Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šolc (* 1918  †︎ 2016)

• narozen v roce 1918 v Řepišti u Místku

• v roce 1937 na vojnu nastoupil k 8. pěšímu pluku v Místku

• jako velitel družstva hlídal pohraniční pevnosti u Jemnice a v Kopytově u polských hranic

• dne 14. března 1939 se zúčastnil přestřelky s německým 84. pěším plukem v Čajánkových kasárnách

• spolupracoval s odbojovou organizací Lvice

• převáděl letce přes protektorátní hranice, pašoval potravinové lístky, zúčastnil se několika sabotáží a rozšiřoval ilegální tisk

• dne 13. ledna 1943 byl zatčen a následně uvězněn v Osvětimi

• v srpnu byl 1943 převezen do Buchenwaldu

• v listopadu byl 1943 internován v KT Dora-Mittelbau

• po osvobození se několik měsíců léčil v Lipsku a v Praze

• pracoval v trafice v Novém Jičíně a potom na generálním důlním ředitelství

• zemřel v květnu 2016

Miroslav Šolc se narodil v roce 1918 v Řepišti nedaleko Místku. V roce 1937 po absolvování obecné školy a průmyslové školy hornické v Ostravě nastoupil jako voják prezenční služby do československé armády k 8. pěšímu pluku v Místku. Bylo to v době, kdy Československo bylo ve vážném nebezpečí ze strany německé expanze, a proto byly od roku 1936 budovány v pohraničí řady těžkých i lehkých opevnění, na něž byl Miroslav Šolc přidělen. Nejprve byl poslán na jednu z menších pevností v Kopytově u polských hranic, která se nacházela přímo na zahradě polské rodiny Ligockých. Po převelení byl pět měsíců  v poddůstojnické škole v Místku a potom jako velitel družstva v pevnůstkách u Jemnice na jižní Moravě, kde zažil už před mnichovskou dohodou několik přestřelek s německými ordnery, kteří záměrně napadali československé vojáky.

„My jsme byli napřed všichni ubytováni v Jemnici, ve staré vyřazené továrně na konzervy. Nejspíš na zeleninu. Půlka z družstva byla na stráži a půlka z nás chodila do továrny. Ale potom na nás občas stříleli ti ordneři ze zálohy, když jsme šli na stráž. My jsme po nich střílet nemohli, ani je honit. Oni ti ordneři neustále nějak provokovali... Tam bylo zraněných a zastřelených financů, četníků. Neustále také přepadávali celnice.“

V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a do kasáren přicházeli mladíci odhodlaní bránit svou zem. Jako studená sprcha přišla mnichovská dohoda a postoupení pohraničí Německu. „To byl náš nejstrašnější den. Nikdo z nás nechtěl odejít, ale museli jsme všichni,“ vzpomíná Miroslav Šolc. Ihned byl přeřazen znovu k polským hranicím, kde na vojáky útočili pro změnu polští bojůvkáři. I Polsko nakonec využilo mnichovské zrady a obsadilo oblast Těšínska. Vojáci byli odvolání do kasáren v Místku, kde se Miroslav Šolc stal proviantním poddůstojníkem a měl na starosti dodávky masa.

  Přestřelka v Čajánkových kasárnách

Miroslav Šolc byl v Místku i osudného dne 14. března 1939, kdy jel prezident Emil Hácha do Berlína jednat o dalším osudu okleštěné republiky. Ještě než prezidentu Háchovi nadiktoval Adolf Hitler podmínky o okupaci českých zemí, překročila na severní Moravě vojska 84. pěšího pluku wehrmachtu protektorátní hranice. Část jednotky se vydala do centra Místku a část k Čajánkovým kasárnám. Důvodem byla obava, aby tuto důležitou průmyslovou oblast neobsadila dřív polská armáda. V kasárnách bylo v té chvíli zhruba 300 českých vojáků, většinou nováčků. Mezi nimi se shodou okolností ocitl i Miroslav Šolc.

„Tak toho 14. března byla taková lágrová uzávěrka, zaražený vycházky. Já jsem se zrovna vracel z jatek, kde jsem byl razítkovat maso. Potom jsem ještě šel k řezníkovi do Sviadnova zkontrolovat, jestli mám už maso orazítkované, protože nám ho měli druhý den rozvést. A když jsem šel od toho řezníka, tak jsem slyšel hučení strojů od Příboru a nějaké motorky od Ostravy. A to tenkrát mělo projíždět Hitlerovo vojsko na Slovensko, protože Slovensko požádalo o ochranu. Tak já jsem z té silnice couvnul a šel jsem pěšky přes pole a přišel jsem od zadu na náměstí do Místku a už všude byli nějací vojáci a hlavně na cestě k osmému pluku. A teď vidím, že se kolona pomalu blíží na hlavní cestu k těm Čajánkovým továrnám a tam zastavili. Ale ještě předtím, než zastavili, tak já jsem vletěl do kasáren. A sotva jsem tam vlezl, tak už se dohadovali a vtom ten jeden strážný vystřelil. A ten důstojník z 84. pluku odkulhal. Dostal jakousi střepinou do nohy. No a teď už začal ten ruch. Začalo se bojovat. Tak já jsem tam také dostal lehký kulomet. A Standa říkal, ať jdu co nejníže, protože z vrchu je na střelbu velký úhel a oni byli u země.“ Přestřelka trvala zhruba půl hodiny. Čeští vojáci měli zoufalý nedostatek střeliva a Němci byli ve velké přesile. Nakonec nezbylo nic jiného než se vzdát. Výsledkem střetu, který byl jediným ozbrojeným konfliktem naši vojenské jednotky s okupační armádou, bylo několik mrtvých Němců a jen dva zranění obránci.

Miroslav Šolc se po ukončení přestřelky z kasáren nenápadně vytratil a vrátil se ke své jednotce. „Dostal jsem se do svých kasáren a oni hned na mě: ,Co je?‘ Tak jsem hned běžel ke svým klukům: ,Hoši, posbírejte nějaké zbraně a schovejte je.‘ Tak v kuchyni schovali šest pušek. A potom na druhý den jsme je odvezli. To byly první pušky pro odboj. A jiní zase dost pušek rozbili, protože byl rozkaz odevzdávat zbraně do vojenského zátiší. Jak se někde za dvanáct hodin na druhý den najde u někoho puška, bude zastřelený,“ Při převozu masa tajně pušky odvezl domů, kde je pečlivě uschoval a v září 1939 část zbraní předal odbojové organizaci Lvice.

V odboji – organizace Lvice

Asi za čtrnáct dní po incidentu v Čajánkových kasárnách byl Miroslav Šolc propuštěn do civilu a zanedlouho se zapojil do ilegální protifašistické činnosti. Po navázání styku s Bohumilem Fürstem, pozdějším velitelem 510. spojovací perutě ve Velké Británii, pomohl v červenci a srpnu 1939 převést několik letců přes protektorátní hranice. To už pracoval na Severní dráze Ferdinandovy koksovny, jámy František, kde navázal přes Josefa Luzara a Jana Navrátila spolupráci s odbojovou organizací Lvice.

Členové Lvice vyvíjeli na Ostravsku značnou aktivitu a měli širokou síť odbojářů po celé Moravě. Také Miroslav Šolc se zúčastnil několika sabotážních akcí na vlakových soupravách. Například v roce 1941 s bratrem Josefem rozřezali tlakové hadice vojenského transportu přímo na nádraží v Paskově, které sousedilo s jejich bydlištěm. Němečtí vojáci totiž místo hlídkování vyrazili na pivo do blízkého hotelu Balkán. „Jak jsme šli ze šachty, tak nás gestapo prohlíželo a bratr měl takový ostrý nůž ještě v botě. Naštěstí na něj nepřišli. Po válce se k tomu hlásilo šest lidí, ale četníci potom zjistili, že jsme to udělali my,“

Byl také zapojen do mnoha jiných akcí, rozšiřoval časopis V boj, na pracovišti odposlouchával zprávy gestapa a tím získával důležité informace, které předával dál. Dalším jeho úkolem bylo pašování potravinových lístků, které získávalo jeho děvče z Orlové. „Já jsem měl takové děvče, byla z Orlové. Měla osmnáct roků a já jsem měl dvaadvacet roků. Ona pracovala v Landenzeitungu. Oni vydávali něco jako noviny, ale hlavně potravinový lístky. K těm strojům musela jít vždycky nahá, aby něco nepropašovala, a teprve tam dostala všechno oblečení. A jak šla zpět, tak zas ten plášť nechala a zase nahá šla do koupelny. Já nevim, jak to ta holka pronesla. Jezdili jsme spolu a ona mi je večer dala. Celou jednu takovou rolku. Já jsem to potom vozil do Čeladné jednomu řezníkovi a on to zas dával  nějakým těm partyzánům.“

Už v říjnu 1941 byl za odbojovou činnost zatčen jeho bratr Josef a čtyři dlouhé roky potom strávil v koncentračních táborech Sachsenhausen a Mauthausen. Po jeho zatčení proběhla v domě razie. „Gestapo k nám vtrhlo a ptali se mě, kde jsou zbraně, že půjdeme do stodoly. Maminka vyskočila, že půjde ona, že to tam neznám. Naštěstí nenašli nic, i když ty zbraně byly spuštěný na vlasci v komíně.“ Gestapo si k výslechu vzalo otce, který byl pro nedostatek důkazů zakrátko propuštěn, ale až do konce války byl hlídán. Ani to ale mladého Miroslava neodvrátilo od odbojové činnosti.

Za nějaký čas došlo k zatýkání i v odbojové organizaci Lvice. Pomocí sítě konfidentů se gestapo dostalo k jádru organizace. V listopadu 1942 začala hlavní vlna zatýkání. Zatčen byl Jan Navrátil i Josef Luzar a počty vězněných stále narůstaly. Dne 13. ledna 1943 si přímo do koksovny přišli Němci i pro Miroslava Šolce a odvezli ho do věznice v Ostravě. Tam prošel sérií brutálních výslechů. Jedním z jeho trýznitelů byl zaměstnanec koksovny, který byl agentem gestapa.

V Osvětimi

Asi za čtyři dny byli všichni transportováni do Osvětimi. Vlak byl plný odbojářů ze Lvice. „Dali nás do osobního vagonu. Do kupé pro deset nás narvali dvacet. Jedni seděli na sedačkách, další jim na klíně a jiní stáli. Okna byla zadrátovaná ostnatým drátem a z venku přibitá. Na záchod nikoho z nás nepustili.“ Stále ale netušili, kam jedou. O to horší byly první chvíle v Osvětimi. „Jak jsme přijeli, tak nás první vrazili na tu rampu. Selekce jako taková nebyla, šli jsme všichni. Trvalo to přes půl hodiny. Potom nás vrazili do jednoho bloku a tam byla taková místnost, sklep, malá okénka vysoko. Bylo to asi dva metry padesát. Jeden vedle druhého jsme stáli a stáli. Čurali jsme tomu druhému na nohy. V tom baráku nacpaní jsme čekali až do druhého dne, to bylo něco strašného. Druhý den ráno jsme se převlékli do uniforem. Museli jsme se svléknout do naha. Bylo asi sedmnáct stupňů mrazu. Poskakovali jsme jak opice. Jak jsme se vysvlíkli, tak na nás nejdříve pustili horkou vodu, potom jakousi studenou a ven. To bylo, aby jsme byli čistí. A potom nás vzali a začali nás oblékat. Nic svého jsme nesměli mít.“ Za pár dní byli tetování. Miroslav Šolc už neměl jméno, stal se vězněm číslo 89821.

Tři týdny po příjezdu strávili v karanténě. Třípatrové postele byly plné blech a štěnic. „Člověk byl hrozně nevyspalý,“ říká bývalý osvětimský vězeň. Potom je jeden z velitelů poučil, že tábor je určen jen pro zdravé lidi a od skupiny byl oddělen muž s protézou, který byl poslán do plynu. Miroslav Šolc byl zařazen do komanda určeného na práci ve štěrkovně. Jednoho dne si ho velitel vybral jako předáka. Tento okamžik ho málem stál život.

„Přišel komandoführer. Byli jsme nastoupeni a on tak šel. Já jsem se na něho podíval a on: ,Pojď.‘ Já nevím, co chtěl. Abych se díval do země nebo do nebe? Dal mi patnáct chlapů a ukázal, kde budeme kopat. Potom rozdělil i ostatní a odvedl je na jiné pracoviště. A ti moji si všichni vlezli dolů. I nějaký Bohuš Dorazil, soudce z Okresního soudu v Ostravě. Jenomže oni to přehnali. Oni i seděli. Mysleli si, jak po nich neřveš a nemáš klacek v ruce... Já jsem si měl vzít klacek a alespoň se o něj opírat nebo aspoň řvát. Ale on si toho ten velitel všiml. Přišel, že jsme udělali málo. Vytáhl mě a tak mě honil, že jsem chytil zápal plic. Přískoky, plížení, do největších kaluží jsem třískal. Potom mi nohou dupal po ledvinách. Udělal mi cosi s páteří. Patnáct roků jsem se na to léčil a osmnáct měsíců jsem po válce ležel v sádrovým lůžku. Teď s tím v koncentráku žijte a pracujte.“ 

Nemohl skoro chodit, a proto zamířil na blok č. 28, kde se nacházela ošetřovna. Nemocný vězeň neměl pro nacisty žádnou cenu. Naštěstí se objevil překvapivý zachránce. Byl to osvětimský doktor Alexej Čepička, budoucí ministr spravedlnosti a později obrany a jeden z lidí odpovědných za zločiny konané komunistickým režimem v padesátých letech. „Doktor na ošetřovně byl Alexej Čepička. Jeden den jsem tam byl a on na druhý den říkal: ,Dozvěděl jsem se, že je selekce. Ty musíš zmizet. Nebo v pátek to jde všechno do plynu.‘ – ,Jak můžu zmizet?‘ – ,Zítra ti přinesu lístek.‘ Dal mi nazpátek moje hadry a hned jsem tam viděl na chodbě takovou kupu mrtvol, co tam byly na spálení. Tři dny jsem dostal ,dokšalung‘, tedy že tři dny nemusím nic dělat. A to ,tři dny nemusím nic dělat‘ znamenalo zametat kolem bloku a tak. Tam nesměl vězeň jen tak někde stát. Tak jsem to tak dělal. Třetí den byla neděle a na blok přišlo, že se budeme stěhovat na 23. blok. A na tom 23. bloku už byla učebna, že jsme vybraní do kurzu. No, tam už se sedělo. No, nechcípl jsem.“ 

Jednalo se o kurz geodézie. Vězni byli určeni na vysušování Pinských bažin v dnešním jižním Bělorusku. Těsně před ukončením pětiměsíčního kurzu byl plán změněn a všichni byli posláni do koncentračního tábora Buchenwald. Bylo to v srpnu 1943 a velká část odbojářů z Ostravy byla kvůli nelidskému  zacházení nacistů již mrtvá. „Jak jsme jeli do toho Buchenwaldu, tak z dvou set dvanácti jich už osmdesát zemřelo.“

V Buchenwaldu a v Doře (Mittelbau)

I když to pořád byl koncentrační tábor, přesto Buchenwald po zkušenostech s Osvětimí připadal Miroslavu Šolcovi jako rekreační zařízení. Zatímco v Osvětimi nebyla žádná zeleň a vše působilo depresivně, tak v Buchenwaldu byla kolem krásná příroda a uprostřed tábora rostl pamětní dub, pod kterým prý sedával sám Goethe. Chovaní nacistů se ale příliš nezměnilo a také v Buchenwaldu denně umíraly desítky vězňů. Podvyživený a nemocný Šolc, který k pochroumaným zádům a nemocným ledvinám dostal ještě tuberkulózu, byl po třítýdenní karanténě zařazen na zednické práce při výstavbě továrny na zbraně. „S bolestí se naučíte žít.“

Po třech měsících byl poslán do koncentračního tábora Dora u Nordhausenu, kde se začínala vyrábět podzemní továrna Mittelwerk na rakety V-1 aV-2, které konstruoval raketový inženýr Werner von Braun. Továrna se začala stavět poté, co spojenci vybombardovali továrnu na výrobu raket v Peenemünde na baltském pobřeží. „Té Doře se každý snažil vyhnout. Jak se to tam stavělo, tak tam hrozně moc lidí umřelo,“ říká dnes Miroslav Šolc, který byl naštěstí zařazen k hasičské údržbě, a tak se nemusel účastnit těch nejtěžších prací. Podmínky byly stále otřesné. „Jednou tam jednoho Rusa pověsili za to, že měl místo tkaniček v botách izolovaný měděný drát, který byl vzácným materiálem. Přitom to našel na kolejích. A za takové hlouposti se tam popravovalo. Tam byly tresty velmi přísné.“ 

Celý komplex byl v utajení, a tak nepřicházelo v úvahu, aby mohl domů poslat jakoukoli zprávu, a rodina o něm nic nevěděla. Zranění zad se Miroslavu Šolcovi čím dál víc zhoršovalo, až skoro nebyl schopen chodit. Opět ho zachránil doktor. Tentokrát Polák, který ho vzal k sobě jako ošetřovatele nemocných. Nešlo o náročnou práci a Miroslav Šolc si u ní mohl odpočinout. V ošetřovně byl i v době, když už byla slyšet děla blížících se osvoboditelů. Válka však ještě neskončila a vybírala si stále nové a nové oběti.

Počátkem dubna bylo okolí bombardováno spojenci.„Tam bylo 4. dubna takové bombardování, že tam bylo šestnáct tisíc mrtvých.“ Krátce nato se vězni s dozorci vydali na pochod. Miroslav Šolc vzpomíná, jak kvůli nemoci zůstal na ošetřovně: „Němci potom měli v úmyslu, že ty bloky, kde zůstali nemocní, podpálí. Už to obcházeli s plamenometem. Bylo už slyšet ruskou kanonádu a Němci se raději převlékli do vězeňských mundúrů a rychle utekli. Už jsem viděl, jak ty ruský děla braly vršky stromů.“ Zanedlouho Rusové dorazili do tábora,ve kterém už skoro nikdo nebyl, a převezli nemocného Šolce k Červenému kříži do Lipska.

Konečně doma

V srpnu 1945 byl Miroslav Šolc z Lipska převezen do Československa, kde se ještě několik měsíců léčil, než konečně před Vánocemi roku 1945 dorazil domů. V roce 1947 dostal invalidní důchod a trafiku v Novém Jičíně. Tato práce ho nenaplňovala, a tak šel pracovat na generální důlní ředitelství. Dnes už je čtyřicet let v důchodu a žije ve svém rodném domku v Řepišti.

V Novém Jičíně měl ale ještě jedno osudové setkání. Bydlel tam u vdovy, která se mu svěřila, že její manžel zemřel v Osvětimi. Jmenoval se Bohuš Beneš a Miroslav Šolc byl u jeho posledních životních chvil, kdy s rozkopanými ledvinami ležel na zemi a věděl, že umírá, a tak daroval Šolcovi svůj vězeňský plášť a poprosil ho, jestli by nevyřídil pozdrav manželce. Miroslav Šolc pozdrav vyřídil a s Libuší Benešovou zůstali ve společné domácnosti 51 let a mají spolu dvě děti.

Miroslav Šolc zemřel v květnu 2016.