Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dodnes mám fóbii z bouřky a ohňostrojů
narodila se 3. dubna 1940 v Drnovicích u Vyškova
otec Jan Grulich musel do Německa na nucené práce
na konci války přežili ničivé nálety na Vyškov
vyučila se v obuvnické škole v Gottwaldově
dálkově vystudovala dvouletou ekonomickou školu
pracovala jako účetní v Průmyslových stavbách
vzpomíná na příjezd tanků v roce 1968 i na sametovou revoluci v roce 1989
Po obsazení Československa v březnu 1939 nacisté umístili do vyškovských kasáren německou vyšší a nižší praporčickou školu tankových vojsk a také se ve zdejším vojenském prostoru cvičily tankové jednotky německého wehrmachtu. Kvůli rozšíření výcvikového prostoru okupanti dokonce vystěhovali několik přilehlých obcí. Německé uniformy v ulicích byly tedy součástí každodenního koloritu dětství Jiřiny Sokolové. Říká: „Vyškov byl nebezpečné hnízdo,“ ale jako dítě si strach nepřipouštěla.
Jiřina Sokolová, roz. Grulichová, se narodila 3. dubna 1940 v Drnovicích u Vyškova do rodiny Jana Grulicha, vyučeného sklenáře, později instrumentáře v nemocnici u Sv. Anny a jeho ženy Marie, rozené Chovančíkové. Ta pocházela ze Šanova u Znojma a měla pohnutý osud. Do svých šesti let přišla o tři sourozence i maminku a dostala se na výchovu do klášterní školy v Liptále, odkud po osmi letech utekla domů, do Šanova. V rodině se vypráví, že pěšky, ve sněhu a lehce oblečená, musela urazit 150 kilometrů. Od šestnácti let pak sloužila u sedláka ve Vyškově a právě tam se seznámila se svým mužem Janem Grulichem.
Ve válečných letech žili Grulichovi v bytě, který se nacházel v objektu vyškovského zámku. Nebylo to ale zrovna „zámecké“ bydlení. Jiřina Sokolová například vzpomíná, že pro vodu se chodilo do panského dvora s kbelíky, které se nosily přes ramena jako „váha.“
Jiřině byly tři roky, když doma očekávali příchod její sestřičky. Jenomže právě v té době musel otec z nařízení úřadů ji i těhotnou maminku opustit. Ve jeho třiceti letech ho odtrhli od rodiny a povolali do Říše na nucené práce, do konzervárny ve městě Braunschweig.
„Tatínek pak vyprávěl, že tam byli také Poláci a Rusové a měli se tam dobře. Němci se k nim chovali slušně a říkal, že není Němec jako Němec. Bydleli tam na ubytovně, ale asi to musel být pracovní tábor, protože tatínek nám pak říkal, že na nádvoří za trest veřejně popravili nějakého pracovníka. Svázali ho, strčili do pytle a pověsili. Tatínek ale neměl asi tak přísné podmínky, mohl vycházet ven,“ vypráví Jiřina Sokolová.
Vzpomíná také, jak se maminka vypravila na návštěvu do Německa za tatínkem, aby mu ukázala půlroční dceru Janu, kterou ještě neviděl. „Přijela tam, zrovna když se očekávaly nálety, a musela zase hned odjet. Tátův nadřízený jim ale pomohl. Zařídil, že se rodiče mohli sejít a pak maminku sám i s miminem zase rychle odvezl na nádraží, aby stihla odjet ještě před nálety,“ vypráví Jiřina, kterou zatím doma hlídali otcovi rodiče, tedy „staříček“ a „stařenka,“ jak jim říká Jiřina Sokolová po moravsku.
„Ti také stojí za zmínku. Zatímco stařenka pocházela ze silného mlynářského rodu ve Vyškově, staříčkův původ je zahalen tajemstvím. Byl dán na výchovu maceše jako nechtěný levoboček jakéhosi hraběte z italské Florencie.“ Živý temperament Jiřiny Sokolové napovídá, že tato rodinné legenda nebude daleko od pravdy.
Jan Grulich prý byl v Německu nuceně nasazený přes rok a půl a peníze domů prý posílat nemohl. Vozil je, jen když přijel na dovolenou. Maminka nepracovala, byla s dcerami doma. Jídla nebylo nazbyt, jeho množství nemilosrdně odměřoval lístkový systém. Marie trpěla chudokrevností, a proto dostávala zvláštní příděly masa. „Nikdy z toho ale nic nesnědla, všechno to dávala nám, dětem,“ dodává pamětnice.
Ke konci války stále častěji tlampače ve Vyškově ohlašovaly nálety. „Hrály jsme si s malými kaučukovými panenkami venku, mně bylo pět a sestře tři roky. Maminka nás každou chvíli volala, ať jdeme okamžitě domů. To jsme ale ještě nemusely do krytu,“ vzpomíná Jiřina Sokolová zřejmě na duben 1945, kdy probíhaly ničivé letecké boje nad jižní Moravou.
V objektu zámku s nimi bydlela ještě rodina Pořízkova, jejichž prostorná kuchyň se v té době proměnila v provizorní lazaret. Jiřina tam s dětmi bezstarostně pobíhala a dobře si pamatuje, jak to tam vypadalo: „Měli tam obrovské železné piliňáky, na něm kotel s vodou a na čistých vyvařených hadrech ležely připravené nástroje – nůžky, kleště, jehly, na šňůrách vyvařené pleny místo fáčů. Bylo to tam, kdyby byla potřeba někoho ošetřit.“
Pak náhle museli do krytu, když tlampače oznámily nálety na poslední chvíli. Vystrašená Marie Grulichová dvouletou Janu odnesla do sklepa, a zatímco ji tam sousedé hlídali, běžela do bytu pro nejnutnější věci. „Rozdělala postel a ty těžké pelestě táhla po zemi, abychom tam měli aspoň něco,“ vypráví Jiřina Sokolová a barvitě líčí, jak i ona, pětiletá, se snažila mamince pomoci a vláčela po zemi slamník a duchnu s polštáři k prudkým schodům do sklepa.
„Už jsem byla přede dveřmi sklepa a najednou se tam přede mnou zjevil voják, nebyl to Rus, ale snad Rumun, protože jsem mu rozuměla. Říkal, abych se nebála a že mám jít do sklepa. Tak jsem šla dovnitř, on se tam postavil a zařval, abychom zhasli světla a zůstali v klidu,“ vzpomíná Jiřina Sokolová a dodává, že z té hrůzy necítila žádný strach. Byli v zámeckém, kulatém sklepě s připraveným průchodem v jedné ze zdí do další místnosti, kdyby byl sklep zasažen. „Pak jsme slyšeli zvenčí svištění střel a rány, jako by to bylo za stěnami sklepa. Děti, ale i někteří dospělí ze strachu plakali. Já jsem ale měla pocit, jako bych byla oporou maminky. Nebyla jsme jako jiné děti. Vůbec jsem neřvala a nedělala mamince scény.“
Jak ovšem s odstupem času Jiřina Sokolová říká, nebylo to dobré. Po válce začala mít nepřiměřený strach z bouřky a také z ohňostrojů. „Doktorka to nazvala fóbií. A je to pravda. Nedokážu to snést a musím se před tím schovat.“
Když se odvážili opustit kryt, nevěřícně se brodili prachem ze sutin a nacházeli těla mrtvých vojáků. Na louce sousedící s nádvořím zírali do kráteru velkého jako dům. „Bylo to kousek od nás a pochopili jsme, jaké štěstí jsme měli, že nás bomba minula. Kráter tam zůstal ještě několik dalších let.“
Cestou k panskému dvoru vedle zámku, kam šli pro vodu, pak viděli zkrvavená a roztrhaná těla mrtvých vojáků. „Dnes bych se z toho roztřásla, ale tehdy se mě to jakoby nedotýkalo. Tak tvrdě jsme se naučili za války žít. Šla jsem s maminkou za ruku, šla s námi ještě paní Goldasová, hodná paní, Němka, která tam žila odnepaměti, a ta se sklonila k jednomu mrtvému vojákovi a vytáhla mu z kapsy peníze. Mamince se to nelíbilo a vymlouvala jí to, ale ona jí říkala: ,Maruško, nemusíš mi to říkat. Kdyby žil, tak si to nevezmu, ale už mu není pomoci, tak jsem si je vzala. Vzal by to někdo jiný.‘“
Sotva se po náletu nadechli, začali do provizorního lazaretu svážet zraněné. „V kočárech s koňmi i v povozech, těla ležela jedno přes druhé a u lazaretu je třídili, přebírali a obvazovali,“ vzpomíná Jiřina Sokolová na konec války ve Vyškově. Osvobozen byl 30. dubna 1945 v krutých bojích, které střed města dosti poničily. Vyškov se tak řadí k nejvíce postiženým městům v zemi. Na Vyškovsku tehdy zahynulo na tisíc vojáků Rudé armády, desítky rumunských vojáků a na šest set civilistů.
Po válce do Československa proudily z jihovýchodního Polska skupiny ukrajinských nacionalistů, kteří se snažili projít na západ do amerických okupačních zón v Německu a Rakousku. Ústředí sídlilo v Mnichově a vedl ho Stepan Bandera, po němž se těmto skupinám říkalo banderovci. Československem se pokoušelo projít až čtyři sta padesát ozbrojených banderovců.
V roce 1947 se skupina těchto banderovců dostala až k Vyškovu, kde byla zorganizována vojenská akce, jež měla za cíl banderovce zajmout. Jiřina Sokolová vzpomíná, že otec se těchto akcí účastnil. „Tatínek vždycky na noc odešel a nevěděli jsme, jestli se vrátí. Vykládal pak, jak se střetl v parku s chlapem v koženém dlouhém kabátě, který ho požádal o oheň. Táta byl policií proškolený a vysoce obezřetný, muži tedy nevěřil a sledoval ho. Zjistil, že se s někým dorozumívá signály a to napomohlo k tomu, že nakonec čtyři plně ozbrojené banderovce chytili.“
Vysvětluje, že se banderovci dorozumívali zvuky z přírody, takže neproškolený člověk nepostřehl, že nejde o zpěv ptáka, ale o signál. „Neměli jsme tedy dobrý pocit, když jsme se s maminkou v noci vzbudili a slyšeli je. Ve Vyškově bylo opravdu hodně banderovců a jít večer přes park nepřicházelo v úvahu.“
Jiřině bylo osm let, když komunisté převzali moc v Československu. Nevzpomíná, že by změna režimu nějak konkrétně zasáhla do jejich způsobu života. Tatínek pracoval dál jako instrumentář v nemocnici, maminka uklízela v kancelářích. Jen dědeček vstoupil do strany. „Nosil na klopě jejich odznak a platil příspěvky KSČ. Byl to prostý dělník a věřil jim. Jinak šla ale politika mimo nás,“ dodává Jiřina Sokolová.
Byla pohybově nadaná, milovala sport a na konci základní školy měla dvě vize: být pilotkou a nebo zdravotní sestrou. Ani jedna se ale osudově nenaplnila. I když se prý na obě školy připravovala, nechala se impulzivně zlákat svou sestřenicí do Gottwaldova (dnes Zlín) na obuvnickou školu, kam nakonec obě nastoupily do internátního učiliště. Jiřina tohoto rozhodnutí brzy litovala, ale když se v Gottwaldově seznámila se svým budoucím mužem Josefem, rozhodla se zůstat. Vdala se už v sedmnácti letech a porodila první dceru. „Tím začal můj nový život a svého rozhodnutí už jsem pak nikdy nelitovala,“ říká Jiřina Sokolová, která vystudovala dálkově dvouletou ekonomickou školu a pak pracovala jako skladová účetní v podniku Průmyslové stavby.
V roce 1968 se Grulichovým narodila třetí dcera. Jiřina Sokolová chodila zrovna s kočárkem, když republiku ochromila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Vzpomíná, jak jí bylo líto sovětských vojáků na tancích, kterým lidé nadávali, zatímco oni nechápali, co se děje. „Oni za nic nemohli a nezasloužili si, aby jim lidé nadávali a nenáviděli je. Mohla za to sovětská a naše vláda, ne ti chudáci,“ objasňuje Jiřina Sokolová, jak tehdejší situaci vnímala.
Nežila však politickým děním a s odstupem vnímala i sametovou revoluci v roce 1989. Že byla s kolegy na náměstí, pro ni nemělo velký význam. „Byla jsem ráda, že přichází změna, ale nebylo to pro mě tak důležité. Dobré i špatné věci jsou v každé době,“ říká. Žila především rodinným životem, turistikou, jezdili na hory, na vodu a ještě za normalizace se podívali do Jugoslávie a také na Krym, což prý nebylo vůbec jednoduché, protože byli nestraníci. „Když jsme byli v Jugoslávii, dostali jsme se dokonce na jednodenní zájezd do Benátek. Žili jsme opravdu hezky,“ uzavírá své vyprávění Jiřina Sokolová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)