Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Sojka (* 1944)

• narodil se 20. září 1944 v Plzni

• dospívání na plzeňském Petrohradě, vybombardování rodinného domu

• rodinná firma a podnikání tatínka po válce

• zatčení tatínka Oldřicha Sojky staršího, politický proces a osmnáct měsíců vazby

• vystěhování rodiny v rámci akce B do Úterý na severním Plzeňsku

• život a dospívání v Úterý mezi léty 1953 – 1959

• návrat do Plzně v roce 1958, studia

• vzpomínky na okupaci v roce 1968 v Plané u Mariánských lázní a v Plzni

• promoce na 3. lékařské fakultě UK v roce 1973 a nástup do zaměstnání na městské hygienické stanici v Plzni

• vzpomínky na život během normalizace a osmdesátých let

• zapojení do správy města Plzně po roce 1989, politické aktivity v rámci ČSSD

Už zase. Zas neuslyší konec pohádky. Chlapec skáče ze židle, vypíná rádio a vybíhá z domu. Je přesně 13:45. Kostel je naštěstí nedaleko. Musí se stihnout převléct do ministrantského a v celou začíná pan farář Toman sloužit mši. Ministrování, rozhoupávání zvonu svolávajícího věřící na mši, šlapání měchů varhan, na které maminka tak krásně hraje, všechno velké krásné zážitky. Jedny z nejkrásnějších dětských vzpomínek Oldřicha Sojky. Vzpomínek z vyhnanství rodiny v Úterý na severním Plzeňsku.

Rodinná tragédie

Oldřich Sojka se narodil 20. září 1944 v Plzni. Maminka Marie Sojková rozená Hošková pocházela ze selského rodu z Rokycanska a její tatínek se od přelomu století věnoval podnikání ve sklářském průmyslu. V roce 1915 si Hoškovi otevřeli stáčírnu piva ve Farského ulici 4 v Plzni na Petrohradě. Tatínek Oldřich Sojka starší převzal rodinné řemeslo, výrobu kovového nábytku, a vybudoval malou prosperující firmu. Věnoval se sportu, závodil v běhu a pro svoji veselou, vlídnou a společenskou povahu měl mnoho přátel ve sportovních i obchodních kruzích. Snad již ve třicátých letech, s jistotou od roku 1945, se angažoval v řadách sociální demokracie. Za protektorátu se firmy musel vzdát a pracovně jej nasadili do Škodových závodů a protiletecké služby Luftschutz. Rodinu postihla na začátku čtyřicátých let tragédie. Nákladní vůz smetl na lavičce odpočívající maminku s babičkou a prvního syna Sojkových. S těžkými zraněními přežila pouze Oldřichova maminka.

S vervou do budování

Syn Oldřich se narodil do dramatického období konce války, kdy se Plzeň stala častým cílem leteckých útoků. Pamětník uvádí, jak jeden z náletů hlásili těsně po jeho narození v Mulačově nemocnici. Novorozenci měli samostatnou tmavou místnost v krytu, kde museli sami vydržet, dokud nebezpečí nepominulo. V dubnu 1944 se rodina ukrývala v krytu naproti svému domu ve Farského, tehdy za Protektorátu Haufově ulici. Maminka chovala malého synka. Dala se do ní zima a poslala manžela domů pro deku. Vrátil se záhy. Bez deky. Celý od prachu a drobné sutě. Dům dostal přímý zásah leteckou pumou. Sojkovi bydleli u známých, dokud v roce 1947 nedostavěli dům nový. Oldřich Sojka starší po válce obnovil rodinnou firmu na ohýbaný kovový nábytek. Stal se národním správcem firmy v Chebu o asi šedesáti zaměstnancích. Zatímco maminka dohlížela na chod podniku v Plzni a pečovala o dcerku Marii, tatínek přes týden pracoval v Chebu a měl na starosti Oldřicha.

Hned po komunistickém převratu v roce 1948 se Sojkovi chystali emigrovat. Dokonce prý dojeli do Selbu, kde si však maminka odjezd rozmyslela a vrátili se zpět do Čech. Rodina měla přijít o všechno. V roce 1950 zatkli a vyšetřovali Oldřicha Sojku staršího, podle vyprávění pamětníka v rámci procesu Olga – vykonstruovaného politického procesu s podnikateli a členy sociální demokracie na Chebsku.

Tatínek ve vazbě

V roce 1950 pamětník nastoupil do první třídy na Jiráskově náměstí v Plzni. Vypráví o strašném okamžiku, kdy mu u zápisu poprvé došla situace jeho rodiny při otázce: ‚Zaměstnání otce?‘ A na silný formující zážitek při návštěvě tatínka ve vězení: „Vidím se s maminkou na schodech na Pankráci a jeden z těch dozorců jí říká: ‚Paničko, za ním ani nechoďte. Ten už se vám nevrátí.‘ A takhle hovořili o mém otci.“ Rodina přišla o téměř již do soukromých rukou vykoupenou národní správu chebské firmy i plzeňský podnik. Oldřich uvádí, jak lidé z ulice chodili s kbelíky odpadků a sutě a zahazovali na jejich dvoře vany na galvanické pokovení trubek na výrobu nábytku. Aby uživila dvě děti, musela maminka nastoupit do práce. Naštěstí sehnala úřednické místo v podniku ŘEMPO. Podle vyprávění Oldřicha vyrůstali se sestrou Marií v tomto období v podstatě pouze pod symbolickým dozorem sousedky paní Liškové a starali se sami o sebe. Většinu času trávil hrami s kamarády na ulicích Petrohradu a v okolí. V přírodě údolí Radbuzy, Chvojkových lomech, Homolce a na bývalých polích statkáře Šlajse okolo tehdy ještě o samotě stojící Slovanské porodnice. Oldřich Sojka starší se naštěstí po osmnácti měsících vazby mohl vrátit domů. Našel si zaměstnání a začal živit rodinu jako zámečník a svářeč.

Osmnáct hodin na sbalení

Jedné červnové soboty roku 1953 přišla Sojkovým obsílka: vystěhovací dekret na „státně nespolehlivou osobu“ Marii Sojkovou do Úterý na severním Plzeňsku. S oznámením, že nazítří ráno sbalenou rodinu odveze stěhovací vůz. Sojkovi byli mezi vybranými Plzeňany, kteří měli v rámci akce B vyklidit své domovy jiným, a pokud možno zmizet ze společenského povědomí. Podle Oldřichových vzpomínek rodiče děti vystrčili z bytu na ulici. Část majetku roznesli po známých a zbytek sbalili, té noci snad se setrou ani nespali v postýlkách. Vypráví: „Zajímavé bylo, jak se to po ulici rozšířilo bez moderních informačních technologií. S kamarády z ulice jsme se srdceryvně loučili. Uspořádali pro mě sbírku knih na rozloučenou. Dežo Ambrož ještě ke všemu ukradl v nějaké knihovně Statečné partyzány, Libor Bernhard mi dal Juráška, příběh kluka z vysočiny z okupace. Jurášek tam střílí šísprakem a rozbíjí porcelánové izolátory, aby přerušil proud, což pro mě byla veliká inspirace. Seděli jsme na chodníku a plakali.“

Vyhnanství

V Úterý, zanedbané a rozpadající se obci po odsunu německého obyvatelstva, se měli Sojkovi nastěhovat do čísla popisného 32. Maminka však ruinu odmítla. Podařilo se jí přesvědčit snad tajemníka místního národního výboru, aby spolu obešli prázdné grunty, až si nakonec vybrala dům bývalého starosty č.p. 6. Oldřich na něj vzpomíná jako na krásný, relativně zachovalý barokní objekt s mnoha památkami na americké vojáky, kteří si v něm v roce 1945 zařídili velitelství. Vypráví o životě v Úterý: „Asi polovina domů neobydlených a v havarijním stavu - ráj pro kluky, ale sousedství nikterak příjemné. Bylo třeba se sžít s  místní společností, roli hrálo vystěhování předešlých, Pražáků, pardubických a podobně, takže to byl příchod do stejně postižené komunity. Panovalo pochopení. Dorost tam byl pro mě velmi cizí, většinou to byli potomci Volyňských Čechů. Drželi jsme parta čtyř kluků pohromadě, tři bratři jedné rodiny z Prahy a já. V některých fázích jsme volili silový přístup, abychom se ukázali. Tahle parta vyděděnců byla respektována a pak se tam dalo zaplout.“

Dospívání v divočině

Chytání ryb. Péče o králíky a slepice. Brigády v lese i na poli. Oldřich získal neomezený prostor přírody pro dětské hry v údolí Úterského potoka. Život a zkušenosti, které by bez vystěhování rodiny z Plzně neprožil a nezískal. O mnohé však také podle svých slov přišel. Ve škole, od třetí do páté třídy dvojtřídce, měl sice štěstí na vlídné a vstřícné učitele, ale prý toho mnoho nenaučili. Neměl ve třídě s kým soutěžit a nic jej nepudilo, aby se zlepšoval. Jedinou kulturu představovala domácí knihovna a kostel. Na faráře Smoláka, mladého vysokého černovlasého krásného muže, vzpomíná jako na jediný vzor, osobnost té doby. Jeho kázání prý byla vyhlášená. Lidé i z dalekého okolí zaplnili celý krásný Dientzenhoferův kostel. Schopný farář se stal brzy komunistům nepohodlný a byl nahrazen stařičkým farářem Trojanem. Tatínek v pondělí odjížděl do práce v Plzni a v sobotu se vracel. Maminka na děti neměla mnoho času, pracovala na brigádách v zemědělství a v lese. V roce 1958 nedostal Oldřich doporučení k dalšímu vzdělávání. Jen díky tatínkovým známostem z dřívějška jej přijali na 2. jedenáctiletou střední školu v Plzni. Do města jezdil s tatínkem a nějaký čas, než si najali jednu místnost, spolu spali na jedné posteli u tety.

Studia

Sojkovi se směli vrátit do Plzně v roce 1959. Vystěhovací dekret podle pamětníka přestal platit již v roce 1953, avšak na žádost o přidělení ubytování bytový odbor odpověděl, že nelze přidělit ubytování v Plzni. V roce 1959 se mohli vrátit do svého bývalého bytu, kde platili obvyklý nájem. Dům rodině komunisté znárodnili až v roce 1966. Oldřich zažil návratem do Plzně a nástupem na jedenáctiletou školu kulturní šok. Neměl nic slušného na sebe, v Úterý si vystačil s tepláky a krátkými kalhoty. Nevěděl, jak se má chovat a chybělo mu jakékoliv kulturní povědomí. Prý trvalo velmi dlouho, než zaostání ve všeobecném nejen kulturním rozhledu, vzniklé nevázaným dětstvím v divočině severního Plzeňska, překonal. Odmaturoval v roce 1961 a nedostal doporučení k dalšímu studiu. Nějaký čas pracoval a poté opět díky tatínkovým kontaktům nastoupil na lékařskou fakultu v Plzni. Studium nedokončil. Doplnil si vzdělání rentgenologického laboranta a pracoval ve zdravotnictví a na hygienické stanici.

Rok změn

V roce 1968 se oženil. Nastoupil na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde mu byly uznány čtyři semestry z dřívějšího studia. Vzpomíná na své zážitky z okupace republiky v Plané u Mariánských Lázní, kde v té době pracoval v nemocnici: „Vzali jsme prostěradla s hesly ‚Okupanti neprojdou‘ a natáhli jsme je v přístupové aleji. Říkalo se, že přijdou Rusáci a budou brát hodinky, tak jsme všechny cenné předměty schovali na jednom místě. Rusáci srazili kluka, motorkáře, a nechali ho tam křičet. Nikdo k němu nesměl, stříleli do vzduchu. Ležel v příkopu a řval bolestí až do noci. Teprve potom, až když odjeli, k němu mohli záchranáři. Kluk, nevím, pětadvacetiletý, měl zraněnou hlavu. Potom se vezl na neurologii do Plzně a já jel s ním v té sanitce. Mám z toho otřesný osobní zážitek. Krátce nato zemřel.“ Ve shromáždění lidí na Náměstí míru u budovy rozhlasu se setkal s mnoha přáteli. Z rozhlasového vozu komentovala dění jedna ze zaměstnankyň rozhlasu Mili Doubková a rozdávaly se noviny, jednostrana obrazového zpravodajství. S několika kamarády se tam Oldřich rozloučil na dlouhá léta, jiné prý viděl naposledy, vzápětí emigrovali.

Míjení s Janem Palachem

Oldřich vypráví, jak se jeho život prolnul s životem Jana Palacha. V okamžicích jeho upálení projížděl přes Václavské náměstí a stačil zahlédnout neobvyklý shluk lidí. Jel na praxi, kterou v té době vykonával na oddělení popálenin v Legerově ulici. Na oddělení byl vzápětí dopraven i Jan Palach, avšak pamětníka s kolegy k němu nepustili. V roce 1969 pamětník nedostal v Praze kolej a nakonec našel ubytování na Kačerově. Přízemní dřevěné domky z války v místech současného depa sloužily jako ubytovna univerzity. Dostal jediné volné místo, byla to prý postel Jana Palacha. Usínal s pohledem na jeho výzdobu vystříhaných fotografií z novin a časopisů s tematikou dálného východu. Pamětník uvádí svůj pohled na upálení Jana Palacha: „Bylo to absolutní hrdinství, které nesnese srovnání. Čin, který měl burcovat, ale obávám se, že to byla marná oběť. Oběť, která zanikla v následném marasmu a beznaději.“ Pro Oldřicha začala normalizace na setkání studentů v posluchárně jedenáctého pavilónu. Podle jeho vzpomínek se zde představitelé fakulty, „kovaní stalinisté“, chlubili, že na rozdíl od jiných fakult z té jejich nebyl za protesty během výročí okupace vyhozen ani potrestán jediný student. Pamětník úspěšně zakončil studium v roce 1973. Nastoupil na městskou hygienickou stanici v Plzni.

Dva životy

Oldřich vypráví, jak během normalizace a v podstatě až do revoluce v roce 1989 žil dvojí život. Pracovní, civilní, ve kterém vstoupil do komunistické strany a zastával vedoucí pracovní místo. A osobní, rodinný, ve kterém poslouchal západní rozhlas a vnímal komunistickou stranu jako „zločineckou organizaci“. Svůj vstup do komunistické strany v polovině osmdesátých let hodnotí jako „neuvěřitelný poklesek“, cenu „za život mezi vlky, kde musel alespoň štěkat.“ Konec režimu v roce 1989 pro Oldřicha znamenal uvolnění po dlouhých letech. Chtěl se podílet „na něčem účelném“ a působil mimo jiné v komisích životního prostředí městské správy. V devadesátých letech vstoupil do České strany sociálně demokratické. Vypráví: „Já jsem byl velký příznivec Miloše Zemana. To, co se přihodilo po letech... pro mě je to dnes zlostný stařík, uražený, ješitný a škodlivý. Prezident nemusí být výrazná osobnost, měl by srovnávat nesrovnalosti ve společnosti a sjednocovat. Zeman rozděluje, a tím mi odpadl od srdce.“