Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Šolc (* 1938)

• narozen 25. listopadu 1938 v Praze

• dětské vzpomínky na Pražské povstání

• v květnu roku 1945 se rodina přestěhovala do Liberce

• otec Jan Šolc byl v 50. letech zatčen a odsouzen za velezradu

• v 50. letech nemohl studovat, pracoval jako dělník

• v 60. letech dálkově vystudoval český jazyk a pedagogiku na Filozofické fakultě UK

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• krátce po srpnové okupaci 1968 z KSČ vystoupil

• od roku 1971 nemohl pracovat ve školství, živil se jako montér

• signatář Charty 77

• po sametové revoluci 1989 byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění

• v letech 1990 - 1992 zvolen poslancem Federálního shromýždění

• v 90. letech ředitelem odboru vnitřní politiky kanceláře prezidenta republiky Václava Havla

• spoluzakladatel Etického fóra České republiky

• přednášel etiku a rétoriku na Technické univerzitě v Liberci

Jan Šolc se narodil 25. listopadu 1938 v Praze, kde prožil první roky svého života, než byl otec, povoláním lékař, 5. května 1945 při probíhajícím Pražském povstání služebně povolán do Liberce, kam se i s rodinou přestěhoval. „Moje dětství bylo válečné. Já sám říkám s oblibou, že jsem starší než druhá světová válka, no o deset měsíců.“

Mapa v obýváku, za kterou by byl trest smrti

Otec za války léčil dělníky na předměstí Prahy a židovské občany předtím, než byli odvedeni do transportů. K tomu objížděl čtyři přilehlé vesnice. Jak válku prožívali v rodině, si Jan Šolc detailně pamatuje: „Na stolečku v obývacím pokoji ležela mapa, kde se špendlíky zaznačovaly fronty, linie, jak postupují Rusové, to byly červené špendlíky. A proti nim Spojenci západní, Anglo-Američané a Australani a Kanaďani. Proto se jim říkalo Spojenci. A to se zas píchalo modrými špendlíky. Naši si to chtěli užít, tak na té mapě šrafovali. Za takovouhle mapu byl trest smrti.“

Sestřelená stíhačka

„Jednou spadla stíhačka, sestřelená západní anglická stíhačka, hned za naším domem. Tak jsem viděl, jak letěla dolů, jak ten motor řval a pištěl a najednou na nebi se objevil obláček bílej. A ten zachránil tomu letci život. Dopadl na pole, ale už se tam hnali vlajkaři. Abyste věděli, kdo byli vlajkaři. Vlajka byla organizace českých kolaborantů, kteří pracovali pro Němce a byli sdruženi v organizaci Vlajka. No a pochopitelně ti přijeli, poněvadž se chtěli zavděčit nacistům, tak přijeli nejdřív a tam toho letce začali mlátit a tak dál. To všecko se nesmělo, to bylo proti haagským mezinárodním úmluvám, ale válka je válka, tam pravidla neplatí.“

Svědkem popravy

„Viděl jsem taky popravu u zdi z balkonu našeho domu. Když Němci jeli na Prahu a několik vlastenců na ně začalo střílet. Tak zastavili, obklíčili je a hned je tam popravovali u zdi.“

Jak si pro tátu přijelo gestapo

Pro otce Jana Šolce si opakovaně přijíždělo gestapo. Pokaždé si sbalil kufřík s léky a nástroji a jen se chvěl, aby mu neřekli: „Nechte to tady, půjdete s náma jenom vy.“ Jednou dostal za úkol ošetřit Žida, který se pořezal břitvou, a dostal nařízeno, aby ho přivezl živého. On se jej ovšem za hluku motoru v autě zeptal, zda chce žít, a když se mu dostalo záporné odpovědi, tak mu milosrdně pomohl, protože věděl, že pro něj není naděje. Pamětníkův otec byl kvůli této události předvolán před komisaře, který vyzvídal, zda jakožto lékař šel ihned, a když se dozvěděl, že ano, řekl: „Tak můžete domů, ale příště si vás už necháme.“

Čokoláda od parašutistů

Válka znamenala nekonečnou nejistotu. Otec Jana Šolce coby lékař do této nejistoty neustále vstupoval. Zatímco se blížil konec války, sílilo hnutí odporu. „A někdy musel léčit raněný výsadkáře, tak jsem potom večer jedl svoji první čokoládu v životě. Protože mi ji nedopatřením a neopatrně dali. No byli tam teda parašutisti pod dekou a já jsem to jedl. V kruhu celá rodina.“

Konec války

Rodina Jana Šolce prožívala konec války velmi silně. Tatínek vytáhl koňak a malý Jan fascinovaně procházel městem. „No a samozřejmě radost obrovská. Přijeli Rusové a ohromně plný ulice tanků, z těch hlavnic běhal ten kordit, ten plyn, kvetly ty bezy a to bylo ohromný nadšení. Poprvé jsem jako kluk, šestiletej, viděl státní vlajku, červenomodrou, jak ji lidi vyvěšovali, tak jsem chodil po ulici a počítal jsem, kolik těch vlajek je.“

Monstrproces s tatínkem

Tatínek Jana Šolce byl zásadový a humanitně založený člověk. Mimo jiné pomáhal Němcům, kteří byli odsunováni po válce. „Byl strach. Strach komunistům strašně pomáhal. Protože když se bojíte, tak nejste aktivní, nejste iniciativní. Snažíte se své úmysly skrýt. No a já jako dítě jsem to měl hrozný. Když tátu zavřeli, tak to byl monstrproces v Liberci, a teď vám povím další pecku, ten rozsudek nad skupinou sedmi lidí odsouzených od 11 do 25 let vězení - zkonfiskovali veškerý majetek, vzali akademické tituly - ten rozsudek nevynesl soud, ale předseda senátu ho v aktovce přinesl z krajskýho výboru komunistické strany.“ Otec Jana Šolce byl odsouzen v padesátých letech k mnohaletému vězení a konfiskaci majetku za údajnou velezradu.

Dálková studia

Kvůli špatnému kádrovému profilu a otcovým protirežimním aktivitám nemohl pamětník studovat na vysoké škole. Až v šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění politické situace, mohl dálkově vystudovat český jazyk a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

21. srpen 1968, další černej den našich dějin

Ruská vojska se začala shromažďovat na hranicích a nastalo velké napětí. V noci na 21. srpna 1968 byl Jan Šolc v posteli, když někdo zaťukal na dveře. „Tak jsem šel otevřít a tam stál v županu soused v papučích a říká: ‚Rusové nás obsadili.‘ Já říkám: ‚Jak?‘ - ‚No otevřete si okno. Podívejte se na nebe.‘ Tam jsem viděl, jak se táhla červená čára dopraváků těžkejch. To jsem nevěděl, že si vezli ještě vodu, všechno si vezli, zbraně, lidi. No a tak to byl 21. srpen, další černej den našich dějin. No to víte, lidi začali reagovat, psali transparenty, psali na věže těch ruskejch tanků, to možná jste viděli ty obrázky. Ale všechno se vrátilo do starejch kolejí. Rusové si vynutili vládu lidí, kteří s nima souhlasili.“

S Václavem Havlem a tanky

Jan Šolc se poprvé setkal s Václavem Havlem 21. srpna 1968 na náměstí v Liberci. Ruská vojska postupovala ulicemi a vjela na náměstí, kde byl tehdy pamětník s manželkou, vedle nich stál policejní příslušník, herec Jan Tříska a ještě tam stál „neznámej mladej člověk, nejistej“. Až později se Jan Šolc dozvěděl, že to byl Václav Havel. „A najednou z věže toho tanku se ozvala střelba kulometem a celý to náměstí lehlo na zem. To bylo jak figurky, prostě. Lehlo. Bylo to tak, že ten kulometčík stál ve věži kulometu a někdo z lidí hodil kus dřeva, poněvadž lidi jim házeli do cesty, co se dalo. I trámy dřevěný. Ale ty tanky z toho udělaly šmelc, že jo. Takže tam takovýhle kus dřeva, někdo vzal ten kus dřeva a hodil to po tom tankistovi. A teď jsme viděli, jak on stál v tý věži, tak měl úplně černej obličej z toho prachu a najednou se lekl, jak mu to zasvištělo, viděl jsem to bělmo v těch očích, sklopil ten kulomet a pokropil náměstí.“ Lidé leželi na náměstí a měli strach. Jan Šolc s manželkou a dalšími, kteří stáli opodál, se doplazili do jednoho průchodu, aby se ukryli, a nějaký starý pán jim nabídl, že je schová do uhlí. Ale vtom ten mladý nejistý člověk, Václav Havel, řekl, že už se nestřílí. A skutečně, tanky přestaly střílet a pomalu odjížděly.

Z pedagoga dělníkem

Pamětník v roce 1968 vstoupil do KSČ, aby podpořil kurz Alexandra Dubčeka, ovšem za pár měsíců opět vystoupil, protože při prověrce na základní škole, kde v té době vyučoval, okupaci razantně odsoudil a tím si vysloužil následnou dvacetiletou kariéru stavebního montéra a betonáře. Nezahořkl. „No bylo to fajn. No já jsem jako skaut prostě neměl problém. Byl to takovej nádherně cikánskej život, bylo nás pár, jezdili jsme po celý republice. Já jsem nastřeloval, svářel, to jsem se rychle naučil.“

Najednou jsem se z člověka zavrženýho, kterej pracoval rukama, stal politikem

„Najednou mi přišel - to už by rok 1989, prosinec - telegram, na lešení, přivezl mi ho noční vrátnej. Já jsem nastřeloval, měl jsem tam dvě lampy, bylo asi půl desátý večer. Říkal: ‚Tady ti zapomněli dát denní z města telegram. Tak jsem ho roztrhl, šel jsem k tý lampě a tam jsem si přečetl, že Občanské fórum Liberce a Jablonce, to byl takovej revoluční orgán, mě deleguje do Federálního shromáždění.“ Po sametové revoluci se Jan Šolc stal poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum a později za Občanské hnutí. Pamětník se velmi zasazoval o to, aby Česká republika vstoupila do NATO. Poslancem byl zvolen celkem dvakrát, ale poté už nechtěl a rozhodl se vrátit do Liberce, kde přednášel etiku a rétoriku na Technické univerzitě.

Blízkým spolupracovníkem Václava Havla

V devadesátých letech přijel za Janem Šolcem Michael Kocáb a „pozvali mě z Pražskýho hradu, přijeli tam v limuzíně a řekli: ‚Jestli budete souhlasit, Havel vám nabízí, jestli byste v jeho kanceláři dělal ředitele politickýho odboru.‘“ Tak se pamětník stal ředitelem odboru vnitřní politiky kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. „Havel mě pozval a řekl mi, že na mě má dvacet minut, byl velmi přívětivej, vedle něj seděl pes, ta Ďula. Protože manželka už mu umřela právě, tak mi to bylo takový trapný. A on mi říkal: ‚No tak já jsem si na vás nechal udělat papíry, zjistil jsem, že byste k nám zapadl, v životě jste si užil, tak jestli chcete, tak si jeďte zabalit kufr, rozlučte se s těmi studenty a zítra budete nastupovat.‘“ Jan Šolc pracoval v prezidentské kanceláři a doprovázel Václava Havla v nejbližším okruhu lidí čtyři roky. Rovněž se stal spoluzakladatelem Etického fóra České republiky. Poté se vrátil do Liberce a přednášel na univerzitě. Dodnes se aktivně zapojuje do společenského života, pořádá přednášky a besedy a velmi jej zajímá aktuální politická situace.

Buď připraven!

I přes veškerou nejistotu a nespravedlnost si pamětník zachovává nadhled. „No tak já jsem odmala chodil do skautu a my jsme měli to heslo Buď připraven! Takže my jsme se od dětství připravovali. Pořád na něco. Aby nás nic nepřekvapilo.“ Mladým lidem opakovaně zdůraznil důležitost odpovědnosti, svědomí a demokracie, která si nárokuje společenské vzdělání a aktivitu. „Tomáš Masaryk řekl: ‚První podmínkou demokracie je účast.‘ Lidi se musí aktivně účastnit, především voleb.“