Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

profesor Jan Sokol (* 1936  †︎ 2021)

Člověk je jednající bytost, stále musí volit a vybírat

  • narodil se 18. dubna 1936 v Praze

  • od roku 1951 se učil zlatníkem – nedostal povolení ke studiu

  • v roce 1960 začal pracovat V Ústavu jaderné fyziky

  • od roku 1964 se ve Výzkumném ústavu matematických strojů podílel na vývoji prvního software

  • v květnu 1968 v Paříži zažil studentské stávky

  • v srpnu 1968 během invaze vojsk varšavské smlouvy pobýval v Moskvě

  • v roce 1977 podepsal Chartu 77, jejím mluvčím byl tehdy Janův tchán Jan Patočka

  • Jan Patočka po výsleších na StB v roce 1977 zemřel

  • v roce 1990 byl zvolen do parlamentu a stal se místopředsedou Sněmovny

  • v roce 1998 se stal ministrem školství v úřednické vládě Josefa Tošovského

  • v letech 2000 až 2007 byl děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy

  • v roce 2003 kandidoval na prezidenta ČR proti Václavu Klausovi

  • zemřel 16. února 2021

Rodiče nás chránili před válkou

Otec Jana Sokola byl architektem na Pražském hradě a zároveň působil i jako profesor na umělecko-průmyslové škole. Postavil domek na Břevnově, kam se nastěhoval s manželkou. Dne 18. dubna 1936 se jim narodil syn Jan a o pár let později přibyl Janovi bratr Václav. Kromě prostředí pražského Břevnova ovlivnila malého Jana ještě místa, kde žili jeho příbuzní. „Jezdili jsme často ke strýci, který byl farářem v Jablonném nad Orlicí. Bylo to takové krásné prostředí. Vždycky jsme přišli ze mše a strýček řekl, že teď se podíváme, jak to tedy skutečně bylo, a začal mi to číst v řečtině.“ Janův dědeček byl astronomem v Ondřejově a Jan zde trávil léto pozorováním hvězd. Fara a hvězdárna malého Jana inspirovaly natolik, že z těchto dětských vjemů těžil profesně po celý život.

Když byly Janovi tři roky, začala druhá světová válka a nad územím Československa byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. „Měli jsme krásný bezstarostný dětství. Rodiče nás chránili před tou válkou, takže jako děti jsme to vůbec nevnímali. Akorát když německý vojáci pochodovali a zpívali, tak jsme se jich trochu báli.“ Na začátku války byl Janův otec ředitelem umělecko-průmyslové školy, která nebyla klasifikována jako vysoká škola, takže unikla na rozdíl od univerzit zrušení nacisty.

Během osvobozování Prahy přistálo na Břevnově, kde Jan s rodinou bydlel, ruské letadlo. Jan vzpomíná, jak si s vojáky povídali o situaci v Sovětském svazu. „To bylo opravdu zajímavý, co si takový ruský voják myslel po válce. Byli k Stalinovi vlastně dost kritický.“

To bylo opravdu krásné řemeslo

Po konci války začal Jan Sokol docházet na arcibiskupské gymnázium v pražských Dejvicích. V roce 1948 bylo však po nástupu komunistů gymnázium zrušeno a Jan dochodil poslední tři roky na devítiletce. V roce 1951 nezískal povolení ke studiu na univerzitě a rozhodl se vyučit zlatníkem. Jeho otec, který po válce onemocněl tuberkulózou a následně prodělal infarkt, byl v roce 1953 propuštěn ze školy, kde učil.

Po vyučení začal Jan Sokol pracovat jako zlatník v pražské Melantrichově ulici. „To bylo opravdu velmi krásné řemeslo. Mělo to takovou tu pěknou cechovní úroveň. Měli jste před sebou půl kila zlata, takže tam musela být absolutní důvěra.“ Jan vzpomíná na zvyky, které se v dílně udržovaly. „Na Velký pátek se vždy pracovalo a každý si na stole rozsvítil svíčku a celý den se vůbec nemluvilo.“ Po nějaké době se rozhodl pro změnu oboru a začal pracovat jako mechanik postupně v několika vědeckých ústavech.

V roce 1960 se Janovi podařilo dostat práci v Ústavu jaderné fyziky na Univerzitě Karlově a zde mu dokonce dovolili dodělat si večerně maturitu (internetové zdroje uvádí, žemtauritu JS složil už v roce 1958). Nastoupil ke studiu jaderné fyziky, ale po půl roce byl z kádrových důvodů opět propuštěn. Po dalších dvou letech mohl začít studovat dálkově matematiku na matematicko-fyzikální fakultě.

Jan Sokol chodil zpívat na chór do kostela Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí, kde po dlouhá léta působil charismatický páter Jiří Reinsberg. Zde se seznámil s Josefem Nagym, který ho v roce 1964 přivedl do Výzkumného ústavu matematických strojů. Díky tomu se Jan Sokol dostal k vývoji prvního počítačového software v Československu.[1] Postupně se v ústavu vypracoval na vedoucího programátora a působil zde až do konce 70. let. „Vymohli jsme si, že ten software nebudeme krást z Ameriky jako všichni ostatní, ale že ho sami vymyslíme a napíšeme, což byla výhoda, protože software se dal okopírovat, ale spolehlivost amerických počítačů ne.“

Vraceli se neuvěřitelně optimističtí                                

S příchodem roku 1968 a takzvaného pražského jara se začaly obnovovat různé dříve zakázané organizace a větší svobody se dostalo i církvi. Z komunistických věznic byli postupně propouštěni významní duchovní vůdci, jako například Josef Zvěřina, Bonaventura Bouše nebo Anastáz Opasek. „Bylo neuvěřitelné, jak se ti lidé vraceli optimističtí, i po tom co prožili.“ Jan Sokol se již od roku 1963 podílel na překladech ekumenické Bible z francouzštiny, angličtiny a němčiny. Mimo jiné i návrat těchto duchovních osobností ho inspiroval, aby se na probouzení katolické církve podílel více.

Na jaře zanechal studia, jelikož náhle byly důležitější věci na práci. Připojil se k iniciativě nazvané Dílo koncilní obnovy, kterou založili jeho přítel Jiří Němec s farářem Vladimírem Rudolfem. Cílem Díla bylo přivádět v realitu závěry druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a Jan dostal na starosti zahraniční vztahy. Podařilo se mu navázat kontakty především s Paříží a Salcburkem. „Řekli jsme si, že uděláme cosi, co tu pomůže prosadit to, co udělal koncil. První takový větší podnik, který se udělal, byl takový větší sněm na Velehradě v roce 1968. To byla skutečně velká akce, přijelo tam několik tisíc lidí.“

V Moskvě si mysleli, že začíná válka

V roce 1968 se něco podstatného měnilo ve velké části Evropy i Ameriky. Janu Sokolovi se díky sérii náhod podařilo během tohoto roku zažít změny ve více státech. V květnu byl pozván pracovně do Paříže a díky demokratizujícímu procesu v Československu skutečně mohl poprvé odjet do západní Evropy. Namísto očekávaných pracovních porad a obdivování města ho čekal zcela jiný program. V Paříži byl v květnu sesazen prezident Charles de Gaulle a po celém městě se stávkovalo. Jan se ke stávce připojil a zažil tak Paříž v neopakovatelném stavu. „Když se na to člověk kouká zpětně, tak ty revoluce v roce 1968 byly po celém světě, ale bylo to hodně jiný, takže když pak přijížděli ti francouzští studenti, tak se s těmi zdejšími vůbec nemohli dohodnout.“

Po návratu z Paříže se Jan zúčastnil shromáždění na Velehradě, kde se sešlo několik tisíc věřících. Jan na toto setkání navázal s přáteli založením Organizace na vzdělávání a laickou práci v církvi. Dne 18. srpna téhož roku letěl Jan do Moskvy na poradu zemí východního bloku o spolupráci v oblasti počítačů. V době, kdy byl s kolegy v Moskvě, bylo Československo obsazeno armádami Varšavské smlouvy. Češi v Moskvě okamžitě zrušili jednání, byli odděleni od příslušníků jiných států a přesunuti do jiné ubytovny. Do rána debatovali nejen mezi sebou, ale i s Rusy. „V Moskvě byla velmi vypjatá nálada a lidi si mysleli, že bude válka. Toho 21. a 22. srpna totiž nevyšly noviny a nad městem lítaly stíhačky.“

V Moskvě pak čekali, až budou moci odletět domů do Prahy. „Na letišti v Moskvě jsme viděli, jak se tam chystá česká vláda. Bylo tam letadlo český vojenský a každý dvě hodiny přijel muž na motorce a pak jsme ho viděli, jak zajíždí na americký vyslanectví.“ Nakonec odletěli domů vojenským letadlem. Poměrně dramaticky přistávali na ruzyňském letišti, které bylo obsazeno.

Trval na tom, že když se ho zeptaj, tak musí odpovědět

V dubnu 1961 se Jan oženil s Františkou Patočkovou, dcerou filozofa Jana Patočky. Mezi léty 1962 a 1963 se jim narodila dcera a dva synové. S tchánem žili v neustálém kontaktu a byli ve styku i s lidmi, kteří docházeli na jeho bytové semináře. „Když umřela paní Patočková, tak za ním hrozně pálily různé dámy, takže náš úkol bylo i pacifikovat různé dámy, co se k němu snažily vetřít.“ Celé rodině se výrazně změnil život, když byl Jan Patočka již ve velmi vysokém věku vybrán jako jeden z mluvčích Charty 77. Jan Sokol se o Chartě dozvěděl od svého přítele Jiřího Hájka. „Když jsem se dozvěděl, že mluvčím je můj tchán Jan Patočka, který mi o tom nikdy neřekl, tak mi bylo jasný, že to musím podepsat.“

Po vzniku Charty 77 rozpoutala StB obří štvavou kampaň proti signatářům. Lidé, kteří podepsali, byli vláčeni po výsleších, propouštěni ze zaměstnání, jejich děti musely opouštět školy. Jana se podpis dotkl ještě poměrně mírně. V ústavu, kde působil, podepsalo Chartu asi pět lidí a nemohli tedy všechny z práce propustit. Janovi byl zakázán přístup k vedoucím pozicím, byl vyloučen z ROH a snížili mu plat. Musel samozřejmě docházet na výslechy do Bartolomějské ulice.

Nejhorší postih pro něj a pro celou jeho rodinu byl způsob, jakým režim naložil s jeho tchánem Janem Patočkou. Charta měla tři mluvčí. Společně s Janem Patočkou byli prvními mluvčími Václav Havel a Jiří Hájek. Havel byl hned po zveřejnění prohlášení zatčen a uvězněn. Jiří Hájek byl hlídán v domácím vězení. Jan Patočka byl sice neustále sledován, ale mohl se svobodně pohybovat. Většina práce tedy logicky ležela na něm. „Pak šel na takové velmi dlouhé výslechy. Vždycky ho pak přivedli k nám a my jsme mu říkali, že tam s nimi nesmí diskutovat, že musí koukat, aby nic neřekl a aby se z toho dostal, ale on trval na tom, že když se ho na něco zeptaj, tak musí odpovědět. Oni měli takovou tu strategii, že to točili pořád dokola a znova a znova, takže on přicházel teda opravdu extrémně vyčerpanej.“ Po sérii podobných výslechů skončil jednoho dne Jan Patočka v nemocnici, kde dostal dvakrát po sobě infarkt, a 13. března 1977 zemřel.

Okolo Charty nebyla v podstatě žádná konspirace

Smrt mluvčího Charty Jana Patočky, ke které naprosto bezesporu napomohly náročné výslechy na StB, vzbudila pochopitelný rozruch v disidentských kruzích. Na Patočkův pohřeb se chystalo mnoho lidí. Chtěli uctít památku tohoto významného filozofa, ale také vyjádřit odpor vůči režimu, který ho zabil. To vědělo i vedení StB a věnovalo z dnešního pohledu až lehce tragikomické úsilí, aby protestnímu shromáždění zamezili.

Jan Sokol s manželkou domluvili místo a čas pohřbu a okamžitě jim bylo oznámeno, že se pohřeb bude konat jinde a jindy. V den obřadu měli květináři v okolí zakázáno prodávat květiny, nikde poblíž se nesmělo parkovat a hřbitov byl obsazen stovkami příslušníků StB. Jakmile obřad začal, tak nad hřbitovem začala prolétat letadla, která vytvářela hluk, aby byl průběh obřadu narušen.

Jan jakožto příbuzný chartistického mluvčího a signatář prohlášení musel na výslechy do Bartolomějské ulice chodit také. Nesla to těžce především jeho žena Františka. Měli spolu tři malé děti a zcela pochopitelně se o svého muže obávala zvlášť poté, co se stalo s jejím otcem.

Dílo koncilové obnovy i časopis Tvář, ve kterém Jan také působil, ukončily svou činnost, aby nebyly obsazeny kolaboranty. Mnoho signatářů Charty bylo zatčeno, režim už si však nemohl dovolit rozpoutat takové represe jako v 50. letech. Ještě stále neprobíhal dialog mezi mocí a občanskou společností, ale v rámci zachování stávajících poměrů stát do jisté míry ignoroval lidi, kteří se nestavěli do opozice. Režim byl pak naprosto odzbrojen způsobem, jakým vystoupili chartisti s tematikou obrany lidských práv. Reakce StB byla natolik hysterická, že pouze napomohla významu Charty 77. „Velká výhoda tý Charty možná byla, že okolo ní nebyla v podstatě žádná konspirace.“

Moje hlavní práce bylo ukecat sto lidí

V srpnu 1989 získal Jan Sokol povolení vyjet do Vídně, kde chtěl navštívit přítele Jiřího Němce. „Vezl jsem tam rukopis knížku o Eckhartovi, kterou jsme kdysi spolu připravovali, a na hranicích mi ji sebrali. Ta stráž ji prolistovala a udělala něco, z čeho mi úplně spadla čelist. Vrátila mi ji zpátky… To bylo vidět, že se něco mění.“ Tři měsíce nato se v Československu skutečně udála řada změn vedoucích ke konci komunistického režimu. Jan Sokol během listopadových dní především komunikoval se zahraničními novináři, kteří se v okolí Občanského fóra pohybovali. Ještě před revolucí připravoval s přáteli samizdatový časopis Přítomnost. Po listopadu 1989 ho mohli vydávat legálně.

Na konci roku 1989 padl v Československu komunistický režim a stát se dostal do dalšího období svých dějin, ve kterém se pomalu začal učit již dávno zapomenuté demokracii. V tomto období založil Jan Sokol na Karlově univerzitě Fakultu humanitních studií a hned třikrát se objevil v politice, a to pokaždé v jiné její sféře. Poprvé byl zvolen do parlamentu ve volbách v roce 1990. „Ty počátky 90. let byly mimořádný. Skoro všichni, co jsme se tam sešli, tak jsme neměli vůbec žádnou zkušenost. Bylo obrovský nadšení, spousta věcí se musela udělat rychle.“

Po svém se zvolení se Jan Sokol stal místopředsedou Sněmovny a mluvčím poslaneckého klubu Občanského fóra. „Moje hlavní práce byla ke každý důležitý předloze ukecat sto lidí.“ Mimo jiné měl na starosti i technickou modernizaci parlamentu. Při srovnání současné politické scény s polistopadovou politikou vidí Jan dva zásadní rozdíly. Jeden je v tom, že lidé pocházející velmi často z disidentských struktur byli zvyklí debatovat a zpočátku nebyl Pražský hrad ani připraven na kanceláře nových ministrů. Ministři se tedy hodně scházeli v hospodách a trávili mnoho hodin debatami o politice. „To se strašně změnilo, protože dneska má každý svoji kancelář a tam jsou furt zalezlý.“

Dalším rozdílem byla nutnost reforem prakticky ve všech státních sférách. Naprosto nutná byla reforma politického systému, ekonomiky, hospodářství. „Dnes vlastně nejsou moc témata. Tehdy to byly jasný, evidentní věci, který se musely řešit.“ Mimo jiné bylo výrazným tématem počátku 90. let i vypořádávání s komunistickým režimem formou lustrací. Jan Sokol se snažil tehdy prosadit, aby stát inicioval nadaci, která by nahrávala vzpomínky současníků a lustrace tím udělal spravedlivější. „Myslím si zpětně, že to dvouletý období byla chyba, protože se rychle začalo štěpit OF. Možná i zrušení krajů byla chyba, jelikož tím se vyostřil česko-slovenský dualismus.“

Špidla a Škromach jásali, že nemám řidičák

Znovu se Jan do politiky vrátil v roce 1998. Po dramatickém konci vlády Václava Klause byla ustanovena takzvaná úřednická vláda, kterou vedl tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. Ministrem školství byl jmenován právě Jan Sokol „Bylo to zajímavá a náročná práce.“ Během půlroční vlády se Janovi podařilo prosadit nový školský zákon a uzavřít dohodu se Slovenskou republikou o výměně studentů. „Do ledasčeho jsem nakoukl. Člověk si to dost vyzkouší, jak je ten ministr omezený. Jednu věc jsem evidentně zvoral. Tenkrát byla už připravená státní maturita a myslím, že byla lepší než ta dneska. Kdybych to tenkrát nabídl, tak by po tom střední školy skočily a mohlo to běhat o deset let dřív.“

Naposledy se Jan Sokol do politiky vrátil v roce 2003, kdy byl za ČSSD nominován do prezidentské volby proti Václavu Klausovi za ODS. „Přišel za mnou Špidla a Škromach a už čekali na ně novináři. A ptali se mě: ,Hele, a neměl jsi nějakou bouračku někdy?‘ A já jsem jim řekl, že nemám řidičák. ,No, to je báječný!‘ Tak to byla asi moje kvalifikace.“ Jan vzpomíná, že s volební kampaní mu ČSSD nepomáhala a vše si zařizoval s pomocí kolegů na fakultě. „To se všechno odehrávalo tady dole v děkanské kanceláři. Pomáhala mi sekretářka a ještě jeden kolega. Pak jednou přijeli Američani a chtěli vidět štáb a našli nás tam, jak tam sedíme a jíme nějakej sendvič.“

Člověk je jednající bytost, která se musí stále rozhodovat

Jan Sokol se sice vyučil zlatníkem a pak několik desítek let pracoval jako vývojář softwarů, ale je především filozof. K filozofii samotné se dostal pravděpodobně již v dětství, kdy s dědečkem pozoroval hvězdy a se strýcem přemýšlel nad sdělením Bible v originále. Hodně ho ovlivnily bytové semináře, které od 60. let navštěvoval. Oblíbené bytové semináře pořádal právě jeho tchán Jan Patočka, od kterého se hodně naučil. „Scházeli jsme se tam s lidmi, kteří později vedli katedry na filozofické fakultě a podobně.“

Filozofii se mohl naplno věnovat až po sametové revoluci. Rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš mu potvrdil bakalářský titul z matematicko-fyzikální fakulty. Po absolvování magisterského oboru na filozofické fakultě napsal kandidaturu na Malou filozofii člověka, v doktorátu se zaměřil na mistra Eckharta a jako habilitační práci obhájil na pedagogické fakultě knihu Čas a rytmus.

Od roku 2000 přednáší na Fakultě humanitních studií UK a až do roku 2007 byl děkanem této fakulty. Poté odjel na semestr přednášet etiku a lidská práva na Harvardskou univerzitu. Kombinuje filozofii s antropologií a dalšími vědami. „Já jsem se snažil dělat takovou filozofii pro nefilozofy. Vycházím především z toho, že člověk je jednající bytost, která musí taky pořád volit, vybírat a hodnotit.“ Objektem jeho zkoumání je především etika, ale také společnost, historie a náboženství. „Historie je hrozně důležitá pro filozofy. Tam se dá sledovat ten vývoj. Historici to neradi slyší, ale můžete sledovat nějaký neměnný vývoj.“

[1] Sokol, Jan: Jak jsem se měl na světě, str. 57.