a ujasňovala si je samozřejmě později. Už z raného dětství si ale pamatuje na panenky, které teta v lágru vyrobila a podařilo se jí poslat je bratrově dcerce do Prahy. Další dětské vzpomínky vystihují ve zkratce konec války, přestože jde o drobné, úsměvné útržky. Nedostatek jídla má Olga Soldanová spojený s otcovou pohádkou o „krupinkové paní“, která měla pomoci k tomu, aby přece jen dcera snědla trochu odmítaných krup. Po letech znovunabytou svobodu jí připomíná nenadálé otevření zahrádky u činžovního domu, kterou domovník pro děti odemkl v květnových dnech roku 1945.

Tetiny osudy i její charakter Olgu Soldanovou zásadně ovlivnily. Ve svém vyprávění neustále zdůrazňuje sílu, s níž se Olga Vojáčková dokázala s životními těžkostmi vypořádat, ale také optimismus a humor, které později své neteři předávala. Zatímco manžel Olgy Vojáčkové František byl nacisty záhy popraven, přežila ona v koncentračním táboře čtyři roky. Hodily se jí přitom zkušenosti vyučené švadleny, jelikož mimo jiné šila v táboře uniformy. Sama si ale také ordinovala studené sprchy, aby se vyhnula problémům s omrzlinami, které pronásledovaly mnohé z vězněných. Do Prahy k rodině svého bratra Fedora, a tedy i své neteře Olgy se vrátila na jaře 1945 poté, co spolu s dalšími ženami uprchla z pochodu smrti.

Poválečné těžkosti

Do školy vstupovala Olga Soldanová až po komunistickém převratu, na podzim 1948, a tak i její poválečné či poúnorové vzpomínky zabarvuje specifická dětská perspektiva. Ne vždy jde ale jen o úsměvné střípky. Její otec chtěl například uspořádat výstavu obrazů popraveného švagra Františka Vojáčka a při výběru pláten narazil s dcerou také na akt proříznutý břitvou. Jednalo se o památku na chování nacistů zatýkajících v roce 1941 strýce. Už tehdy, jako zhruba pětiletá dívka, nebyla schopna pochopit nekulturnost takového chování. Z dusné atmosféry 50. let si potom vybavuje šeptání a zmatek dospělých u rádia, u nějž poslouchali o procesu s Rudolfem Slánským, nebo poznámku spolužačky, která si po zaškrtávání Slánského v učebnici odmítla uklízet pastelky, aby druhý den mohla zaškrtávat někoho dalšího. Dospělí kolem ní řešili věci vážnější. Například otec byl nařčen profesorem Václavem Černým, že napsal několik proněmeckých článků do Českého slova, a byl vyloučen ze syndikátu spisovatelů.

V poválečné atmosféře hledání nové cesty vstoupili rodiče Olgy Soldanové i teta Olga Vojáčková do komunistické strany. Nijak zásadně se ale neangažovali. Obdivovaná teta působila na Olgu Soldanovou zvlášť v jejím dospívání velmi zásadně. I pod jejím vlivem odešla studovat výtvarnou výchovu spolu s dějepisem a českým jazykem na pedagogický institut, český jazyk studovala poté ještě na filozofické fakultě. Po studiích krátce učila dějiny umění na grafické škole, později pracovala v historickém ústavu.

Co od své tety ovšem Olga Soldanová nepřevzala, byla socialistická politická orientace. Například legitimaci Revolučního odborového hnutí, která jí byla vnucena na konci střední školy, doma spálila v kamnech. Ostatně sama Olga Vojáčková, stejně jako rodiče Olgy Soldanové, postupně z poválečného příklonu ke komunismu střízlivěla. Nejprve všichni v rodině přivítali obrodný proces a teta hned 21. srpna vrátila členskou legitimaci strany. „21. srpna moje tetička Olga Vojáčková šla na stranický výbor na Vinohradech a hodila jim tam svoji komunistickou legitimaci na stůl a řekla: ‚Tak takhle ne, soudruzi.‘ Myslím, že to udělala velmi dobře. Vždycky byla svérázná. To se ukázalo už v jejím dětství, když šla sama z Vídně do Prahy. Já jsem o tom uvažovala, že si ušetřila to trapné vylučování z KSČ.“

Pohled ze Západu 

Ani srpen 1968, ani normalizaci Olga Soldanová neprožívala v Československu, nýbrž v cizině, kam po svatbě s Američanem Josefem Lasem ještě před sovětskou okupací odešla. Žili v Anglii, Kanadě, Holandsku a posléze především v Německu. Rodinu ale několikrát navštívila a s tetou i s rodiči se setkávala. Tyto občasné návraty také využívala k dovezení nahrávek Karla Kryla, s nímž se v zahraničí přátelila. Kazety byly označeny jako pohádky, aby při případné kontrole nebudily pozornost. Svěřovala je potom lidem s co nejširšími kontakty, jako byl režisér Jaromil Jireš. V zahraničí Olga Soldanová vystudovala psychologii, ale věnovala se především výchově tří dětí.

V roce 1977 teta Olga Vojáčková podepsala Chartu 77. I v té chvíli jako by přibližovala svou neteř a tentokrát i její rodiče k těm „větším“ událostem. Sama podle vzpomínek Olgy Soldanové zdůrazňovala, že signatářkou se stala za celou rodinu, protože nikdo další z jejích nejbližších dokument z různých důvodů podepsat nemůže. Po podpisu přišly pochopitelně známé obtíže, například návštěva příslušníků Státní bezpečnosti (StB), které podle všeho teta noblesně vyhodila. Zvlášť události tohoto období působí ve vzpomínkách Olgy Soldanové nebo ve světle tradovaného rodinného vyprávění trochu záhadně. Týká se to například role jakési paní Vlasty, která se u tety Vojáčkové objevila na konci 70. let. Vydávala se za neteř jejího zesnulého manžela, o jejíž existenci však ani Olga Soldanová, ani její teta nevěděly. Rodině chování údajné příbuzné připadalo podezřelé a jejich ostražitost vůči ní ještě zesílila ve chvíli, kdy sama paní Vlasta prozradila, že její syn pracuje na ministerstvu vnitra. Jestli ale její návštěvy souvisely s podpisem Charty, jak se domnívá Olga Soldanová, se nedá tvrdit s určitostí. Podobně se v rodině spojovala s podpisem Charty i tetina smrt. V roce 1982 ji porazilo auto, a vzhledem k tomu, že mohlo jít (neboť ani to nelze tvrdit jistě) o sovětského občana, domnívá se Olga Soldanová, že se snad jednalo o pokus tetu odstranit.

O vlastním životě hovoří Olga Soldanová málo. Pramení to podle jejích slov i ze strachu, aby jí lidé nezáviděli život v bohatých západních zemích. Ze zahraničí se přece jen v důchodovém věku s manželem vrátili do Čech, na které, jak zdůrazňuje, nepřestávala myslet. V zahraničí zůstaly ovšem jejich tři děti.