Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sokol (* 1936)

• narozen 3. prosince 1936 ve Hvozdné u Zlína

• v letech 1952-1956 absolvoval Střední průmyslovou školu ve Zlíně

• v roce 1956 nastoupil do Průmyslových staveb

• v letech 1957-1959 absolvoval základní vojenskou službu

• během sametové revoluce roku 1989 vstoupil do Občanského fóra

• angažoval se v polistopadovém politickém dění, později i jako člen ODS

Josef Sokol se narodil 3. prosince 1936 ve Hvozdné u Zlína. Jeho rodiče, Josef a Františka Sokolovi, se často stěhovali za prací a neméně pestré byly i jejich životní osudy.

Bosé nohy

Maminka pocházela ze čtrnácti dětí a jako nejstarší dcera měla na svých bedrech mnoho povinností. Práce kolem hospodářství a kuchyně měla tolik, že ji její matka často nepustila ani do školy. Malá Františka proto školu milovala, protože když už tam mohla jít, bylo tam teplo a nemusela tvrdě pracovat. Tehdejší vzdělávání probíhalo tak, že měli jednoho učitele, který se staral o takzvanou trojtřídku, kde se žáci první, druhé a třetí třídy učili pohromadě, jen úkoly dostávali každý úměrně svým znalostem. Maminka Josefa Sokola například ve dnech, kdy byly žně, musela brzy ráno zaříznout tři slepice, dát je vařit a mezitím nachystat svačinu pro všechny, kteří na poli sklízeli. Buchty pro ženské a špek na chleba pro chlapy. Vše naskládala do dvou košíků, do každé ruky jeden, a na záda naložila svého pětiletého bratra Metoděje, jenž byl prý už tehdy velmi těžký. Poté, co všem na poli rozdala jídlo, vzala dvě pětilitrové konve a šla do potoka pro vodu. Doma už v hrnci na kamnech čekaly oškubané slepice, zbývalo naloupat brambory a okolo dvanácté hodiny všechno nachystat ke stolu, až se zbytek rodiny vrátí ze žní. Josef Sokol vzpomíná také na to, že jeho maminka chodila celý rok bosa. Bohužel kvůli tomu přechodila mnoho nachlazení a angín a v dospělém věku na to doplatila zánětem srdeční blány. Na všechny ty zimy bez obutí však vzpomínala s úsměvem a říkala, že nejvíc jí na tom vadilo, že děti, které měly boty, se mohly v zimě dobře klouzat, kdežto jí to na bosých nohou tolik nejezdilo.

Dvě setkání s Tomášem Baťou

Ve čtrnácti letech předčasně ukončila základní školu a odešla pracovat k Baťovi. Tím, že předtím dovedla zvládnout tolik těžké práce najednou, se brzy osvědčila a dostávala mužský plat, což tehdy činilo asi 850 korun týdně. Během jednoho roku si stihla našetřit na kuchyň, výbavu do ní a rovněž zařízení do ložnice. Josef Sokol vzpomíná na její vyprávění o dvojím setkání s Tomášem Baťou: „Přišel do jejich dílny, tak se přestalo pracovat a vypnuly se stroje. Baťa je s čímsi seznamoval a nakonec řekl: ‚Kdyby se vám děly nějaké problémy, tak se nebojte a řekněte to, já s tím udělám pořádek.‘ Tak se tam jedna paní osmělila a řekla, že jim mistr zakazuje chodit na malou stranu, že je nutí, ať pracují v kuse, a že to už nemůžou vydržet. Baťa řekl tomu mistrovi: ‚Vážený pane, běžte do výplatního, oni vás vyplatí do dnešního dne, nechte tam kontrolku a já se s vámi loučím.‘ Druhé setkání se událo rovněž v dílně, kde maminka Josefa Sokola pracovala. „Baťa přišel do dílny a řekl, že to, že dělají u strojů, neznamená, že by nemohli mít dobré nápady, a pokud někdo nějaký má, ať to řekne. Ozvala se nějaká mladá holka a říkala, že by to udělala tak a tak, aby se ušetřilo. A Baťa na to: ‚Dobře, tak se oblečete a přijdete do dvacáté první budovy do páté etáže a já už tam řeknu, co a jak.‘ A už se na dílnu nevrátila, zůstala ve vývojovém oddělení. Maminka nedala na Baťu dopustit,“ vypravuje Josef Sokol.

Nemohli ji poznat

V té době přijela za maminkou na návštěvu její teta z Vídně. Když viděla, jak je Františka hubená, bledá a ztrhaná, okamžitě jí navrhla, že ji vezme s sebou. Teta byla vyučená cukrářka a ve Vídni vařila a pekla u jedné bohaté židovské rodiny. Maminka Josefa Sokola se od ní všechno naučila. Strávila u tety celé tři roky a poté, co se vrátila do rodné Hvozdné, ji nikdo nemohl poznat, jak byla najednou krásná a nastrojená v pěkných šatech. Josef Sokol vypravuje, že potom, co jeho maminka vešla do cukrárny Františka Krajče, kde se tehdy mladí lidé z Hvozdné scházeli, všiml si jí jeden zvědavý a veselý chlapík. „A to byl můj tatínek,“ dodává Josef Sokol.

Dědeček padl v první válce

Tatínek Josefa Sokola pocházel ze čtyř dětí. Jeho otec se nevrátil z první světové války. Pamětník vypráví: „Od dědečka přišly z fronty některé dopisy, měl jsem možnost do jednoho nahlédnout, byl v plechové krabičce od tabáku. Velice vzpomínal na celou rodinu, na každého samostatně. Pak už rodina neměla další zprávy, ale když se z války vrátili dědečkovi kamarádi přímo z Hvozdné, tak říkali, jaké to tam bylo hrozné, že se nechali zajmout, protože už nechtěli bojovat, a v tom zajetí byly strašné podmínky a nemoci jako tyfus a cholera, takže dědeček pravděpodobně zemřel na tyfus. Dívám se vždycky na filmy z první světové války, jestli tam dědečka neuvidím, ale zatím se mi to nepodařilo.“

Setkání s Murzinem

Josefův tatínek se během druhé světové války zapojil do protinacistického odboje. Pracoval tehdy ve Zbrojovce Vsetín a spřátelil se s partyzány. Po zbytek války jim dělal spojku a předával jim informace, kolik se ve Zbrojovce vyrobilo zbraní a kam budou expedovány. Dokonce se znal osobně i s legendárním partyzánským vůdcem Murzinem. Informace vozil na kole v koženém sáčku, a když je měl přes víkendy uschované doma, spouštěl je na provázku do studny, kdyby si pro něho náhodou přišlo gestapo, aby nic neobjevilo. S partyzány se stýkal na tajně smluveném místě mimo jejich ležení, aby ani on sám v případě vyzrazení nemohl říci, kde se Murzinova skupina ukrývá. Rodina o jeho aktivitách nic nevěděla, všechno jí vypravoval až po válce. Počítal s tím, že ho chytnou, a v takovém případě by maminku mučili. Kdyby o činnosti svého manžela věděla, nejspíš by při výsleších všechno vyzradila a přivedla by na smrt desítky dalších lidí. „Neměli to lehké, ti naši rodiče,“ uzavírá Josef Sokol.

Byli tam mrtví bez rukou a nohou

Na sklonku druhé světové války procházely Hvozdnou různé fronty. Nejprve Maďaři a Rumuni, později i Němci. V jejich řadách bylo prý i několik Japonců. Josef Sokol vzpomíná na to, že dva němečtí důstojníci byli u nich doma ubytovaní. A chybělo málo, aby vyšlo najevo, že Sokolovi tajně poslouchají tehdy zakázané vysílání z Londýna. „Tatínek si sestavil rádio, to jsme měli pod peřinou a poslouchali jsme vleže na posteli, a pořád jsme tak měli informace. Ale málem se nám to stalo osudným. Když byli u nás ubytováni ti dva Němci, stáli všichni před domem a já jsem jednou vyběhl na zápraží a křičel jsem: ‚Tati, pojď už rychle, už to zase bubnuje.‘ Jako ten Londýn, víte. Londýn měl znělku jako úvodní tóny z Beethovena. Ta da da dá... Ta da da dá,“ vzpomíná Josef Sokol. Celé to nakonec dobře dopadlo, Němci si to neuměli dát do souvislostí. V dubnu 1945 osvobozovali Hvozdnou sovětští vojáci. „Musím říct, že ze všech těch front, co tam šly, co se týkalo pořádku a čistoty, tohle bylo nejhorší. Na vozech měli vysoké bočnice a kapala z toho krev. Když jsme se přišli podívat blíž, byli tam mrtví. Bez rukou, někteří bez nohou. Viděli jsme to, když nám bylo pět šest let, a jak říkám, proto nám některé věci už asi nevadí,“ vzpomíná Josef Sokol na příchod osvoboditelů. Rusové ve vsi hodně kradli. Především hodinky, budíky, slepice a koně. Ten ve Hvozdné nezůstal ani jeden.

Hovory s TGM

Na své dětství vzpomíná s nostalgií. Rodiče byli praktikující katolíci a jako takoví vedli své děti k otevřenosti, pravdomluvnosti a svobodě. Doma měli velkou knihovnu a Josef Sokol již ve třinácti letech četl například Čapkovy Hovory s TGM. „To mne formovalo, můj názor byl jasný,“ vzpomíná. Rovněž ideály skautingu, se kterými se tehdy malý Josef osobně setkal, jej naučily v životě nelhat, neuhýbat a stát si pevně za svým morálním krédem. Ve Skautu prožil, jak sám vzpomíná, dva krásné roky plné dobrodružství, kdy jako vlčata lovili bobříky, cvičili se v samostatnosti a lásce k přírodě, pěstovali odvahu a ušlechtilost ducha. V následujících událostech po roce 1948 byl skauting komunistickým režimem v tehdejším Československu zakázán, ovšem junácké a křesťanské hodnoty se ze života Josefa Sokola vymazat nepodařilo. Spolu s vrstevníky dál četli knihy Jaroslava Foglara a časopis Mladý hlasatel, jenž byl později přejmenován na Vpřed. V tomto duchu později úspěšně vychovával své tři dcery, které s vděkem vzpomínají na to, že jejich otec nikdy v životě ze svých morálních zásad neslevil, byť by to znamenalo, že se jako rodina budou mít lépe.

Tryzna za Stalina

O Vítězném únoru se v pamětníkově rodině mluvilo jako o nastupujícím zlu a Josef Sokol vzpomíná na dobu padesátých let, kdy studoval střední průmyslovou školu, následovně: „Když zemřel Stalin, byla tryzna v rozhlase. Náš pan učitel, profesor Švábenský, který byl antikomunista, odešel ze třídy a šel si zapálit. To ale neměl dělat. Já jsem z toho měl velkou radost, i když to nebylo správné, protože před majestátem smrti se musí každý uklonit, takže jsme tam začali dělat s dvěma klukama hrozný rambajz, taková spíš oslava, a najednou se otevřely dveře a vešel učitel, největší soudruh, který existoval. Měli jsme být ze studií vyloučeni, ale protože jsme zrovna my tři měli nejlepší výsledky z technických předmětů, na přímluvu ostatních učitelů jsme mohli na škole zůstat.“

Petice za odstoupení Aloise Indry

„Bolševismus, to je jako nemoc, to je jako rakovina,“ říká Josef Sokol. V zaměstnání míval často kázeňské potíže, neboť, jak sám vzpomíná, byl vždy a za všech okolností rebel. Ať už vyprávěl protikomunistické vtipy, odmítal vstoupit do komunistické strany, nebo v období Pražského jara v roce 1968 organizoval a šířil petici za odstoupení vysoce postaveného krajského představitele Aloise Indry, jenž byl mimochodem i jedním z autorů zvacího dopisu, odeslaného k rukám tehdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS Leonida Brežněva. Za své protirežimní poklesky nikdy nebyl souzen ani vyslýchán. Sám na to vzpomíná tak, že se vždy všechno řešilo pouze v rámci pracoviště. Za šíření petice proti Aloisi Indrovi měl být za trest přeřazen na takzvané úkolové práce, tedy k manuálnímu zaměstnání. Pamětník k tomu říká: „Když děláte svoji práci dobře, nikdo s vámi nehne.“ Toho si byl vědom i jeho nadřízený, ředitel Průmyslových staveb Gottwaldov, který se za něj postavil, a Josef Sokol byl pouze přeřazen na post stavbyvedoucího, kde jej režim vnímal jako nadále neškodného. Během desítek let, co v Průmyslových stavbách odpracoval, mu však nikdy nebylo svěřeno vedení podřízených. Komunisté měli strach, že by je obracel a přesvědčil na svoji víru a morálku.

Tři dcery

S otcovým přesvědčením a výchovou měly problém i jeho tři dcery. Na školách, které navštěvovaly, bylo jako závadné vnímáno, že dcery Josefa Sokola navštěvují hodiny náboženství a celá rodina chodí do kostela. Asi nejvíc se to dotklo nejstarší dcery Jiřiny, premiantky na střední ekonomické škole, kterou například na špičkové úrovni reprezentovala v soutěži rychlopsaní na stroji. Ovšem když se po maturitě chtěla hlásit na vysokou školu, nebyla přijata. Nakonec pomohla rada od tehdejšího ředitele, totiž aby Jiřina šla na dva roky pracovat do výroby ve Svitu. Po roce v tomto úkolovém zaměstnání byla nakonec k dalšímu studiu přijata.

Těšili jsme se, že se zase začne říkat pravda

Když se kleště režimu v šedesátých letech uvolnily, vnímal to Josef Sokol jako velkou naději do budoucna. Vzpomíná, jak v té době jeho kraj navštěvovali představitelé Pražského jara, mezi nimi i Alexander Dubček. Na jednom z těch setkání vystoupil ministr školství Čestmír Císař se slovy: „České školství bylo díky velikánům jako Jungmann, Kollár či Dobrovský na ohromné výši. Nevím tedy, proč je dnes naším vzorem školství Sovětský svaz, to je ostuda.“ Ve vzduchu vanula naděje a pro pamětníka to mimo jiné znamenalo i radost, že se zase začne říkat pravda. Vzpomíná také na setkání s dalším představitelem reformního hnutí Josefem Smrkovským, který veřejně mluvil o tom, že kdyby Československo poskytlo Spojeným státům americkým jenom spad z uranových dolů v Jáchymově, v celé republice by se mohly okamžitě postavit dálnice.

Všichni si mysleli, že začala válka

O to horší bylo rozčarování, když po Pražském jaru vtrhly do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy. Noc na 21. srpna 1968 jej a celou jeho rodinu zastihla na chalupě. Kolem třetí hodiny ranní bylo slyšet projíždějící vojenskou techniku a přelety letadel. Všichni si mysleli, že začala válka. Dceři Simoně byly v té době tři měsíce a rodina prožívala hrůzu z toho, že už nebude k sehnání sunar, který byl v té době pro Simonu životně důležitý. Dny, které následovaly, byly lemovány obrovskými frontami před lékárnami či obchody s jídlem, protože panika z toho, že začne válka, zachvátila většinu obyvatelstva. Josef Sokol na příhodu se sunarem vzpomíná jako na situaci, kdy prožil největší strach svého života. Okupaci a následnou normalizaci vnímal velmi trpce a ve zklamání ze ztráty svobody. Ve zklamání z toho, že pravda se už zase nebude říkat nahlas.

O rok později vzplála na Václavském náměstí v Praze lidská pochodeň číslo jedna. Jan Palach se polil benzinem a na protest proti znovunastupující totalitě ukončil svůj život v plamenech. Josef Sokol vnímá tento hrůzný čin jako hrdinský, leč zbytečný. Z přesvědčení své křesťanské víry říká, že lidský život je posvátný Boží dar a že oběť Jana Palacha byla zbytečná nejen proto, že to vládnoucí straně nic podstatného nesdělí, ale dokonce bude možná ráda, že má v zemi o jednoho rebela méně. 

Bylo a je potřeba lidi vzdělávat

Josef Sokol vzpomíná, jak ve dnech po 17. listopadu 1989 poslouchal rádio, ze kterého se linuly znepokojivé zprávy o občanské bouři a demonstrujícím studentstvu. Prý to vnímal jen na půl ucha, myslel si, že je to přenos zpráv odněkud z Francie, která v historickém kontextu byla vždy kolébkou a matkou všech revolucí. Až ve chvíli, kdy se dozvěděl zprávu o tom, že v Praze zemřel student, došlo mu, že dny nenáviděného režimu jsou sečteny, byť se posléze ukázalo, že šlo o fámu. Do Prahy nejel, ale pomáhal umisťovat svíčky při prvním veřejném shromáždění na sochu svatého Floriána, a když se ustavilo i ve Zlíně Občanské fórum, vstoupil do něj. Na jednom ze shromáždění osobně promluvil o pravdě, svobodě a ideálech T. G. Masaryka. V podniku, kde byl až dosud zaměstnán, zřídil stávkový výbor. I v této překotné revoluční době se prý ale našli udavači, kteří o dění ve stávkovém výboru informovali vedení. Josef Sokol s úsměvem vzpomíná, že jeho tehdejší ředitel byl vždy o krok napřed a plně informovaný o tom, co všechno se na setkáních stávkového výboru odehrávalo. 

Jako člen OF jezdil pamětník do okolních menších měst i vesnic, kde se diskutovalo o aktuálním dění. Lidé z vesnic i zapadlých městeček neměli často tušení, co se na celorepublikové úrovni vlastně odehrává. Bylo třeba vypomoci s výměnou stávajících zastupitelů a volbou nových. Josef Sokol tuto dobu prožil v euforii a rád vzpomíná na návštěvy lidí jako Václav Havel či Petr Pithart. Nějakou dobu ještě aktivně v politice působil jako člen Občanské demokratické strany, ale po čase ji opustil, když nabyl dojmu, že nad ideály má navrch prospěchářství. 

Nevěřím tomu, že by se změnili

Za největší současnou bolest České politiky považuje skutečnost, že komunistická strana stále existuje. Tvrdí, že komunistům nevěří, že ho nikdo na světě nepřesvědčí o tom, že jsou jiní, že se změnili. Trpce nese i to, že do Komunistické strany Čech a Moravy vstupují mladí lidé. Považuje je za málo informované, nepoučené naší historií. S tím úzce souvisí i jeho vzkaz budoucím generacím: „Vzdělávejte se, poslouchejte a hledejte pravdu. Ne, co zrovna říkají v televizi, ale hledat pravdu všemi možnými způsoby. Jak říkal Palacký, čtěte všechno. Čtěte hodně a získávejte informace ze všech možných zdrojů, abyste je mohli porovnávat. Je to těžké, ale za pravdu musíme stále bojovat.“